Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stát proti svému lidu - 4

   Kolik z 1 803 392 osob oficiálně deportovaných v letech 1930 - 1931 na základě rozkulačování podlehlo zimě a hladu během prvních měsíců "nového života"? V archivech v Novosibirsku se uchoval působivý dokument, hlášení o osudu dvou transportů obsahujících přes 6 000 osob, deportovaných z Moskvy a Leningradu, které poslal v květnu 1933 Stalinovi instruktor ze stranického výboru v Narymu na západní Sibiři. Tento dokument, i když je pozdní a týká se jiné kategorie deportovaných, ne rolníků, nýbrž "deklasovaných živlů" vyháněných od konce roku 1932 z nového "socialistického města", ilustruje situaci, jež bezpochyby nebyla výjimečná a již by bylo možné označit jako "deportaci - ponechání svému osudu".

   Zde je několik úryvků z tohoto strašlivého svědectví:

 

   "29. a 30. dubna 1933 nám byly zaslány vlakem dva transporty deklasovaných živlů z Moskvy a z Leningradu. V Tomsku byly tyto živly naloděny na říční čluny a vysazeny na ostrově Nazino, položeném na soutoku řek Ob a Nazina, jeden 18. května a druhý 26. května. Prvý transport obsahoval 5 070 osob; druhý 1 044, celkově tedy 6 114 osob. Podmínky transportu byly příšerné: potrava nedostatečná a odporná; nedostatek vzduchu a místa; týrání, kterému byli podrobeni ty nejslabší. (. . .) Výsledek: úmrtnost přibližně 35 - 40 osob denně. Tyto existenční podmínky se nicméně jeví jako skutečný luxus ve srovnání s tím, co čekalo deportované na ostrově Nazino (odkud měli být odesíláni po skupinách až do místa jejich konečného určení, do sektorů určených ke kolonizaci, umístěných podél řeky Nazina). Ostrov Nazino je naprosto divoké území, bez jakéhokoli osídlení. (. . .) Žádné náčiní, žádné obilí, žádná potrava. . . Nový život začal. Na druhý den po připlutí prvního transportu, 19. května, začal padat sníh a zdvihl se vítr. Deportovaní, kteří byli vyhladovělí, vyhublí, bez střechy nad hlavou a bez nářadí (. . .), se ocitli v bezvýchodné situaci. Byli schopni pouze rozdělat ohně, aby se pokusili uchránit před chladem. Lidé počali umírat (. . .) První den bylo pohřbeno 295 mrtvol. (. . .) Teprve čtvrtý nebo pátý den po připlutí deportovaných na ostrov poslaly úřady lodí trochu mouky, v množství několika stovek gramů na osobu. Když lidé dostali svou hubenou dávku, běželi na břeh a pokoušeli se rozředit v čepici, v kalhotách nebo ve vestě trochu mouky vodou. Většina deportovaných se však pokoušela spolknout mouku tak, jak byla, a umírala zadušením. Za celý svůj pobyt na ostrově dostali deportovaní všeho všudy jen trochu mouky. Ti nejšikovnější zkoušeli upéct placky, ale nebylo na čem. (. . .) Brzy se objevily případy kanibalismu. (. . .)

   Koncem června začalo odesílání deportovaných do tak zvaných kolonizačních vesnic. Tato místa byla přibližně 200 km od ostrova proti proudu řeky Naziny, uprostřed tajgy. Pokud jde o vesnici, byla to panenská příroda. Podařilo se nicméně zřídit primitivní pec, což umožnilo vyrábět jakýsi chléb. Ve všem ostatním však mnoho změn proti životu na ostrově Nazino nenastalo; stejná nečinnost, stejné ohně, stejný konec. Jediným rozdílem bylo, že jednou za několik dnů byl rozdělován jakýsi chléb. Úmrtnost pokračovala. Jediný příklad. Ze 78 osob, naloděných na ostrově a poslaných do 5. kolonizačního sektoru, doplulo 12 živých. Úřady brzy uznaly, že tato místa nejsou obyvatelná, a celý přeživší kontingent byl odeslán lodí zpět po proudu. Množily se útěky. (. . .) Na nových místech k osídlení se deportovaní, kteří přežili a jimž konečně dali nějaké nářadí, pustili od druhé poloviny července do budování přístřešků napůl pohřbených pod zemí. (. . .) Opět bylo několik případů kanibalismu. (. . .) Život si však postupně znovu dobýval svá práva: lidé se dali nanovo do práce, ale opotřebení organismu bylo takové, že i když dostávali 750 - 1 000 gramů chleba denně, nadále trpěli nemocemi, umírali, jedli mech, trávu, listí atd. Výsledek toho všeho: ze 6 100 osob, které odejely z Tomska (k nimž je třeba přičíst 500 - 700 osob odeslaných do oblasti odjinud), zůstalo k 20. srpnu naživu jen zhruba 2 200 osob."

 

   Kolik vlastně podobných Nazinů, případů deportace a ponechání vlastnímu osudu bylo? Několik čísel ukazuje rozsah ztrát. Od února 1930 do prosince 1931 bylo deportováno něco přes 1 800 000 rozkulačených rolníků. Když ovšem 1. ledna 1932 úřady provedly první všeobecný odpočet, napočítaly jen 1 317 022 osob. Ztráty dosahovaly půl milionu, tedy zhruba 30 % deportovaných. Počet těch, kterým se podařilo utéct, byl nepochybně vysoký. V roce 1932 byl vývoj "stavů" poprvé předmětem systematické studie, kterou provedlo GPU; to bylo od léta 1931 jedinou organizací zodpovědnou za deportované, kteří byli nyní nazýváni "zvláštní osadníci", ve všech článcích organizace od deportace až po správu "kolonizačních vesnic". Podle této studie bylo přes 210 000 uprchlých a přibližně 90 000 mrtvých. V roce 1933, roce velkého hladomoru, zaznamenaly úřady 151 601 úmrtí na 1 142 022 zvláštních osadníků vedených ve stavech 1. ledna 1933. Roční procento úmrtnosti tedy bylo v roce 1932 přibližně 6,8 % a v roce 1933 13,3 %. Pro léta 1930 - 1931 máme k dispozici pouze dílčí údaje, ale i ty jsou výmluvné. V roce 1931 byla úmrtnost 1,3 % mezi deportovanými v Kazachstánu, 0,8 % měsíčně mezi deportovanými na západní Sibiři. Pokud jde o dětskou úmrtnost, ta se pohybovala mezi 8 % a 12 %. . . měsíčně, s vrcholem 15 % měsíčně v Magnitogorsku. Od 1. června 1931 do 1. června 1932 dosáhla úmrtnost mezi deportovanými v oblasti Narymu na západní Sibiři 11,7 % ročně. Celkově je málo pravděpodobné, že v letech 1930 - 1931 by bylo procento úmrtnosti nižší než v roce 1932: nepochybně se přiblížilo výši 10 % ročně, nebo ji překročilo. Můžeme tak odhadnout, že za tři roky zemřelo v deportaci přibližně 300 000 deportovaných.

