Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stát proti svému lidu - 2

   Byla to taková revoluce, že na ni někteří bolševičtí vůdci nebyli připraveni, o čemž svědčí polemika, jež se rozvinula v bolševických kruzích mezi říjnem a prosincem 1918 kolem role čeky. Ústřední výbor bolševické strany jednal 25. října 1918 o novém statutu čeky v nepřítomnosti Dzeržinského, který byl poslán incognito na měsíc do Švýcarska, aby si tam obnovil své tělesné i duševní zdraví. Bucharin, Olminskij, jeden z nejstarších členů strany, a Petrovskij, lidový komisař vnitra, kritizovali "plné moci dané organizaci, jež si činí nároky na to jednat přes hlavy sovětů i samotné strany", a žádali, aby byla učiněna opatření pro omezení "přehnané horlivosti organizace, prošpikované zločinci a sadisty, degenerovanými jedinci lumpenproletariátu". Byla utvořena politická kontrolní komise. Kameněv, jenž do ní byl jmenován, šel dokonce tak daleko, že navrhl prostě a jednoduše zrušení čeky.

   Brzy však nabyl vrch tábor jejích bezvýhradných zastánců. Mezi nimi byly vedle Dzeržinského stranické špičky, jako Sverdlov, Stalin, Trockij a samozřejmě Lenin. Ten se rezolutně postavil na obranu instituce, "nespravedlivě napadené za několik výstřelků, nespravedlivě napadené omezenou inteligencí (. . .) neschopnou posoudit problém teroru ze širší perspektivy." Na Leninův návrh přijal ústřední výbor 19. prosince 1918 rezoluci, zakazující bolševickému tisku publikovat "hanlivé články o institucích, zejména o čece, jež vykonává svou práci ve zvlášť obtížných podmínkách". Tím byla debata ukončena. "Ozbrojená paže diktatury proletariátu" obdržela své osvědčení spolehlivosti. Jak říká Lenin, "dobrý komunista je také dobrý čekista".

   Počátkem roku 1919 vymohl Dzeržinskij od ústředního výboru vytvoření zvláštních oddělení čeky, jež měla být napříště zodpovědná za vojenskou bezpečnost. 16. března 1919 byl jmenován lidovým komisařem vnitra a pod záštitou čeky zahájil reorganizaci celého komplexu milicí, vojska, oddílů a jednotek, patřících do té doby k různým úřadům. V květnu 1919 byly všechny tyto jednotky - železniční milice, zásobovací oddíly, pohraniční stráže, pluky čeky - spojeny do jednoho zvláštního vojenského sboru, Vojska pro vnitřní obranu republiky, jehož stavy v roce 1921 dosáhly dvou set tisíc mužů. Toto vojsko bylo pověřeno zajištěním ostrahy táborů, nádraží a dalších strategických bodů, vedením rekvizičních operací, ale též a hlavně potlačováním rolnických povstání, dělnických bouří a vzpour v Rudé armádě. Zvláštní jednotky čeky a Vojsko pro vnitřní obranu republiky - tedy celkově kolem dvou set tisíc mužů - představovaly úžasnou kontrolní a represivní sílu, skutečnou armádu uvnitř Rudé armády, podrývané dezercemi, které se nikdy nepodařilo, i přes teoreticky velmi vysoké početní stavy (v řádu tři až pět milionů mužů) postavit více než pět set tisíc vyzbrojených vojáků.

   Jeden z prvních dekretů nového lidového komisaře vnitra se týkal způsobu organizace táborů, je existovaly od léta 1918 bez sebemenšího právního základu či nějakých předpisů. Dekret z 15. dubna 1919 rozlišoval dva typy táborů: "tábor nápravné práce", kde byli internováni v zásadě ti, kdo byli odsouzeni soudem, a "koncentrační tábor", shromažďující vězněné osoby, nejčastěji coby "rukojmí", na základě prostého administrativního opatření. Ve skutečnosti zůstaly rozdíly mezi těmito dvěma typy táborů hluboce teoretické, jak o tom svědčí doplňující instrukce ze 17. května 1919, jež počítala kromě vytvoření "nejméně jednoho koncentračního tábora s kapacitou minimálně tři sta míst v každém kraji" se seznamem šestnácti kategorií osob, jež měly být internovány. Mezi nimi figurovaly natolik rozličné soubory osob, jako "rukojmí pocházející z vysoké buržoazie", "úředníci starého režimu až po úroveň středoškolského rady a státního návladního i jejich zástupci, starostové i místostarostové měst, majících postavení okresních sídelních měst", "osoby odsouzené za sovětského režimu k jakémukoliv trestu za přečin příživnictví, kuplířství, prostituce", "obyčejní dezertéři (ne recidivisté) a zajatí vojáci z občanské války" atd.

   Počet osob internovaných v pracovních nebo koncentračních táborech zaznamenával v letech 1919 - 1921 nepřetržitý vzrůst a stoupl z přibližně šestnácti tisíc v květnu 1919 na více než sedmdesát tisíc v září 1921. Tato čísla nezahrnují určitý počet táborů zřízených v oblastech vzbouřených proti sovětské moci: tak v samotné Tambovské oblasti bylo v létě 1921 nejméně padesát tisíc "banditů" a "členů rodin banditů, zajatých jako rukojmí" v sedmi koncentračních táborech zřízených orgány pověřenými potlačením rolnického povstání.

 

4/ "Špinavá válka"

 

   Občanská válka v Rusku byla obyčejně posuzována jako konflikt mezi rudými (bolševiky) a bílými (monarchisty). Ve skutečnosti vedle vojenských střetnutí mezi dvěma armádami, Rudou armádou a různými složkami dosti různorodé Bílé armády, bylo nepochybně nejdůležitější to, co se dělo za velmi pohyblivou frontovou linií. Tato dimenze občanské války je dimenzí "vnitřní fronty". Vyznačuje se nejrůznější represí, vykonávanou etablovanou mocí, rudou nebo bílou - přičemž rudá represe byla mnohem všeobecnější a systematičtější -, proti politickým činovníkům opozičních stran a skupin, proti dělníkům stávkujícím za své požadavky, proti dezertérům prchajícím před odvodem nebo ze své jednotky, nebo jednoduše proti občanům patřícím k podezřelé či "nepřátelské" sociální třídě, jejichž jediným proviněním bylo, že se ocitli ve městě či městečku, znovudobytém na "nepříteli". Boj na vnitřní frontě občanské války byl též a především odpor milionů rolníků, odpůrců branného rozkazu a dezertérů, těch, kterým rudí i bílí říkali zelení a kteří často hráli rozhodující roli v postupu nebo v porážce jednoho či druhého tábora.

   Tak v létě 1919 proběhla ohromná rolnická povstání proti vládě bolševiků ve středním Povolží a na Ukrajině, jež umožnila admirálu Kolčakovi a generálu Děnikinovi na stovkách kilometrů prolomit linie bolševiků. Stejně tak o pár měsíců později urychlilo povstání sibiřských rolníků, pobouřených obnovením práv velkých pozemkových vlastníků, porážku bělogvardějského admirála Kolčaka Rudou armádou.

   Zatímco rozsáhlé vojenské operace mezi bílými a rudými netrvaly déle než rok, od konce roku 1918 do počátku roku 1920, podstatná část toho, co se obyčejně označuje termínem "občanská válka", se ve skutečnosti jeví jako "špinavá válka", pacifikační válka, vedená různými vrchnostmi, vojenskými i civilními, rudými i bílými, proti všem potenciálním či skutečným protivníkům v oblastech, které každý z obou táborů momentálně ovládal. V oblastech držených bolševiky je to "třídní boj" proti "bývalým pánům", "buržujům", sociálně cizím elementům", hon na aktivisty všech nebolševických stran, potlačování dělnických stávek, vzpour nespolehlivých jednotek Rudé armády, rolnických povstání. V oblastech držených bílými je to stíhání jedinců podezřelých z možných "židobolševických" sympatií.

   Bolševici neměli na teror monopol. Existoval Bílý teror, jehož nejhroznějším projevem byla vlna pogromů spáchaných na Ukrajině během léta a podzimu 1919 oddíly Děnikinovy armády a Petljurovými jednotkami, jež přinesly kolem 50 000 obětí. Jak ovšem zdůraznila většina dějepisců Rudého teroru a Bílého teroru během ruské občanské války, oba dva terory nemohou být kladeny do téže roviny. Politika bolševického teroru byla systematičtější, organizovanější, promýšlená a uskutečňovaná jako taková dávno před občanskou válkou, teoreticky připravená proti celým společenským skupinám. Bílý teror nebyl nikdy povýšen na systém. Téměř vždy byl věcí nekontrolovaných oddílů, jež se vymkly autoritě vojenského velení, snažícího se bez velkého úspěchu zastávat funkci vlády. Vyloučíme-li pogromy, odsouzené Děnikinem, zůstal Bílý teror nejčastěji policejním stíháním na úrovni vojenské kontrašpionážní služby. Oproti kontrašpionáži bílých jednotek byly čeka a Vojsko pro vnitřní obranu republiky daleko strukturovanějším a mocnějším nástrojem represe, který těžil ze všech priorit bolševického režimu.

   Jako vždy i v této občanské válce je těžké sestavit celkovou bilanci forem represí a typů teroru, prováděných jedním nebo druhým ze zúčastněných táborů. Bolševický teror, jediný, o němž zde budeme mluvit, vyžaduje několik podstatných typologií. Existoval se svými metodami, zvláštnostmi a přednostními cíli už dávno před vlastní občanskou válkou, jež vypukla až koncem léta 1918. Zvolili jsme typologii, jež zdůrazňuje v kontinuitě vývoje, který můžeme sledovat od prvních měsíců režimu, hlavní skupiny obětí, podrobených důsledné a systematické represi:

- nebolševičtí političtí činitelé, od anarchistů až po monarchisty;

- dělníci bojující za nejzákladnější práva - chléb, práci, minimální svobodu a důstojnost;

- rolníci - často dezertéři - účastníci nesčetných rolnických bouří nebo vzpour v jednotkách Rudé armády;

- kozáci, masově deportovaní jako sociální a etnická skupina, známá svým nepřátelstvím k sovětskému režimu. Likvidace kozáků předznamenává velké deportační akce ve třicátých letech ("rozkulačování", deportace etnických skupin) a zdůrazňuje kontinuitu leninské a stalinské fáze v politické represi;

- "sociálně cizí živly" a jiní "nepřátelé lidu", "podezřelí" a "rukojmí", likvidovaní "preventivně", zejména během evakuací měst bolševiky, nebo naopak během opětovného dobytí měst a území obsazených na čas bílými.

   Nejznámější jsou nepochybně represe, jež dopadly na politické aktivisty různých stran stojících v opozici k bolševickému režimu. Hlavní vedoucí činitelé opozičních stran, kteří byli vězněni, často emigrovali, avšak na rozdíl od řadových dělnických a rolnických aktivistů, postřílených bez soudu nebo zmasakrovaných při trestných operacích čeky, obyčejně zůstali naživu a zanechali mnohá svědectví.

   Jedním z prvních úspěšných činů čeky byl útok vedený 11. dubna 1918 proti moskevským anarchistům, jichž bylo několik desítek na místě popraveno. Boj proti anarchistům během následujících let neustal, i když někteří z nich vstoupili do řad bolševiků a dokonce zaujímali význačná místa v čece, jako Alexandr Goldberg, Michail Brener nebo Timofej Samsonov. Dilema většiny anarchistů, kteří odmítali jak bolševickou diktaturu, tak návrat zastánců starého režimu, dokládají přemety velkého anarchistického rolnického vůdce Machna, jenž musel stát na straně Rudé armády proti bílým a pak, jakmile byla bílá hrozba odvrácena, bojovat proti rudým, aby se pokusil uchránit své ideály. Tisíce bezejmenných anarchistických bojovníků byly popraveny jako "bandité" při represích,  vedených proti Machnově rolnické armádě a jejím zastáncům. Zdá se, že tito rolníci tvořili obrovskou většinu anarchistických obětí, pokud můžeme věřit nepochybně neúplné, nicméně jediné dostupné bilanci bolševických represí, zveřejněné ruskými anarchisty v exilu v Berlíně roku 1922. Tato bilance uváděla 138 anarchistických aktivistů popravených v letech 1919 - 1921, 281 vypovězených ze země a - k 1. lednu 1922 - 608 dosud uvězněných.

