Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stát proti svému lidu - 3

   Když byla kronštadská vzpoura potlačena, pustil se režim všemi silami do honu na socialistické aktivisty, do boje proti stávkám a dělnické volnosti, do potlačování rolnických povstání, která pokračovala dál i přes oficiální prohlášení o ukončení rekvizicí, a do represí proti církvi.

   Již 28. února 1921 rozkázal Dzeržinskij všem místním čekám: "1. okamžitě zatknout všechnu anarchizující inteligenci, menševiky, esery, a zvláště úředníky, kteří pracují v lidových komisariátech zemědělství a zásobování; 2. po tomto počátku zatknout všechny menševiky, esery a anarchisty pracující v továrnách, kteří by mohli nabádat ke stávkám nebo manifestacím."

   Zavedení politiky NEP od března 1921 nejenže neznamenalo ani malé uvolnění represivní politiky, nýbrž bylo doprovázeno utužením  represe proti umírněným socialistickým aktivistům. Tato represe nebyla vynucena nebezpečím, že by se mohli stavět proti nové ekonomické politice, nýbrž skutečností, že právě oni ji už dlouho žádali, a tím ukázali prozíravost a správnost své analýzy. Lenin psal v dubnu 1921: "Jediným místem pro menševiky a esery, ať jsou veřejní, nebo skrytí, je vězení."

   O pár měsíců později usoudil, že socialisté jsou ještě příliš činní, a napsal: "Jestli menševici a eseři ještě jen vystrčí nos, bez milosti je zastřelit!" Od března do června 1921 bylo ještě zatčeno více než 2 000 umírněných socialistických sympatizantů a aktivistů. Ve vězení se ocitli všichni členové ústředního výboru strany menševiků; hrozilo jim vyhnanství na Sibiři, a tak v lednu 1922 zahájili hladovku. 12 vedoucích představitelů, mezi nimi Dan a Nikolajevskij, bylo poté vyhoštěno do zahraničí; v únoru 1922 přijeli do Berlína.

   Jednou z priorit režimu bylo na jaře 1921 obnovení průmyslové výroby, jež klesla na jednu desetinu stavu z léta 1913. Bolševici místo aby uvolnili tlak na dělníky, naopak zachovali nebo ještě posílili militarizaci práce, zavedenou během předchozích let. Zdá se, že politika, prováděná v roce 1921, po přijetí NEP, ve velkém průmyslovém a důlním regionu Donbas, jenž produkoval přes 80 % uhlí a oceli v zemi, v mnoha ohledech odhaluje diktátorské metody, používané bolševiky, aby se dělníci dali do práce. Koncem roku 1920 byl jmenován Pjatakov, jeden z hlavních vůdců a blízký spolupracovník Trockého, do čela Ústředního ředitelství uhelného průmyslu. Za jeden rok se mu podařilo zvýšit pětinásobně produkci uhlí za cenu politiky bezprecedentního vykořisťování a útlaku dělnické třídy, která spočívala v militarizaci práce 120 000 horníků, závislých na jeho správě. Pjatakov zavedl tuhou disciplínu: každá absence byla považována za sabotáž a trestána táborem nucených prací nebo trestem smrti - roku 1921 bylo popraveno 18 horníků za "těžké příživnictví". Přistoupil ke zvýšení pracovní doby (a zejména k práci o nedělích), a aby přiměl dělníky ke zvýšení produktivity, obecně rozšířil "vydírání pomocí přídělových lístků". Všechna tato opatření byla učiněna v okamžiku, kdy dělníci dostávali jako veškerou mzdu třetinu až polovinu chleba nezbytného pro přežití a kdy museli na konci své pracovní doby půjčit své jediné boty kamarádům, kteří nastupovali. Jak přiznávalo Ředitelství uhelného průmyslu, mezi mnohými důvody silného absentérství dělníků byl mimo epidemie i neustálý hlad a téměř naprostý nedostatek oděvů, kalhot a bot. Aby omezil počet žaludků, jež bylo třena sytit, zatímco hrozil hladomor, nařídil Pjatakov 24. června 1921, aby byly vyhoštěny z hornických měst všechny osoby, které nepracovaly v dolech a které tudíž představovaly "mrtvou zátěž". Rodinným příslušníkům horníků byly odebrány přídělové lístky. Přídělové normy byly přísně určovány podle individuálních výkonů každého horníka a byla zavedena primitivní forma úkolové mzdy.

   Všechna tato opatření šla proti myšlenkám o rovnosti a "zaručených přídělech", jimiž se dosud utěšovali mnozí dělníci, oklamaní bolševickou dělnickou mytologií. Pozoruhodně předjímala protidělnická opatření, činěná později ve třicátých letech. Dělnické masy byly jen tzv. rabsila (pracovní síla), již je třeba využívat co nejúčinnějším způsobem a obcházet pracovní zákony i zbytečné odbory, odkázané do role pouhé hybné páky na zvyšování produktivity. Militarizace práce se jevila jako nejúčinnější forma vedení těchto vzpurných, vyhladovělých a neproduktivních pracovních sil. Není možné nehledat příbuznost mezi touto formou vykořisťování svobodné práce a nucenými pracemi ve velkých vězeňských komplexech, vytvořených počátkem 30. let. Stejně jako tolik jiných epizod z oněch zakladatelských let bolševismu - jež není možno zredukovat pouze na občanskou válku - to, co se dělo roku 1921 na Donbasu, předjímalo určité praktiky, jež byly později jádrem stalinismu.

   Mezi jinými operacemi, jež byly na jaře 1921 pro bolševický režim prioritní, byla také "pacifikace" všech oblastí, ovládaných rolnickými bandami a oddíly. Politbyro učinilo 27. dubna 1921 generála Tuchačevského zodpovědným za "operaci zlikvidování Antonovových band v Tambovské oblasti". Tuchačevskij v čele téměř 100 000 mužů vybavených těžkým dělostřelectvem a letadly, z nichž velká část byla ze speciálních oddílů čeky, přemohl Antonovovy oddíly s neslýchanou krutostí. Tuchačevskij a Antonov-Ovsejenko, předseda Zplnomocněné komise ústředního výkonného výboru, jež byla jmenována, aby nastolila v Tambovské oblasti skutečný okupační režim, prováděli hromadné zatýkání rukojmí, popravy, internace v koncentračních táborech, hubení otravnými plyny a deportace celých vesnic, podezřelých z napomáhání nebo poskytování přístřeší "banditům".

   Denní rozkaz č. 171 s datem 11. června 1921, podepsaný Antonovem-Ovsejenkem a Tuchačevským, osvětluje metody, jimiž byla zpacifikována Tambovská oblast. Tento rozkaz nařizoval zejména:

 

   1. Zastřelit na místě bez soudu každého občana, který odmítne sdělit své jméno.

   2. Okresní politické komise nebo politické komise obvodů jsou zmocněné vynést nad vesnicemi, v nichž jsou skryté zbraně, rozsudek o zatčení rukojmí a ty postřílet v případě, že zbraně nebudou odevzdány.

   3, Pokud budou nalezeny ukryté zbraně, zastřelit na místě a bez soudu nejstaršího z rodiny.

   4. Rodina, která ukryje ve svém domě banditu, může být uvězněna a deportována mimo oblast, její majetek zkonfiskován, nejstarší z rodiny zastřelen bez soudu.

   5. Rodiny, ukrývající rodinné členy nebo majetek banditů, považovat za bandity a bez soudu zastřelit na místě nejstaršího z rodiny.

   6. V případě, že rodina bandity uprchne, rozdělit její majetek mezi rolníky věrné sovětskému režimu a opuštěné domy spálit nebo zbořit.

   7. Tento denní rozkaz aplikovat přísně a bez milosti.

 

   Na druhý den po zveřejnění rozkazu č. 171 přikázal Tuchačevskij zničit vzbouřence plynem. "Zbytky poražených band nebo roztroušení bandité se nadále shromažďují v lesích. (. . .) Lesy, v nichž se bandité ukrývají, musí být vyčištěny pomocí otravných plynů. Vše musí být vypočítáno tak, aby plynový příkrov pronikl do lesa a zahubil vše, co se v něm skrývá. Inspektor dělostřelectva musí okamžitě poskytnout náležité množství otravných plynů a příslušné odborníky pro tento druh operace." 19. července byl pro odpor četných bolševických vůdců k této krajní formě "vymýcení" rozkaz č. 171 zrušen.

   V onom červenci 1921 již zřídily vojenské orgány čeky 7 koncentračních táborů, kde bylo podle zatím částečných údajů zavřeno nejméně 50 000 osob, většinou žen, dětí a starců, "rukojmí" a rodinných příslušníků rolníků-dezertérů. Situace v těchto táborech byla příšerná: byl v nich chronický tyfus  a cholera, polonahým vězňům scházelo vše. V létě 1921 se objevil hladomor. Úmrtnost dosáhla na podzim 15 - 20 % měsíčně! K prvnímu září 1921 již zbývalo jen několik band, čítajících celkem sotva něco přes 1 000 ozbrojených mužů oproti 40 000, jež měly v únoru 1921. Od listopadu 1921, zatímco venkov byl již dlouho "pacifikován", bylo několik tisíc nejvíce práceschopných vězňů deportováno do koncentračních táborů na severu Ruska, do Archangelska a Cholmogor.

   Jak o tom svědčí týdenní hlášení čeky bolševickému vedení, "pacifikace" venkova pokračovala v mnoha oblastech - na Ukrajině, západní Sibiři, v Povolží, na Kavkaze - nejméně do druhé poloviny roku 1922. Zvyky přijaté během předešlých let měly tuhý život, a i když byly oficiálně rekvizice zrušeny v březnu 1921, zvýšené naturální daně, jež nahrazovaly rekvizice, byly často vymáhány s krajní brutalitou. Kvóty, jež byly vzhledem ke katastrofální situaci v zemědělství v roce 1921 velmi vysoké, udržovaly na venkově, kde si mnoho rolníků ponechalo zbraně, neustálé napětí.

   Když zástupce lidového komisaře zemědělství Nikolaj Osinskij popisoval své dojmy z cesty do Tulské, Orelské a Voroněžské oblasti v květnu 1921, hlásil, že místní funkcionáři jsou přesvědčeni, že na podzim budou rekvizice obnoveny. Místní orgány "se nemohly dívat na rolníky jinak než jako na rozené sabotéry".

 

Hlášení předsedy Zplnomocněné pětičlenné komise o represivních opatřeních proti banditům v Tambovské oblasti. 10. července 1921.

   Vyčišťovací operace v Kudrjukovské oblasti začaly 27. června ve vesnici  Osinovki, jež v minulosti ukrývala skupiny banditů. Postoj rolníků k našim represivním oddílům se vyznačoval jistou nedůvěrou. Rolníci neudávali lesní bandity a na kladené otázky odpovídali, že nic nevědí.

   Zajali jsme 40 rukojmí, vyhlásili ve vsi stav obležení a dali vesničanům dvě hodiny, aby vydali bandity a ukryté zbraně. Vesničané, shromáždění na směnu, váhali, jak se zachovat, ale nemohli se odhodlat k aktivní spolupráci na pronásledování banditů. Bezpochyby nebrali vážně naše hrozby, že rukojmí popravíme. Po vypršení lhůty jsme nechali před vesnickým shromážděním popravit 21 rukojmí. Veřejná poprava střílením po jednom, se všemi obvyklými formalitami, v přítomnosti všech členů Zplnomocněné komise, komunistů atd., udělala na vesničany nesmírný dojem. . .

   Pokud jde o vesnici Karejevka, jež byla vzhledem ke své geografické situaci výhodným stanovištěm pro skupiny banditů. . ., komise se rozhodla, že ji vymaže z mapy. Všechno obyvatelstvo bylo deportováno, majetek zkonfiskován, s výjimkou majetku rodin vojáků sloužících v Rudé armádě, jež byly přesunuty do osady Kur´djuki a ubytovány v domech, zkonfiskovaných banditům. Po posbírání některých cenných předmětů - okenních rámů, předmětů ze skla a ze dřeva atd. - byly domy ve vesnici zapáleny. . .

   3. července jsme zahájili operace v osadě Bogoslovka. Dosud jsme se jen zřídkakdy setkali s tak vzpurným a organizovaným rolnictvem. Když jsme diskutovali s těmito vesničany, všichni od nejmladšího až po nejstarší, svorně odpovídali s udiveným výrazem: "U nás, banditi? Co si myslíte! Možná jsme je viděli jednou jít kolem za humny, ale ani nevíme, jestli to byli bandité. My žijeme klidně, nikomu neškodíme, nic nevíme."

   Učinili jsme stejná opatření jako v Osinovce: zajali jsme 58 rukojmí. 4. července jsme veřejně postříleli první skupinu 21 osob, na druhý den 15, zlikvidovali 60 rodin banditů, to jest přibližně 200 osob. Nakonec jsme dosáhli svého a vesničané byli donuceni se pustit do hledání banditů a ukrytých zbraní. . .

   Vyčištění výše jmenovaných vesnic a osad bylo dokončeno 6. července. Operace je korunována úspěchem a ve svých důsledcích dokonce přesahuje do dvou sousedních oblastí. Kapitulace banditských živlů pokračuje.

Předseda Zplnomocněné pětičlenné komise Juskonin.

Kresťjanskoje vosstanije v Tambovskoj gubernii v 1919 - 1921, cit. dílo, str. 218.

 

   Aby byl urychlen výběr daní na Sibiři, v končině, která měla dodat většinu výnosů zemědělských produktů v okamžiku, kdy byly všechny povolžské kraje pustošeny hladomorem, byl v prosinci 1921 poslán na Sibiř Felix Dzeržinskij jako zvláštní zplnomocněnec. Zavedl "létající revoluční tribunály", pověřené, aby jezdily po vesnicích a odsuzovaly na místě k trestům vězení nebo do táborů rolníky, kteří neplatili daně. Tak jako rekviziční oddíly, i tyto tribunály, podporované "berními oddíly", dopustily se tolika výstřelků, že sám předseda Nejvyššího soudu Nikolaj Krylenko musel nařídit vyšetřování činnosti těchto orgánů, placených šéfem čeky. Z Omska psal jeden inspektor 14. února 1922: "Zneužívání rekvizičních oddílů dosáhlo nepředstavitelného stupně. Rolníci jsou systematicky zavíráni do nevytopených stodol, jsou bičováni, je jim vyhrožováno popravou. Ti, kteří nesplnili celkové kvóty odvodů, jsou spoutáni, přinuceni běžet nazí po hlavní ulici ve vesnici a pak zavřeni do nevytopené stodoly. Velké množství žen bylo zbito, až ztratily vědomí, a pak byly hozeny do děr vyhloubených ve sněhu. . ." Ve všech oblastech zůstávalo velmi živé napětí.