   Pro centrální orgány, snažící se "zrentabilnit" práci těch, které označovaly termínem "zvláštní vysídlenci", nebo od roku 1932 "pracovní osadníci", byla deportace spojená s ponecháním svému osudu jen nouzovým řešením, spadajícím na vrub "zločinné nedbalosti a politické krátkozrakosti místních činitelů, kteří nepřijali myšlenku osidlování bývalými kulaky", jak o tom napsal N. Puzickij, jeden z vedoucích činitelů GPU, mající na starosti pracovní kolonie.

   V březnu 1931, aby se ukončilo "nesnesitelné plýtvání pracovní silou deportovaných", byla ustavena zvláštní komise podléhající přímo politbyru, které předsedal V. Andrejev a v níž hrál klíčovou roli Jagoda. Předním cílem této komise byla "racionální a účinná správa pracovních osadníků". Prvá šetření, vedená komisí, skutečně odhalila, že produktivita deportovaných pracovních sil je prakticky nulová. Tak ze 300 000 pracovních osadníků, umístěných na Urale, bylo v dubnu 1931 pouze 8 % "zapojeno do kácení lesů a dalších produktivních prací"; zbytek práceschopných dospělých "stavěl obydlí pro sebe (. . .) a staral se o přežití". Jiný dokument přiznával, že operace rozkulačování byly ve svém celku pro stát ztrátové: průměrná hodnota jmění zkonfiskovaného kulakům činila v roce 1930 564 rublů na jedno hospodářství, což byla směšná částka (odpovídala asi patnácti dělnickým měsíčním platům), což vypovídalo o předpokládané "zámožnosti" kulaků. Pokud jde o výdaje vynaložené na deportaci kulaků, dosáhly částky přes 1 000 rublů na jednu rodinu!

   Pro Andrejevovu komisi se racionalizace správy pracovních osadníků prováděla předně administrativní reorganizací struktur zodpovědných za deportované. Během léta 1931 získalo GPU monopol na administrativní správu "zvláštního osídlení", jež až do té doby závisela na místních úřadech. Byla utvořena celá síť komandatur, opravdová paralelní správa, umožňující GPU využívat jistou exteritorialitu a zcela kontrolovat obrovská území, v nichž od té doby podstatu místního obyvatelstva tvořili zvláštní osídlenci. Ti byli podřízeni velmi přísnému vnitřnímu řádu. Když jim bylo určeno místo pobytu, byli přiděleni správou buď nějakému státnímu podniku, nebo do "zemědělského či řemeslnického družstva se zvláštním statutem, vedeného místním velitelem OGPU", nebo třeba na stavební práce a údržbu silnic či na zúrodňování půdy. Normy a platy samozřejmě vycházely ze zvláštního statutu: v průměru byly normy o 30 % až 50 % vyšší než normy pro svobodně pracující; pokud jde o platy, v případě, že byly vyplaceny, podléhaly 15 - 25 % srážkám, převáděným přímo na správu GPU.

   Ve skutečnosti, jak o tom svědčí dokumenty Andrejevovy komise, si GPU blahopřálo, že má devětkrát nižší celkové výdaje na pracovní osadníky, než byly výdaje na vězně v táborech; tak v červnu 1933 bylo 203 000 pracovních osadníků na západní Sibiři, rozdělených pod 83 komandatur, střeženo jen 971 osobami. Cílem GPU bylo poskytovat za provizi skládající se z určitého procenta z platů a ze smluvního příplatku svou vlastní pracovní sílu určitým velkým kombinátům, pověřeným těžbou přírodních zdrojů v severních a východních oblastech Ruska, jako byl Urallesprom (lesní těžba), Uralugol, Vostokugol (uhlí), Vostokstal (železárny), Cvetmetzoloto (barevné kovy a zlato), Kuzněcstroj (hutnictví) atd. Podnik v podstatě na sebe bral zajištění základního ubytování, školního vzdělání a zásobování deportovaných. Ve skutečnosti, jak přiznávali sami úředníci GPU, měly podniky sklon považovat tuto pracovní sílu s nejasným statutem, napůl svobodnou a napůl vězeňskou, za bezplatný zdroj. Pracovní osadníci často žádnou mzdu nedostávali vzhledem k tomu, že částky, které vydělávali, byly již obyčejně nižší než ty, které si ponechala správa na stavbu ubytoven, na nářadí, povinné dávky odborům, státní půjčky atd.

   Zařazeni do poslední přídělové kategorie, skuteční vyděděnci, byli bez ustání vystaveni bídě a hladu, ale také všemožnému týrání a zneužívání. Mezi nejkřiklavějšími případy zneužívání moci, objevujícími se v hlášeních místní správy, můžeme jmenovat: zavádění neuskutečnitelných norem, nevyplacené mzdy, bičování deportovaných nebo jejich zavírání do improvizovaných cel bez jakéhokoliv topení uprostřed zimy, deportovaní "vyměnění veliteli GPU za zboží", nebo poslaní zdarma jako děvečky pro všechno k různým místním šéfům. Tato poznámka jednoho ředitele lesního podniku na Urale, zaměstnávajícího osadníky na práci, citovaná a kritizovaná v jednom hlášení GPU z roku 1933, dobře vystihuje, jak se mnoho vedoucích činitelů dívalo na pracovní sílu, jež jim byla vydána na pospas: "Mohli bychom vás všechny zlikvidovat, stejně nám za vás GPU pošle další dávku sta tisíc stejných jako vy!"

   Pozvolna se stávalo používání osadníků na práci z hlediska striktní produktivity práce čím dál racionálnější. Od roku 1932 byl znát postupný odklon od těch nejnehostinnějších "území k osídlení" nebo ke "kolonizaci" ve prospěch velkých staveb, důlních a průmyslových oblastí. V některých sektorech byl podíl pracovní síly deportovaných, kteří pracovali ve stejných podnicích nebo na stejných stavbách jako svobodní pracující a žili v přilehlých táborových barácích, velmi významný a někdy převažující. V dolech Kuzbasu představovalo koncem roku 1933 přes 41 000 pracovních osadníků 47 % z celkového počtu horníků. V Magnitogorsku tvořilo 42 462 deportovaných, úředně registrovaných v září 1932, dvě třetiny místní populace. Byli vykázáni k pobytu ve čtyřech zónách pro zvláštní osídlení, vzdálených dva až šest kilometrů od místa hlavní stavby, a pracovali nicméně ve stejných skupinách jako svobodní dělníci. Tato situace směřovala k částečnému vymazání hranic mezi různým statutem jedněch a druhých. Nevyhnutelně, jinak řečeno ekonomickými imperativy, se dřívější kulaci, z nichž se stali pracovní osadníci, včleňovali do společnosti poznamenané všeobecným kriminalizováním společenských vztahů, v níž nikdo nevěděl, kdo bude mezi příštími vyobcovanými.