   Leví eseři (socialisté revolucionáři), spojenci bolševiků do léta 1918, se až do února 1919 těšili poměrné shovívavosti. Jejich historická vůdkyně Maria Spiridonovová předsedala v prosinci 1918 sjezdu své strany, tolerovanému bolševiky. Když rozhodně odsoudila teror, každodenně prováděný čekou, byla 10. února 1919 zatčena spolu s dalšími 210 funkcionáři a odsouzena revolučním tribunálem k "uvěznění v sanatoriu vzhledem ke svému hysterickému stavu"; zde jde o první případ, kdy byl v sovětském režimu politický protivník zavřen do psychiatrického zařízení; Marii Spiridonovové se podařilo uprchnout a Stranu levých socialistů revolucionářů, zakázanou bolševiky, řídila z podzemí. Podle čekistických zdrojů mělo být v roce 1919 odhaleno 58 organizací levých eserů a v roce 1920 to bylo 45 organizací. Během těchto dvou let mělo být uvězněno 1 875 aktivistů jako rukojmí, podle pokynů Dzeržinského, jenž prohlásil 18. března 1919: "Čeka nebude od nynějška činit rozdíl mezi bělogvardějci typu Krasnova a bělogvardějci ze socialistického tábora. (. . .) Zatčení eseři a menševici budou považováni za rukojmí a jejich osud bude záviset na politickém chování jejich strany."

   Praví eseři se vždy bolševikům jevili jako nejnebezpečnější političtí rivalové. Nikdo nezapomněl, že měli v zemi velkou většinu při svobodných volbách se všeobecným volebním právem v listopadu až prosinci 1917. Po rozpuštění Ústavodárného shromáždění, kde měli absolutní většinu křesel, zasedali eseři nadále v sovětech a v Ústředních výkonném výboru sovětů, odkud byli vypuzeni společně s menševiky v červnu 1918. Část eserských vůdců tehdy vytvořila s konstitučními demokraty a menševiky pomíjivé vlády v Samaře a Omsku, jež byly brzy svrženy bělogvardějským admirálem Kolčakem. Socialistům revolucionářům a menševikům, kteří se ocitli ve dvojím ohni mezi bolševiky a bílými, činilo velké potíže definovat odpovídající opoziční politiku k bolševickému režimu, jenž vedl proti opozici umírněných socialistů šikovnou politiku, střídající zklidňující opatření, infiltrační manévry a potlačování.

   Poté, co čeka za nejsilnější ofenzivy admirála Kolčaka opět povolila od 20. do 30. března 1919 vydávání eserského časopisu Dělo naroda (Věc lidu), zahájila 31. března 1919 velkou razii proti eserům a menševikům, i když jejich strany tehdy nepodléhaly žádnému úřednímu zákazu. V Moskvě, Tule, Smolensku, Voroněži, Penze, Samaře a Kostromi bylo zatřeno přes 900 aktivistů. Kolik jich bylo celkem popraveno při potlačování stávek a rolnických povstání, v nichž hráli menševici a eseři často hlavní roli? K dispozici mnoho číselných údajů není, neboť i když známe alespoň přibližně počet obětí hlavních registrovaných epizod represe, neznáme, kolik bylo v těchto masakrech politických aktivistů.

   Druhá vlna zatýkání nastala po článku, který Lenin zveřejnil v deníku Pravda 28. srpna 1919, v němž opět pranýřoval esery a menševiky, "spoluviníky a sluhy bílých, velkostatkářů a kapitalistů". Podle zdrojů čeky bylo během posledních čtyř měsíců roku 1919 zatčeno 2 380 eserů a menševiků. Poté, co eserský vůdce Viktor Černov, jenž byl jeden den předsedou rozpuštěného Ústavodárného shromáždění, intenzivně hledaný politickou policií, zesměšnil čeku a vládu, když si zamaskovaný a s falešnou totožností vzal slovo na mítinku organizovaném 23. května 1920 odbory tiskařů na počest delegace anglických dělníků, začalo ještě větší stíhání socialistických aktivistů. Celá Černovova rodina byla vzata jako rukojmí a vůdci eserů, kteří byli dosud na svobodě, byli uvrženi do vězení. Během léta 1920 bylo zatčeno a uvězněno jako rukojmí přes dva tisíce eserských a menševických aktivistů. Interní dokument čeky, datovaný 1. července 1920, vysvětloval se vzácným cynismem hlavní linie akce, jež má být vedena proti socialistickým oponentům, takto: "Místo zakazování těchto stran, což by je zahnalo do ilegality, v níž by mohlo být těžké je kontrolovat, je daleko výhodnější ponechat jim pololegální statut. Tak je snazší mít je pod palcem vybrat mezi nimi, jakmile to bude nutné, podněcovatele nepokojů, odpadlíky a jiné dodavatele užitečných informací. (. . .) Proti těmto antisovětským stranám je nezbytné využít současnou válečnou situaci a přisoudit jejich členům zločiny, jako ´kontrarevoluční činnost´, ´vlastizrada´, ´dezorganizace v týlu´, ´špionáž ve prospěch cizí intervenční moci´ atd."

   Ze všech epizod represe bylo jednou z těch, které nový režim nejpečlivěji skrýval, násilí vykonávané proti dělnictvu, jménem něhož se bolševici zmocnili vlády. Tato represe, zahájená už od roku 1918, se rozmohla v letech 1919 - 1920 a vyvrcholila na jaře 1921 dobře známou epizodou v Kronštadtu. Petrohradské dělnictvo projevovalo od začátku roku 1918 svou nedůvěru k bolševikům. Po neúspěchu generální stávky z 2. července 1918 vypukla v bývalém hlavním městě druhá vlna těžkých dělnických nepokojů v březnu 1919, když bolševici zatkli jistý počet eserských vůdců, mezi nimiž byla Maria Spiridonovová, jež právě uskutečnila pamětihodné turné po hlavních petrohradských továrnách, kde byla všude bouřlivě vítána. Tato zatčení vyvolala v situaci, jež byla již velmi napjatá kvůli zásobovacím potížím, rozsáhlé protestní a stávkové hnutí. Generální shromáždění dělníků z Putilovských závodů přijalo 10. března 1919 provolání, okázale odsuzující bolševiky: "Tato vláda je jen diktaturou Ústředního výboru komunistické strany, který vládne pomocí čeky a revolučních tribunálů".

   V provolání se žádalo předání všech pravomocí sovětům, svobodu voleb do sovětů a do závodních výborů, zrušení limitů na množství potravin, jež směli dělníci přinášet z venkova do Petrohradu (1,5 pudu, to je 24 kilogramů), osvobození všech politických vězňů "z opravdových revolučních stran", a zvláště Marie Spiridonovové. Aby se pokusil zbrzdit hnutí, jež den za dnem mohutnělo, vydal se Lenin osobně 12. a 13. března 1919 do Petrohradu. Když chtěl ale promluvit ve stávkujících továrnách obsazených dělníky, byl přehlušen společně se Zinovjevem výkřiky: "Pryč se Židy a s komisaři!" Starý hluboký lidový antisemitismus, vždy připravený vyplout znovu na povrch, si okamžitě spojil Židy s bolševiky, jakmile ztratili kredit, jemuž se na chvíli těšili těsně po Říjnové revoluci 1917. Fakt, že význačná část nejznámějších bolševických vůdců byli Židé (Trockij, Zinovjev, Kameněv, Rykov, Radek ad.), ospravedlňoval v očích mas toto sloučení bolševici-Židé.

   16. března 1919 vzaly oddíly čeky útokem Putilovské závody, hájené se zbraní v ruce. Bylo zatčeno přibližně 900 dělníků. Během následujících dní bylo popraveno bez soudu téměř 200 stávkujících v pevnosti Schlüsselburg, asi padesát kilometrů od Petrohradu. Podle nového rituálu byli stávkující, všichni propuštění, znovu zaměstnáni, až když podepsali prohlášení, v němž přiznávali, že byli zneužiti a "přivedeni ke zločinu" kontrarevolučními štváči. Od této doby byli dělníci ostře sledováni. Od jara 1919 vytvořilo tajné oddělení čeky v určitém množství dělnických center celou síť donašečů, pověřených pravidelně informovat o smýšlení v té či oné továrně. Pracující třída, nebezpečná třída . . .

   Jaro 1919 se vyznačovalo velkým množstvím drasticky potlačených stávek v mnoha ruských dělnických centrech, v Tule, Sormovu, Orlu, Brjansku, Tveru, Ivanovo-Vozněsensku, Astrachani. Dělnické požadavky byly téměř všude tytéž. Stávkující, odkázaní k hladovění mizernými platy, jež pokrývaly cenu sotva jednoho přídělového lístku, zabezpečujícího čtvrt kilogramu chleba na den, žádali především vyrovnání svých přídělů s příděly vojáků Rudé armády. Jejich požadavky však byly též a především politické: zrušení výsad pro komunisty, osvobození všech politických vězňů, svobodné volby do závodních výborů a do sovětů, zastavení odvodů do Rudé armády, svoboda spolčování, slova a tisku atd.

   Tato hnutí byla v očích bolševické vlády nebezpečná proto, že se k nim často připojovaly vojenské jednotky, jež byly posádkou v dělnických městech. V Orlu, Brjansku, Gomelu či Astrachani se vzbouření vojáci přidávali ke stávkujícím s výkřiky "Smrt židákům, pryč s bolševickými komisaři!" a obsadili a vyrabovali část města, jež byla znovu dobyta až po několika dnech bojů oddíly čeky a vojskem, které zůstalo věrné režimu. Potlačování těchto stávek a vzpour bylo různé. Od uzavření celého komplexu továren až po hromadné popravy stávkujících a vzbouřenců po stovkách.

   Z nejvýznačnějších epizod útlaku v březnu až dubnu 1919 vynikají události v Tule a v Astrachani. Dzeržinskij se vydal 3. dubna 1919 osobně do Tuly, historické metropole ruského zbrojařství, aby tam zlikvidoval stávku dělníků ve zbrojovkách. Již během zimy 1918 - 1919 byly tyto továrny, životně důležité pro Rudou armádu - pocházelo z nich 80 % pušek vyrobených v Rusku -, dějištěm přerušování práce a stávek. Mezi politickými aktivisty, působícími v tomto vysoce kvalifikovaném dělnickém prostředí, výrazně převládali menševici a eseři. Zatčení stovek socialistických aktivistů počátkem března 1919 vyvolalo vlnu protestů, jež vyvrcholila 27. března během obrovského "pochodu za svobodu a proti hladu", na němž se sešly tisíce dělníků a železničářů. 4. dubna nechal Dzeržinskij zatknout 800 "štváčů" a násilím vyklidit továrny, obsazené po několik týdnů stávkujícími. Všichni dělníci byli propuštěni. Dělnický odpor byl zlomen zbraní hladu. Už po několik týdnů nebyly rozdělovány přídělové lístky. Aby obdrželi nové lístky, skýtající právo na 250 g chleba, a získali zpět práci po generální uzavírce, museli dělníci podepsat žádost o přijetí do zaměstnání, v níž bylo zvlášť stanoveno, že každé přerušení práce bude napříště považováno za dezerci a může být potrestáno trestem smrti. 10. dubna byla obnovena výroba. Den předtím bylo postříleno 26 "štváčů".

   Město Astrachaň při ústí Volhy mělo na jaře 1919 mimořádnou strategickou důležitost; představovalo poslední bolševickou překážku, zabraňující spojení vojsk admirála Kolčaka na severovýchodě a generála Děnikina na jihozápadě. Tato okolnost nepochybně vysvětluje neobyčejné násilí, s nímž byla potlačena v březnu 1919 dělnická stávka v tomto městě. Stávka, zahájená počátkem března z důvodů zároveň ekonomických - velmi nízké přídělové normy - i politických - zatčení socialistických činitelů -, se zvrhla 10. března, kdy 45. pluk pěchoty odmítl střílet do dělníků, kteří pochodovali centrem města. Vojáci se přidali ke stávkujícím, vyplenili sídlo bolševické strany a zabili několik jejich představitelů. Sergej Kirov, předseda oblastního Vojenského revolučního výboru, nato rozkázal "nemilosrdně vyhladit bělogvardějské vši všemi prostředky". Vojska věrná režimu a oddíly čeky zablokovaly všechny příchody do města a poté je metodicky znovu dobyly. Když byla vězení plná k prasknutí, byli vzbouřenci a stávkující naloďováni na říční čluny, odkud byli po stovkách shazováni s kamenem na krku do Volhy. Od 12. do 14. března bylo zastřeleno nebo utopeno mezi 2 000 - 4 000 stávkujících a vzbouřenců. Od 15. března dopadla represe na městské "buržuje" pod záminkou, že "inspirovali spiknutí bělogvardějců", v němž měli být dělníci a vojáci pouhými pěšáky. Po dva dny byla bohatá obydlí astrachaňských obchodníků vydána rabování, jejich majitelé zatýkáni a stříleni. Nejisté odhady počtu "buržoazních" obětí astrachaňských masakrů se pohybují mezi 600 - 1 000 osob. Celkově bylo za týden postříleno nebo utopeno mezi 3 000 - 5 000 osob. Pokud jde o počet zabitých komunistů, pohřbených s velkou pompou 18. března - ve výroční den Pařížské komuny, jak zdůrazňovaly úřady -, ten činil 47. Tato astrachaňská jatka, zmiňovaná po dlouhou dobu jako pouhá válečná epizoda z bojů mezi rudými a bílými, odkrývají nyní ve světle dostupných archivních dokumentů svou skutečnou povahu: jde o největší masakr dělníků spáchaných bolševickou mocí před krveprolitím v Kronštadtu.