  

Svědčí o něm tyto úryvky z hlášení politické policie za říjen 1922, půl druhého roku po započetí NEP:

   "Ve Pskovské oblasti představují kvóty určené pro naturální daně 2/3 úrody. Čtyři okresy se chopily zbraní. (. . .) V Novgorodské oblasti nebudou kvóty splněny ani přes jejich snížení o 25 %, nedávno schválené vzhledem ke špatné úrodě. V oblastech Rjazaně a Tveru by stoprocentní naplnění kvót odsoudilo rolnictvo ke smrti hladem. (. . .) V Novonikolajevské oblasti hrozí hladomor a rolníci si dělají zásoby trávy a kořínků pro vlastní spotřebu. (. . .) Avšak všechny tyto skutečnosti vypadají bezvýznamné vedle informací, které máme z Kyjevské oblasti, kde jsme svědky vlny sebevražd, jakou jsme nikdy nezažili: rolníci se houfně sebevraždí, protože nemohou ani platit daně, ani se chopit zbraní, které jim byly zabaveny. Hladomor, který zachvacuje už přes rok celou řadu oblastí, činí rolníky velmi pesimistickými, pokud jde o jejich budoucnost."

 

   Nicméně na podzim 1922 to nejhorší už přešlo. Po dvou letech hladomoru ti, kteří přežili, sklidili úrodu, jež jim měla umožnit přečkat zimu, ovšem za podmínky, že ji nebudou muset odevzdat  celou na daních. "Letos bude úroda obilí nižší než průměr za posledních deset let," těmito slovy Pravda zmínila 2. července 1921 poprvé, a v krátké poznámce na poslední stránce, existenci potravinového problému na zemědělské frontě. O deset dnů později Michail Kalinin, předseda Ústředního výkonného výboru sovětů, přiznal ve Výzvě všem občanům RSFSR, otištěné v Pravdě 12. července 1921, že "v mnohých okresech letošní sucha zničila úrodu".

   "Tato kalamita není pouze výsledkem sucha," vysvětlovala rezoluce ústředního výboru z 21. července. "Vyplývá a pochází z celé minulé historie, ze zaostalosti našeho zemědělství, z nedostatku organizace, ze slabé úrovně znalosti agronomie, z ubohé techniky, ze zastaralých forem střídání kultur. Je zhoršena následky války a blokády, nepřetržitým bojem, který proti nám vedou vlastníci, kapitalisté a jejich sluhové, neustálými akcemi banditů, kteří vykonávají rozkazy organizací nepřátelských sovětskému Rusku a všemu jeho pracujícímu lidu."

   V dlouhém vypočítávání příčin této "kalamity", kterou se zatím nikdo neodvažoval pojmenovat, chyběl stěžejní faktor: rekviziční politika, která po několik let pouštěla žilou i tak již velmi křehkému zemědělství. Vedoucí činitelé z oblastí zasažených hladomorem, svolaní v červnu 1921 do Moskvy, svorně zdůrazňovali odpovědnost vlády, a zvláště všemocného lidového komisariátu zásobování, za rozsah a zhoršení hladomoru. Představitel Samarské oblasti, jistý Vavilin, vysvětlil, že oblastní výbor pro zásobování od zavedení rekvizicí neustále nafukoval odhady sklizně.

   V roce 1920 bylo i přes špatnou úrodu zrekvírováno deset milionů pudů. Byly zabaveny všechny zásoby, včetně osiva pro příští sklizeň. Od ledna 1921 už neměli mnozí rolníci co jíst. Úmrtnost počala stoupat v únoru. Během dvou až tří měsíců bouře a vzpoury proti režimu v Samarské oblasti prakticky ustali. Vavilin to vysvětloval: "Dnes už vzpoury nejsou. Objevují se nové jevy: zástupy tisíců vyhladovělých mírumilovně obléhají výkonný výbor sovětů nebo strany a očekávají po celé dni bůhví jaký zázračný příjezd potravin. Tento dav se nedaří odehnat a lidé v něm každý den umírají jakou mouchy. (. . .) Myslím, že v oblasti je nejméně 900 000 hladových."

   Při četbě hlášení čeky a vojenské zpravodajské služby zjišťujeme, že od roku 1919 v mnoha oblastech nastala bída. Po celý rok 1920 se situace neustále zhoršovala. Čeka, lidový komisariát zemědělství i lidový komisariát zásobování, které si dokonale uvědomovaly situaci, vyhotovovaly už v létě 1920 seznam vyhladovělých oblastí a okresů a oblastí postižených nouzí. V lednu 1921 jedna zpráva vyzdvihovala mezi příčinami hladomoru, který zachvátil Tambovskou oblast, "orgii" rekvizicí v roce 1920. Jak o tom svědčí hlášení politické policie, drobnému lidu bylo zřejmé, že "sovětská vláda chce nechat pochcípat hlady všechny rolníky, kteří se jí odváží odporovat". I když byla vláda dokonale informována o nevyhnutelných důsledcích své rekviziční politiky, neučinila žádné opatření. Dokonce zatímco hladomor zachvacoval stále více oblastí, odeslali Lenin s Molotovem 30. července 1921 telegram všem předsedům oblastních a okresních výborů strany, v němž je žádali, aby "posílili aparát na vybírání daní (. . .), vyvinuli intenzivní propagandu u venkovského obyvatelstva a vysvětlili mu ekonomickou a politickou důležitost přesného a úplného placení daní (. . .), dali k dispozici zprostředkovatelnám vybírajícím naturální daně všechnu autoritu strany a veškerou represivní moc státního aparátu"!

   Informované a osvícené kruhy inteligence se zmobilizovaly proti postoji orgánů, pokračujících za každou cenu ve své politice pouštění žilou rolnictvu. V červnu 1921 utvořili agronomové, ekonomové a univerzitní učitelé při Moskevské zemědělské společnosti Sociální výbor pro boj proti hladomoru. Mezi předními členy tohoto výboru byli význační ekonomové Kondratěv a bývalý ministr zásobování v Prozatímní vládě Prokopovič, Jekatěrina Kuskovová, novinářka blízká Maximu Gorkému, spisovatelé, lékaři, agronomové. Díky zprostředkování Maxima Gorkého, jenž byl mezi bolševickými vedoucími činiteli dobře zaveden, získala delegace výboru, kterou Lenin odmítl přijmout, audienci u Lva Kameněva v polovině července 1921. Po tomto setkání odeslal Lenin, jenž měl vždy nedůvěru k "přecitlivělosti" některých bolševických vůdců, vzkaz svým kolegům z politbyra: "Striktně zneškodnit Kuskovovou. (. . .) Přijměme od Kuskovové jméno, podpis, jeden nebo dva vagony od těch, kteří k ní (a k takovým jako ona) mají sympatie. Nic víc."

   Členům výboru se nakonec podařilo přesvědčit některé vedoucí představitele o své užitečnosti. Jako nejznámější představitelé ruské vědy, literatury a kultury, známí na Západě, se většinou už aktivně účastnili organizování pomoci obětem hladomoru v roce 1891. Měli navíc mnohé kontakty mezi intelektuály po celém světě a mohli se zaručit za spravedlivé rozdělení případné mezinárodní pomoci mezi hladovějící. Byli připraveni poskytnout záruky, ale žádali, aby byl Výboru pro pomoc hladovějícím poskytnut oficiální statut.

   21. července 1921 se bolševická vláda rozhodla po jistém váhání  zlegalizovat Sociální výbor, jenž si dal název Všeruský výbor pro pomoc hladovějícím. Výbor si nechal přidělit znak Červeného kříže. Měl právo opatřovat v Rusku i v cizině potravu, krmení pro dobytek, léky, rozdělovat pomoc mezi potřebné obyvatelstvo, měl nárok na mimořádné transporty pro vypravování svých dodávek, organizovat lidové polévky, zakládat místní sekce a výbory, "svobodně komunikovat s organizacemi a zmocněnci, které určí v cizině", a dokonce "projednávat opatření, učiněná centrálními i místními orgány, která podle jeho názoru souvisí s otázkou boje proti hladomoru". V sovětských dějinách neobdržela žádná sociální organizace taková práva. Vládní ústupky odpovídaly krizi, kterou země procházela čtyři měsíce po oficiálním a dosti nesmělém zavedení NEP.

   Výbor navázal styk s hlavou ortodoxní církve patriarchou Tichonem, jenž poté vytvořil Všeruský církevní výbor pro pomoc hladovějícím. 7. července 1921 nechal patriarcha číst ve všech kostelích pastýřský list: "Zdechlina se stala pro vyhladovělé obyvatelstvo vybranou potravou, a tuto potravu je těžké nalézt. Ze všech stran se ozývá pláč a sténání. Dospěli jsme již ke kanibalismu. . . Podejte pomocnou ruku vašim bratřím a sestrám! Se souhlasem věrných můžete na pomoc hladovějícím použít poklady církve, které nemají posvátnou hodnotu, jako jsou prsteny, řetězy a náramky, dekorace zdobící svaté ikony atd."

   Poté, co získal pomoc církve, navázal Všeruský výbor pro pomoc hladovějícím kontakt s různými mezinárodními institucemi, jako Červeným křížem, kvakery, American Relief Association (ARA), jež všechny odpověděly kladně. Spolupráce mezi režimem a výborem nicméně trvala pouze pět neděl: 27. srpna 1921 byl výbor rozpuštěn, šest dní poté, co vláda podepsala dohodu s představitelem American Relief Association, které předsedal Herbert Hoover. Nyní, kdy Američané posílali své první zásilky potravin, pro Lenina výbor sehrál svou roli: "jméno a podpis Kuskovové" posloužily bolševikům jako záruka. To stačilo.

   "Navrhuji ještě dnes, v pátek 26. srpna, rozpustit výbor," psal Lenin, "zatknout Prokopoviče za buřičské řeči (. . .) a držet ho po tři měsíce ve vězení. (. . .) Okamžitě, ještě dnes vyhostit z Moskvy ostatní členy výboru, poslat je odděleně jednoho od druhého do okresních měst, pokud možno daleko od železnice, do domácího vězení. (. . .) Zítra zveřejníme krátké a stručné vládní komuniké o pěti řádcích: Výbor rozpuštěn, protože odmítal pracovat. Dát novinám směrnici, aby začaly od zítřka členy výboru zahrnovat urážkami. Tatínkovi mazánci, bělogvardějci, kteří se rádi projedou po cizině, spíš než by se vydali na venkov, všemi prostředky je zesměšňovat a šít do nich nejméně jednou týdně po dva měsíce."

   Tisk se do puntíku řídil  těmito pokyny a pustil se do 60 renomovaných intelektuálů, kteří byli ve výboru. Titulky publikovaných článků svědčí výmluvně o charakteru této pomlouvačné kampaně: "S hladem se nezahrává!" (Pravda, 30. srpna 1921); "Spekulují s hladem!" (Komunnističeskij Trud, 31. srpna 1921); "Výbor pomoci. . .kontrarevoluci" (Izvestija, 30. srpna 1921). A jedné osobě, jež přišla intervenovat ve prospěch zatčených a deportovaných členů výboru, prohlásil Unšlicht, jeden z Dzeržinského zástupců v čece: "Říkáte, že Výbor neučinil žádný neloajální čin. To je pravda. Ale pro společnost se stal něčím jako přitažlivým pólem. A to nemůžeme připustit. Víte, když dáte do sklenice s vodou větvičku, která ještě nemá výhonky, začne rychle rašit. Stejně rychle začal výbor roztahovat své odnože v sociálním společenství. (. . .) Bylo třeba vytáhnout větvičku z vody a rozdrtit ji."

   Místo výboru ustavila vláda Ústřední komisi pro pomoc hladovějícím, těžký byrokratický organismus, složený z funkcionářů různých lidových komisariátů, velmi neúčinný a zkorumpovaný. Za největšího hladomoru, dosahujícího svého vrcholu v létě 1922, kdy bylo téměř 30 000 000 hladovějících, zajistila Ústřední komise nepravidelnou potravinovou pomoc ani ne 3 000 000 osob. Vedle toho ARA, Červený kříž a kvakeři živili přibližně 11 000 000 osob denně. Přes tuto mezinárodní mobilizaci zahynulo v letech 1921-1922 nejméně 5 000 000 osob z 29 000 000 zasažených hladomorem. Poslední velký hladomor, který Rusko zažilo v roce 1891 přibližně ve stejných oblastech (střední a dolní Povolží a část Kazachstánu), způsobil 400 000 až 500 000 obětí. Stát a společnost se tehdy předháněly s pomocí rolníkům, kteří se stali obětí sucha. Vladimir Uljanov-Lenin pobýval jako mladý advokát počátkem devadesátých let v Samaře, hlavním městě jedné z oblastí nejhůře postižených hladomorem roku 1891. Byl jediným představitelem místní inteligence, který se nejen nepodílel na sociální pomoci hladovějícím, ale který se proti takové pomoci kategoricky vyslovoval. Jak připomínal jeden z jeho přátel, "Vladimir Iljič-Uljanov měl odvahu prohlásit, že hladomor má mnohé pozitivní důsledky, jako je objevení se průmyslového proletariátu, onoho hrobníka buržoazního pořádku. (. . .) Když hladomor zničí zaostalé rolnické hospodářství, vysvětloval, přiblíží nás objektivně k našemu konečnému cíli, k socialismu, etapě bezprostředně následující po kapitalismu. Hladomor ničí také víru nejen v cara, ale dokonce i v Boha."