 

8/ Velký hladomor

 

   Mezi "bílá místa" sovětských dějin dlouho patřil velký hladomor z let 1932 - 1933, jenž podle dnes nezpochybnitelných pramenů způsobil smrt více než 6 000 000 obětí. Tato katastrofa nebyla však jen jedním z hladomorů, jež postihovaly v pravidelných intervalech carské Rusko. Byla přímým důsledkem nového systému "vojenskofeudálního vykořisťování rolnictva" - jak to vyjádřil protistalinský bolševický vůdce Nikolaj Bucharin -, zavedeného během násilné kolektivizace, a tragickým příkladem ohromného sociálního úpadku, který doprovázel dobývání venkova sovětskou mocí koncem dvacátých let.

   Na rozdíl od hladomoru z let 1921 - 1922, který sovětské úřady přiznaly a na jehož překonání velkoryse požádaly o mezinárodní pomoc, byl hladomor v letech 1932 - 1933 vždy popírán; systém se naopak svou propagandou snažil přehlušit několik hlasů, jež v zahraničí na tuto tragédii upozorňovaly. Ohromně mu v tom pomáhala vyžádaná svědectví, jako od francouzského poslance a šéfa Radikální strany Édouarda Herriota, jenž v létě 1933 cestoval po Ukrajině a vytruboval, že tam jsou jen obdivuhodně zavlažované a úrodné kolchozní zelinářské zahrady, a poté kategoricky uzavřel: "Projel jsem Ukrajinu. Takže! Tvrdím vám, že jsem ji viděl jako zahradu plnou úrody." Tato zaslepenost byla předně výsledkem úžasné režie organizované GPU pro zahraniční hosty, jejichž cestovní plán byl lemován vzorovými kolchozy a zahradami. Tuto zaslepenost dále očividně posilovaly politické zřetele, zejména ze strany francouzských vedoucích činitelů, kteří byli tehdy u moci a kteří měli obavu, aby se nepřerušil rýsující se proces sbližování se Sovětským svazem tváří v tvář Německu, jež se v důsledku nedávného Hitlerova příchodu k moci stávalo větší hrozbou.

   Určití vysocí političtí činitelé, zvláště němečtí a italští, byli nicméně s pozoruhodnou přesností s hladomorem v letech 1932 - 1933 seznámeni. Hlášení italských diplomatů působících v Charkově, Oděse či Novorossijsku, nedávno objevená a publikovaná italským historikem Andreou Graziosim, ukazují, že Mussolini, který tyto texty pečlivě četl, byl o situaci dokonale informován, ale pro svou protikomunistickou propagandu jich nepoužil. Naopak, léto 1933 bylo ve znamení podpisu italsko-sovětské obchodní dohody, po níž následovala dohoda o paktu přátelství a neútočení. Pravda o velkém hladomoru, popíraná nebo obětovaná na oltář státních zájmů, jež byla zmíněna v nízkonákladových publikacích ukrajinských organizací v cizině, se počala prosazovat až od druhé poloviny osmdesátých let, po publikaci řady článků a rešerší jak západních historiků, tak badatelů z bývalého Sovětského svazu.

   Hladomoru z let 1932 - 1933 nelze samozřejmě porozumět, aniž je umístěn do kontextu nových vztahů mezi sovětským státem a rolnictvem, vzešlých z násilné kolektivizace venkova. Na zkolektivizovaném venkově byla role kolchozu strategická. Jeho funkcí bylo zajišťovat pro stát stálé dodávky zemědělských produktů čím dál tím silnějším vysáváním "kolektivní úrody". Podzim co podzim se výběrčí kampaň měnila v opravdovou zkoušku síly mezi státem a rolnictvem, beznadějně se snažícím uchovat si část úrody. Šlo o hodně: státu o dodávky, rolníkům o přežití. Čím byla oblast úrodnější, tím jí bylo vice pouštěno žilou. V roce 1930 zabral stát 30 % zemědělské produkce na Ukrajině, 38 % v bohatých rovinách Kubáně a na Severním Kavkaze a 33 % úrody z Kazachstánu. V roce 1931 při mnohem nižší úrodě dosáhla tato čísla výše 41,5 %, 47 % a 39,5 %. Takové dávky nutně musely totálně dezorganizovat výrobní cyklus; stačí zde připomenout, že za existence NEP odprodávali rolníci jen 15 - 20 % své úrody, nechávali si 12 - 15 % na osivo, 25 - 30 % pro dobytek a zbytek pro vlastní spotřebu. Mezi rolníky, rozhodnutými použít všechny prostředky, aby si ponechali část úrody, a místními úřady, povinnými za každou cenu splnit čím dál tím nerealističtější plán - roku 1932 byl plán dodávek o 32 % vyšší než v roce 1931 -, byl konflikt nevyhnutelný.

   Výběrčí kampaň v roce 1932 začala velmi pomalu. Sotva započalo mlácení nové sklizně, snažili se kolchozníci ukrýt nebo "ukrást" v noci část úrody. Vytvořila se skutečná fronta pasivní rezistence, posílená tichou a vzájemnou shodou, jež často šla od kolchozníka na předáka, od předáka na účetního, od účetního na ředitele kolchozu, jenž byl sám nedávno povýšeným rolníkem, a od ředitele až po místního stranického tajemníka. Aby zabraly obilí, musely centrální orgány poslat nové "úderné brigády", rekrutované ve městech mezi komsomolci a komunisty.

   O opravdovém ovzduší války, jaké tenkrát vládlo na venkově, psal svým nadřízeným instruktor Ústředního výkonného výboru vyslaný do obilného okresu v dolním Povolží toto:

 

   "Zatýkání a prohlídky provádí kdekdo: členové rolnického sovětu, nejrůznější emisaři, členové úderných brigád, kdejaký komsomolec, který nelenoší. Letos bylo postaveno před tribunál 12 % zemědělců z okresu, nepočítaje deportované kulaky, rolníky, kterým byla udělena pokuta atd. Podle výpočtů bývalého zástupce okresního prokurátora bylo během loňského roku 15 % dospělého obyvatelstva obětí represí v té či oné formě. Pokud k tomu přidáme, že během minulého měsíce bylo asi 800 zemědělců vyloučeno z kolchozů, budete mít představu o rozsahu represí v okrese. (. . .) Jestliže vyloučíme případy, kdy byla masová represe skutečně oprávněná, je třeba říci, že účinnost represivních opatření neustále klesá tím, že jakmile represe překročí určitou mez, je těžké ji uplatnit. (. . .) Všechna vězení praskají ve švech. Vězení v Balačevu má pětkrát víc vězňů, než má mít, a v Jelanu je v malém okresním vězení 610 osob. Za poslední měsíc dodalo vězení v Balačevu do Jelanu 78 odsouzených, mezi nimiž bylo 48 mladších deseti let; 21 z nich bylo okamžitě propuštěno. (. . .) Abychom skoncovali s touto proslulou metodou - jedinou, která je tu užívána, metodou síly, pár slov o soukromých rolnících, vůči nimž se činí vše, aby byli odrazeni od setí a produkování.