   Na přelomu let 1919 a 1920 se vztahy mezi bolševickou vládou a dělnictvem ještě více zhoršily následkem militarizace více než dvou tisíc podniků. Hlavní zastánce militarizace práce Lev Trockij vypracoval na IX. sjezdu strany v březnu 1920 vlastní koncepci této otázky. Člověk je přirozeně veden k lenosti, vysvětloval Trockij. Za kapitalismu musí dělníci hledat práci, aby přežili. Pracující jsou pobízeni kapitalistickým trhem. Za socialismu je "trh nahrazen užíváním pracovních zdrojů". Úkolem státu je tedy usměrnit, zavázat, začlenit pracujícího, jenž musí poslouchat jako voják dělnický stát, ochránce zájmů proletariátu. Takový byl základ a smysl militarizace práce, živě kritizované menšinou bolševických odborářů a předáků; znamenala ve skutečnosti zákaz stávek, postavených na roveň dezerci v době války, znamenala posílení disciplíny a pravomocí vedení, naprosté podřízení odborů a závodních výborů, jejichž role se napříště omezovala na uskutečňování výrobní politiky, zákaz dělníkům opustit pracovní místo, trestání absencí a pozdních příchodů, jež byly v oné době, kdy museli dělníci neustále složitě shánět jídlo, velmi četné.

   K nespokojenosti, kterou mezi dělnictvem vyvolala militarizace, se přidávaly vzrůstající potíže v každodenním životě. Jak přiznávala správa čeky, odeslaná 6. prosince 1919 vládě, "zásobovací krize se v poslední době neustále zhoršuje. Dělnické masy sužuje hlad. Dělníci už nemají fyzickou sílu pokračovat v práci a čím dál častěji absentují v důsledku společného působení zimy a hladu. V celé řadě moskevských metalurgických podniků jsou zoufalé masy schopny čehokoliv - stávky, vzpoury, povstání -, pokud nebude v co nejkratší době vyřešen problém zásobování."

   Počátkem roku 1920 se pohyboval dělnický plat v Petrohradě mezi 7 000 - 12 000 rubly měsíčně. Mimo tento bezvýznamný základní plat - na volném trhu stála libra másla 5 000 rublů, libra masa 3 000 rublů, litr mléka 750 rublů! -, měl každý pracující nárok na určité množství produktů podle kategorie, do níž byl zařazen. V Petrohradě koncem roku 1919 měl těžce pracující nárok na čtvrt kilogramu chleba na den, libru cukru na měsíc, čtvrt kilogramu tuků, čtyři libry uzenáčů. . .

   Teoreticky byli občané roztříděni do pěti "kategorií žaludků", od těžce pracujících a vojáků Rudé armády až po "zahaleče" - kategorie, do níž spadali intelektuálové, kteří dopadli při zmenšujících se "třídních přídělech" zvlášť špatně. Ve skutečnosti byl tento systém ještě mnohem nespravedlivější a komplexnější. "Zahalečům", intelektuálům, "bývalým" se dávalo až naposled a často nedostávali vůbec nic. Pokud jde o "pracující", ti byli ve skutečnosti rozděleni do množství kategorií podle stupnice priorit, jež zvýhodňovala sektory životně důležité pro přežití režimu. V Petrohradě existovaly v zimě 1919 - 1920 třicet tři kategorie přídělových lístků, jejichž platnost nikdy nepřesahovala jeden měsíc! V centralizovaném zásobovacím systému, který zavedli bolševici, hrála potravinová zbraň hlavní roli při stimulaci nebo trestání té či oné kategorie občanů.

   "Příděl chleba musí být omezen pro ty, kteří nepracují v sektoru dopravy, jenž je nyní rozhodující, a zvýšen pro ty, kteří v něm pracují," psal 1. února 1920 Lenin Trockému. "Ať tisíce lidí zahynou, pokud je to nutné, ale země musí být zachráněna."

   Při této politice všichni, kdo si zachovali spojení s venkovem, a těch bylo mnoho, se snažili co nejčastěji jezdit do vesnic, aby se pokusili odtamtud přivézt potraviny.

   Zavedení militarizace práce, učiněné pro "obnovení pořádku" v továrnách, vyvolalo místo žádoucího efektu velmi časté přerušování práce, zastavování výroby, stávky a vzpoury, jež byly nemilosrdně potlačovány. "Nejlepší místo pro stávkujícího, toho žlutého a škodlivého komára, je koncentrační tábor!", bylo možno se dočíst v Pravdě z 12. února 1920. Podle oficiálních statistik lidového komisariátu práce bylo zasaženo stávkou za první pololetí roku 1920 77 % velkých a středních průmyslových závodů Ruska. Pozoruhodné bylo, že sektory, jež se nejvíce bouřily - metalurgie, doly a železnice -, byli zároveň těmi, kde militarizace nejvíce postoupila. Hlášení tajného oddělení čeky adresovaná bolševickým vůdcům vrhají syrové světlo na represe vedené proti dělníkům, vzdorujícím militarizaci: byli zatýkáni a nejčastěji souzeni revolučním tribunálem pro "sabotáž" nebo "dezerci". V Simbirsku, abychom uvedli alespoň jeden příklad, bylo dvanáct dělníků zbrojovky odsouzeno v dubnu 1920 do tábora za to, že "prováděli sabotáž způsobem italské stávky (. . .), prováděli propagandu proti sovětské moci, přičemž se opírali o náboženskou pověrčivost a slabou političnost mas (. . .) a falešně interpretovali sovětskou mzdovou politiku". Když rozluštíme tento úřední jazyk, můžeme z toho odvodit, že obžalovaní dělali přestávky v práci nepovolené vedením, protestovali proti povinné práci v neděli, kritizovali výsady komunistů a stěžovali si na mizerné mzdy. . .

   Nejvyšší straničtí představitelé, i Lenin, vyzývali k exemplárnímu potlačení stávek. 29. ledna 1920 telegrafoval Lenin, znepokojený rozvojem dělnického hnutí na Urale, šéfovi Vojenského revolučního výboru V. armády Smirnovovi: "P. mně hlásil, že se objevují zjevné sabotáže železničářů. (. . .) Říkají mi, že jsou v tom také dělníci z Iževska. Překvapuje mě, že jste s tím smířený a že nepřistupujete k masovým popravám za sabotáž." V roce 1920 vyvolala militarizace práce mnohé stávky. V Jekatěrinburgu bylo v březnu 1920 zatčeno 80 dělníků a odsouzeno do tábora; na železnici Rjazaň - Ural bylo v dubnu 1920 odsouzeno 100 železničářů; na železnici Moskva - Kursk bylo odsouzeno v květnu 1920 160 železničářů; v hutích v Brjansku bylo v červnu 1920 odsouzeno 152 dělníků. A dalších příkladů stávek přísně potlačených v rámci militarizace práce bychom mohli uvést celou řadu.

   Jednou z nejvýznačnějších byla v červnu 1920 stávka ve zbrojovce v Tule, významném místě dělnických protestů proti režimu, jež si přitom už zakusilo své v dubnu 1920. V neděli 6. června 1920 odmítl jistý počet hutníků přesčasy, vyžadované vedením. Pokud jde o dělnice, ty odmítly pracovat toho dne a o nedělích vůbec a vysvětlovaly, že neděle je jediný den, kdy mohou jít pro zásoby do okolních vesnic. Na výzvu správy továrny přijel silný oddíl čekistů stávkující zatknout. Bylo vyhlášeno stanné právo a trojka, složená z představitelů strany a čeky, byla pověřena odhalením "kontrarevolučního spiknutí, podníceného polskými špiony a černou sotňou s cílem oslabit bojovou sílu Rudé armády".

   Zatímco stávka se šířila a zatýkání "štváčů" se množilo, obvyklý průběh událostí rozvířila nová skutečnost: dělnice a prosté hospodyně se hlásily po stovkách a po tisících u čeky a chtěly být také zatčeny. Hnutí se rozšířilo, dělníci žádali, aby byli i oni masově zatčeni, aby učinili absurdní tezi o "polském spiknutí černosotněnců". Za čtyři dny bylo přes deset tisíc osob uvězněno, či spíše umístěno na ohrazenou plochu pod širým nebem, hlídanou čekisty. Místní organizace strany a čeky, jimž to na chvíli přerostlo přes hlavu, už nevěděly, jak mají tyto události vysvětlovat v Moskvě. Nakonec se jim však podařilo přesvědčit ústřední orgány o realitě širokého spiknutí. "Výbor pro likvidaci tulského spiknutí" vyslechl tisíce dělníků a dělnic v naději, že najde ideální viníky. Aby byli propuštěni na svobodu, znovu zaměstnáni a aby získali novou přídělovou legitimaci, museli všichni zatčení dělníci podepsat následující prohlášení: "Já, níže podepsaný smradlavý pes a zločinec, se kaji před revolučním tribunálem a Rudou armádou, zpovídám se ze svých hříchů a slibuji, že budu svědomitě pracovat."

   Na rozdíl od jiných dělnických protestních hnutí byly vyneseny během nepokojů v Tule v létě 1920 dosti nízké rozsudky: 28 osob bylo odsouzeno do tábora a 200 vypovězeno do vyhnanství. V situaci, kdy byl nedostatek vysoce kvalifikovaného dělnictva, se bolševická vláda nepochybně nemohla obejít bet nejlepších zbrojovek v zemi. Represe, stejně jako zásobování, musely brát ohled na rozhodující sektory a vyšší zájmy režimu.

   Ať byla "dělnická fronta" jakkoliv symbolicky i strategicky důležitá, přece jen představovala pouze nepatrnou část režimních aktivit na nesčetných "vnitřních frontách" občanské války. Boj proti rolníkům odmítajícím rekvizice a vojenské odvody - tzv. zeleným - vyžadoval všechny síly. Dnes již zpřístupněná hlášení zvláštních oddílů čeky a Vojska pro vnitřní obranu republiky, majících na starosti boj proti vzpourám, dezercím a rolnickým vzbouřením, odhalují ve vší své hrůze neobyčejnou krutost této pacifikační "špinavé války", vedené mimo boje mezi rudými a bílými. Právě v těchto klíčových střetnutích mezi bolševickou mocí a rolnictvem se definitivně zrodila teroristická politická praxe, založená na radikálně pesimistickém vidění mas "natolik zaostalých a nevzdělaných, že ani nejsou schopny vidět, kde jsou jejich vlastní zájmy", jak psal Dzeržinskij. Tyto "zvířecké masy" mohly být zkroceny pouze silou, oním "železným koštětem", o němž mluvil Trockij, aby obrazně označil represi, kterou je třeba provádět, aby se "vyčistila" Ukrajina od "tlup banditů", vedených Nestorem Machnem a jinými rolnickými vůdci.

   Rolnické vzpoury začaly od léta 1918. Znovu se rozšířily v letech 1919 - 1920 a vyvrcholily v zimě 1920 - 1921, kdy na čas přiměly bolševický režim, aby ustoupil.

   K revoltě přiváděly rolníky dva bezprostřední důvody: rekvizice a odvody do Rudé armády. V lednu 1919 byla bezuzdná sháňka po zemědělských přebytcích, jimiž se od léta 1918 vyznačovaly prvé operace, vystřídána centralizovaným a plánovaným systémem rekvizicí. Každý kraj, každý obvod, každý okres a každá vesnice musely dodat státu kvótu stanovenou předem podle odhadu úrody. Tyto kvóty se neomezovaly na obilí, ale zahrnovaly asi dvacet tak rozličných produktů, jako brambory, med, vejce, máslo, olejniny, maso, smetanu a mléko . . . Každá vesnice solidárně zodpovídala za vybírání dávek. Teprve když celá vesnice splnila své kvóty, přidělovaly úřady potvrzení dávající právo na zakoupení průmyslových výrobků, ovšem v mnohem menším počtu, než činila jejich potřeba, neboť koncem roku 1920 byla potřeba kryta pouze zhruba z 15 %. Pokud jde o placení zemědělských dodávek, provádělo se za symbolické ceny, neboť na konci roku 1920 ztratil rubl 96 % své hodnoty vzhledem ke zlatému rublu. Od roku 1918 do roku 1920 se rekvizice obilí trojnásobně zvýšily. Počet rolnických bouří, jejichž množství je těžké přesně vyčíslit, stoupal v přibližně témže poměru.

   Odmítání odvodů do Rudé armády bylo po třech letech na frontě a v zákopech "imperialistické války" druhou příčinou rolnických povstání, vedených nejčastěji dezertéry ukrytými v lesích, tzv. zelenými. Počet dezertérů v letech 1919 - 1920 je odhadován na více než tři miliony. V roce 1919 bylo zatčeno různými oddíly čeky a zvláštními komisemi pro boj s dezertéry přibližně 500 000 dezertérů; v roce 1920 700 000 - 800 000. Asi 1 500 000 - 2 000 000 dezertérů, z velké většiny vesničanů, dobře znající terén, se nicméně podařilo pátrání uniknout.