   O třicet let později se stejný advokát, z něhož se stala hlava bolševické vlády, ke své myšlence vrátil: hladomor mohl a musel posloužit k tomu, aby "byla nepříteli dána smrtelná rána do hlavy". Tímto nepřítelem byla ortodoxní církev. "Boha nahradí elektřina. Nechte rolníka modlit se k elektřině, a pocítí z ní moc autority větší, než je moc nebes," říkal Lenin v roce 1918 během jedné diskuse s Leonidem Krasinem o elektrifikaci Ruska. Od příchodu bolševiků k moci se vztahy mezi novým režimem a ortodoxní církví zhoršily. Bolševická vláda vyhlásila 5. února 1918 oddělení církve od státu a oddělení církve a školy, vyhlásila svobodu vyznání a kultů a oznámila znárodnění majetku církve. Proti tomuto zásahu do tradiční role ortodoxní církve, za carismu státní církve, rázně protestoval patriarcha Tichon ve čtyřech pastorálních listech věřícím. Bolševici znásobili provokace, znalecky posuzovali - to jest profanovali - ostatky svatých, během velkých náboženských svátků organizovali "protináboženské masopusty" a vyžadovali, aby velký klášter v blízkosti Moskvy - Trojickosergijevská lávra, kde byly uloženy ostatky svatého Sergeje Radoněžského, byl předělán na muzeum ateismu. A v této již napjaté atmosféře, kdy mnozí kněží a biskupové byli zatčeni, protože se postavili proti těmto provokacím, si z Leninova podnětu bolševičtí vůdci vzali za záminku hladomor, aby zahájili velkou politickou operaci proti církvi.

   V denním tisku vyšel 26. února 1922 vládní dekret, nařizující "v kostelech okamžitou konfiskaci všech cenných předmětů ze zlata nebo ze stříbra a drahých kamenů, jež neslouží přímo kultovním účelům. Tyto předměty budou předány orgánům Ústřední komise pro pomoc hladovějícím." Provádění konfiskací začalo v prvních březnových dnech a doprovázelo je, velké množství incidentů mezi oddíly pověřenými zabavením církevních pokladů a věřícími. Nejzávažnější se odehrály 15. března 1922 v obci Šuja, průmyslovém městečku v Ivanovské oblasti, kde vojsko střílelo do davu věřících a zabilo asi 10 osob. Lenin si tuto vraždu vzal za záminku k posílení protináboženské kampaně.

   V dopise zaslaném členům politbyra 19. března 1922 vysvětloval s cynismem pro něj charakteristickým, jak může být hladomor využit ke "smrtelnému úderu do hlavy nepřítele":

 

   "Co se týče událostí v Šuji, které budou projednány v politbyru, myslím, že musí být již nyní přijato pevné rozhodnutí v rámci všeobecného bojového plánu na této frontě. (. . .) Pokud vezmeme v úvahu, co píší noviny o postoji duchovenstva vůči kampani pro konfiskaci církevního majetku, plus podvratné stanovisko patriarchy Tichona, vyplývá z toho naprosto jasně, že černosotněnský klérus uskutečňuje vypracovaný plán, zaměřený na to, aby nám zasadili v tomto okamžiku rozhodující porážku. (. . .) Myslím, že náš nepřítel činí obrovskou strategickou chybu. Vždyť současný okamžik je výjimečně příznivý pro nás, a ne pro ně. Máme 99 % šanci udeřit nepřítele smrtelně do hlavy s naprostým úspěchem a zajistit si pozice, pro nás podstatné, na celá příští desetiletí. Se všemi těmi vyhladovělými lidmi, kteří se živí lidským masem, s cestami posetými stovkami a tisíci mrtvol můžeme (a proto i musíme) zkonfiskovat majetek církve nyní, a jedině nyní, s rozhodnou a nemilosrdnou energií. A právě nyní a jedině nyní nás může obrovská většina rolnických mas podpořit, nebo přesněji může nebýt schopna podpořit tu hrstku klerikálních černosotněnců a reakcionářských maloměšťáků. . . Můžeme tak přijít k pokladu několika stovek milionů rublů ve zlatě (pomyslete na bohatství některých klášterů!). Bez tohoto bohatství není myslitelná žádná činnost státu obecně, žádný ekonomický rozvoj zvláště a žádná obrana našich pozic. Tohoto pokladu s hodnotou několika stovek milionu rublů (a možná i několik miliard!) se musíme zmocnit stůj co stůj. To vše je možno úspěšně provést pouze nyní. Vše nasvědčuje tomu, že v jiném okamžiku nedosáhneme svého, protože jedině beznaděj vyvolaná hladem může vyvolat příznivý nebo alespoň neutrální postoj mas vůči nám. . . Proto jsem tímto dospěl ke kategorickému závěru, že nyní nastal okamžik rozdrtit černosotněnské duchovenstvo tím nejrozhodnějším a nejnemilosrdnějším způsobem, s takovou brutalitou, že si to zapamatuje na desetiletí. Hodlám uskutečnit náš plán kampaně následujícím způsobem: Zakročovat bude veřejně jedině soudruh Kalinin. Soudruh Trockij se nesmí v žádném případě objevit v tisku ani na veřejnosti. . . Bude třeba poslat jednoho z nejenergičtějších a nejinteligentnějších členů Ústředního výkonného výboru. . . do Šuje s ústními pokyny jednoho z členů politbyra. Tyto instrukce stanoví, že jeho posláním je zatknout v Šuji co největší množství členů duchovenstva, maloměšťáků a buržujů, ne méně než několik desítek, kteří budou obžalováni z přímé nebo nepřímé účasti na násilném odporu proti dekretu o konfiskaci majetku církve. Po návratu z mise tento odpovědný pracovník podá hlášení buď celé schůzi politbyra, nebo dvěma jeho členům. Na základě tohoto hlášení vydá politbyro slovně přesné direktivy soudním orgánům, tedy že proces s rebely z Šuje musí být veden co nejrychleji a s jediným závěrem, popravou zastřelením velmi významného počtu černosotněnců z Šuje, ale též z Moskvy a ostatních duchovních center. . . Čím bude počet postřílených představitelů reakčního kléru a reakční buržoazie významnější, tím líp pro nás. Musíme všem těm lidem udělit okamžitě lekci takovým způsobem, že po celá desetiletí už ani nepomyslí na jakýkoliv odpor. . ."

 

   Jak o tom svědčí týdenní hlášení politické policie, akce konfiskace církevního majetku dosáhla svého vrcholu v březnu, dubnu a květnu 1922, vyvolala 1 414 registrovaných incidentů a zatčení několika tisíc kněží, mnichů a jeptišek. Podle církevních zdrojů bylo roku 1922 zabito 2 691 kněží, 1 962 mnichů a 3 447 řeholnic. Vláda zorganizovala několik velkých veřejných procesů se členy kléru v Moskvě, Ivanovovu, Šuje, Smolensku a Petrohradě. Již 22. března, týden po incidentech v Šuje, navrhlo politbyro podle Leninových pokynů celou řadu opatření: "Zatčení synodu a patriarchy je nutné, ne teď, ale tak za patnáct až pětadvacet dní. Fakta o Šuje budou uveřejněna, obžalovaní šujští kněží a laici budou souzeni během týdne. Vůdcové vzpoury budou zastřeleni." Dzeržinskij v záznamu pro politbyro sdělil, že "patriarcha Tichon a jeho banda (. . .) se otevřeně stavějí proti konfiskaci majetku církve. (. . .) Existuje dostatek motivů pro zatčení Tichona a nejreakčnějších členů synodu. GPU si myslí: 1. zatření synodu a patriarchy je vhodné; 2. jmenování nového synodu nesmí být povoleno; 3. kněží, kteří se postaví proti vydání cenných věcí, budou posláni do nejvíce hladovějících okresů na Volze jako nepřátelé lidu."

   V Petrohradě bylo odsouzeno 76 duchovních do koncentračních táborů a 4 popraveni, mezi nimi petrohradský metropolita Benjamin, zvolený v roce 1917, jenž byl velmi blízký lidu a přitom se horlivě zastával oddělení církve od státu. V Moskvě bylo odsouzeno do táborů 148 duchovních a laiků a 6 bylo odsouzeno k trestu smrti, jenž byl okamžitě vykonán. Patriarcha Tichon byl umístěn do domácího vězení v Donském klášteře v Moskvě.

   Několik týdnů po těchto parodiích na soud, 6. června 1922, byl v Moskvě zahájen velký veřejný proces, ohlašovaný v tisku již od 28. února: proces se 34 esery, obviněnými z toho, že prováděli "kontrarevoluční a teroristickou činnost proti sovětské vládě", mezi níž byl zahrnut zejména atentát na Lenina z 31. srpna 1918 a "politické vedení" rolnické vzpoury v Tambově. Podle praxe, jež byla později široce používána v třicátých letech, tvořili obžalovaní různorodý celek složený z autentických politických vůdců, z nichž bylo 12 členů ústředního výboru strany socialistů revolucionářů, vedeného Abrahamem Gocem a Dimitrijem Donským, a z agentů provokatérů, kteří měli za úkol svědčit proti svým spoluobžalovaným a "zpovídat se ze svých zločinů". Jak píše Heléne Carrére d´Encausse, tento proces umožnil také "vyzkoušet metodu obžalob, zasunutých jedna do druhé jako dřevěné ruské matrjošky, při níž se vyšlo z přesného faktu - eseři se přece od roku 1918 stavěli proti vládnoucímu absolutismu bolševiků - a dospělo se k principu. . ., že každá opozice se v poslední instanci rovná spolupráci s mezinárodní buržoazií."

   Na konci této parodie na justici, během níž řídící orgány zinscenovaly lidové manifestace, žádající trest smrti pro "teroristy", bylo 7. srpna 1922 11 obviněných - vedoucích činitelů strany revolučních socialistů - odsouzeno k nejvyššímu trestu. Pod protesty mezinárodního společenství zmobilizovaného ruskými socialisty v exilu a ještě více pod reálnou hrozbou nových vzpour na venkově, kde eserský duch byl stále živý, bylo vykonání rozsudků zrušeno  "za podmínky, že strana socialistů revolucionářů zanechá všech spikleneckých, teroristických a vzbouřeneckých aktivit". V lednu 1924 byly rozsudky smrti změněny na pětileté tresty v táborech. Odsouzení nebyli nicméně nikdy osvobozeni a byli popraveni ve 30. letech, ve chvíli, kdy již bolševické vedení ani k mezinárodnímu mínění, ani k nebezpečí vzpoury rolníků nepřihlíželo.

   Při příležitosti procesu s esery byl uplatněn nový trestní zákoník, jenž vstoupil v platnost 1. června 1922. Lenin speciálně sledoval vypracování tohoto zákoníku, který měl legalizovat násilnosti vykonané na politických odpůrcích v době, kdy fáze energické eliminace, ospravedlňována občanskou válkou, byla oficiálně uzavřena. Prvé pokusy, předložené Leninovi, vyvolaly z jeho strany 15. května 1922 tyto poznámky, adresované lidovému komisaři spravedlnosti Kurskému: "Podle mého názoru je třeba použití trestu smrti zastřelením rozšířit na všechny druhy činnosti menševiků, eserů apod.; Najít nový trest, jímž by bylo vyhoštění do ciziny. Upřesnit formulaci, která tyto činy dává do spojitosti s mezinárodní buržoazií." O dva dny později Lenin psal znovu: "Soudruhu Kurskij! Jako doplněk k naší rozmluvě Vám posílám koncept dodatečného článku trestního zákoníku. (. . .) Doufám, že hlavní myšlenka je jasná: otevřeně formulovat zásadní a politicky (a nejen úzce právnicky) správnou tezi, která by motivovala podstatu oprávněnost teroru, jeho nutnost a jeho meze. Soud nesmí vyloučit teror; slibovat to by znamenalo klamat sama sebe nebo vůbec klamat, ale je třeba jej zdůvodnit a uzákonit principiálně, jasně, bez falše a bez příkras. Formulovat to co nejšířeji, neboť jedině revoluční právní vědomí a revoluční svědomí určí, za jakých podmínek bude použit v praxi."

   V souhlase s Leninovými instrukcemi definuje trestní zákoník jako zločin kontrarevoluce jakýkoli čin "směřující ke svržení nebo oslabení vlády dělnických a rolnických sovětů, nastolené proletářskou revolucí", ale také každý čin "přispívající k napomáhání mezinárodní buržoazii, která neuznává rovnost práv komunistického systému vlastnictví, jež vystřídala kapitalistický systém, a snaží se ho svrhnout silou, vojenskou intervencí, blokádou, špionáží nebo financováním tisku a jinými podobnými prostředky".

   Trestu smrti podléhaly nejen všechny aktivity (povstání, vzpoura, sabotáž, špionáž atd.), jež by mohly být kvalifikovány jako "kontrarevoluční činy", ale též členství nebo přispívání organizaci "ve smyslu pomoci věci mezinárodní buržoazie". Dokonce i "propaganda, jež by mohla napomoci věci mezinárodní buržoazie", byla považována za kontrarevoluční zločin, podléhající trestu ztráty svobody, "který by neměl být nižší než tři roky", nebo doživotního vyhnanství.

   V rámci legalizace politického násilí uskutečněné začátkem roku 1922 je dobré si všimnout změny názvu politické policie. 6. února 1922 byla dekretem zrušena čeka a zároveň byla nahrazena GPU - Státní politickou správou -, spadající pod lidový komisariát vnitra. Název se sice změnil, ale vedoucí struktury a činitelé zůstali stejní, což jasně svědčí o kontinuitě této instituce. Co tedy měla tato změna názvu znamenat? Čeka byla podle jména mimořádnou komisí, což naznačovalo přechodnou povahu její existence i toho, co ji opravňovalo. GPU naproti tomu ukazovalo, že stát má mít normální a stálé kontrolní a represivní politické instituce. Za změnou názvu se rýsovalo definitivní ustálení a zlegalizování teroru jako způsobu řešení konfliktních vztahů mezi novým státem a společností.