   Následující příklad ukazuje, nakolik jsou individuální rolníci terorizováni: Ve vesnici Morcy přišel jeden soukromý rolník, jenž nicméně splnil svůj plán na 100 %, za soudruhem Formičevem, předsedou okresního výkonného výboru, a požádal ho, aby byl deportován na Severní Kavkaz, protože stejně, jak vysvětlil, ´v těchto podmínkách už se nedá žít´. Podobným příkladem je petice, podepsaná šestnácti soukromými rolníky z rolnického sovětu v Alexandrovu, v níž tito rolníci žádají, aby byli deportováni z oblasti! (. . .) Zkrátka jedinou formou ´masové práce´ je útok: ´útočí se´ na osiva, úvěry, chov dobytka, práce se ´bere útokem´ atd. Nic se nedělá bez ´útoku´. (. . .) V noci se ´obléhá´ od 9 - 10 hodin večer do svítání. ´Útok´ probíhá následovně: ´úderná brigáda´, sídlící v jedné jizbě, ´předvolává´ jednu po druhé všechny osoby, jež nesplnily tu či onu povinnost nebo plán, a různými prostředky je ´přesvědčuje´, aby dostáli svým závazkům. Takto se ´obléhá´ každá osoba ze seznamu a pokračuje se po celou noc."

 

   V represivním arzenálu hrál rozhodující roli proslulý zákon, schválený 7. srpna 1932, za nejtěžší války mezi rolnictvem a režimem. Ten předpokládal trestat deseti lety v táboře nebo trestem smrti "každou krádež nebo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví". Mezi lidem byl znám jako "zákon klasů", neboť nejčastěji odsouzené osoby ukradly několik klasů pšenice nebo žita na kolchozních polích. Tento zločinný zákon umožnil odsoudit od srpna 1932 do prosince 1933 přes 125 000 osob, z toho 5 400 k hrdelnímu trestu.

   I přes tato drakonická opatření obilí nebylo. V polovině října 1932 byl plán dodávek v hlavních obilných oblastech Ruska splněn jen na 15 - 20 %. Proto se 22. října 1932 rozhodlo politbyro vyslat na Ukrajinu a Severní Kavkaz dvě zvláštní komise, jednu vedenou Vjačeslavem Molotovem a druhou Lazarem Kaganovičem, s cílem "urychlit dodávky". Komise Lazara Kaganoviče, k níž patřil Genrich Jagoda, přijela 2. listopadu do Rostova na Donu. Okamžitě svolala schůzi všech okresních stranických tajemníků ze severokavkazské oblasti, na níž byla přijata následující rezoluce: "V důsledku zvláště hanebného nezdaru v plánu dodávek obilí pověřit místní stranické organizace rozbitím sabotáže organizované kulackými kontrarevolučními živly, zničením odporu rolnických komunistů a předsedů kolchozů, kteří se této sabotáži postavili do čela." Pro určitý počet okresů zapsaných na "černou listinu" (podle oficiální terminologie) byla přijata následující opatření: stažení všech produktů z obchodů, totální přerušení obchodu, okamžité zaplacení všech probíhajících půjček, uložení mimořádných daní, zatčení všech "sabotérů", "cizích živlů" a "kontrarevolucionářů" podle zrychlené procedury pod záštitou GPU. V případě pokračující "sabotáže" mělo být obyvatelstvo hromadně deportováno.

   Jen během listopadu 1932, prvého měsíce "boje proti sabotáži", bylo zatčeno 5 000 vesnických komunistů, souzených za "zločinné přisluhování sabotáži" výběrčí kampaně, a 15 000 kolchozníků v této z hlediska zemědělské produkce vysoce strategické oblasti, jakou byl Severní Kavkaz. V prosinci začaly hromadné deportace už nejen kulaků, ale celých vesnic, zejména kozáckých stanic, jež byly postiženy podobnými opatřeními již v roce 1920. Počet zvláštních osadníků počal rychle narůstat. Pokud v roce 1932 registrovaly údaje správy gulagu příjezd 71 236 deportovaných, rok 1933 zaznamenal přísun 268 091 nových zvláštních osadníků.

   Na Ukrajině přijala Molotovova komise analogická opatření: zapsání okresů, v nichž nebyl splněn plán dodávek, na "černou listinu" se všemi výše popsanými důsledky: čistky v místních stranických organizacích, hromadné zatýkání nejen kolchozníků, ale též kolchozních vedoucích kádrů, podezřelých ze "snižování produkce". Tato opatření se brzy rozšířila do dalších obilných oblastí.

   Mohly tyto represivní metody umožnit státu vítězství ve válce proti rolníkům? Nikoli, zdůrazňoval ve zvláště prozíravém hlášení italský konzul v Novorossijsku:

   "Přezbrojený a mocný sovětský aparát ve skutečnosti nemůže dosáhnout vítězství v jedné či více spořádaných bitvách; nepřítel není seskupený, je rozptýlený, a všichni se vyčerpávají v nekonečné řadě drobných operací: tady není nějaké pole vypleté, tamhle je schovaných pár snopů obilí; nemluvě o odstaveném traktoru, o jiném, který je záměrně porouchaný, a o třetím, který si jezdí po výletech, místo aby pracoval. . . A pak se zjistí, že bylo vykradeno nějaké skladiště, že účetní knihy, velké i malé, jsou špatně vedeny nebo zfalšovány, že ředitelé kolchozů ze strachu nebo ze zlé vůle nemluví ve svých hlášeních pravdu. . . A tak dále, do nekonečna, a vždycky znovu na tomto ohromném území! (. . .) Nepřítele, toho je třeba hledat dům od domu, vesnici od vesnice. Je to jako nosit vodu v děravém vědru!"

   Pro porážku "nepřítele" zbývalo jen jediné řešení: vyhladovět ho.

   Prvá hlášení o riziku "kritické potravinové situace" hrozící v zimě 1932 - 1933 došla do Moskvy již v létě 1932. V srpnu 1932 hlásil Molotov politbyru, že existuje "reálná hrozba hladomoru, a to i v okresech, kde byla skvělá úroda". Navrhl nicméně za každou cenu plán dodávek splnit. Téhož srpna předseda rady lidových komisařů Kazachstánu Isajev informoval Stalina o rozsahu hladomoru v této republice, v níž kolektivizace spojená s usídlováním naprosto dezorganizovala tradiční kočovné hospodářství. I tvrdí stalinisté, jako Stanislav Kosior, první tajemník Komunistické strany Ukrajiny, nebo Michail Chatajevič, první tajemník strany z Dněpropetrovské oblasti, žádali Stalina a Molotova, aby plán dodávek snížili. "Aby mohla v budoucnu produkce stoupat ve shodě s potřebami proletářského státu," psal Chatajevič Molotovovi v listopadu 1932, "musíme vzít v úvahu minimální potřeby kolchozníků, jinak už nebude nikdo, kdo by zasel a zajišťoval produkci."