   Vláda, čelící šířícímu se problému, přijímala stále tvrdší opatření. Nejenže byly tisíce dezertérů postříleny, ale s jejich rodinami bylo nakládáno jako s rukojmími. Princip rukojmí byl uplatňován od léta 1918 naprosto běžně. Svědčí o tom například tento vládní dekret z 15. února 1919, podepsaný Leninem, který nařizoval místním čekám, aby zajímaly rukojmí mezi rolníky v místech, kde byly nedostatečně vykonány povinné práce na odstraňování sněhu na železnici: "Nebude-li sníh odklizen, budou rukojmí postřílena." 12. května 1920 zaslal Lenin všem místním komisím pro boj s dezertéry následující instrukce: "Po vypršení omilostňující sedmidenní lhůty udělené dezertérům, aby se vzdali, je třeba ještě zesílit sankce těchto nepolepšitelných zrádců pracujícího lidu. Rodiny dezertérů i všichni, kdo jim jakýmkoliv způsobem pomáhají, budou napříště považováni za rukojmí a jako s takovými s nimi bude nakládáno." Tento dekret pouze legalizoval každodenní praxi. Záplava dezercí se tím nijak nezbrzdila. V letech 1920 - 1921 tvořili dezertéři stejně jako v roce 1919 většinu zelených partyzánů, proti nimiž bolševici vedli s neslýchanou krutostí po tři roky (a v některých oblastech čtyři nebo pět let) nemilosrdnou válku. Kromě rekvizic a odvodů na vojnu odmítali rolníci obecně moc "komunistů", přicházejících z města, jako každý zásah moci, kterou považovali za cizí. V představách mnohých venkovanů nebyli komunisté, provádějící rekvizice, titíž "bolševici", kteří podporovali v roce 1917 rolnickou revoluci. Na venkově, podřízeném jednou bílé soldatesce, podruhé rudým rekvizičním oddílům, dostupovaly zmatky a krutosti svého vrcholu.

   Hlášení různých oddílů čeky pověřených represí, výjimečný pramen umožňující pochopit složité fazety této rolnické gerily, rozlišují dva hlavní typy rolnického hnutí: bunt, ohraničenou revoltu, krátké vzplanutí násilí, jehož se účastní relativně omezená skupina občanů, od několika desítek do sta lidí; a vosstanije, povstání zahrnující účast tisíců a desetitisíců rolníků, zorganizovaných do skutečné armády, schopných dobýt městečka a města a majících jednotný program, zaměřený revolučně-sociálně nebo anarchisticky.

   "30. dubna 1919. Tambovská oblast. Počátkem dubna vypukla v Lebjadinském okrsku vzpoura kulaků a dezertérů, protestujících proti mobilizaci mužů a koní a proti rekvizici obilí. S pokřikem ´Pryč s komunisty! Pryč se sověty!´ vyplenili ozbrojení povstalci čtyři výkonné výbory v oblasti, barbarsky zabili 7 komunistů, zaživa rozřezaných pilou. 212. prapor čeky, přivolaný na pomoc členy rekvizičního oddílu, vzbouřené kulaky rozdrtil. 60 osob bylo zatčeno, 50 okamžitě popraveno a vesnice, odkud vzbouření vzešlo, byla vypálená do základů."

   "Voroněžská oblast, 11. června 1919, 16. 15 hod. Telegraficky. Situace se zlepšuje. Vzbouření v Novochoperském okrsku je prakticky zlikvidováno. Náš areoplán bombardoval a celkově spálil městečko Treťjaki, jedno z hlavních hnízd banditů. Vyčišťovací operace pokračují."

   "Jaroslavská gubernie, 23. června 1919. Vzbouření dezertérů v Petropavlovské oblasti bylo zlikvidováno. Rodiny dezertérů byly vzaty jako rukojmí. Když bylo započato se střílením jednoho muže z každé rodiny dezertéra, začali zelení vycházet z lesa a vzdávat se. 34 dezertérů bylo zastřeleno pro výstrahu."

   Tisíce podobných hlášení svědčí o mimořádné krutosti této pacifikační války, vedené úřady proti rolnické gerile, posilované dezertéry, ale nejčastěji označované za "kulackou vzpouru" nebo za "povstání banditů". Tři citované úryvky ukazují nejčastěji používané metody represe: zatýkání a popravy rukojmí zajatých v rodinách dezertérů nebo "banditů", bombardované a vypalované vesnice. Slepé a neúměrné represe spočívaly na principu kolektivní zodpovědnosti celé vesnické společnosti. Úřední orgány obyčejně dávaly dezertérům lhůtu, aby se vzdali. Po vypršení lhůty byl dezertér považován za "lesního banditu", podléhajícího okamžité popravě. Texty civilních i vojenských úřadů ostatně jasně říkaly, že "pokud obyvatelé nějaké vesnice pomáhají jakýmkoliv způsobem banditům, skrývajícím se v okolních lesích, bude vesnice do základů vypálena."

   Jisté shrnující zprávy čeky ostatně podávají číselné údaje o rozsahu této pacifikační války na venkově. Tak v období od 15. října do 30. listopadu 1918 vypuklo jenom ve dvanácti ruských gubernií 44 vzpour (buntů), při nichž bylo 2 320 osob zatčeno, 620 zabito, 928 postříleno. Během těchto nepokojů bylo zabito 480 sovětských úředníků a 112 mužů ze zásobovacích oddílů, z Rudé armády a z čeky. Během měsíce září 1919 připadlo na deset ruských gubernií, o nichž je dostupná souhrnná informace, 48 735 zatčených dezertérů a 7 325 "banditů", 1 826 zabitých, 2 230 zastřelených a 430 obětí na straně sovětských úředníků a vojáků. Tato velmi neúplná čísla nezahrnují ještě mnohem významnější ztráty, k nimž došlo při velkých rolnických povstáních.

   Tato povstání propukala v několika hlavních vlnách: březen-srpen 1919, zejména v oblastech střední Volhy a Ukrajiny; únor-srpen 1920 v oblastech Samary, Ufy, Kazaně a Tambova a znovu na Ukrajině, opětně dobyté bolševiky na bílých, ale v hloubi území stále kontrolované rolnickou gerilou. Koncem roku 1920 a po celou první polovinu roku 1921 vrcholilo v Rusku rolnické hnutí obrovským selským povstáním, soustředěným na oblasti Tambovskou, Penzenskou, Samarskou, Saratovskou, Simbirskou, Garicynskou a pokračovalo na Ukrajině a v oblasti Donu a Kubáně. Žár této selské vojny vyhasl až s příchodem jednoho z nejstrašnějších hladomorů, jaké poznalo 20. století.

   V bohatých oblastech Samarské a Simbirské, na nichž samotných spočívala v roce 1919 tíha téměř jedné pětiny obilných rekviziví pro Rusko, se poprvé od zavedení bolševického režimu drobné rolnické bouře přeměnily v březnu 1919 na skutečné povstání. Desítky menších měst byly dobyty povstaleckou rolnickou armádou, jež měla až třicet tisíc ozbrojených mužů. Bolševická moc ztratila téměř na jeden celý měsíc kontrolu nad Samarskou oblastí. Toto vzbouření napomohlo postoupit bělogvardějské armádě pod velením admirála Kolčaka k Volze, neboť bolševici museli poslat několik desítek tisíc mužů proti dosti dobře organizované rolnické armádě, jež předkládala dosti souvislý politický program, žádající zrušení rekvizicí, svobodný trh, svobodné volby do sovětů a konec "bolševické komisarokracie". Když šéf samarské čeky počátkem dubna 1919 činil bilanci likvidace rolnických povstání v této oblasti, napočítal 4 240 zabitých na straně povstalců, 625 postřílených, 6 210 zatčených dezertérů a "banditů" . . .

   Sotva na čas ustala střelba v Samarské oblasti, rozezněla se v nepoměrně větší míře po velké části Ukrajiny. Po odchodu německých a rakousko-uherských vojsk na konci roku 1918 se bolševická vláda rozhodla znovu dobýt Ukrajinu. Ta měla jako nejbohatší zemědělská oblast bývalé carské říše "živit moskevský a petrohradský proletariát". Zde byly rekviziční kvóty velmi vysoké, ještě vyšší než jinde. Splnit je znamenalo odsoudit k jistému hladomoru tisíce vesnic, jimž už pouštěly žilou po celý rok 1918 okupační německé a rakousko-uherské armády. Mimo to, na rozdíl od politiky, kterou museli přijmout v Rusku koncem roku 1917 - rozdílení pozemků mezi vesnická společenství -, na Ukrajině si ruští bolševici přáli znárodnit všechny velkostatky, nejmodernější z bývalé carské říše. Tato politika, mířící k přeměně obilných a řepných velkostatků ve veliká kolektivní družstva, v nichž by se z rolníků stali zemědělští dělníci, musela vyvolat nespokojenost rolnictva. To si zvyklo na válku v boji proti německým a rakousko-uherským okupačním silám. Počátkem roku 1919 existovaly na Ukrajině skutečné rolnické armády o desítkách tisíc mužů, jimž veleli ukrajinští a političtí předáci, jako Semjon Petljura, Nestor Machno, Hryhoryiv či Zeleny. Tyto rolnické armády byly pevně odhodlány nechat triumfovat svou koncepci zemědělské revoluce: půdu rolníkům, svobodný trh, svobodně zvolené sověty "bez Moskvanů a Židů". Pro většinu ukrajinských rolníků, poznamenaných dlouhým tradičním antagonismem mezi venkovem, obývaným převážně Ukrajinci, a městy, obývanými převážně Rusy a Židy, bylo svůdné a jednoduché to sloučit: Moskvané = bolševici = Židé. Všichni měli být z Ukrajiny vyhnáni.

   Tato ukrajinská specifika vysvětlují krutost a dobu trvání střetů mezi bolševiky a velkou částí ukrajinského rolnictva. Přítomnost dalšího aktéra, bílých, bojujících zároveň s bolševiky i s různými ukrajinskými rolnickými armádami, které si nepřály návrat velkostatkářů, ještě víc komplikovala zamotanou politickou a vojenskou situaci v zemi, kde se v některých městech, jako např. v Kyjevě vyměnila vláda za dva roky až čtrnáctkrát!

   První velké bouře proti bolševikům a jejich nenáviděným rekvizičním oddílům propukly v dubnu 1919. Jen během tohoto měsíce bylo v Kyjevském, Černigovském, Poltavském a Oděském kraji 93 rolnických revolt. Za prvních dvacet červencových dnů 1919 registrují oficiální údaje čeky 210 vzbouření, jichž se zúčastnilo kolem 100 000 ozbrojených bojovníků a několik set tisíc ozbrojených rolníků. Rolnické armády Hryhoryiva - téměř 20 000 ozbrojených mužů, z nichž bylo několik vzbouřených jednotek Rudé armády, s 50 děly a 700 kulomety - dobyly v dubnu až květnu 1919 celou řadu měst na jihu Ukrajiny, mezi nimi Čerkasy, Cherson, Nikolajev a Oděsu, a ustanovily tam místní vládu, jejíž hesla byla jednoznačná: "Všechnu moc sovětům ukrajinského lidu!", "Ukrajina Ukrajincům, bez bolševiků a Židů!", "Rozdělení půdy", "Svobodné podnikání a obchod". Kyjevský kraj s výjimkou hlavních měst ovládali partyzáni Zelenyho, tedy asi 20 000 ozbrojených mužů. Pod heslem "Ať žije sovětská moc, pryč s bolševiky a židáky!" zorganizovali desítky krvavých pogromů proti židovským komunitám v městysech a malých městech v Kyjevském a Černigovském kraji. Činnost Nestora Machna v čele rolnické armády o desítkách tisíc mužů, jež je známější díky desítkám studií, představovala program zároveň národní, sociální i tíhnoucí k anarchismu, vypracovaný na skutečném sjezdu, "Kongresu rolnických delegátů, vzbouřenců a dělníků v Guljaj-Pole", konaném v dubnu 1919 přímo v centru Machnova povstání. Machnisté, jako mnoho dalších méně strukturovaných rolnických hnutí, předně odmítali jakékoliv zasahování státu do rolnických záležitostí a zároveň také vyjadřovali přání ustavit rolnickou samovládu - jakousi samosprávu - založenou na svobodně zvolených sovětech. K těmto základním požadavkům přistupovalo určité množství žádostí společných všem rolnickým hnutím: zastavení rekvizicí, zrušení poplatků a daní, svoboda pro všechny socialistické strany a anarchistické skupiny, rozdělení půdy, zrušení "bolševické komisarokracie" a speciálních jednotek čeky.