   Jedním z dosud neznámých ustanovení v novém trestním zákoníku bylo doživotní vyhnanství se zákazem návratu do SSSR pod trestem okamžité popravy. Bylo uvedeno do praxe od podzimu 1922 při jedné velké vyhošťovací operaci, jež zasáhla přibližně 200 známých intelektuálů podezřelých z odporu proti bolševismu. Mezi nimi byli na předních místech všichni, kdo byli členy Sociálního výboru pro boj proti hladomoru, rozpuštěného 27. července 1921.

   20. května 1922 předložil Lenin Dzeržinskému v dlouhém dopise dalekosáhlý plán "vypovězení spisovatelů a profesorů, kteří pomáhají kontrarevoluci". "Musí se to připravit co nejdůkladněji," psal Lenin. "Svolat speciální komisi. Uložit členům politického byra, aby 2 - 3 hodiny týdně věnovali prohlížení četných publikací a knih. (. . .) Shromažďovat pravidelné informace o politické minulosti, práci a literární činnosti profesorů a spisovatelů."

   A Lenin hned dal příklad: "Pokud jde o petrohradský časopis Ekonomist, to je jasně centrum bělogvardějců. Ve 3. čísle (teprve třetím!!! nota bene!) je na obálce vytištěn seznam členů redakce. Myslím, že téměř všichni jsou naprosto oprávněně kandidáty na vypovězení ze země. Jsou to všechno zjevní kontrarevolucionáři, pomahači Dohody, kteří tvoří organizaci jejích přisluhovačů a špionů, kteří demoralizují studující mládež. Musí se to zařídit tak, aby tito špioni byli vychytáni a neustále organizovaně a soustavně vypovídáni ze země."

   Už 22. května ustanovilo politbyro mimořádnou komisi, v níž byli zejména Kameněv, Kurskij, Unšlicht, Mancev (dva Dzeržinského zástupci), jež měla za úkol vybrat jistý počet intelektuálů k zatčení a poté k vyhoštění. Prvními, kteří byli vypovězeni ze země v červnu 1922, byli oba hlavní vedoucí Sociálního výboru pro boj proti hladomoru, Sergej Prokopovič a Jekatěrina Kuskovová. První skupina sto šedesáti renomovaných intelektuálů, filozofů, spisovatelů, historiků a univerzitních profesorů, zatčených 16. a 17. srpna, byla v září vyhoštěna a odeslána lodí. Figurovalo mezi nimi zejména několik jmen, jež už dosáhla mezinárodního věhlasu nebo ho měla dosáhnout později: Nikolaj Berďajev, Sergej Bulgakov, Semjon Frank, Nikolaj Losskij, Lev Karsavin, Fedor Stěpun, Sergej Trubeckoj, Alexandr Izgojev, Ivan Lapšin, Michail Osorgin, Alexandr Kizewetter. . . Každý musel podepsat dokument, který stanovil, že pokud se vrátí do SSSR, bude okamžitě zastřelen. Vyhnancům bylo povoleno si vzít jeden zimní kabát a jeden letní kabát, jeden oblek a náhradní prádlo, dvě košile a dvě noční košile, dvoje spodky, dva páry ponožek! Mimo tyto osobní věci měl každý vyhnanec právo vyvézt 20 dolarů v devizách.

   Zároveň s tímto vyhošťováním pokračovala politická policie v zatýkání všech podezřelých intelektuálů druhého rangu, určených buď k úřední deportaci do odlehlých oblastí Ruska, uzákoněné dekretem z 10. srpna 1922, nebo do koncentračního tábora. 5. září 1922 napsal Dzeržinskij svému zástupci Unšlichtovi:

   "Soudruhu Unšlichte! V oblasti zatýkání inteligence to jde ještě velmi amatérsky! Od odchodu Agranova už nemáme v této oblasti schopného činitele. Zarajskij je příliš mladý. Zdá se mi, že by bylo třeba, abychom postoupili kupředu, aby to vzal do ruky soudruh Menžinskij. (. . .) Je nezbytné vypracovat dobrý pracovní plán, který by byl pravidelně opravován a doplňován. Celou inteligenci je třeba roztřídit do skupin a podskupin: 1. spisovatelé; 2. novináři a politici; 3. ekonomové (je třeba vytvořit podskupiny: a/ finančníci, b/ odborníci na energii, c/ odborníci na dopravu, d/ obchodníci, e/ odborníci na spolupráci atd.); 4. technické odbornosti (zde také jsou nutné podskupiny: a/ inženýři, b/ agronomové, c/ lékaři atd.); 5. univerzitní profesoři a jejich asistenti atd. atd. Informace o všech těchto pánech musí pocházet z našich oddělení a být syntetizovány oddělením ´Inteligence´. Každý intelektutál u nás musí mít svůj spis. (. . .) Je třeba mít stále na mysli, že cílem našeho oddělení není jen různé jedince vyhostit nebo zatknout, ale přispět k vypracování generální politické linie vůči odborníkům: ostře je sledovat, rozdělit je, ale také povyšovat ty, kteří jsou ochotni nejen slovy, ale i činy podporovat sovětskou vládu."

   O několik dnů později Lenin zaslal dlouhé memorandum Stalinovi, v němž se dlouze a s chorobným smyslel pro detail vracel k "definitivnímu vyčištění" Ruska ode všech socialistů, intelektuálů, liberálů a ostatních "pánů":

   "K otázce vypovězení menševiků, lidových socialistů, kadetů atd. Rád bych položil jisté otázky, neboť toto opatření, jež bylo zahájeno před mým odjezdem, stále není skončeno. Bylo rozhodnuto vymýtit všechny lidové socialisty? Pečechonova, Mjakotina, Gornfelda, Petriščeva a ostatní? Myslím, že by všichni měli být vypovězeni ze země. Jsou nebezpečnější než eseři, protože jsou mazanější. A také Potresova, Izgojeva a všechny lidi z časopisu Ekonomist (Ozerova a mnoho dalších). Menševiky Rozanova (lékař, prohnaný), Vigdorčika (Migula nebo něco takového), Ljubov Nikolajevnu Radčenkovou a její dceru (podle všeho nejzrádnější nepřátelé bolševismu); N. A. Rojkova (musí být vypovězen, je nepolepšitelný). (. . .) Mancevova-Messingova komise by měla vypracovat seznamy a několik stovek těchto pánů by mělo být nemilosrdně vypovězeno. Vyčistíme Rusko jednou provždy. (. . .) Všichni autoři z Domu spisovatelů také, a z Myšlenky (Petrohrad). Charkov musí být prohledán odshora dolů, nemáme ani ponětí, co se tam děje, je to pro nás cizí země. Město musí být radikálně a rychle vyčištěno, ne později než do skončení procesu s esery. Postarejte se o ostatní petrohradské spisovatele (jejich adresy jsou v La Nouvelle Pensée russe, č. 4, 1922, str. 37) a také o seznam soukromých nakladatelů (str. 29). Je to arcidůležité!"

 

6/ Od příměří k "velkému obratu"

 

   Po dobu necelých pěti let, od začátku roku 1923 do konce roku 1927, nastala ve střetávání mezi režimem a společností přestávka. Velkou část politických aktivit bolševických vůdců zabíraly zápasy o nástupnictví po Leninovi, jenž zemřel 24. ledna 1924, ale byl již od března 1923, po třetí mozkové mrtvici, totálně odstaven od veškeré politické činnosti. Během těch několika let si společnost ošetřovala rány.

   Za tohoto příměří se pokusilo rolnictvo, jež představovalo přes 85 % obyvatelstva, znovu navázat výměnné vazby, obchodovat s plody své práce a žít, podle vyjádření velkého historika ruského rolnictva Michaela Confina, "jako by rolnická utopie fungovala". Tato "rolnická utopie", kterou bolševici svévolně označovali za eserovštinu - což by se nejspíše dalo přeložit jako "revolučně socialistické smýšlení" -, spočívala na čtyřech základech, jež byly v zárodku všech rolnických programů už po celá desetiletí: konec velkostatkářů a půda rozdělená podle počtu hladových krků, svoboda volného nakládání s plody své práce a volný trh, rolnická samospráva, představovaná tradičním vesnickým společenstvím, a vnější přítomnost bolševického státu omezená na jeho nejjednodušší výraz - jeden rolnický sovět na několik vesnic a jedna buňka komunistické strany na jednu vesnici ze sta!

   Tržní mechanismy, jež byly od roku 1914 do roku 1922 rozbité, byly nyní vládou částečně uznané a momentálně tolerované jako známka zaostalosti v zemi s většinou rolníků a začínaly znovu fungovat. Okamžitě začaly znovu pravidelné sezonní přesuny do měst, jež byly za minulého režimu tolik běžné; jelikož se státní průmysl nestaral o konzumní zboží, založilo rolnické řemeslnictví pozoruhodný rozmach, bída a hladomor mizely a rolníci se znovu mohli dosyta najíst.

   Zjevný klid těchto několika let by nicméně neměl zakrýt hluboké napětí, přetrvávající mezi režimem a společností, která nezapomněla na násilí, jehož se stala obětí. Pro rolníky zůstávalo stále mnoho důvodů k nespokojenosti. Zemědělské ceny byly příliš nízké, rukodělné výrobky příliš drahé a příliš vzácné, daně příliš vysoké. Měli pocit, že jsou občany druhé kategorie v porovnání s obyvateli měst a zejména s dělníky, kteří byli často vnímáni jako privilegovaní. Rolníci si stěžovali zvláště na nesčetné zneužívání moci řadovými představiteli sovětského režimu, zformovanými školou "válečného komunismu". Nadále podléhali absolutní libovůli místní moci, jež byla zároveň dědičkou určité ruské tradice i teroristických praktik předcházejících let. "Soudní, administrativní i policejní aparát jsou dokonale prolezlé všeobecným alkoholismem, běžným braním úplatků, (. . .) byrokracií a všeobecným sprostým postojem vůči rolnickým masám," přiznávala na konci roku 1925 dlouhá zpráva politické policie "O stavu socialistické zákonnosti na venkově".

   I když bolševičtí vůdci odsuzovali nekřiklavější výstřelky představitelů sovětské moci, ve své většině nicméně stále považovali venkov za nebezpečnou terru incognitu, "prostředí hemžící se kulackými živly, esery a popy, bývalými velkostatkáři, kteří doposud nebyli zlikvidováni", jak to obrazně vyjádřil ve svém hlášení šéf politické policie z Tulské oblasti.

   Jak o tom svědčí dokumenty z informačního oddělení GPU, zůstávalo i dělnictvo pod přísným dohledem. Dělnictvo, sociální skupina znovu se tvořící po letech války, revoluce a občanské války, bylo stále v podezření, že udržuje vazby s nepřátelským venkovem. Konfidenti, nasazení v každém podniku, pásli po odchylných řečech a činech, "rolnických náladách", které si dělníci po návratu z polních prací po dovolené mohli přinést do města. Policejní hlášení rozpitvávala dělnictvo na "nepřátelské živly", jež jsou nezbytně pod vlivem kontrarevolučních uskupení, na živly "politicky zaostalé", obyčejně přišlé z venkova, a na živly hodné toho, aby byly uznány jako "politicky uvědomělé". Přerušování práce a stávky, jež nebyly příliš četné v těchto letech silné nezaměstnanosti a relativního zlepšení úrovně života těch, kteří měli práci, byly pečlivě rozebírány a podněcovatelé byli zatýkáni.

   Interní dokumenty politické policie, jež jsou dnes zčásti přístupné, ukazují, že po letech ohromného rozmachu měla tato instituce některé problémy, způsobené právě pauzou v bolševickém voluntaristickém provádění transformace společnosti. V letech 1924 - 1926 musel Dzeržinskij dokonce svádět rozhodné boje s jistými vedoucími činiteli, kteří soudili, že je třeba silně omezit stavy politické policie, jejíž činnost měla slábnout! Stavy politické policie se velmi silně snížily poprvé a naposledy do roku 1953. V roce 1921 zaměstnávala čeka přibližně 150 000 civilistů a zhruba 180 000 vojáků z různých speciálních vojsk, včetně pohraniční stráže, čekistů přidělených k železnici a dozorců v táborech. V roce 1925 tyto stavy klesly zhruba na 26 000 civilistů a 63 000 vojáků. K těmto číslům připočítejme asi 30 000 konfidentů, jejichž počet v roce 1921 není znám kvůli současnému stavu dokumentace. V prosinci 1924 napsal Nikolaj Bucharin Felixi Dzeržinskému: "Soudím, že musíme rychleji přejít na ´liberálnější´ formu sovětské vlády: méně represe, více zákonnosti, více diskusí, více lokální moci (přirozeně pod vedením strany) atd."

   O několik měsíců později, 1. května 1925, zaslal předseda revolučního tribunálu Nikolaj Krylenko, jenž předsedal soudní maškarádě v procesu s esery, politbyru dlouhou zprávu, v níž kritizoval výstřelky GPU, jež podle něho překračovalo práva, která mu byla svěřena zákonem. Několik dekretů, vydaných v letech 1922 - 1923, skutečně omezovalo kompetence GPU v případech špionáže, banditismu, penězokazectví nebo "kontrarevoluce". Pro tyto zločiny bylo GPU jediným soudcem a jeho zvláštní kolegium mohlo vynášet tresty deportace a odsouzení do domácího vězení (až do tří let), do táborů nebo dokonce trest smrti. V roce 1924 bylo ze 62 000 spisů založených GPU předáno něco přes 52 000 řadovým soudům. Zákonodárství GPU si ponechalo přes 9 000 případů, což je značný počet vzhledem ke stabilní politické situaci, připomínal NIkolaj Krylenko a uzavíral:

   "Životní podmínky osob deportovaných a umístěných do domácího vězení ve ztracených vartách na Sibiři, bez nejmenších úspor, jsou příšerné. Posílají se tam stejně tak osmnáctiletí a devatenáctiletí ze studentského prostředí jako sedmdesátiletí starci, zvláště členové duchovenstva a staré ženy patřící k ´sociálně nebezpečné třídě´."

   Krylenko dále navrhoval omezit označení "kontrarevolucionář" pouze na usvědčené členy "politických stran reprezentujících zájmy buržoazie", aby se vyloučil "protizákonný výklad tohoto termínu službami GPU".