   "Vaše pozice je zcela nesprávná, nebolševická," odpověděl Molotov. "My bolševici nemůžeme klást potřeby státu - potřeby definované přesně stranickými rezolucemi - na desáté a dokonce ani ne na druhé místo."

   O několik dnů později rozesílalo politbyro místním orgánům oběžník přikazující, aby kolchozům, jež dosud nesplnily plán, bylo okamžitě zabaveno "všechno zrno, jež mají, včetně tak zvaných rezerv na setbu"!

   Miliony rolníků z nejbohatších zemědělských oblastí Sovětského svazu, donucených pod hrozbou nebo i mučením, aby vydaly všechny své hubené rezervy, nemajících ani prostředky, ani možnost cokoliv si koupit, byly takto vydány hladomoru a neměly jinou možnost než se vydat do měst. Vláda ovšem právě předtím, 27. prosince 1932, zavedla vnitřní průkazy a povinnou registraci pro obyvatele měst s cílem omezit hromadný exodus rolníků, "zlikvidovat sociální parazitismus" a "potírat pronikání kulackých živlů do měst". Když nastal tento útěk rolníků za přežitím, vydala vláda 22. ledna 1933 oběžník odsuzující k předem naprogramované smrti miliony hladovějících. Byl podepsán Stalinem a Molotovem a nařizoval místním orgánům, a zvláště GPU, aby zabránily "všemi prostředky hromadnému odchodu rolníků z Ukrajiny a ze Severního Kavkazu do měst. Po zatčení kontrarevolučních živlů budou ostatní uprchlíci vráceni do místa svého bydliště." Oběžník vysvětloval situaci takto: "Ústřední výbor a vláda mají důkazy, že tento hromadný exodus rolníků je organizovaný nepřáteli sovětského režimu, kontrarevolucionáři a polskými agenty s cílem agitovat proti kolchoznímu systému zvlášť a sovětské vládě obecně."

   Ve všech oblastech zasažených hladomorem byl okamžitě zastaven prodej železničních jízdenek; byly zřízeny zábrany na cestách, kontrolované zvláštními jednotkami GPU, aby zabránily rolníkům opustit okres. Počátkem března 1933 upřesňovala zpráva politické policie, že za jeden měsíc bylo 219 460 osob zadrženo v rámci operací zaměřených na omezení exodu vyhladovělých vesničanů do měst, že 186 588 jich bylo "navráceno do svého původního kraje", ostatní byli zatčeni a souzeni. Zpráva však mlčela o stavu, v jakém byly osoby vypovězené z měst.

   O tomto bodě je zde svědectví italského konzula z Charkova, ležícího uprostřed oblasti nejvíc zasažené hladomorem:

   "Už týden je organizována služba, která sbírá opuštěné děti. Mimo vesničany, kteří proudí do města, protože už nemají naději, že na venkově přežijí, jsou tu děti, které sem rodiče přivedli, zanechali je zde a pak se vrátili do vesnice umřít. Doufají, že ve městě se někdo o jejich potomky postará. (. . .) Již před týdnem povolali dvorniky (domovníky) v bílých pláštích, kteří chodí po městě a odvádějí děti na nejbližší policejní stanice. (. . .) Kolem půlnoci je začínají převážet nákladními auty na Severodoněcké nákladové nádraží. Tam shromažďují také děti nalezené na nádražích, ve vlacích, rodiny vesničanů, starší osamělé osoby posbírané během dne po městě. Je tam zdravotnický personál, (. . .) který provádí ´selekci´. Ti, kteří ještě nejsou nafouknutí a mají naději na přežití, jsou posíláni do baráků do Holodné Gory, kde v hangárech na slámě zápasí se smrtí kolem 8 000 lidských tvorů, převážně dětí. (. . .) Nafouklé osoby jsou odváženy nákladním vlakem na venkov a ponechány opuštěné padesát až šedesát kilometrů od města, aby tam zemřely a nikdo je neviděl. (. . .) Po příjezdu na místo vykládky jsou vyhloubeny velké příkopy a do nich se ukládají všichni mrtví z vagonů."

   Na venkově dosahuje úmrtnost vrcholu na jaře 1933. K hladu se přidává tyfus; v osadách o několik tisících obyvatel se přeživší počítají jen na desítky. Ve zprávách GPU stejně jako ve zprávách italských diplomatů působících v Charkově jsou hlášeny případy kanibalismu:

   "V Charkově sbírají každou noc asi 250 mrtvol osob zemřelých hlady nebo na tyfus. Bylo vidět, že mnohým z nich chyběla játra: zdá se, že jim byla širokým řezem vyříznuta. Policie nakonec sebrala několik z těchto záhadných ´amputátorů´, kteří přiznali, že z tohoto masa vyráběli náplň do pirožků, které pak prodávali na trhu."

   V dubnu 1933 spisovatel Michail Šolochov, projíždějící jednou osadou na Kubáni, napsal dva dopisy Stalinovi, v nichž detailně líčil způsob, jakým si místní orgány vynutily mučením všechny zásoby kolchozníků, odsouzených k hladu. Žádal prvního tajemníka, aby poslal potravinovou pomoc. V odpovědi spisovateli Stalin odhalil bez obalu své důvody: rolníci byli spravedlivě potrestáni za to, že "stávkovali, sabotovali", že "vedli podvratnou válku proti sovětské vládě, válku na život a na smrt". Zatímco onoho roku 1933 miliony vesničanů umíraly hlady, vyvážela sovětská vláda nadále do ciziny osmnáct metrických centů obilí pro "potřeby industrializace".

   Demografické archivy a sčítání lidu z let 1937 - 1939, držené až do nedávných let v tajnosti, umožňují určit rozsah hladomoru z roku 1933. Zeměpisně pokrývala "zóna hladu" celou Ukrajinu, část oblasti černozemě, bohaté roviny na Donu, na Kubáni a na Severním Kavkaze a velkou část Kazachstánu. Hladomorem nebo bídou bylo zasaženo téměř 40 000 000 osob. V nejvíce postižených krajích, jako v zemědělské zóně kolem Charkova, byla úmrtnost mezi lednem a červnem 1933 desetkrát vyšší, než byla průměrná: 100 000 úmrtí v červnu 1933 v Charkovské oblasti proti 9 000 v červnu 1932. A ještě je třeba poznamenat, že velice často nebyla mnohá úmrtí registrována. Zemědělská území byla samozřejmě tvrději zasažena než města, ale ani ta nebyla ušetřena. Charkov ztratil za jeden rok 120 000 obyvatel, Krasnodar 40 000, Stavropol 20 000.