   Stovky rolnických povstání z léta 1919 v týlu Rudé armády sehrály rozhodující roli při dočasném vítězství bílých vojsk generála Děnikina. Bílá armáda, jež vyšla z jihu Ukrajiny 19. května 1919, postupovala velmi rychle proti jednotkám Rudé armády, zapojeným do represivních operací proti rolnickým vzpourám. Děnikinova vojska dobyla 12. června Charkov, 28. srpna Kyjev, 30. září Voroněž. Ústup bolševiků, jimž se podařilo zavést svou moc jen v největších městech a venkov nechávali vzbouřencům, byl doprovázen masivními popravami vězňů a rukojmí, k nimž se vrátíme. Při svém spěšném ústupu širou zemí, ovládanou rolnickou gerilou, oddíly Rudé armády a čeky nikoho nešetřily: stovky vypálených vesnic, masové popravy "banditů", dezertérů a rukojmí. Opuštění Ukrajiny a její znovudobytí na přelomu let 1919 a 1920 zavdaly podnět k nebývalému rozvoji násilností proti civilnímu obyvatelstvu, o němž dobře spravuje mistrovské dílo Isaaka Babela Rudá jízda.

   Počátkem roku 1920 byly poraženy bělogvardějské armády pod velením barona Wrangela, Děnikinova nástupce, s výjimkou několika odloučených jednotek, jež nalezly útulek na Krymu. Zůstávali proti sobě bolševici a rolníci. Až do roku 1922 zasáhla venkov, bojující proti vládě, nemilosrdná represe. V únoru až březnu 1920 vypuklo nové velké vzbouření, známé pod jménem "povstání vidlí", na rozsáhlém území rozkládajícím se od Volhy po Ural v oblastech Kazaně, Simbirska a Ufy. Tyto regiony, obydlené Rusy, ale také Tatary a Baškiry, podléhaly zvláště těžkým rekvizicím. Vzbouření zaplavilo za několik týdnů deset okresů. Povstalecká rolnická armáda, Černí orli, čítala ve svém největším rozkvětu až 50 000 bojovníků. Vyzbrojeno dělostřelectvem a kulomety, Vojsko pro vnitřní obranu republiky decimovalo vzbouřence ozbrojené vidlemi a kopími. V několika dnech byly pozabíjeny tisíce vzbouřenců a vypáleny stovky vesnic.

   Po rychlém rozdrcení "povstání vidlí" se oheň rolnických vzpour rozhořel  znovu v oblasti střední Volhy, jíž bylo rekvizicemi také silně pouštěno žilou: v Tambovu, Penze, Samaře, Saratovu a Caricynu. Jak přiznával bolševický vůdce Antonov-Ovsejenko, jenž řídil represi proti povstalým rolníkům v Tambovu,rekviziční plány na léta 1920-1921, pokud by byly splněny, by odsoudily rolníky k jisté smrti: nechávaly jim průměrně 1 pud (16 kilogramů) obilí a 1,5 pudu (24 kilogramů) brambor na osobu a rok, tedy desetkrát méně, než je životně nutné minimum! Rolníci na venkově se tedy od léta 1920 pustili do boje o přežití. Tento boj trval nepřetržitě po dva roky, až do chvíle, kdy hladomor povstalé rolníky zlomil.

   Třetím velkým místem střetnutí mezi bolševiky a rolníky v roce 1920 zůstávala Ukrajina, znovudobytá v prosinci 1919 až únoru 1920 Rudou armádou na bělogvardějcích, jejíž rozsáhlý venkov však zůstával pod kontrolou stovek svobodných zelených oddílů všemožného vyznání nebo jednotek více či méně napojených na Machnovo velení. Na rozdíl od Černých orlů byly ukrajinské oddíly, složené především z dezertérů, dobře vyzbrojeny. Během léta 1920 čítala Machnova armáda ještě zhruba 15 000 mužů, 2 500 mužů jízdního vojska, asi 100 kulometů, 20 děl a 2 obrněná vozidla. Pronikání bolševiků kladly také silný odpor stovky menších "band", z nichž každá čítala od několika desítek do několika stovek bojovníků. Pro boj proti této rolnické gerile jmenovala vláda na počátku května 1920 hlavu čeky Felixe Dzeržinského "vrchním týlovým velitelem jihozápadní fronty". Dzeržinskij zůstal přes dva měsíce v Charkově, aby sestavil 24 speciálních jednotek Vojska pro vnitřní bezpečnost republiky, elitní jednotky posílené kavalerií, jež měla pronásledovat povstalce, a letadly, určenými k bombardování "hnízd banditů". Měly za úkol vymýtit do tří měsíců rolnickou gerilu. Ve skutečnosti se "pacifikační" operace protáhly na více než dva roky, od léta 1920 do podzimu 1922, a byly zaplaceny desítkami tisíc obětí.

   Mezi různými epizodami boje vedeného bolševickou vládou proti rolnictvu zaujímá zvláštní místo "dekozakizace" - to znamená eliminování donských a kubáňských kozáků jako sociální skupiny. Nový režim, tehdy vlastně poprvé přijal určité množství represivních opatření, aby eliminoval, vyhladil, deportoval podle principu kolektivní zodpovědnosti veškeré obyvatelstvo z jednoho teritoria, které si bolševičtí vůdci zvykli označovat jako "sovětskou Vendée". Tyto operace nebyly výsledkem vojenských odvetných opatření učiněných v ohni bojů, ale byly dopředu naplánované, byly předmětem několika dekretů, vydaných z nejvyšších státních míst, za přímé účasti mnohých politických činitelů (Lenina, Ordžonikidzeho, Syrcova, Sokolnikova, Reingolda). Když "dekozakizace" napoprvé, na jaře 1919, neuspěla kvůli vojenským neúspěchům bolševiků, byla obnovena s novou krutostí v roce 1920, během bolševického znovudobývání kozáckých oblastí na Donu a na Kubáni.

   Kozáci, od prosince 1917 zbaveni zvláštního statutu, kterému se těšili za minulého režimu, a bolševiky zařazení mezi "kulaky" a "třídní nepřátele", se přidali pod praporem atamana Krasnova k vojsku bílých, jež se utvořilo na jihu Ruska na jaře 1918. První oddíly Rudé armády pronikly na území donských kozáků až v únoru 1919, během postupu bolševiků na Ukrajinu a na jih Ruska. Bolševici okamžitě učinili jisté množství opatření rušící vše, co tvořila kozácká specifika: pozemky patřící kozákům byly zkonfiskovány a rozděleny ruským osadníkům a místním vesničanům, kteří neměli kozácký statut; kozákům bylo pod trestem smrti nakázáno, aby odevzdali své zbraně - všichni kozáci totiž byli ozbrojeni díky svému tradičnímu statutu strážců hranic ruské říše; kozácké sněmy a úřední orgány byly rozpuštěny.

   Všechna tato opatření byla součástí předem připraveného plánu likvidace kozáků, definované v tajné rezoluci ústředního výboru strany bolševiků s datem 24. ledna 1919 takto: "Vzhledem ke zkušenosti z občanské války proti kozákům je nezbytné uznat coby jediné politicky správné opatření nelítostný boj, masivní teror proti bohatým kozákům, kteří musí být vyhlazeni a do posledního fyzicky zlikvidováni."

   Ve skutečnosti, jak to přiznal v červnu 1919 Reingold, předseda Donského revolučního výboru, pověřený zavedením "bolševického pořádku" na kozáckých územích, "měli jsme tendenci vést politiku masivního vyhlazování kozáků bez jakéhokoliv rozlišení". Za několik týdnů, od poloviny února do poloviny března 1919, popravily bolševické oddíly přes 8 000 kozáků. V každé stanici (kozácké osadě) vynášely revoluční tribunály během několika minut hromadné rozsudky nad podezřelými, jichž byly dlouhé seznamy. Všichni byli obyčejně odsouzeni k trestu smrti za "kontrarevoluční chování". Proti této nezřízené represi nezbývalo kozákům jiné východisko než revolta.

   Povstání vzešlo z Vešenského okresu 11. března 1919. Dobře organizovaní vzbouření kozáci vyhlásili všeobecnou mobilizaci všech mužů od 16 do 55 let; rozeslali telegramy po celé Donské oblasti a až do pohraničního Voroněžského kraje, v nichž vyzývali obyvatelstvo, aby povstalo proti bolševikům. "My, kozáci, nejsme proti sovětům," vysvětlovali. "Jsme pro svobodné volby. Jsme proti komunistům, kolektivnímu hospodaření a proti Židům. Jsme proti rekvizicím, krádežím a exekucím, prováděným čekisty." Počátkem dubna představovali vzbouření kozáci významnou ozbrojenou sílu, téměř 30 000 dobře vyzbrojených a v boji zkušených mužů. Donští povstalci,operující v zázemí Rudé armády, jež bojovala jižněji s Děnikinovými vojsky,spojenými s kubáňskými kozáky, přispěli stejně jako vzbouření ukrajinští rolníci ke zdrcujícímu postupu bělogvardějské armády v květnu a červnu 1919. Počátkem června se donští kozáci spojili s hlavními silami armády bílých, podporovanými kubáňskými kozáky. Celá "kozácká Vendée" byla osvobozena od nenáviděné moci "Moskvanů, Židů a bolševiků".

   Jenže vojenské štěstí se obrátilo a bolševici se v únoru 1920 vrátili. Začala druhá vojenská okupace kozáckých území, ještě smrtonosnější než ta první. Donská oblast byla podrobena kontribuci 36 000 000 pudů obilí, což bylo množství daleko přesahující celkovou místní produkci. Venkovské obyvatelstvo bylo systematicky odíráno nejen o své skrovné zásoby potravin, ale též o veškerý svůj majetek, "včetně bot, šatů, polštářů a samovarů", jak upřesňovalo jedno hlášení čeky. Všichni muži v bojeschopném věku odpověděli na toto rabování a systematické represe tím, že se přidali k bandám zelených partyzánů. V červenci 1920 v nich bylo na Kubáni a na Donu nejméně 35 000 mužů. Generál Wrangel, zablokovaný od února na Krymu, se pokusil z posledních sil o únik z bolševického sevření, aby mohl provést spojení s kubáňskými kozáky a zelenými. 17. srpna 1920 bylo vysazeno 5 000 mužů u Novorossijska. Pod spojeným tlakem bílých, kozáků a zelených museli bolševici opustit Jekatěrinodar, hlavní město Kubáně, a poté i celou oblast. Generál Wrangel zase postupoval na jižní Ukrajinu. Úspěch bílých však neměl dlouhého trvání. Wrangelova vojska, obchvácená mnohem početnějšími bolševickými silami a zatížená ohromnými zástupy civilního obyvatelstva, byla koncem října zatlačena za nepopsatelného zmatku zpět na Krym. Znovudobytí Krymu bolševiky, poslední epizoda střetů mezi bílými a rudými, se stalo největším masakrem občanské války: v listopadu a prosinci 1920 bylo pozabíjeno bolševiky nejméně 50 000 obyvatel.

   Kozáci, kteří se opět ocitli v táboře poražených, byli vystaveni novému Rudému teroru. Jeden z vedoucích činitelů čeky, Lotyš Karl Lander, byl jmenován "zplnomocněncem pro Severní Kavkaz a Don". Zavedl zde tak zvané trojky, zvláštní tribunály, pověřené likvidací kozáků. Jen během října 1920 tyto trojky odsoudily k smrti přes 6 000 osob, jež byly okamžitě popraveny. Rodiny a někdy i sousedé zelených partyzánů nebo kozáků, kteří se chopili zbraně proti režimu a kteří nebyli dopadeni, byli systematicky zatýkáni jako rukojmí a zavíráni do koncentračních táborů, skutečných táborů smrti, jak přiznával Martyn Lacis, šéf ukrajinské čeky, v jednom ze svých hlášení: "Rukojmí - ženy, děti a starci - shromáždění v táboře u Majkopu, přežívají v příšerných podmínkách, v blátě a říjnové zimě. (. . .) Umírají jako mouchy. (. . .) Ženy jsou schopné čehokoliv, aby unikly smrti. Vojáci, kteří hlídají tábor, toho využívají a obchodují se ženami."

   Jakýkoli odpor byl nemilosrdně trestán. Když velitel čeky v Pjatigorsku upadl do léčky, rozhodli se čekisté, že zorganizují Den Rudého teroru. Překročili instrukce samotného Landera, jenž si přál, aby "tento teroristický čin byl využit k pochytání významných rukojmí, určených k popravě, a k urychlení procedury poprav bílých špionů a kontrarevolucionářů obecně", a pustili se do mohutného zatýkání a poprav. Podle Landera "otázka Rudého teroru byla rozhodnuta zjednodušeně. Pjatigorští čekisté se rozhodli popravit 300 lidí během jednoho dne. Určili kvóty pro město Pjatigorsk a pro všechny okolní městyse a přikázali stranickým organizacím, aby sestavily seznamy pro popravy. (. . .) Tato nedostatečná metoda přivodila velké množství vyřizování účtů. (. . .) V Kislovodsku se z nedostatku nápadů rozhodli zabít osoby, jež se nacházeli v nemocnici."