   Aby čelili těmto kritikám, neopomněli Dzeržinskij a jeho pobočníci zásobovat nejvyšší představitele strany a zejména Stalina poplašnými hlášeními o přetrvávání vážných vnitřních problémů, o hrozbách záškodnictví, řízeného Polskem, baltskými zeměmi, Velkou Británií, Francií a Japonskem. Podle hlášení o činnosti GPU za rok 1924 politická policie údajně:

- uvěznila 11 453 "banditů", z nichž 1 858 na místě popravila;

- zatkla 926 cizinců (z toho 357 vypověděla ze země) a 1 542 "špionů";

- předešla jednomu "bělogvardějskému povstání" na Krymu (v rámci této záležitosti bylo popraveno 132 osob);

- provedla 81 "operací" proti anarchistickým skupinám, které skončily 266 zatčenými;

- "zlikvidovala" 14 menševických organizací (540 zatčených), 6 organizací pravých eserů (152 zatčených), 7 organizací levých eserů (52 zatčených), 117 různých "intelektuálských" organizací (1 360 zatčených), 24 "monarchistických" organizací (1 245 zatčených), 85 "církevních" a "sektářských" organizací (1 765 zatčených), 675 "kulackých skupin" (1 148 zatčených);

- vyhostila z Moskvy a z Leningradu při dvou velkých operacích v únoru 1924 a v červenci 1924 asi 4 500 "zlodějů", recidivistů" a "nepmanů" (drobní soukromí obchodníci a podnikatelé);

- vzala pod "individuální dozor" 18 200 osob "sociálně nebezpečných";

- sledovala 15 501 různých podniků a úřadů;

- přečetla 5 078 174 dopisů a různé korespondence.

   Do jaké míry jsou tyto údaje, jejichž úzkostlivá byrokratická přesnost je až směšná, důvěryhodné? Byly zahrnuty do návrhu na rozpočet GPU pro rok 1925 a měly ukázat, že bdělost politické policie vůči všem vnějším hrozbám nepolevuje, a tudíž že si zaslouží prostředky, které jí byly poskytnuty. Pro historika tím nejsou o nic méně cenné, neboť vedle čísel a svévolnosti jednotlivých kategorií odhalují i přetrvávající metody, potencionální nepřátele i existenci sítě, jež byla momentálně méně aktivní, ale stále operativní.

   I přes rozpočtové škrty a několik kritik, pocházejících od nedůsledných bolševických vůdců, byly aktivity GPU povzbuzovány přitvrzováním trestního zákonodárství. Základní principy trestního zákonodárství SSSR, přijaté 31. října 1924, stejně jako nový trestní zákoník z roku 1926, značně rozšiřovaly definici zločinu kontrarevoluce a kodifikovaly pojem "sociálně nebezpečná osoba". Zákon zahrnoval mezi kontrarevoluční zločiny všechnu činnost, která aniž by směřovala přímo ke svržení nebo oslabení sovětské moci, sama o sobě "poškozovala politické a hospodářské výdobytky proletářské revoluce", což bylo pachateli známo. Zákon tak postihoval nejen přímé úmysly, ale i možné nebo nepřímé úmysly.

   Mimo jiné byla považována za "sociálně nebezpečnou (. . .) každá osoba, která spáchala čin nebezpečný pro společnost, nebo jejíž styky se zločineckým prostředím či minulá činnost představují nebezpečí". Osoby označené podle těchto velmi pružných kritérií mohly být odsouzeny i v případě, že žádnou vinu neměly. Bylo jasně určeno, že "soud může aplikovat sociálně ochranná opatření na osoby, uznané za sociálně nebezpečné, buď proto, že spáchaly určitý trestný čin, nebo v případě, že byly obviněny a stíhány za určitý trestný čin a byly soudem zproštěny viny, ale uznány za sociálně nebezpečné". Všechna tato ustanovení, uzákoněná roku 1926, mezi nimiž byl proslulý článek 58 trestního zákoníku se svými čtrnácti odstavci definujícími zločiny kontrarevoluce, posilovala legální základ teroru. 4. května 1926 Dzeržinskij poslal svému zástupci Jagodovi dopis, v němž předkládal rozsáhlý program "boje proti spekulaci", prozrazující velmi mnohé o omezenosti NEP a o přetrvávání "ducha občanské války" mezi nejvyššími bolševickými představiteli:

   "Boj proti spekulaci je dnes krajně důležitý. . . Je nezbytné vyčistit Moskvu od jejích příživnických a spekulantských elementů. Požádal jsem Paukera, aby mi shromáždil všechnu dostupnou dokumentaci o registraci obyvatel v Moskvě z tohoto hlediska. Zatím jsem od něho nic nedostal. Nemyslíte si, že by se mělo v GPU vytvořit zvláštní oddělení kolonizace, které by bylo financováno ze zvláštního fondu z konfiskací. . .? Těmito příživnickými živly z našich měst (i s jejich rodinami) je třeba osídlit nehostinné oblasti naší země, podle předem stanoveného plánu schváleného vládou. Musíme za každou cenu vyčistit naše města od stovek tisíc spekulantů a příživníků, kterým se tam daří. . . Tito příživníci nás požírají. Kvůli nim není zboží pro rolníky, kvůli nim stoupají ceny a klesá rubl. GPU musí s největší energií za tento problém vzít."

   Mezi další specifika sovětského trestního systému patřila existence dvou rozdílných systémů stíhání kriminality, jednoho soudního a druhého úředního, a dvou typů vězení, jednoho spravovaného lidovým komisariátem vnitra, druhého spravovaného GPU. Vedle tradičních vězení, kam byly zavírány osoby odsouzené na základě "normálního" soudního řízení, existoval systém táborů spravovaných GPU, kam byly zavírány osoby odsouzené zvláštním zákonodárstvím politické policie za některý ze zločinů, příslušících této instituci: za kontrarevoluci ve všech jejích podobách, velký banditismus, penězokazectví, trestné činy spáchané členy politické policie.

   V roce 1922 navrhla vláda, aby GPU zřídilo rozsáhlý tábor na Soloveckých ostrovech, pěti ostrovech v Bílém moři u Archangelska, na největším z nichž byl jeden z velkých klášterů ruské ortodoxní církve. Poté, co z něj vyhnalo mnichy, zorganizovalo GPU na souostroví soubor táborů spojených pod názvem SLON (Speciální tábory Solovki). První osazenstvo, jež přišlo z táborů Cholmogory a Pertaminsk, dorazilo na Solovki počátkem července 1923. Koncem tohoto roku zde již byly 4 000 vězňů, v roce 1927 15 000 a koncem roku 1928 již téměř 38 000.

   Jednou ze zvláštností vězeňského komplexu Solovki byla jeho samospráva. Mimo ředitele a několika vedoucích zastávali všechny funkce v táboře vězni. V drtivé většině to byli bývalí spolupracovníci politické policie odsouzení za zvláště závažné zneužívání moci. Samospráva, prováděná tímto druhem jedinců, byla synonymem naprosté svévole, jež velmi rychle zhoršila téměř privilegovaný úděl, zděděný po bývalém režimu, kterému se těšili chovanci, kteří obdrželi statut politického vězně. V době NEP rozlišovala správa GPU vlastně tři kategorie vězňů.

   V té první byli političtí, to jest výhradně členové bývalých stran menševiků, socialistů revolucionářů a anarchistů; tito vězni si v roce 1921 vydobyli na Dzeržinském - též dlouhodobém politickém vězni za carismu, kdy strávil téměř deset let ve vězení nebo v exilu - poměrně shovívavý politický režim: dostávali lepší stravu, zvanou "politické dávky", byly jim ponechány některé osobní věci, mohli si nechat posílat noviny a časopisy. Žili v komunitě a hlavně byli osvobozeni od veškeré nucené práce. Tento privilegovaný statut byl zrušen koncem dvacátých let.

   Druhá, početnější kategorie byli "kontrarevolucionáři": členové nesocialistických politických stran nebo anarchisté, duchovenstvo, bývalí důstojníci carské armády, bývalí úředníci, kozáci, účastníci povstání v Kronštadtu a v Tambovu a všechny další osoby odsouzené podle článku 58 trestního zákoníku.

   Třetí kategorie byli nepolitičtí vězni, odsouzení GPU (bandité, penězokazci), a bývalí čekisté odsouzení svou institucí za různé zločiny a delikty. Kontrarevolucionáři, kteří museli žít pohromadě s nepolitickými vězni, určujícími zákony uvnitř táborů, byli podrobeni naprosté svévoli, hladu, v zimě extrémnímu chladu, v létě komárům - jednomu z nejběžnějších způsobu mučení, jež spočívalo v tom, že vězni byli přivazováni nazí v lese jako pastva pro komáry, kteří byli na těchto severních ostrovech, posetých jezery, zvláště početní a obávaní. Jak vzpomínal jeden z nejznámějších vězňů tábora Solovki spisovatel Varlam Šamalov, když měli vězni přejít z jednoho sektoru do druhého, vyžadovali, aby měli ruce svázané za zády a aby to bylo zvláště zmíněno v řádu: "Byl to jediný prostředek sebeobrany vězňů proti lakonické formulaci ´zabitý při pokusu o útěk´."

   Právě v táboře Solovki byl po letech improvizace občanské války skutečně zaveden systém nucených prací, jenž měl od roku 1929 zažít bleskový rozvoj. Až do roku 1925 byli vězni zaměstnáni dosti neproduktivním způsobem při různých prací přímo uvnitř tábora. Od roku 1926 se správa rozhodla uzavřít smlouvy na výrobu s některými státními orgány a využívat "racionálněji" nucenou práci, z níž se stal zdroj zisku, a v níž již nešlo o "nápravné práce" podle ideologie prvních táborů z let 1920 - 1921, jako místa "převýchovy". Tábory Solovki, zreorganizované pod zkratkou USLON (Vedení zvláštních táborů na severu), se rozšířily na pevninu, napřed na pobřeží Bílého moře. Nové tábory byly založeny v letech 1926 - 1927 u ústí Pečory, v Kemu a na dalších místech nehostinného pobřeží, jehož zázemí však bylo bohaté na lesy. Vězni byli pověřeni přesným výrobním programem, v zásadě kácením a řezáním dříví. Exponenciální nárůst výrobních programů rychle vyžadoval nárůst počtu vězňů. V červnu 1929 pak vedl k zásadní reformě vězeňského systému: k přesunu všech vězňů odsouzených k trestům nad tři roky vězení do pracovních táborů. "Zvláštní tábory" ze Soloveckého souostroví, experimentální laboratoř nucených prací, byly kolébkou jiného rodícího se souostroví, ohromného souostroví v rozměrech země velké jako celý kontinent: Souostroví Gulag.

   Obvyklá činnost GPU s jeho každoroční dávkou pár tisíc odsouzených do táborů nebo k vyhnanství s určeným pobytem nevylučovala určité specifické represivní operace velkého rozsahu. Během klidných let NEP, od roku 1923 do roku 1927, se ve skutečnosti odehrály epizody nejmasovější a nejkrvavější represe v okrajových republikách Ruska, v Zakavkazsku a ve Střední Asii. Tyto země většinou urputně odolávaly v 19. století ruským výbojům a byly dobyty až později, bolševiky: Ázerbájdžán v dubnu 1921, Arménie v prosinci 1920, Gruzie v únoru 1921, Dagestán koncem roku 1921 a Turkestán s Bucharou na podzim 1920. A nadále kladly sovětizaci tuhý odpor. "Kontrolujeme pouze hlavní města, nebo spíš centra hlavních měst," psal v lednu 1923 Peters, zplnomocněný vyslanec čeky v Turkestánu. Od roku 1918 do konce dvacátých let a v některých oblastech až do roku 1935 - 1936 byla větší část Střední Asie s výjimkou měst v moci basmačů. Termín basmači (uzbecky "loupežníci") byl bolševiky používán pro různé druhy partyzánů, usedlých, ale též kočovných Uzbeků, Kirgizů, Turkmenů, působících nezávisle jedni na druhých v různých oblastech.

   Hlavní ohnisko vzpoury bylo v údolí Fergana. Po dobytí Buchary Rudou armádou v září 1920 se rozšířilo povstání po východních a jižních území bývalého emirátu Buchara a do oblastí sousedících s turkmenskou stepí. Počátkem roku 1921 odhadoval hlavní štáb Rudé armády počet ozbrojených basmačů na 30 000. Velení hnutí bylo nesourodé, tvořené z místních velitelů pocházejících z vedoucích osobností vesnic nebo kmenů, z tradičních církevních předáků, ale též z muslimských nacionalistů, kteří byli v kraji cizí, jako byl Enver paša, bývalý turecký ministr obrany, zabitý při střetnutí s oddíly čeky v roce 1922.

   Basmačské hnutí bylo spontánním, instinktivním povstáním proti "nevěřícím", "ruským utlačovatelům", proti starému nepříteli, který se znovu objevil v nové podobě a hodlal si nejen přivlastnit pozemky a dobytek, ale také znesvětit duchovní svět muslimů. Boj proti basmačům, "pacifikační válka" s koloniálním charakterem, mobilizoval po více než deset let významnou část ozbrojených sil a speciálních vojsk politické policie, jejíž jedno z hlavních oddělení bylo právě Východní oddělení. V současné době je nemožné vyčíslit, byť jen přibližně, počet obětí této války.

   Druhým velkým sektorem Východního oddělení GPU bylo Zakavkazsko. V první polovině dvacátých let byly represemi zasaženy obzvláště Dagestán, Gruzie a Čečensko. Dagestán vzdoroval sovětskému vpádu až do konce roku 1921. Muslimské bratrstvo Nakšbandisů pod velením šejka Uzun Hadžiho se postavilo do čela velké vzpoury horalů a boj dostal charakter svaté války proti ruskému uchvatiteli. Trval více než rok, ale některé kraje byly "pacifikovány" až v letech 1923 - 1924 za cenu masivního bombardování a masakrů civilního obyvatelstva.