   Vně "zóny hladu" nebyly demografické ztráty, způsobené částečně bídou, také zanedbatelné. V zemědělských zónách Moskevské oblasti stoupla mezi lednem a červnem 1933 úmrtnost o 50 %; ve městě Ivanovo, dějišti hladových bouří v roce 1932, vzrostla úmrtnost během prvního pololetí 1933 o 35 %. V roce 1933 v celém Rusku narostl počet úmrtí o více než 6 000 000. Jelikož příčinou obrovské většiny těchto úmrtí byl hladomor, můžeme bilanci této tragédie s plnou odpovědností odhadnout zhruba na 6 000 000 obětí. Ukrajinské rolnictvo zaplatilo nejtěžší daň nejméně 4 000 000 mrtvých. V Kazachstánu šlo přibližně o 1 000 000 mrtvých, zejména mezi kočovnou populací, zbavenou od kolektivizace všeho svého dobytka a násilně usazovanou. Na Severním Kavkaze a v oblastech černozemě 1 000 000 mrtvých . . .

 

Úryvky z dopisu zaslaného Michailem Šolochovem, autorem Tichého Donu, 4. dubna 1933 Stalinovi.

 

Soudruhu Staline!

   Okres Věčenskij, jako mnoho dalších okresů na Severním Kavkaze, nesplnil plán dodávek obilí nikoliv kvůli jakési sabotáži kulaků, ale kvůli špatnému místnímu vedení strany. . .

   Loňského prosince poslal oblastní výbor strany "zplnomocněnce", soudruha Ovčinnikova, aby "urychlil" kampaň dodávek. Ten učinil následující opatření: 1. zrekvíroval všechny zásoby obilí včetně "zálohy", kterou dalo vedení kolchozů kolchozníkům na setbu pro příští sklizeň, 2. rozdělil po jednotlivých hospodářstvích dodávky, které dlužil každý kolchoz státu. Jaké byly výsledky těchto opatření? Když rekvizice začaly, pustili se rolníci do ukrývání a zakopávání obilí. Teď několik slov o číselných výsledcích všech těchto rekvizicí. Nalezené zrno: 5 930 metrických centů. . . a zde jsou některé metody, používané za účelem získání těch 593 tun, z nichž část byla zakopána. . . od roku 1918!

   Metoda chladu. Kolchozník je svléknut a je dán "do chladu", úplně nahý do stodoly. Často dávali "do chladu" kolchozníky po celých brigádách.

   Metoda tepla. Nohy a okraje sukní se kolchoznicím polejí kerosenem a zapálí. Pak se oheň udusí a začne se nanovo. . .

   V kolchoze Napolovskij jistý Plotkin, "zplnomocněnec" okresního výboru, nutil vyslýchané kolchozníky, aby si lehli na plotnu rozžhavenou do běla, a pak je "zchlazoval" tím, že je nahé zavíral do stodoly. . .

   V kolchoze Lebjajenskij stavěli kolchozníky ke zdi a předstírali popravu. . .

   V takovýchto příkladech bych mohl pokračovat do nekonečna. To nejsou výstřelky, ne, to je běžná metoda vybírání obilí. . .

   Pokud se vám zdá, že je můj dopis hodný toho, aby zaujal pozornost ústředního výboru, pak sem pošlete skutečné komunisty, kteří budou mít odvahu odhalit všechny, kteří zasadili v tomto okresu smrtelnou ránu budování kolchozů. . . Jste naše jediná naděje,

 

Váš Michail Šolochov.

(Prezidentský archiv, 45/1/827/7-22)

 

Stalinova odpověď M. Šolochovovi, 6. května 1933.

 

Drahý soudruhu Šolochove,

   Vaše dva dopisy jsem v pořádku dostal. Pomoc, kterou jste žádal, byla udělena. Poslal jsem soudruha Škirojatova, aby se podíval na případy, o nichž mluvíte. Prosím, abyste mu pomohl. Tak. Avšak, soudruhu Šolochove, to není vše, co jsem vám chtěl říci. Vaše dopisy totiž podávají obraz, který bych označil za neobjektivní, a k tomu bych vám chtěl napsat několik slov.

   Poděkoval jsem vám za vaše dopisy, které odhalují drobnou nemoc našeho aparátu, které ukazují, že v dobrém úmyslu, to jest, aby odzbrojili naše nepřátele, se někteří z našich stranických funkcionářů pouštějí do našich přátel a mohou se dokonce stát přímo sadisty. Avšak tyto poznámky neznamenají, že bych s vámi souhlasil VE VŠEM. Vy vidíte JEDNU stránku věci, a nevidíte ji špatně. Ale je to JEN JEDNA stránka věci. Abychom neudělali politickou chybu - a vaše dopisy, to není literatura, to je čistá politika -, je třeba vidět DRUHOU stránku skutečnosti. A druhou stránkou je, že vážení zemědělci z vašeho okresu - a nejen z vašeho - stávkovali, sabotovali a byli odhodláni ponechat dělníky a Rudou armádu bez chleba! Skutečnost, že tato sabotáž byla tichá a na pohled pokojná (bez krveprolití) - tato skutečnost nic nemění na podstatě věci, to znamená, že vážení zemědělci vedli podvratnou válku proti sovětské moci. Válku na život a na smrt, drahý soudruhu Šolochove!

   Samozřejmě, tyto specifičnosti nemohou ospravedlnit úchylky, jež byly, podle vás, spáchány našimi funkcionáři. A viníci se budou muset zodpovídat ze svého jednání. Je ale jasné jako den, že naši vážení zemědělci nejsou nevinné ovečky, jak by si mohl člověk myslet při četbě vašich dopisů.

   Takže, mějte se dobře. Tisknu vám ruku.

 

Váš J. Stalin.

(Prezidentský archiv, 3/61/549/194)

 

   Pět let před Velkým terorem, který dopadl v prvé řadě na inteligenci a hospodářské kádry strany, se jeví velký hladomor z let 1932-1933, vrchol druhého dějství protirolnické války, zahájené v roce 1929 státostranou, jako rozhodná epizoda v zavádění represivního systému, postupně zkoušeného podle momentálních politických okolností proti té či oné sociální skupině. Velký hladomor, doprovázený násilnostmi, mučením, usmrcením celých populací, znamená ohromnou regresi, jak politickou, tak sociální. Je vidět, jak se množí lokální tyránci a despotové, odhodlaní ke všemu, aby zabrali rolníkům jejich poslední zásoby, a jak se rodí barbarství. Vydírání se stává každodenní praxí, děti jsou opouštěny, s epidemiemi a lupičstvím se objevuje kanibalismus; jsou zřizovány "baráky smrti", rolníci poznají novou formu nevolnictví pod knutou státostrany. Jak o tom jasnozřivě psal Sergo Ordžonikidze Sergeji Kirovovi v lednu 1934: "Naše kádry, které zažily situaci v letech 1932-1933 a které to vydržely, jsou opravdu zakalené jako ocel. Myslím, že s nimi vybudujeme stát, jaký dějiny ještě nepoznaly."