   Jednou z nejráznějších metod likvidace kozáků bylo ničení kozáckých osad a deportace všech, kteří přežili. V archivech Sergo Ordžonikidzeho, jednoho z hlavních bolševických činitelů, v té době předsedy Revolučního výboru Severního Kavkazu, se uchovaly dokumenty o jedné z těchto operací, jež se odehrály na přelomu října a listopadu 1920.

   23. října Sergo Ordžonikidze rozkázal:

 

   1. vypálit městys Kalinovskaja;

   2. vystěhovat městyse Jermolovskaja, Romanovskaja, Samašinskaja a Michajlovskaja; domy a půda patřící obyvatelům budou rozděleny chudým rolníkům a zvláště Čečenům, kteří vždy prokazovali hlubokou oddanost sovětské vládě;

   3. veškeré mužské obyvatelstvo z výše jmenovaných městysů od 18 do 50 let zařadit do transportů a deportovat pod eskortou na sever, aby tam vykonávali nucené práce těžké kategorie;

   4. vyhostit ženy, děti a starce, ponechat jim nicméně povolení usadit se v některém jiném severnějším městysu;

   5. zabrat všechen dobytek a všechen majetek obyvatel z výše zmíněných městysů.

 

   O tři týdny později popisovalo hlášení, zaslané Ordžonikidzemu, průběh operace takto:

 

- Kalinovskaja: městys vypálen, veškeré obyvatelstvo (4 220) deportováno nebo vystěhováno;

- Jermolovskaja: vyčištěna ode všech obyvatel (3 218);

- Romanovskaja: deportováno 1 600; zbývá deportovat 1 661;

- Samašinskaja: deportováno 1 018; zbývá deportovat 1 900;

- Michajlovskaja: deportováno 600; zbývá deportovat 2 200.

   Kromě toho bylo do Grozného vypraveno 154 vagonů potravin. Ve třech městysech, v nichž ještě není dokončena deportace, byly umístěny v prvé řadě rodiny bílo-zelených živlů a živlů, kteří se zúčastnili posledního povstání. Mezi těmi, kteří ještě nebyli deportováni, jsou sympatizanti sovětského režimu, rodiny vojáků Rudé armády, úředníci a komunisté. Zpoždění při provádění deportací se vysvětluje nedostatkem vagonů. Při provádění našich operací obyčejně dostáváme jediný transport denně. Pro dokončení deportačních operací naléhavě žádáme o 306 vagonů.

 

   A jak tyto operace skončily? V této věci nám bohužel žádný přesný dokument nemůže podat vysvětlení. Dozvídáme se, že se operace protahovaly a že deportovaní muži byli nakonec odesíláni nikoli na Dálný sever, jak tomu bylo v pozdějších případech, nýbrž do doněckých dolů, které byly blíž. Vzhledem k tomu, v jakém stavu byly na konci onoho roku 1920 železniční transporty, služba, starající se o deportace, měla potíže. . . Operace proti kozákům roku 1920 nicméně mnoha svými aspekty předznamenávaly velké "rozkulačovací" operace, zahájené o deset let později: tatáž koncepce kolektivní zodpovědnosti, tentýž průběh deportací v transportech, tytéž problémy s intendanční službou a s cílovými stanicemi nepřipravenými na přijetí deportovaných, tatáž idea využívat deportované na nucených pracích. Za svůj odpor proti bolševikům zaplatila donská a kubáňská kozácká oblast tvrdou daň. Podle nejslabších odhadů bylo v letech 1919 - 1920 zabito nebo deportováno mezi 300 000 - 500 000 osob z celkové populace, jež nepřekračovala 3 000 000 osob.

   Mezi represivní operace, jež je nejtěžší zaznamenat a odhadnout jejich rozsah, patří masakry vězňů a rukojmí, zavřených jen za svou příslušnost k "nepřátelské třídě", nebo "sociálně cizích". Tyto masakry zapadaly do pokračování a logiky Rudého teroru druhé poloviny roku 1918, ale na ještě významnějším stupni. Toto rozpoutání masakrů na "třídním základě" bylo neustále ospravedlňováno tím, že se rodí nový svět. Všechno bylo povoleno, jak to vysvětloval svým čtenářům úvodník prvního čísla deníku Krasnyj meč (Rudý meč), noviny kyjevské čeky:

   "Zavrhujeme starý systém morálky a ´lidskosti´, vynalezený buržoazií s cílem utlačovat a vykořisťovat ´nižší třídy´. Naše morálka je bezprecedentní, naše lidskost je absolutní, neboť spočívá na novém ideálu: zničit všechny formy útlaku a násilí. Pro nás je vše dovoleno, neboť jsme jako první na světě pozvedli meč, nikoli abychom zabíjeli a zotročovali, nýbrž abychom osvobodili lidstvo z jeho okovů. . . Krev? Ať krev teče proudem! Protože jedině krev může navždy obarvit černý pirátský prapor buržoazie na rudý prapor, vlajku revoluce. Protože jedině konečná smrt starého světa nás může navždy osvobodit od návratu šakalů!"

   Tyto výzvy k vraždám rozdmýchávaly přetrvávající starou krutost a touhu po sociální odplatě, vyskytující se u mnohých čekistů, kteří byli, jak to nejednou přiznávají mnozí bolševičtí vůdci, rekrutovaní často mezi kriminálními a sociálně degenerovanými jedinci. V dopise z 22. března 1919 adresovaném Leninovi popisoval bolševický předák Gopner činnost čeky v Jekatěrinoslavli takto: "V této organizaci prorostlé kriminalitou, násilím a svévolí, ovládané lůzou a kriminálními zločinci, popravovali po zuby ozbrojení muži každého, kdo se jim nelíbil, zabavovali majetek, rabovali, znásilňovali, věznili, pouštěli do oběhu falešné peníze, vymáhali úplatky, pak vydírali ty, na nichž úplatky vymohli, a osvobozovali je za sumu desetkrát až dvacetkrát vyšší."

   Archivy ústředního výboru, jako například archiv Felixe Dzeržinského, obsahují nesčetná hlášení stranických činitelů nebo inspektorů politické policie, popisujících "úpadek" místních ček, "opilých násilím a krví". Zánik všech právních nebo morálních norem zvýhodňoval často naprostou autonomii místních činitelů čeky, kteří se za své činy nezodpovídali už ani před svými nadřízenými a měnili se na krvežíznivé tyrany, nekontrolované a nekontrolovatelné. Tři úryvky z hlášení, mezi desítkami dalších stejného druhu, dokládají toto vybočení čeky do prostředí naprosté libovůle, absolutního bezpráví.

   V hlášení Smirnova, instruktora čeky v Syzrani v Tambovské oblasti z 22. března 1919, zaslaném Dzeržinskému se píše: "Prověřil jsem záležitost povstání kulaků v Novomatrionské oblasti. Vyšetřování bylo prováděno chaoticky. 75 osob bylo při výsleších mučeno a ze svědeckých zápisů není možné cokoliv pochopit. (. . .) 5 osob bylo zastřeleno 16. února, třináctý den poté. Protokol o odsouzení a popravách má datum 28. února. Když jsem požádal představitele místní čeky, aby se vyslovil, odpověděl mi: "Na psaní protokolů nikdy není čas. A stejně, k čemu by to bylo, když vyhlazujeme kulaky a buržuje jako třídu´?"

   Hlášení tajemníka oblastní organizace bolševické strany v Jaroslavli: "Čekisté rabují a zatýkají kohokoliv. Jelikož vědí, že nebudou potrestáni, udělali ze sídla čeky obrovský bordel, kam vodí buržujky. Všude vládne opilství. Mezi nižšími veliteli se běžně užívá kokain."

   A zde je hlášení N. Rosentala, inspektora z velitelství zvláštních oddělení, zaslané z jeho mise v Astrachani 16 října 1919: "Atarbekov, velitel zvláštních oddělení XI. armády, už ani neuznává centrální vládu. 30. července, když soudruh Zakovskij, vyslaný z Moskvy na kontrolu zvláštních oddělení, přišel k Atarbekovovi, ten mu řekl: ´Řekněte Dzeržinskému, že se nenechám kontrolovat...´ Personál, skládající se převážně z pochybných jedinců nebo zločinců, nedodržuje žádná úřední nařízení. Spisy operativního oddělení prakticky neexistují. Jsou v nich odsudky k smrti a vykonané rozsudky, ale nenašel jsem individuální zápisy o soudů a o vynesení rozsudků, jen seznamy, často neúplné, s jedinou zmínkou ´Zastřelen z rozkazu soudruha Atarbekova´. Pokud jde o březnové události, je nemožné učinit si obrázek o tom, kdo byl zastřelen a proč. (. . .) Pitky a orgie jsou na denním pořádku. Téměř všichni čekisté jsou silnými konzumenty kokainu. To jim umožňuje, jak říkají, lépe snášet každodenní pohled na krev. Čekisté, opilí krutostí a krví, konají svou povinnost, ale jsou beze vší pochyby nekontrolovanými živly, jež je třeba ostře sledovat."

   Interní hlášení čeky a bolševické strany dnes potvrzují mnohá svědectví, shromážděná od let 1919 - 1920 odpůrci bolševiků a zejména Mimořádnou komisí pro vyšetření bolševických zločinů, sestavenou generálem Děnikinem, jejíž archiv, převezený v roce 1945 z Prahy do Moskvy a dlouho zavřený, je nyní zpřístupněný. Od roku 1926 se ruský eserský historik Sergej Melgunov snažil ve svém díle Rudý teror v Rusku sestavit seznam hlavních masakrů vězňů, rukojmí a prostých občanů, masově popravených bolševiky, téměř vždy na "třídním základě". Seznam hlavních epizod spojených s tímto typem represí, uvedený v tomto průkopnickém díle, i když neúplný, je plně potvrzený souborem nejrůznějších průkazných pramenů, pocházejících z obou zúčastněných táborů. Vzhledem k organizačnímu chaosu, který vládl v čece, zůstává nicméně nejistý počet obětí popravených během hlavních epizod represí, jež jsou dnes přesně označeny. Konfrontací různých pramenů se nanejvýš můžeme pokusit tyto počty řádově přibližně stanovit.

   První masakry "podezřelých", rukojmí a "jiných nepřátel lidu", preventivně uvržených na základě prostého úředního opatření do vězení nebo do koncentračních táborů, začaly v září 1918 za prvního Rudého teroru. Když byly určeny kategorie "podezřelých", "rukojmí" či "nepřátel lidu", začaly rychle fungovat koncentrační tábory a represivní mašinerie byla připravena. Ve válce s pohyblivými frontami, kde každý měsíc přinesl nové zvraty ve vojenském štěstí, bylo přirozeně prvkem, který ji uváděl v činnost, každé dobytí města, obsazeného do té doby nepřítelem, nebo naopak jeho spěšné vyklizení.

   Nastolení "diktatury proletariátu" v dobytých nebo znovu dobytých městech procházelo stejnými etapami: rozpuštění všech dříve zvolených shromáždění; zákaz veškerého obchodu - opatření, jež okamžitě vyvolalo podražení všech potravin a poté jejich vymizení; konfiskace podniků, jež jsou znárodněny nebo prohlášeny majetkem města; uvalení velmi silných finančních dávek na buržoazii - 600 milionů rublů v Charkově v únoru 1919, 500 milionů v Oděse v dubnu 1919. Aby byl zaručen správný odvod těchto dávek, byly stovky "buržujů" vzaty jako rukojmí a uvězněny v koncentračních táborech. Dávky byly ve skutečnosti synonymem loupení, vyvlastňování a ponižování, první etapy "zničení buržoazie jako třídy".

   V listě Izvestija Rady dělnických poslanců v Oděse z 13. května 1919 bylo možno číst: "V souhlase s rezolucemi sovětu pracujících byl vyhlášen 13. květen dnem vyvlastnění buržoazie. Majetné třídy budou muset vyplnit detailní dotazník, registrující potraviny, boty, šaty, šperky, jízdní kola, přikrývky, ložní prádlo, stříbrné příbory, nádobí a jiné předměty, nezbytné pro pracující lid. (. . .) V tomto svatém úkolu musí každý vyvlastňovací komisi napomáhat. (. . .) Ti, kdo neuposlechnou příkazů vyvlastňovací komise, budou okamžitě zatčeni. Ti, kdo budou odporovat, budou na místě zastřeleni."

   Jak přiznával velitel ukrajinské čeky Lacis v oběžníku místním čekám, všechna tato "vyvlastnění" šla do kapes čekistů a jiných malých šéfů nesčetných rekvizičních či vyvlastňovacích oddílů a Rudých gard, jež při podobných příležitostech rostly jako houby po dešti.