   Gruzie byla po třech letech nezávislosti za vlády menševiků okupována Rudou armádou v únoru 1921 a podle doznání samotného Alexandra Mjasnikova, tajemníka výboru Strany bolševiků Zakavkazska, zůstávala dosti tvrdým oříškem. Místní vychrtlá bolševická strana, jíž se po třech letech vládnutí podařilo shromáždit sotva deset tisíc osob, byla konfrontována s intelektuální a šlechtickou vrstvou téměř sta tisíc osob, velmi protibolševickou, a s dosud dosti silnou sítí menševiků, neboť menševická strana zde měla v roce 1920 přes šedesát tisíc členů. Navzdory teroru, prováděnému všemocnou gruzínskou čekou, hluboce nezávislou na Moskvě a vedenou pětadvacetiletým policejním velitelem s velkou budoucností Lavrentijem Berijou, se podařilo menševickým vůdcům v exilu koncem roku 1922 zorganizovat s ostatními protibolševickými stranami Tajný výbor pro nezávislost Gruzie, jenž připravil povstání. Toto povstání, jehož hlavní účastníci byli rolníci z kraje Gurje, začalo 28. srpna v městečku Čjatura a za několik dnů dobylo 5 z 25 gruzínských okresů. Vzpoura, čelící přesile vybavené dělostřelectvem a letectvem, byla za týden rozdrcena. Sergo Ordžonikidze, první tajemník výboru Strany bolševiků Zakavkazska, a Lavrentij Berija si toto povstání vzali za záminku, aby jednou provždy skoncovali s veškerým gruzínským menševismem a šlechtou. Podle nedávno zveřejněných údajů bylo od 29. srpna do 5. září postříleno 12 578 osob. Rozsah represí byl takový, že rozrušil i samotné politbyro. Vedení strany zaslalo Ordžonikidzemu upozornění a žádalo ho, aby neprováděl ani hromadné a neúměrné popravy, ani politické popravy, aniž by k tomu byl výslovně zmocněn ústředním výborem. Hromadné popravy nicméně pokračovaly ještě měsíc. Na plénu ústředního výboru, shromážděném v říjnu 1924 v Moskvě, Sergo Ordžonikidze připustil: "Možná jsme to trochu přehnali, ale s tím už se nedá nic dělat"!

   Rok po potlačení gruzínského povstání ze srpna 1924 zahájil režim rozsáhlou operaci "pacifikace" Čečenska, kde se všichni shodovali, že sovětská vláda neexistuje. Od 27. srpna do 15. září 1925 provedla pravidelná vojska Rudé armády pod velením generála Uboreviče, podporovaná zvláštními jednotkami GPU, pokus o odzbrojení čečenských partyzánů, kteří ovládali zemi do nejzazších koutů. Byly zabaveny desítky tisíc zbraní, zatčeno asi 1 000 "banditů". Velitel GPU Unšlicht, čelící lidovému odporu, přiznal, že "vojska se musela uchýlit k těžkému dělostřelectvu nebo k bombardování nejhouževnatějších hnízd banditů". Na závěr této nové "pacifikační" operace, prováděné v období, jež je zvykem nazývat "vrcholný NEP", ukončil Unšlicht své hlášení takto: "Jak ukázala zkušenost s bojem proti basmačům v Turkestánu, proti banditismu na Ukrajině, v Tambovské oblasti i jinde, je vojenská represe účinná pouze tehdy, pokud po ní následuje sovětizace do hloubky země".

   Od konce roku 1926, po smrti Dzeržinského, se zdálo, že GPU, vedené nyní pravou rukou zakladatele čeky Vjačeslavem Rudolfovičem Menžinským - jenž byl stejně jako Dzeržinskij původem Polák -, nyní znovu velmi silně přitahuje Stalina, který připravoval svou politickou ofenzivu současně proti Trockému a proti Bucharinovi. V lednu 1927 dostalo GPU rozkaz urychlit zatýkání "sociálně nebezpečných a protisovětských živlů" na venkově. Za jeden rok vzrostl počet pozatýkaných osob ze 30 000 na přibližně 72 000. V září 1927 zahájilo GPU v několika oblastech různé kampaně zatýkání kulaků a jiných "sociálně nebezpečných živlů". Zpětně se tyto operace jeví jako přípravné cvičení na velké zátahy na kulaky během tzv. rozkulačování v zimě 1929 - 1930.

   V roce 1926 - 1927 se GPU ukázalo též velmi aktivní ve stíhání komunistických oponentů, onálepkovaných jako "zinovjevisté" nebo "trockisté". Praxe zatýkání a sledování komunistické opozice se objevila již velmi brzy, od let 1921 - 1922. V září 1923 Dzeržinskij navrhl, aby se v zájmu "utužení ideologické jednoty strany" komunisté zavázali, že budou předávat politické policii všechny získané informace o existenci frakcí nebo úchylek uvnitř strany. Tento návrh vyvolal u některých vedoucích činitelů, též u Trockého, bouři nevole. Nicméně zvyk nechávat sledovat odpůrce se během následujících let obecně rozšířil. Čistky v komunistické organizaci v Leningradě, vedené Zinovjevem, uskutečněné v lednu a v únoru 1926, se široce zúčastnilo GPU. Odpůrci nebyli pouze vyloučeni ze strany; několik stovek jich bylo posláno do exilu ve vzdálených městech země, kde se dostali do velmi svízelné situace, nikdo se neodvažoval je zaměstnat. V roce 1927 se po celé měsíce účastnila část služeb GPU honu na trockistickou opozici - několik tisíc lidí v celé zemi. Všichni byli zaregistrováni do kartotéky; stovky aktivních trockistů byly zatčeny a nato prostým administrativním opatřením posláni do vyhnanství. V listopadu 1927 byli všichni hlavní vůdci opozice, Trockij, Zinovjev, Kameněv, Radek a Rakovskij, vyloučeni ze strany a zatčeni. Všichni, kdo odmítli provést veřejnou sebekritiku, byli posláni do vyhnanství. 19. ledna 1928 oznámila Pravda, že Trockij a skupina třiceti opozičníků odjeli z Moskvy do exilu do Alma-Aty. O rok později byl Trockij vyobcován ze Sovětského svazu. S přetvořením jednoho z hlavních strůjců bolševického teroru na "kontrarevolucionáře" byla otevřena nová etapa pod vedením nového silného muže ve straně, Stalina.

   Počátkem roku 1928, jakmile byla zlikvidována trockistická opozice, rozhodla se stalinská většina v politbyru přerušit příměří se společností, neboť se jí zdálo, že se stále více vzdaluje z cesty, po které ji bolševici chtěli vést. Hlavním nepřítelem zůstávala jako před deseti lety obrovská většina rolníků, kterou bolševici pociťovali jako nepřátelskou, nekontrolovanou a nekontrolovatelnou masu. Tak začalo druhé dějství války proti rolnictvu, které, jak správně poznamenává historik Andrea Graziosi, "se nicméně dosti lišilo od prvního. Iniciativa byla nyní plně v rukou státu a sociální účastník mohl pouze čím dál tím slaběji reagovat na útoky vedené proti němu".

   I když se zemědělství globálně zotavilo z katastrofy v letech 1918 - 1922, "rolnický nepřítel" byl na konci dvacátých let slabší a stát silnější než počátkem desetiletí. Svědčí o tom například lepší informace, jež mají úřady o tom, co se děje na vesnicích, evidence "sociálně cizorodých jedinců", jež umožnila GPU úspěšně provést první zátahy při rozkulačování, postupné, ale skutečné vymýcení "banditismu", odzbrojení rolníků, stále stoupající procento záložníků dostavujících se k vojenskému odvodu, rozvoj bohatší sítě škol. Jak prozrazuje korespondence mezi bolševickými vůdci a stenografické záznamy diskusí na nejvyšší stranické úrovni, stalinské vedení - ostatně stejně jako jeho oponenti Bucharin, Rykov a Kameněv - v roce 1928 dobře zvažovalo šance nového střetu s rolnictvem. "Budete mít rolnickou válku jako v letech 1918 - 1919," varoval Bucharin. Stalin k ní byl odhodlán za jakoukoliv cenu. Věděl, že tentokrát z ní režim vyjde vítězně.

   "Daňová krize" z konce roku 1927 poskytla Stalinovi hledanou záminku. Listopad 1927 se vyznačoval pozoruhodným poklesem dodávek zemědělských produktů státním daňovým orgánům a ten pak v prosinci nabyl katastrofálních rozměrů. V lednu 1928 bylo třeba uznat fakta: navzdory dobré úrodě odevzdali rolníci jen 4,8 milionu tun proti 6,8 milionu předchozího roku. Tuto krizi, kterou Stalin okamžitě označil za "stávku kulaků", vyjadřoval pokles cen, nabízených státem, drahota a nedostatek průmyslových výrobků a dezorganizace daňových úřadů, stejně jako válečné fámy, zkrátka všeobecná nespokojenost rolnictva s režimem.

   Stalinská skupina si to vzala za záminku, aby se opět vrátila k rekvizicím a celé řadě represivních opatření, vyzkoušených už v časech válečného komunismu. Stalin se vydal osobně na Sibiř. Další vůdci, jako Andrejev, Mikojan, Postyšev nebo Kosior, se rozejeli do velkých obilných oblastí černozemě, na Ukrajinu a Severní Kavkaz. 14. ledna 1928 rozeslalo politbyro místním úřadům oběžník, v němž je žádalo o "zatčení spekulantů, kulaků a jiných rozvracečů trhu a cenové politiky". Na venkov byli vysláni zplnomocněnci - už samotný název připomínal časy rekvizicí z let 1918 - 1921 - a oddíly komunistických aktivistů, aby provedli čistku v místních úřadech, o nichž se soudilo, že jsou ke kulakův shovívavé, a vydobyli zde ukryté přebytky, pokud bude potřeba i s pomocí chudých rolníků, jimž byla slíbena čtvrtina obilí, nalezeného u bohatých.

   Do arzenálu opatření, určených k pokutování rolníků vzpírajících se odevzdat v předepsané lhůtě a za třikrát až čtyřikrát nižší ceny než tržní své zemědělské produkty, patřilo dvojnásobné až pětinásobné zvýšení původně stanoveného množství. Velmi rozšířené bylo též používání článku 107 trestního zákoníku, stanovícího trest tříletého vězení za každou činnost, která přispěje ke zvýšení cen. A konečně zdanění kulaků bylo zvýšeno za dva roky desetinásobně. Přistoupilo se též k rušení trhů, a toto opatření se samozřejmě nedotýkalo pouze zámožných rolníků. Všechna tato opatření během několika týdnů rázně ukončila příměří, jež se od let 1922 - 1923 vytvořilo mezi režimem a rolnictvem. Výsledkem rekvizicí a represivních opatření bylo pouze to, že zhoršily krizi; pro tu chvíli vybraly úřady násilím na daních jen o něco méně než v roce 1927; avšak pro příští rok, jako v časech válečného komunismu, zareagovali rolníci snížením osevních ploch.

   "Daňová krize" ze zimy 1927 - 1928 sehrála rozhodující úlohu v následujícím vývoji událostí; Stalin z ní totiž vyvodil celou řadu závěrů o nutnosti vytvoření "bašt socialismu" na venkově - obrovských kolchozů a sovchozů -, o nutnosti kolektivizace zemědělství, aby byla přímo kontrolována zemědělská výroba i producenti, aniž by bylo nutno dbát zákonů trhu, a aby se zemědělství jednou provždy zbavilo kulaků a "zlikvidovalo je jako třídu".

   V roce 1928 porušil režim také příměří uzavřené s jinou sociální kategorií, tzv. speci, těmi "buržoazními odborníky", pocházející z inteligence bývalého režimu, kteří ještě koncem dvacátých let zastávali velkou většinu vedoucích míst jak v podnicích, tak v úřadech. Na dubnovém plénu ústředního výboru v roce 1928 bylo oznámeno odhalení "průmyslové sabotáže" v oblasti města Šachty, naftové pánvi Donbasu, v trastu Donugol, který zaměstnával "buržoazní odborníky" a udržoval styky se západními finančními kruhy. O několik týdnů později byli souzeni padesát tři obžalovaní, většinou inženýři a podnikoví kádři, v prvním veřejném politickém procesu od procesu s esery v roce 1922. Jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti a pět popraveno. Tento exemplární proces, dlouze rozebíraný tiskem, ilustroval jeden z hlavních režimních mýtů, mýtus "sabotáže ve službách ciziny", který měl posloužit ke zmobilizování aktivistů i konfidentů GPU a "vysvětlit" všechna ekonomická selhání, ale též umožnit získání kádrů pro nové "zvláštní budovatelské sekce GPU", jež se proslavily pod jménem šaraški. Tisíce inženýrů a techniků odsouzených za sabotáže vykonávaly své tresty na stavbách a v podnicích prvořadé důležitosti. Během měsíců následujících po procesu v naftové pánvi Šachty vyrobilo hospodářské oddělení GPU několik desítek podobných případů, zejména na Ukrajině. Jen v metalurgickém komplexu Jugostal v Dněpropetrovsku bylo za měsíc květen 1928 zatčeno sto dvanáct vedoucích pracovníků.

   Průmyslové kádry nebyly jedinými, na něž byla zaměřena rozsáhlá operace proti odborníkům, spuštěná v roce 1928. Mnozí "sociálně cizorodí" studenti i profesoři byli vyloučeni z vysokých škol při příležitosti některé z mnohých kampaní za vyčištění univerzit a podporu nové "rudé a proletářské inteligence".