   Je třeba v tomto hladomoru vidět, tak jako někteří dnešní ukrajinští historikové, "genocidu ukrajinského lidu"? Je nesporné, že ukrajinské rolnictvo bylo hlavní obětí hladomoru z let 1932-1933 a že tomuto útoku předcházelo od roku 1929 několik ofenziv proti ukrajinské inteligenci, obviněné hlavně z "nacionální úchylky", a pak od roku 1932 proti části ukrajinských komunistů. Přikláníme se k názoru Andreje Sacharova, že je nesporně možné mluvit o "Stalinově ukrajinofobii". Je však v každém případě stejně důležité si všimnout, že represe hladem zasáhla poměrně stejnou měrou kozácké kraje na Kubáni, i na Donu a Kazachstán. V této republice měla od roku 1930 kolektivizace a násilné usazování kočovníků katastrofální důsledky; za dva roky bylo pobito 80 % domácího zvířectva. Dva miliony Kazachů, připravených o majetek a odsouzených k hladu, emigrovalo, kolem půl milionu do Střední Asie a asi milion a půl do Číny.

   Ve skutečnosti se v mnoha oblastech, jako na Ukrajině, v kozáckých krajích a v některých okresech černozemě, jeví hladomor jako poslední epizoda střetu mezi bolševickým státem a rolnictvem, který začal v letech 1918-1922. Vidíme skutečně pozoruhodnou shodu oblastí silného odporu proti rekvizicím v letech 1918-1921 a proti kolektivizaci v letech 1929-1930 s oblastmi zasaženými hladomorem. Ze 14 000 rolnických povstání a bouří, registrovaných GPU v roce 1930, se jich přes 80 % událo v oblastech "potrestaných" hladomorem v letech 1932-1933. Oblastmi nejvíce zasaženými velkým hladomorem v letech 1932-1933 byly nejbohatší a nejdynamičtější zemědělské kraje, ty, které zároveň měly nejvíc co dát státu a nejvíc co ztratit systémem vymáhání zemědělské produkce, zavedeným násilnou kolektivizací.

 

9/ "Sociálně cizí živly" a represivní cykly

 

   Jestliže rolnictvo ve svém celku zaplatilo nejtěžší daň svévolnému stalinskému projektu radikální přeměny společnosti, jiné sociální skupiny, označené jako "sociálně cizí nové socialistické společnosti", byly z různých příčin uvrženy na okraj společnosti, zbaveny občanských práv, vyhozeny z práce a z bytu, zařazeny na konec společenského žebříčku, vypovězeny ze země: hlavními oběťmi "protikapitalistické revoluce", zahájené počátkem třicátých let, byli "buržoazní odborníci". "bývalí páni", členové kléru a svobodných povolání, drobní soukromí podnikatelé, obchodníci a řemeslníci. Avšak svůj díl represivních opatření směřujících k vyrovnání všech do jedné řady dostal také městský "drobný lid", který se nevešel do normativní kategorie "dělnického proletariátu - budovatele socialismu" a - ve shodě s ideologií - byl posuzován jako společnost vzpouzející se pokroku.

 

   Známý proces z města Šachty naznačil jasný konec příměří mezi režimem a odborníky, trvajícího od roku 1921. V předvečer zahájení první pětiletky byla politická lekce z procesu v Šachtách jasná: skepticismus, nerozhodnost, lhostejnost k dílu podnikanému stranou mohly vést jen k "sabotáži". Pochybovat, to už bylo totéž co zradit. Tzv. specjedstvo - doslova pronásledování odborníků - bylo v bolševické mentalitě hluboko zakořeněno a politický signál, daný šachtským procesem, byl členskou základnou dokonale zaznamenán. Tak zvaní specy se měli stát obětními beránky za hospodářské nezdary i za frustraci vyvolanou prudkým snížením životní úrovně. Od konce roku 1928 byly tisíce "buržoazních" průmyslových kádrů a inženýrů propuštěny z práce, byly jim odepřeny potravinové lístky, přístup k lékařským službám, někdy byly vyhnány z bytu. V roce 1929 vyly vyhozeny tisíce úředníků Gosplanu, Nejvyšší rady národního hospodářství, z lidových komisariátů financí, obchodu a zemědělství pod záminkou "pravicové úchylky", "sabotáže" nebo příslušnosti k "sociálně cizí třídě". Je pravda, že 80 % vysokých úředníků na lidovém komisariátu financí sloužilo již za starého režimu.

   Čistky na některých úřadech přitvrdily od léta 1930, kdy se Stalin, přející si definitivně skoncovat s "pravičáky", zejména s Rykovem, jenž dosud zaujímal místo šéfa vlády, rozhodl odhalit spojení, které Rykov udržoval s "odborníky-sabotéry". V srpnu až září 1930 GPU zatýkalo stále více známých odborníků, zaujímajících významná místa v Gosplanu, ve Státní bance a na lidových komisariátech financí, obchodu a zemědělství. Mezi zatčenými osobami byl zejména profesor Kondratěv - autor slavného "Kondratěvova cyklu" a náměstek na ministerstvu zásobování v Prozatímní vládě v roce 1917, jenž vedl Ústav pro výzkum ekonomického rozvoje na lidovém komisariátu financí -, profesoři Makarov a Čajanov, zaujímající významná postavení na lidovém komisariátu zemědělství, profesor Sadyrin, člen vedení Státní banky SSSR, profesor Ramzin, Groman, jeden z nejznámějších hospodářských statistiků z Gosplanu, a další znamenití odborníci.

   GPU, náležitě instruované Stalinem, který případy "buržoazních odborníků" velmi pečlivě sledoval, připravilo dokumentaci, která měla odhalit existenci sítě navzájem propojených protisovětských organizací uvnitř údajné Rolnické strany práce, vedené Kondratěvem, a údajné Průmyslové strany, vedené Ramzinem. Vyšetřovatelům se podařilo vynutit na některých zatčených osobách "doznání" jak o jejich kontaktech s "pravičáky" Rykovem, Bucharinem a Syrcovem, tak o jejich účasti na smyšlených spiknutích, která měla vyřadit Stalina a s pomocí emigrantských protisovětských organizací a zahraničních zpravodajských služeb svrhnout sovětský režim. GPU pak šlo ještě dál a vymohlo ze dvou instruktorů Vojenské akademie přiznání o přípravě spiknutí vedeného velitelem hlavního štábu Rudé armády Michailem Tuchačevským. Jak o tom svědčí dopis, který tehdy zaslal Sergovi Ordžonikidzemu, Stalin neriskoval zatčení Tuchačevského a raději se omezil na jiné cíle, "odborníky-sabotéry".

   Tato významná epizoda jasně ukazuje, že techniky a mechanismy vyrábění afér s údajnými "teroristickými skupinami", do nichž by byli zapleteni komunisté oponující stalinské linii, byly již v roce 1930 dokonale vybroušené. V této chvíli Stalin nemohl jít dál. Všechny provokace a čachry z tohoto období sledovaly koneckonců dost skromné cíle: odradit poslední odpůrce stalinské linie uvnitř strany, nahnat strach všem nerozhodným a váhajícím.