   Druhou etapou vyvlastňování byla konfiskace bytů buržoazie. V této "třídní válce" hrálo též důležitou roli ponižování poražených. "Ryba potřebuje smetanovou omáčku. Buržoazie potřebuje moc, která přísně zakročuje a která zabíjí," bylo možno číst ve výše citovaném oděském deníku z 26. dubna 1919. "Když pár desítek těch budižkničemů a idiotů popravíme, když je donutíme zametat ulice, když přinutíme jejich ženy, aby drhly kasárna Rudých gard, (a to by pro ně byla nemalá čest), tak pochopí, že naše vláda je pevná a že od Angličanů a od Hotentotů se ničeho nedočkají."

   Ponižování "buržujů", donucených čistit latríny v kasárnách čekistů nebo Rudých gard, téma, objevující se znovu v mnohých článcích v bolševických denících v Oděse, Kyjevě, Charkově, Jekatěrinoslavli, ale též v Permu, na Urale nebo v Nižním Novgorodu, bylo zřejmě běžnou praxí. Byla to však též vylepšená a "politicky únosná" verze mnohem drsnějších skutečností: znásilňování, fenoménu, který podle velmi mnohých shodujících se svědectví nabyl obrovských rozměrů, obzvláště při druhém dobytí Ukrajiny a kozáckých území na Krymu v roce 1920.

   Popravy vězňů, podezřelých a rukojmí uvězněných pouze za svou příslušnost k "majetné třídě", logická a konečná etapa "vyhlazení buržoazie jako třídy", jsou doloženy v mnoha městech, dobytých bolševiky. V Charkově bylo v únoru až červnu 1919 vykonáno 2 000 - 3 000 poprav; a 1 000 - 2 000 při druhém znovudobytí města v prosinci 1919. V Rostovu na Donu bylo v lednu 1920 vykonáno zhruba 1 000 poprav; v Oděse od května do srpna 1919 2 200, pak 1 500 - 3 000 mezi únorem 1920 a únorem 1921; v Kyjevě od února do srpna 1919 nejméně 3 000; v Jekatěrinodaru od srpna 1920 do února 1921 také nejméně 3 000; v Armaviru, malém městě na Kubáni, bylo od srpna do října 1920 provedeno 2 000 - 3 000 poprav. A v tomto seznamu bychom mohli pokračovat.

   Ve skutečnosti byla vykonána spousta dalších poprav jinde, ale nebyly předmětem vyšetřování, vedených krátce po skončení masakrů. Známe tak mnohem lépe to, co se odehrálo na Ukrajině nebo na jihu Ruska než na Kavkaze, ve Střední Asii nebo na Urale. Poprav totiž obyčejně přibývalo s tím, jak se přibližoval protivník, a v okamžiku, kdy bolševici opouštěli své pozice a "vyprazdňovali" vězení. V Charkově byly během 8. a 9. června 1919, dní, jež předcházely příchodu bílých, popraveny stovky rukojmí. V Kyjevě bylo pobito přes 1 800 osob mezi 22. a 23. srpnem 1919, než město dobyli 30. srpna bílí nazpět. Stejný scénář byl v Jekatěrinodaru, tomto malém provinčním městě, jež mělo před válkou necelých 30 000 obyvatel, kde před postupem kozáckých vojsk nechal velitel místní čeky Atarbekov popravit za tři dny, od 17. do 19. srpna 1920, 1 600 "buržujů".

   Dokumenty vyšetřovacích komisí jednotek Bílé armády, jež přišly na místo za pár hodin či za pár dní po popravách, obsahují spousty oznámení, svědectví, pitevních zpráv, fotografií těchto masakrů a fotografií identifikujících oběti. A pokud popravení z posledních hodin, zastřelení ve spěchu kulkou do týla, nenesli obyčejně žádné stopy mučení, bylo tomu jinak s těly exhumovaných ze starších hromadných hrobů. Užívání nejstrašnějšího mučení je potvrzeno pitevními zprávami, věcnými důkazy a svědectvími. Detailní popisy těchto mučení jsou zejména v již citovaném souboru svědectví Sergeje Melgunova a z antologie ústředního byra Strany socialistů revolucionářů nazvané Čeka, vydané v Berlíně roku 1922.

   Masakry dosáhly svého vrcholu na Krymu za evakuace posledních Wrangelových bílých jednotek a civilního obyvatelstva, které uprchlo před postupem bolševiků. Během několika týdnů, od poloviny listopadu do konce prosince 1920, bylo zastřeleno nebo oběšeno přibližně 50 000 osob. Veliké množství poprav se uskutečnilo ihned po nalodění Wrangelových vojsk. V Sevastopolu bylo 26. listopadu postříleno několik stovek přístavních dělníků za pomoc při evakuaci bílých. 28. a 30. listopadu otiskly noviny Revolučního výboru v Sevastopolu Izvestija dva seznamy zastřelených. První čítal 1 634 jmen, druhý 1 202. Počátkem prosince, když horečka prvních masových poprav klesla, se úřady snažily provést co nejkompletnější kontrolu obyvatelstva hlavních krymských měst, kde, jak se domnívaly, se skrývaly desítky a stovky tisíc buržujů, kteří uprchli z celého Ruska do svých tradičních letovisek. Lenin prohlásil 6. prosince před shromážděním významných činitelů v Moskvě, že na Krymu se shromáždilo 300 000 buržujů. Ujistil, že v blízké budoucnosti budou tyto živly, tvořící "zásobárnu špionů a agentů připravených ke všemožné pomoci kapitalismu", potrestány.

   Vojenské kordony, uzavírající úžinu Perekop, jedinou pozemní únikovou cestu, byly zesíleny. Jakmile past zaklapla, nařídily úřady, aby se každý obyvatel hlásil u čeky, vyplnil tam dlouhý formulář, obsahující asi padesát otázek o jeho sociálním původu, o jeho minulosti, jeho činnosti, jeho příjmech, ale také o tom, co dělal v listopadu 1920, co si myslí o Polsku, o Wrangelovi, o bolševicích atd. Na základě těchto šetření bylo obyvatelstvo rozděleno do tří kategorií: k zastřelení; k odeslání do koncentračního tábora; k ušetření. Svědectví těch, kteří zázrakem přežili, publikovaná v emigrantských novinách v roce 1921, popisují Sevastopol, jedno z represí nejhůře postižených měst, jako "město oběšenců". "Nachimovský prospekt byl plný oběšených mrtvol důstojníků, vojáků i civilů, pozatýkaných v ulicích. (. . .) Město bylo mrtvé, obyvatelstvo se skrývalo po sklepích a půdách. Všechny ohrady, zdi domů, telegrafní sloupy a výlohy obchodů byly polepeny plakáty ´Smrt zrádcům´. (. . .) Věšelo se po ulicích, aby to vešlo ve známost."

   Poslední epizodou střetnutí mezi bílými a rudými represe neskončily. Vojenské fronty občanské války už neexistovaly, ale válka za "pacifikaci" a "vymýcení" pokračovala ještě téměř dva roky.

 

5/ Od Tambova k velkému hladomoru

 

   Koncem roku 1920 se zdálo, že bolševický režim triumfoval. Poslední Bílá armáda byla rozprášena, kozáci byli poraženi, Machnovy oddíly ustupovaly. Nicméně i když přiznaná válka, válka vedená rudými proti bílým, skončila, střetávání mezi režimem a širokými vrstvami společnosti pokračovalo i nadále. Vyvrcholení rolnických válek spadá na počátek roku 1921, kdy se celé oblasti vymykaly bolševické vládě. V Tambovské oblasti, části povolžských oblastí (Samarské, Saratovské, Caricynské, Simbirské) či na západní Sibiři ovládali bolševici jen města. Venkov byl pod kontrolou stovek band zelených nebo skutečných rolnických armád. V Rudé armádě propukaly každodenně vzpoury. Stávky, vzbouření a dělnické protesty narůstaly v posledních dosud fungujících průmyslových center Ruska, v Moskvě, Petrohradě, Ivanovo-Vozněsensku a Tule. Koncem února 1921 se vzbouřili také námořníci z námořní základny Kronštadt u Petrohradu. Situace se stávala výbušnou, země nezvládnutelnou. Před skutečným sociálním vzedmutím, jež hrozilo svrhnout režim, byli bolševičtí vůdci přinuceni couvnout a učinit jediné opatření, jež mohlo momentálně zklidnit nejmasivnější, nejobecnější a nejnebezpečnější nespokojenost, nespokojenost rolníků; slíbili, že ukončí rekvizice a nahradí je daněmi v naturáliích. A právě v souvislosti s tímto střetnutím mezi režimem a společností se počínal rýsovat od března 1921 tzv. NEP, nová ekonomická politika.

   Dlouhodobě politické dějiny přehnaně zvýrazňovaly "zlom" z března 1921. Jenomže nahrazení rekvizicí naturálními daněmi, přijaté nahonem poslední den na X. sjezdu strany bolševiků pod hrozbou sociální exploze, neučinilo konec ani rolnickým bouřím a dělnickým stávkám, ani represím. Dnes již přístupné archivy ukazují, že občanský smír nebyl nastolen na jaře 1921 ze dne na den. Napětí zůstávalo velmi silné nejméně do léta 1922 a v některých oblastech ještě mnohem déle. Rekviziční oddíly dál řádily na venkově, dělnické stávky byly brutálně potlačovány, poslední socialističtí činitelé zatýkáni a "vymycování lesních banditů" pokračovalo všemi prostředky - hromadným střílením rukojmí, bombardování měst dusivými plyny. Nakonec nejrozbouřenější kraje, kterým rekviziční oddíly nejvíc pouštěly žilou a které povstaly, aby přežily, zlomil až velký hladomor v letech 1921 a 1922. Mapa hladomoru se přesně kryje s mapou oblastí největších rekvizicí v předešlých letech a s mapou největších rolnických bouří. Hladomor, "objektivní" spojenec režimu, absolutní zbraň pacifikace, posloužil mimo to bolševikům jako záminka k rozhodnému úderu proti ortodoxní církvi a inteligenci, jež se proti této pohromě zmobilizovala.

   Ze všech selských povstání, která vypukla od zavedení rekvizicí v létě 1918, bylo povstání rolníků z Tambova nejdelší, nejdůležitější a nejlépe organizované. Tambovská oblast, nacházející se ani ne 500 km jižně od Moskvy, byla od počátku století baštou Strany socialistů revolucionářů, dědičky ruského populismu. V letech 1918 - 1920 zůstali její aktivisté početní a aktivní i přes represe, jež na tuto stranu dopadly. Ale Tambovská oblast byla také nejbližší moskevskou obilnicí a od podzimu 1918 v této hustě obydlené zemědělské oblasti řádilo přes 100 rekvizičních oddílů. V roce 1919 zde vypukly desítky buntů, beznadějných vzbouření, jež byla všechna nemilosrdně potlačena. Roku 1920 byly rekviziční kvóty podstatně zvýšeny, z 18 na 27 pudů, zatímco rolníci výrazně snížili své osevní plochy, neboť věděli, že vše, co nestihnou zkonzumovat, bude okamžitě zrekvírováno. Splnit tyto významné kvóty tedy znamenalo ponechat rolnictvo smrti hladem. 19. srpna 1920 se zhoršily obvyklé incidenty se zásobovacími oddíly v osadě Chitrovo. Jak přiznávaly samotné místní orgány, "oddíly se dopouštěly celé řady zneužití; loupily vše, na co přišly, až po polštáře a kuchyňské náčiní, rozdělovaly si kořist a přede všemi tloukly sedmdesátileté starce. Tito starci byli trestáni za to, že tam nebyli jejich synové, dezertéři, skrývající se v lesích. (. . .) To, co rolníky také pobuřovalo, bylo, že zkonfiskované obilí, odvezené na vozech na nejbližší nádraží, tam hnilo pod širým nebem."

   Vzbouření, vzešlé z Chitrova, se šířilo jako oheň ve slámě. Koncem srpna 1920 přes 14 000 mužů, většinou dezertérů, ozbrojených puškami, vidlemi a kosami, vyhnalo nebo zmasakrovalo všechny představitele sovětské moci ze tří okresů Tambovské oblasti. Za několik týdnů se tato rolnická revolta, která se zpočátku ničím nelišila od stovek jiných bouří, propukajících už po dva roky v Rusku a na Ukrajině, změnila v této tradiční eserské baště v dobře organizované povstalecké hnutí pod vedením nadaného válečníka Alexandra Štěpanoviče Antonova.

   Antonov, eserský aktivista od roku 1906, od roku 1908 do únorové revoluce 1917 politický vyhnanec na Sibiři, se jako ostatní leví eseři na čas přidal k bolševickému režimu a zastával funkci velitele milice v Kirsanově, svém rodném okrese. V srpnu 1918 se rozešel s bolševiky a postavil se do čela jedné z oněch nesčetných band dezertérů, ovládajících širý venkov, střetávajících se s rekvizičními oddíly a napadajících nemnohé sovětské úředníky, kteří se odvážili do vesnic. Když rolnické povstání v srpnu 1920 zaplavilo jeho kirsanovský okres, vytvořil Antonov účinnou organizaci rolnických milicí, ale také pozoruhodný informační servis, který infiltroval až do tambovské čeky. Zorganizoval také propagandistickou službu, jež rozšiřovala letáky a prohlášení odsuzující "bolševickou komisarokracii" a mobilizovala rolníky kolem určitých populárních požadavků, jako volný obchod, ukončení rekvizicí, svobodné volby a zrušení bolševických komisařů a čeky.