   Utužení represe a ekonomické potíže v posledních letech NEP, vyznačující se zvyšováním nezaměstnanosti a zločinnosti, měly za výsledek pozoruhodný nárůst počtu soudních trestů: v roce 1926 578 000, v roce 1927 709 000, v roce 1928 909 000 a v roce 1929 1 178 000. Aby se vláda pokusila usměrnit tento příval, přeplňující vězení, která měla v roce 1928 jen sto padesát tisíc míst, přijala důležitá rozhodnutí. První z nich, vydané dekretem z 26. března 1928, navrhovalo pro méně významné delikty, aby bylo vězení nahrazeno nápravnou prací, vykonávanou bez odměny "v podnicích, na stavbách, při lesní těžbě". Druhé opatření, přijaté dekretem 27. června 1929, mělo obrovské důsledky. Předpokládalo, že všichni vězni odsouzení k trestům přesahujícím tři roky budou přesunuti do pracovních táborů, jež by měly za cíl "zhodnocení přírodního bohatství východních a severních oblastí země". Tento nápad visel ve vzduchu již po celá léta. GPU se pustilo do rozsáhlého programu produkce dřeva na export; žádalo již několikrát Hlavní vězeňskou správu lidového komisariátu vnitra, jež spravovala obyčejná vězení, o doplnění pracovní síly; jeho vlastní vězni ze zvláštních táborů Solovki, jichž bylo v roce 1928 38 000, totiž nebyli schopni dosáhnout předpokládané produkce.

   Příprava prvé pětiletky nastolila na pořad dne otázky rozvržení pracovních sil a využití nehostinných oblastí, bohatých na přírodní zdroje. Z tohoto pohledu se doposud nevyužitá vězeňská pracovní síla mohla stát, pokud bude dobře využita, skutečným bohatstvím, jehož kontrola a správa by byly zdrojem příjmů, vlivu a moci. Šéfové GPU, zvláště Menžinskij a jeho zástupce Jagoda, podporováni Stalinem, si byli tohoto trumfu vědomi. Již v létě 1929 dokončili ambiciózní plán "kolonizace oblasti" Narym, pokrývající 350 000 km čtverečních tajgy na západní Sibiři, a bez ustání se domáhali okamžitého použití dekretu z 27. června 1929. Právě v této souvislosti vzklíčila myšlenka "dekulakizace", to znamená masové deportace všech rolníků, považovaných za zámožné, kulaků, kteří, jak se soudilo v oficiálních kruzích, se vždy budou energicky stavět proti kolektivizaci.

   Stalin a jeho stoupenci nicméně potřebovali celý rok, aby překonali odpor přímo uvnitř vedení strany k politice nucené kolektivizace, rozkulačování a zrychlené industrializace, tří neoddělitelných částí jednolitého programu násilné transformace ekonomiky a společnosti. Tento program se zakládal zároveň na přerušení tržních mechanismů, vyvlastnění rolnických pozemků a zhodnocení přírodního bohatství v nehostinných krajích díky nucené práci milionů pronásledovaných, rozkulačených rolníků a dalších obětí této "druhé revoluce".

   Takzvaná pravá opozice, vedená zejména Rykovem a Bucharinem, soudila, že kolektivizace může skončit jen "vojensko-feudálním vykořisťováním" rolnictva, občanskou válkou, rozpoutáním teroru, chaosem a hladomorem; byla zlomena v dubnu 1929. Během léta 1929 byli "pravičáci" každodenně napadáni nebývale silnou tiskovou kampaní, jež je obviňovala z "kolaborace s kapitalistickými živly" a z "tajného domlouvání s trockisty". Naprosto zdiskreditovaní oponenti učinili veřejnou sebekritiku na listopadovém plénu ústředního výboru 1929.

   Zatímco nahoře se odehrávaly různé epizody boje mezi příznivci a odpůrci opuštění politiky NEP, upadala země do čím dál hlubší hospodářské krize. Zemědělské výsledky v letech 1928 - 1929 byly katastrofální. Navzdory systematickému používání celého arzenálu donucovacích prostředků, dopadajících na veškeré rolnictvo - velkých pokut, trestů vězení pro ty, kteří odmítali prodat svou produkci státním orgánům -, přinesla výběrčí kampaň v zimě 1928 - 1929 o mnoho méně obilí než ta předešlá, a přitom vytvořila na venkově vrcholně napjatou atmosféru. GPU zaznamenalo od ledna 1928 do prosince 1929, to jest před násilnou kolektivizací, přes 1 300 vzbouření a masových manifestací na venkově, během nichž byly zatčeny desítky tisíc rolníků. Jiné číslo svědčí o atmosféře, jež tehdy v zemi vládla: v roce 1929 se stalo přes 3 200 sovětských funkcionářů oběťmi "teroristických činů". V únoru 1929 se ve městech znovu objevily potravinové lístky, které zmizely od počátku NEP. Spolu s nimi, zatímco úřady zavřely většinu malých obchodů a řemeslnických krámků, označených za kapitalistické podniky, se obecně rozšířila bída.

   Pro Stalina mohly za kritickou situaci v zemědělství akce kulaků a jiných nepřátelských sil, které se připravovaly na "podkopávání sovětského režimu". Je jasné, o co jde: buď "zemědělští kapitalisté", nebo kolchozy! V červnu 1929 oznámila vláda počátek nové fáze, "masovou kolektivizaci". Cíle první pětiletky, schválené v dubnu XVI. sjezdem strany, byly zrevidovány směrem nahoru. Plán původně předpokládal kolektivizaci pěti milionů hospodářství, tedy přibližně 20 % obdělávané půdy do konce pětiletky. V červnu byl oznámen plán osmi milionů hospodářství jen na rok 1930; a v září již třináct milionů! Během léta 1929 zmobilizovaly úřady desítky tisíc komunistů, odborářů, členů komunistické mládeže (komsomolců), dělníků a studentů a vyslaly je do vesnic pod dohledem místních činitelů strany a GPU. Tlaky na rolníky vzrůstaly, zatímco místní organizace strany se předháněly v zápalu pro překonávání rekordů v kolektivizaci. 31. října 1929 vyzvala Pravda k "totální kolektivizaci", bez jakýchkoli omezení. O týden později při příležitosti dvanáctého výročí revoluce Stalin publikoval svůj slavný článek "Velký obrat", založený na zásadně mylném odhadu, podle něhož se střední rolník obrátil ke kolchozům. NEP dožil.

 

7/ Nucená kolektivizace a rozkulačování

 

   Jak to potvrzují dnes již dostupné archivy, byla nucená kolektivizace venkova skutečnou válkou, vyhlášenou sovětským státem proti celému národu malorolníků. Přes dva miliony deportovaných rolníků, z nich milion osm set tisíc jen v letech 1930 - 1931, šest milionů mrtvých hladem, stovky tisíc mrtvých v deportaci: těchto několik čísel dává představu o rozsahu lidské tragédie, jakou byl tento velký útok proti rolnictvu. Tato válka se zdaleka neomezila na zimu 1929 - 1930, ale trvala nejméně do poloviny třicátých let a vyvrcholila v letech 1932 - 1933, poznamenaná strašlivým hladomorem záměrně vyvolaným vládními orgány, aby byl zlomen odpor rolnictva. Násilí vykonávané na rolnících umožnilo vyzkoušet metody, použité později na jiné sociální skupiny. V tomto smyslu je rozhodující etapou ve vývoji stalinského teroru.

   Vjačeslav Molotov prohlásil ve svém hlášení na listopadovém plénu ústředního výboru v roce 1929: "V rámci plánu není otázkou tempo kolektivizace. (. . .) Zbývá listopad, prosinec, leden, únor, březen, čtyři a půl měsíce, během nichž, pokud nás imperialisté přímo nenapadnou, musíme provést rozhodný průlom v oblasti hospodářství a kolektivizace." Rozhodnutí pléna nekontrolované zrychlení schválilo. Komise vypracovala nový kalendář kolektivizace, který byl po několika revizích zveřejněn 5. ledna 1930. Severní Kavkaz a dolní i střední Povolží měly být zcela kolektivizovány už na podzim 1930; ostatní obilné oblasti o rok později.

   27. prosince 1929 již Stalin ohlásil přechod od "omezování vykořisťovatelských tendencí kulaků k likvidaci kulaků jako třídy". Komise politbyra, které předsedal Molotov, byla pověřena vypracováním praktických opatření pro tuto likvidaci. Definuje tři kategorie kulaků: ti první, kteří se zúčastnili kontrarevoluční činnosti", měli být zatčeni a odsunuti do pracovních táborů GPU nebo popraveni, pokud by kladli odpor, jejich rodiny měly být deportovány a majetek zkonfiskován. Kulaci druhé kategorie, definovaní jako ti, kteří "projevují méně aktivní odpor, ale jsou nicméně arcivykořisťovatelé, a tudíž jsou přirozeně náchylní pomáhat kontrarevoluci", měli být zatčeni a deportováni i s rodinami do odlehlých oblastí. A konečně kulaci třetí kategorie, posuzovaní jako "loajální k režimu", měli být usazeni z moci úřední na okraje okresů, v nichž žili, "mimo kolektivizované zóny, na pozemky vyžadující zúrodnění". Dekret upřesňoval, že "množství kulackých hospodářství, jež mají být zlikvidována do čtyř měsíců, (. . .) je v rozmezí 3 % až 5 % z celkového množství zemědělských usedlostí", ukazatel, podle něhož by operace rozkulačování měla být vedena.

   Operace, koordinované v každém okrese trojkou, složenou z prvního tajemníka strany, z předsedy Výkonného výboru sovětů a z místního velitele GPU, byly prováděny v terénu rozkulačovacími komisemi a brigádami. Seznam kulaků první kategorie, který obsahoval podle "prováděcího plánu" vytyčeného politbyrem šedesát tisíc hlav rodin, spadal výhradně pod pravomoc politické policie. Pokud jde o seznamy kulaků ostatních kategorií, ty byly připravovány na místě a braly v úvahu "doporučení" vesnických aktivistů. Kdo byli tito aktivisté? Jeden z nejbližších Stalinových spolupracovníků, Sergo Ordžonikidze, je popisoval takto: "Jelikož na vesnici nejsou žádní straničtí pracovníci, dal se tam obyčejně jeden mladý komunista, k němu přidali dva nebo tři chudé rolníky, a je z toho aktiv (skupina aktivistů), který má za úkol osobně řídit všechny záležitosti ve vesnici: kolektivizaci, rozkulačování." Instrukce byly jasné: zkolektivizovat co nejvíce hospodářství a pozatýkat vzpurné, onálepkované jako kulaci.

   Taková praxe přirozeně otevírala cestu všemožným zneužitím moci a vyřizování účtů. Jak definovat kulaka? Kulaka druhé nebo kulaka třetí kategorie? V lednu až únoru 1930 ani nebylo možné používat kritéria definující kulacké hospodářství, pečlivě vypracovaná po mnohých diskuzích různými ideology a ekonomy strany během předchozích let. Během posledního roku totiž kulaci značně zchudli kvůli čím dál větším daním, jež na ně byly uvaleny. A když se komise nemohly řídit žádnými vnějšími známkami bohatství, musely se uchýlit k často starým a neúplným daňovým seznamům, uchovaných rolnickými sověty, k informacím GPU, k udáním sousedů, jež lákala možnost okrást bližního o majetek. Rozkulačovací brigády ve skutečnosti místo aby postupovaly podle přesného a detailního inventáře majetku a podle oficiálních pokynů ho předaly do nezcizitelných kolchozních fondů, jednaly podle hesla "jezme a pijme, všechno je naše". Jak zaznamenalo hlášení GPU z oblasti Smolenska, "rozkulačovači brali movitějším rolníkům jejich zimní oděvy a teplé prádlo a v prvé řadě jim braly boty. Nechávali kulaky ve spodkách, brali všechno, včetně starých gumových holínek, ženských šatů, čaje za 50 kopějek, pohrabáčů, džbánů. . . Brigády konfiskovaly i polštářky zpod dětských hlaviček, stejně jako pohankovou kaši vařící se na plotně, kterou kydaly na ikony, jež předtím rozbily." Majetek rozkulačených rolníků byl často jednoduše vyrabován nebo prodán v dražbě za směšné ceny; jizby byly kupovány členy rozkulačovacích brigád za 60 kopějek, krávy za 15 kopějek - tedy za několiksetkrát nižší cenu, než byla jejich skutečná hodnota! Jelikož byla možnost rabování neomezená, sloužilo rozkulačování často také jako záminka pro vyřizování osobních účtů.

   Za těchto podmínek není překvapivé, že v některých okresech bylo mezi rozkulačenými rolníky 80 - 90 % tzv. seredňaků, středních rolníků. Vždyť bylo třeba dosáhnout a pokud možno překročit počet kulaků, udaný místními úřady! Rolníci byli zatýkáni a deportováni, jeden proto, že v létě prodával obilí na trhu, druhý proto, že v letech 1925 nebo 1926 zaměstnal na dva měsíce zemědělského dělníka, třetí proto, že vlastnil dva samovary, jiný proto, že v září 1929 zabil prase "s tím účelem, aby ho snědl, a tak ho uchránil před socialistickým vlastnictvím". Jeden rolník byl zatčen pod záminkou, že obchodoval, a přitom to byl jen chudý rolník, prodávající své vlastní produkty; jiný byl deportován pod záminkou, že jeho strýc byl carským důstojníkem, jiný byl označkován za kulaka pro své "horlivé navštěvování kostela". Avšak nejčastěji byl člověk ocejchován jako kulak jenom proto, že se otevřeně postavil proti kolektivizaci. V rozkulačovacích brigádách vládl takový zmatek, že to občas dosahovalo vrcholu absurdity. Abychom dali alespoň jeden příklad, byl takto v jedné ukrajinské osadě zatčen jako kulak jeden seredňak, člen rozkulačovací brigády, představiteli jiné rozkulačovací brigády, sídlící na druhém konci osady!

   Nicméně po první fázi, jež některým posloužila za záminku pro vyřízení starých účtů nebo aby se jednoduše pustili do rabování, vesnické společenství se proti "rozkulačovačům" a "kolektivizátorům" brzy stmelilo. V lednu 1930 zaznamenalo GPU 402 rolnických vzpour a "masových demonstrací" proti kolektivizaci a rozkulačování, v únoru 1 048 a v březnu 6 528.