   Zároveň s tím tajná organizace strany socialistů revolucionářů založila Unii pracujícího rolnictva, tajnou síť rolnických aktivistů, majících dobré kořeny ve svých lokalitách. Navzdory silným napětím mezi Antonovem, disidentem eserem, a vedením Unie pracujícího rolnictva, mělo rolnické hnutí v Tambovské oblasti vojenskou organizaci, výzvědnou službu a politický program, jež mu dávaly sílu a soudržnost, jakou dříve většina ostatních rolnických hnutí s výjimkou machnovského neměla.

   V říjnu 1920 už bolševická vláda kontrolovala jen město Tambov a pár ojedinělých provinčních městských center. K rolnické Antonovově armádě se přidávali po tisících dezertéři, takže na svém vrcholu čítala přes 50 000 ozbrojených mužů. Když si Lenin konečně 19. října uvědomil vážnost situace, napsal Dzeržinskému: "Toto hnutí je ´nezbytné rozdrtit´ co nejrychleji (a nejpříkladněji). (. . .) Je třeba postupovat energičtěji!"

   Počátkem listopadu dali bolševici dohromady sotva 5 000 mužů Vojsk pro vnitřní bezpečnost republiky, ale po porážce Wrangela na Krymu se stavy speciálních jednotek, poslaných do Tambova, rychle dorovnaly až do počtu 100 000 mužů, včetně oddílů Rudé armády, jež byla stále početně v menšině, neboť byla považována za nespolehlivou při potlačování lidových bouří.

   Počátkem roku 1921 zaplavily rolnické bouře další oblasti: celé dolní Povolží (oblasti Samary, Saratova, Caricynu, Astrachaně), ale též západní Sibiř. Situace začala být výbušná, bohatým, ale po léta nemilosrdně rabovaným oblastem hrozil hladomor. Ze Samarské oblasti hlásil velitel volžského vojenského okrsku 12. února 1921: "Davy několika tisíc vyhladovělých rolníků obléhají hangáry, kam oddíly uskladnily zrní zabavené pro města a pro armádu. Situace se několikrát zvrhla a armáda musela střílet do davu, hněvem bez sebe." Ze Saratova telegrafovali místní bolševičtí vůdci do Moskvy: "Celou oblast ovládl banditismus. Rolníci se zmocnili všech zásob - tří milionů pudů - ze státních sýpek. Díky puškám, které jim dodávají dezertéři, jsou velmi silně ozbrojeni. Vypařily se celé jednotky Rudé armády."

   V témže okamžiku se o více než 1 000 km východněji utvářelo nové ohnisko nepokojů. Když sovětská vláda vypumpovala všechny možné zdroje z prosperujících zemědělských oblastí na jihu Ruska a z Ukrajiny, obrátila se na podzim 1920 na západní Sibiř, jejíž dodavatelské kvóty byly určeny příkazem podle množství obilí určeného na export. . . v roce 1913! Dají se ale srovnávat výnosy určené na export a placené ve tvrdých a zvonivých zlatých rublech a výnosy rolníka k rekvizici, vymáhané pod pohrůžkou? Jako všude i na Sibiři rolníci povstali, aby bránili plody své práce a zajistili své přežití. V lednu až březnu 1921 ztratili bolševici kontrolu nad oblastmi Tjumenskou, Omskou, Čeljabinskou a Jekatěrinburskou, což je území větší než Francie, a transsibiřská magistrála, jediná železnice spojující evropské Rusko se Sibiří, byla přerušena. 21. února se lidová rolnická armáda zmocnila města Tobolsk, jež se jednotkám Rudé armády podařilo znovu dobýt až 30. března.

   Na druhém konci země, v jejím bývalém hlavním městě Petrohradě a novém hlavním městě Moskvě, byla situace počátkem roku 1921 skoro stejně výbušná. Hospodářství se prakticky zastavilo; vlaky už nejezdily; továrny byly pro nedostatek paliva zavřeny nebo pracovaly jen zvolna; zásobování měst už nebylo zajištěno. Dělníci byli buď v ulicích, nebo sháněli potravu v okolních vesnicích, nebo diskutovali ve vymrzlých a napůl zrušených dílnách, z nichž každý ukradl, co mohl odnést, aby to vyměnil za trochu jídla.

   "Vládne všeobecná nespokojenost," uzavírala zpráva Informačního oddělení čeky ze 16. ledna. "V dělnickém prostředí se předvídá brzký pád režimu. Nikdo už nepracuje, lidé mají hlad. Hrozí stávky velkého rozsahu. Jednotky moskevské posádky jsou čím dál tím nespolehlivější a mohou se každým okamžikem vymknout naší kontrole. Je třeba učinit preventivní opatření."

   21. ledna bylo přikázáno vládním dekretem snížit od příštího dne o třetinu dávky chleba v Moskvě, Petrohradě, Ivanovo-Vozněsensku a Kronštadtu. Toto opatření, učiněné v okamžiku, kdy už režim nemohl rozvířit hrozbu nebezpečí kontrarevoluce a vyzvat masy pracujících k třídnímu patriotismu - neboť poslední armády bílých byly poraženy -, se stalo roznětkou. Od konce ledna do poloviny března 1921 byly na denním pořádku stávky, protestní mítinky, hladové pochody, manifestace a obsazování továren. V Moskvě i v Petrohradě dosáhly vrcholu na přelomu února a března. Vážně incidenty v Moskvě 22. - 24. února proti sobě postavily oddíly čeky a dělnické manifestanty, pokoušející se prorazit vchod do kasáren, aby se sbratřili s vojáky. Někteří dělníci byli zabiti a stovky dalších zatčeny.

   V Petrohradě se znovu rozšířily nepokoje od 22. února, kdy dělníci z několika velkých továren zvolili jako v březnu 1918 "shromáždění dělnických zplnomocněnců" se silným menševickým a eserským zabarvením. Toto shromáždění ve svém prvním prohlášení žádalo zrušení bolševické diktatury, svobodné volby do sovětů, svobodu slova, spolčování a tisku a osvobození všech politických vězňů. Aby toho bylo dosaženo, vyhlásilo generální stávku. Vojenskému vedení se nepodařilo zabránit, aby mnohé pluky uspořádaly mítinky, při nichž byly přijaty návrhy na podporu dělníkům. 24. února spustily oddíly čeky palbu na dělnickou manifestaci a zabily 12 dělníků. Toho dne bylo zatčeno asi 1 000 dělníků a socialistických aktivistů. Řady manifestantů nicméně neustále sílily a tisíce vojáků dezertovaly ze svých jednotek a přidávaly se k dělníkům. Zdálo se, že po čtyřech letech od únorových dnů, jež svrhly carský režim, se opakuje tentýž scénář: sbratřování dělnických manifestantů a vzbouřených vojáků. Zinovjev, vedoucí bolševické organizace v Petrohradě, odeslal 26. února ve 21 hodin telegram Leninovi. Z tohoto telegramu čišela panika: "Dělníci navázali kontakt s vojáky v kasárnách. (. . .) Stále čekáme vojenské posily, které jsme žádali v Novgorodě. Jestli spolehlivá vojska nedorazí v příštích hodinách, budeme ztraceni."

   Napozítří se událo něco, čeho se bolševičtí vůdci obávali více než čehokoli jiného: vypukla vzpoura námořníků z obou křižníků v námořní základně v Kronštadtu, ležící u Petrohradu. 28. února ve 23 hodin zaslal Zinovjev Leninovi nový telegram: "Kronštadt: obě hlavní lodě, Sevastopol Petropavlovsk, přijaly esersko-černosotněnské rezoluce a vydaly ultimátum, na něž máme do 24 hodin  odpovědět. Situace mezi petrohradskými dělníky zůstává velmi labilní. Velké podniky stávkují. Myslíme, že eseři hnutí urychlí."

   Požadavky, které Zinovjev označil za "esersko-černosotněnské", nebyly ničím jiným než požadavky vyjadřovanými ohromnou většinou občanů po třech letech bolševické diktatury: znovuzvolení sovětů v tajném hlasování po svobodných diskusích a svobodných volbách; svoboda slova a tisku - bylo nicméně upřesněno "ve prospěch dělníků, rolníků, anarchistů a levicových socialistických stran"; stejné potravní dávky pro všechny a osvobození všech politických vězňů, členů socialistických stran, všech dělníků, rolníků, vojáků a námořníků uvězněných pro jejich činnost v dělnickém a rolnickém hnutí; utvoření komise pověřené prověřením všech vězňů ve vězeních i v koncentračních táborech; zrušení rekvizicí; rozpuštění zvláštních oddílů čeky; naprostá svoboda pro rolníky, aby "na své půdě dělali, co chtějí, a aby chovali vlastní dobytek, za podmínky, že si poradí vlastními prostředky".

   Události v Kronštadtu nabíraly na rychlosti. 1. března se konal obrovský mítink, na němž se shromáždilo přes 15 000 osob, čtvrtina civilního i vojenského obyvatelstva vojenské základny. Michail Kalinin, předseda Ústředního výkonného výboru sovětů, který tam dorazil, aby se pokusil zachránit situaci, byl davem vypískán a vykřičen. Na druhý den povstalci, k nimž se přidala nejméně polovina z dvou tisíc kronštadtských bolševiků, utvořili Prozatímní revoluční výbor, jenž se okamžitě pokusil spojit s petrohradskými stávkujícími a vojáky.

   Denní hlášení čeky o situaci v Petrohradě během prvního březnového týdne 1921 svědčí o rozsahu lidové podpory kronštadtské vzpouře: "Revoluční výbor Kronštadtu očekává každým dnem všeobecné povstání v Petrohradě. Je vytvořeno spojení mezi vzbouřenci a velkým množstvím továren. (. . .) Dnes při mítinku v továrně Arsenal odhlasovali dělníci rezoluci vyzývající všechny, aby se připojili ke vzpouře. Byla zvolena trojčlenná delegace - jeden anarchista, jeden menševik, jeden eser - pro udržování kontaktů s Kronštadtem."

   Aby bylo hnutí rázně zlomeno, dostala petrohradská čeka 7. března rozkaz "podniknout rozhodné akce proti dělníkům". Za 48 hodin bylo zatčeno přes 2 000 dělníků, příznivců a aktivistů socialistických stran i anarchistů. Na rozdíl od vzbouřenců neměli dělníci zbraně a nemohli se oddílům čeky nijak stavět na odpor. Když bolševici zlomili zázemí vzpoury, připravili pečlivě útok na Kronštadt. Likvidací vzpoury byl pověřen generál Tuchačevskij. Pro střelbu do lidu povolal vítěz polského tažení z roku 1920 mladé brance z vojenského učiliště, bez revolučních tradic, a zvláštní oddíly čeky. Operace začaly 8. března. O deset dní později Kronštadt padl za cenu tisíců mrtvých na obou stranách. Potlačení povstání bylo nemilosrdné. Během dnů následujících po porážce bylo několik stovek uvězněných povstalců postříleno. Nedávno zpřístupněné archivy zaznamenávají jen za měsíc duben až červen 1921 2 103 rozsudků smrti a 6 459 odsouzených k trestu vězení nebo do táborů. Těsně před dobytím Kronštadtu se téměř 8 000 osob podařilo uprchnout přes zamrzlé plochy zálivu až do Finska, kde byli internováni v tranzitních táborech ve městech Terijoki, Vyborg a Ino. Mnoho jich bylo oklamáno slibem amnestie, a proto se vrátili v roce 1922 do Ruska, kde byli okamžitě zatčeni a posláni do táborů na Solovenských ostrovech a do tábora Cholmogory, jednoho z nejproslulejších koncentračních táborů blízko Archangelska. Podle jednoho zdroje pocházejícího z anarchistických kruhů bylo z 5 000 vězňů z Kronštadtu, poslaných do Cholmogor, na jaře 1922 dosud naživu méně než 1 500.

   Tábor Cholmogory na velké řece Dvině byl smutně známý ráznými způsoby, jakými se tam zbavovali velkého množství vězňů. Nešťastníky nakládali na říční čluny a shazovali je se svázanýma rukama a s kamenem na krku do řeky. S tímto hromadným topením začal v červnu 1920 Michail Kedrov, jeden z hlavních šéfů čeky. Podle několika shodných svědectví měl být v roce 1922 utopen ve Dvině velký počet povstalců z Kronštadtu, kozáků a rolníků z Tambovské oblasti, deportovaných do tábora Cholmogory. Téhož roku mimořádná komise pro odsun deportovala na Sibiř 2 514 civilních občanů z Kronštadtu jen proto, že během událostí zůstali v pevnosti!

 
 





Archiv

Kalendář
<< srpen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 3551
Měsíc: 442
Den: 5