   Tento nečekaný masový odpor rolnictva přiměl vládu, aby dočasně pozměnila své plány. 2. března 1930 otiskly všechny sovětské deníky známý Stalinův článek "Opojení z úspěchu", v němž odsuzoval "četná překrucování principu dobrovolnosti při vstupu rolníků do kolchozů" a "výstřelky" kolektivizace a rozkulačování přičítal místním činitelům, "opilým úspěchem". Dopad článku byl okamžitý; jen za měsíc březen opustilo kolchozy přes pět milionů rolníků. Zmatky a nepořádek, spojené často s násilným znovuosvojováním zemědělského náčiní a dobytka jeho bývalými majiteli, tím však neskončily. Po celý březen dostávaly centrální orgány denně zprávy GPU, hlásící masová povstání na západní Ukrajině, v centrální oblasti černozemě, na Severním Kavkazu, v Kazachstánu. Celkem napočítalo GPU během tohoto kritického měsíce přes 6 500 "masových manifestací", z nichž přes 800 bylo "rozdrceno ozbrojenou silou". Během těchto událostí bylo přes 1 500 činovníků zabito, zraněno nebo zbito. Počet obětí mezi vzbouřenci není znám, ale musí jít do tisíců.

   Počátkem dubna se musela vláda rozhodnout k dalším ústupkům. Poslala místním orgánům několik oběžníků, vyzývajících ke zmírnění tempa kolektivizace a přiznávajících, že existuje reálné nebezpečí "skutečné vlny selských válek" a "fyzického zlikvidování poloviny místních úředníků sovětské moci". V dubnu počet rolnických bouří a manifestací sice poklesl, avšak s 1 992 případy, zaregistrovanými GPU, zůstával nicméně stále úctyhodný. Zklidňování se zrychlilo od počátku léta: 886 lidových bouří v červnu, 618 v červenci, 256 v srpnu. Celkově se během roku 1930 zúčastnilo přibližně 2,5 milionu rolníků zhruba 14 000 masových bouří, vzpour a manifestací proti režimu. Nejvíce zasaženými oblastmi byla Ukrajina, zvláště západní Ukrajina, kde se celé okresy, zejména na hranicích s Polskem a Rumunskem, vymanily režimní kontrole, oblasti černozemě, Severní Kavkaz.

   Jednou ze zvláštností těchto hnutí byla klíčová role, kterou v nich hrály ženy, poslané do první linie v naději, že nebudou podrobeny příliš přísným represím. Avšak i když manifestace rolnických žen, protestujících proti uzavření kostela nebo kolektivizaci dojnic, ohrožující samotné přežití jejich dětí, se týkaly převážně úřadů, byla též mnohá krvavá střetnutí mezi oddíly GPU a skupinami rolníků ozbrojených vidlemi a sekyrami. Stovky sovětů byly vypleněny, když se rolnické výbory chopily na několik hodin nebo na několik dní vedení vesnických záležitostí, přičemž obyčejně zformulovaly seznam požadavků, mezi nimiž byly páté přes deváté navrácení zkonfiskovaného náčiní a dobytka, rozpuštění kolchozu, znovuzavedení svobodného trhu, opětné otevření kostela, navrácení majetku kulakům, návrat deportovaných rolníků, zrušení bolševické vlády nebo. . . obnovení "nezávislé Ukrajiny".

   I když se rolníkům podařilo narušit vládní plány urychlené kolektivizace, byl jejich úspěch jen krátkodobý. Na rozdíl od toho, co se stalo v letech 1920 - 1921, se jim nyní nepodařilo dát dohromady skutečnou organizaci, nalézt vůdce, spojit se dohromady alespoň na regionální úrovni. Z nedostatku času tváří v tvář režimu, jenž reaguje rychle, z nedostatku vedoucích osobností, zdecimovaných za občanské války, a z nedostatku zbraní, jež byly během dvacátých let postupně zabavovány, rolnické revolty selhaly.

   Represe byla strašlivá. Jen v příhraničních okresech na západní Ukrajině vedlo koncem března 1930 "očištění od kontrarevolučních živlů" k zatčení více než 15 000 osob. Mimo to zatklo ukrajinské GPU za pouhých 40 dní, od 1. února do 15. března, 26 000 dalších osob, z nichž 650 bylo zastřeleno. Podle údajů GPU bylo v roce 1930 odsouzeno k smrti 20 200 osob jen samotnými mimořádnými soudy politické policie.

   Zatímco pokračovaly represe proti "kontrarevolučním živlům", plnilo GPU direktivu č. 44/21 G. Jagody o zatýkání šedesáti tisíc kulaků prvé kategorie. Máme-li soudit podle denních hlášení, zasílaných Jagodovi, byla operace vedena energicky: prvé hlášení, datované 6. února, uvádí 15 985 zatčených osob; do 9. února bylo podle termínů užívaných GPU "staženo z oběhu" 25 245 osob. "Tajné hlášení" (specsvodka) s datem 15. února upřesňovalo: "V likvidaci, v osobách stažených z oběhu a v masových operacích je dosaženo celkového čísla 64 589, z čehož stažených během přípravných operací (první kategorie) 52 166; stažených během masových operací 12 423." Během několika dní byl plán šedesáti tisíc kulaků prvé kategorie překročen.

   Ve skutečnosti představovali kulaci jen část osob "stažených z oběhu". Místní agenti GPU využili příležitosti, aby "vyčistili" své okresy od "sociálně cizích živlů", mezi nimiž byli policisté bývalého režimu, bělogvardějští důstojníci, služebníci náboženství, jeptišky, rolničtí řemeslníci, bývali obchodníci, členové rolnické inteligence a další. Na konci hlášení z 15. února 1930, které vypočítávalo různé kategorie osob zatčených v rámci likvidace kulaků první třídy, Jagoda napsal: "Oblasti Severovýchod a Leningrad naše příkazy nepochopily, nebo je nechtějí chápat; je třeba je přinutit, aby pochopily. Nečistíme území od popů, obchodníků a dalších. Pokud říkají ´další´, znamená to, že nevědí, koho zatýkají. Bude spousta času, abychom se zbavili popů a obchodníků, dnes je třeba přesně zasáhnout cíl: kulaky a kontrarevoluční kulaky." Kolik občanů zatčených v rámci operace likvidace kulaků "první kategorie" bylo popraveno? O tom není dodnes k dispozici žádný údaj.

   Kulaci "první kategorie" tvořili nepochybně závažnou část prvých kontingentů vězňů přesunutých do pracovních táborů. V létě 1930 již GPU zřídilo rozsáhlou síť táborů. Nejstarší vězeňský celek ze Soloveckých ostrovů se nadále rozšiřoval na pobřeží Bílého moře, v Karélii v oblasti Archangelska. Přes 40 000 vězňů budovalo silnici Kem - Uchta a zajišťovalo větší část produkce dřeva vyváženého z přístavu Archangelsk. Skupina táborů Sever čítala přibližně 40 000 vězňů a účastnila se na stavbě třísetkilometrové železnice mezi Ustí, Sysolskem a Uchtou. Ve skupině táborů na Dálném východě bylo 15 000 vězňů jedinou pracovní silou na stavbě Bogučačinské železnice. Čtvrtý celek, nazývaný Vičerský, v němž bylo asi 20 000 vězňů, dodával pracovní sílu na stavbu chemického velkokombinátu v městě Berjozniki na Urale. A konečně skupina táborů na Sibiři, přibližně 24 000 vězňů, pomáhala při budování železnice Tomsk - Jenisejsk a hutnického kombinátu Kuzněck.

   Za půl druhého roku, od konce roku 1928 do léta 1930, vzrostla vězeňská pracovní síla, vykořisťovaná v táborech GPU, 3,5krát, ze 40 000 na zhruba 140 000 vězňů. Úspěchy s využíváním této pracovní síly podnítily vládu, aby se pustila do dalších projektů. V červnu 1930 se vláda rozhodla vybudovat 240 km dlouhý kanál, vyhloubený z větší části v žulové skále, který by spojil Baltské moře s Bílým mořem. Z nedostatku technických prostředků vyžadoval tento faraonský projekt pracovní sílu nejméně 120 000 vězňů, kteří měli za jediné pracovní prostředky krumpáče, lopaty a kolečka. Ovšem v létě 1930, za největšího rozkulačování, nebyla vězeňská pracovní síla vůbec nedostatkovým zbožím!

   Masa rozkulačených - přes 700 000 osob koncem roku 1930 a přes 1,8 milionu na konci roku 1931 - byla ve skutečnosti tak veliká, že struktury organizace všechno nestíhaly. Operace deportování velké většiny kulaků tak zvané druhé nebo třetí kategorie se odehrály za naprosté improvizace a anarchie. Skončily bezprecedentní formou "deportace - ponecháni svému osudu", pro vládu s nulovým hospodářským výsledkem, a přitom hlavním cílem rozkulačování bylo pomocí deportovaných zhodnotit nehostinné oblasti, avšak bohaté na přírodní zdroje.

   Deportace kulaků druhé kategorie začaly již v prvém únorovém týdnu 1930. Podle plánu schváleného politbyrem mělo být deportováno během první fáze, jež měla být ukončena koncem dubna, 60 000 rodin. Oblast Sever měla přijmout 45 000 rodin, Ural 15 000. Již 16. února nicméně telegrafoval Stalin Ejchemu, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany na západní Sibiři: "Je nepřípustné, aby Sibiř a Kazachstán tvrdily, že nejsou připraveny přijmout deportované. Od nynějška do konce dubna musí Sibiř bezpodmínečně převzít 15 000 rodin." Ejche poslal jako odpověď do Moskvy přibližný odhad nákladů na instalování plánovaného kontingentu deportovaných, dosahující čtyřiceti milionů rublů, sumy, kterou nikdy nedostal!

   Takže provádění deportací bylo poznamenáno naprostou absencí koordinace mezi různými konci řetězu. Zatčení rolníci byli nacpaní po celé týdny v různých improvizovaných zařízeních - v kasárnách, úředních budovách, na nádražích -, odkud se velkému počtu z nich podařilo uprchnout. GPU počítalo pro první fázi se 240 transporty o 53 vagonech, přičemž podle norem určených GPU měl být každý transport složen ze 44 dobytčáků, každý pro 40 deportovaných, z 8 vagonů na převoz nářadí, zásob jídla a trochu majetku patřícího deportovaným, v limitu 480 kg na rodinu, a z jednoho vagonu na převoz strážných. Jak o tom svědčí kousavá korespondence mezi GPU a lidovým komisariátem dopravy, docházely transporty jen po kapkách. Ve velkých seřazovacích centrech ve Vologdě, Kotlasu, Rostovu, Sverdlovsku a Omsku zůstávaly stát po celé týdny i se svým lidským nákladem. Průtahy a odstavování transportů zatracenců, mezi nimiž bylo mnoho žen, dětí a starých lidí, zdaleka neprošlo nepozorovaně před místním obyvatelstvem, jak o tom svědčí četné kolektivní dopisy odeslané do Moskvy, pranýřující "masakr nevinných" a podepsané "kolektiv dělníků a pracujících z Vologdy" nebo "železničáři z Kotlasu".

   V těchto transportech, odstavených uprostřed zimy na nějakou vedlejší kolej, než se najde nějaké místo určení, kde by mohli být deportovaní umístěni, působily zima, nedostatek hygieny a epidemie, úmrtnost, o níž máme pro léta 1930 - 1931 málo číselných údajů.

   Když konečně dospěly transporty na nějaké nádraží, byli práceschopní muži často odděleni od svých rodin, umístěni provizorně do spěšně postavených baráků a posíláni s ozbrojeným doprovodem na "místa k osídlení", umístěná, jak pravily oficiální instrukce, "daleko od dopravního spojení". Nekonečná anabáze tedy pokračovala ještě několik set kilometrů, s rodinou nebo bez ní, buď v zimě v konvojích tvořených saněmi, nebo v létě na povozech či pěšky. Z praktického hlediska tato poslední etapa anabáze kulaků druhé kategorie často splývala s deportací kulaků třetí kategorie, přemísťovaných na místa "vyžadující zúrodnění uvnitř jejich oblastí" - oblastí, jež pokrývaly na Sibiři či na Urale několik stovek tisíc čtverečních kilometrů. Jak stojí v hlášení úřadů z okresu Tomsk na západní Sibiři ze 7. března 1930, "první transporty kulaků třetí kategorie přišly pěšky, bez koní, bez saní, bez výstroje. (. . .) Koně přidělené k transportům jsou obyčejně naprosto nezpůsobilí k přesunům na tři sta kilometrů a více, neboť při sestavování transportů byli všichni dobří koně, patřící deportovaným, nahrazeni starými herkami. (. . .) Vzhledem k této situaci nepřipadá v úvahu přeprava věcí a zásob na dva měsíce, na něž mají kulaci nárok. A co dělat s dětmi a starými lidmi, kteří tvoří 50 % stavů!"

   Jiné hlášení v podobném tónu od Výkonného ústředního výboru západní Sibiře nepřímo svědčilo o nemožnosti provádět instrukce GPU týkající se deportace 4 902 kulaků třetí kategorie ze dvou okresů Novosibirské oblasti. "Doprava 8 560 tun obilí a píce, na cestu a na usídlení, na které měli deportovaní teoreticky právo, by na 370 kilometrů po příšerných cestách vyžadovala nasazení 28 909 koní a 7 227 strážců (jeden strážce na čtyři koně)." Hlášení uzavíralo, že "uskutečnění takové operace by ohrozilo kampaň jarní setby, ježto vyčerpaní koně by potřebovali dlouhé období odpočinku. (. . .) Je tudíž nezbytné silně zredukovat množství zásob, které si smějí deportovaní vzít s sebou."

   Deportovaní se tedy museli usídlit bez nářadí, a nejčastěji bez přístřeší; hlášení došlé z Archangelské oblasti v září 1930 přiznávalo, že z 1 641 naplánovaných obydlí pro deportované jich bylo postaveno pouze sedm! Deportovaní se usazovali na nějakém kousku půdy uprostřed stepi nebo tajgy. Ti nejšťastnější, jimž se podařilo vzít s sebou nějaké nářadí, se tedy mohli pokusit zhotovit si nějaký primitivní přístřešek, nejčastěji tradiční zemljanku, obyčejnou díru v zemi, přikrytou větvemi. V některých případech, když byli deportovaní po tisících určení k pobytu u nějaké velké stavby nebo průmyslového závodu, byli ubytováni v táborových barácích na třípatrových palandách, po několika stovkách na jeden barák.

 
 


Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 5315
Měsíc: 744
Den: 21