   22. září 1930 otiskla Pravda "doznání" 48 úředníků lidových komisariátů obchodu a financí, kteří přiznali, že jsou vinni "za zásobovací potíže v zemi a vymizení stříbrných mincí". O několik dnů předtím dal Stalin v dopise Molotovovi instrukce k této aféře: "Potřebujeme: a) radikálně očistit aparát lidového komisariátu financí a Státní banky, bez ohledu na pokřik pochybných komunistů, jako Pjatakova-Brjuchanova; b) bezpodmínečně zastřelit 20 až 30 sabotérů, infiltrovaných do těchto aparátů. (. . .); c) pokračovat po celém území SSSR s operacemi GPU, směřujícími ke stahování oběživa stříbrných mincí." 25. září 1930 bylo popraveno 48 odborníků.

   V následujících měsících bylo zahájeno několik procesů, shodně založených na smyšlených obviněních. Některé se odehrávaly za zavřenými dveřmi, jako proces s odborníky Nejvyšší rady národního hospodářství nebo Rolnické strany práce. Jiné byly veřejné, jako proces s Průmyslovou stranou, při němž 8 obžalovaných "přiznávalo", že založili rozsáhlou síť 2 000 odborníků, pověřenou z popudu cizích velvyslanectví organizováním hospodářského rozvratu. Tyto procesy přiživily mýtus o sabotáži, který spolu s mýtem spiknutí měl být v centru stalinské ideologické stavby.

   Za čtyři roky, od roku 1928 do roku 1931, bylo ze státní správy vyloučeno 138 000 úředníků, z nichž 23 000, zařazených do kategorie I ("nepřátelé sovětské moci"), bylo zbaveno občanských práv. Hon na odborníky nabyl ještě většího rozsahu v podnicích, v nichž byl vyvíjen nátlak na zvýšení produkce, díky němuž se množily nehody, výroba zmetků a poruchy strojů. Od ledna 1930 do června 1931 bylo sesazeno nebo zatčeno 48 % inženýrů z Donbasu; během prvního pololetí 1931 bylo jen v sektoru dopravy "odhaleno" 4 500 "odborníků-sabotérů". Tento hon na odborníky, spojený s nekontrolovaným zahajováním neuskutečnitelných objektů, se silným poklesem produktivity a pracovní disciplíny, s veřejným pohrdáním ekonomickými tlaky, nakonec natrvalo dezorganizoval chod podniků.

   Tváří v tvář takto rozsáhlé krizi muselo vedení strany přijmout některá "opravná" opatření. 10. července 1931 přijalo politbyro sérii opatření směřujících k omezení svévole, jejíž obětí byli od roku 1928 specy: okamžité propuštění několika tisíc uvězněných inženýrů a techniků, přednostně z hutnictví a z těžby uhlí, zrušení všech diskriminací omezujících jejich dětem přístup na vysoké školy, zákaz GPU zatknout odborníka bez předchozího souhlasu lidového komisariátu, po nějž patřil. Samotný výčet těchto opatření svědčí o rozsahu diskriminací a represí, které postihly od procesu ve městě Šachty desítky tisíc inženýrů, agronomů, techniků a úředníků na všech úrovních.

 

   Mezi další sociální kategorie vyvržené z "nové socialistické společnosti" patřili zejména členové duchovenstva. V letech 1929-1930 proběhla druhá velká ofenziva sovětského státu proti církvi, ta první se uskutečnila v letech 1918-1922. Koncem dvacátých let, přestože někteří preláti vyjádřili odpor vůči deklaraci věrnosti sovětské vládě, učiněné metropolitou Sergijem, následníkem patriarchy Tichona, zůstával význam ortodoxní církve ve společnosti značně silný. Z 54 692 kostelů činných v roce 1914 jich zůstávalo v roce 1929 dosud otevřených bohoslužbám asi 39 000. Jemeljan Jaroslavskij, předseda Ligy bezvěrců, založené v roce 1925, přiznával, že se s církví "rozešlo" méně než deset milionů osob z celkových sto třiceti milionů obyvatel SSSR.

   Protináboženská ofenziva z let 1929-1930 se vyvíjela ve dvou etapách. První, na jaře a v létě 1929, se vyznačovala přitvrzováním a znovuoživením protináboženských zákonů z let 1918-1922. 8. dubna 1929 byl přijat důležitý dekret, zdůrazňující kontrolu lokálních úřadů nad životem farností a zavádějící nová omezení činnosti náboženských společenství. Napříště všechna činnost "překračující hranice pouhého uspokojení náboženských potřeb" spadala pod zákon, a zejména pod odstavec 10 obávaného článku 58 trestního zákoníku, jenž stanovil, že "každé využívání náboženských předsudků mas (. . .) směřující k oslabení státu" spadá "pod minimální trest od tří roků vězení až po trest smrti". 26. srpna 1929 zavedla vláda nepřetržitý pětidenní pracovní týden - pět dní práce, jeden den odpočinku -, jenž rušil neděli jako volný den pro celou populaci. Toto opatření mělo "napomoci boji za vykořenění náboženství".

   Tyto různé dekrety byly jen předehrou k přímějším akcím, k druhé etapě protináboženské ofenzivy. V říjnu 1929 bylo nařízeno zabavování zvonů: "Zvuk zvonů brání právo na odpočinek širokých ateistických mas ve městech i na venkově." Kněží byli postaveni na roveň kulakům: byly na ně uvaleny daně - zdanění popů se od roku 1928 do roku 1930 zdesateronásobilo -, byli zbaveni občanských práv, což zejména znamenalo, že byli napříště zbaveni potravinových lístků a veškeré lékařské služby, často byli zatýkáni a pak posíláni do vyhnanství nebo deportováni. Podle neúplných údajů bylo v roce 1930 "rozkulačeno" přes 13 000 služebníků církve. V mnoha vesnicích a městysech začala kolektivizace symbolicky uzavřením kostela a rozkulačením popa. Je významnou skutečností, že kolem 14 % rolnických povstání a vzpour zaznamenaných v roce 1930 mělo za prvotní důvod zavření kostela a konfiskaci zvonů. Protináboženská kampaň dosáhla vrcholu v zimě 1929-1930. K 1. březnu 1930 bylo 6 715 kostelů zavřeno nebo zbořeno. Ovšemže po vyjití slavného Stalinova článku "Opojení z úspěchu" z 2. března 1930 ústřední výbor cynicky odsoudil "nepřípustné úchylky v boji proti náboženským předsudkům, zejména úřední zavírání kostelů bez souhlasu obyvatelstva". Toto formální odsouzení nemělo nicméně žádný dopad na osud deportovaných služebníků církve.

   Během následujících let byly velké ofenzivy proti církvi vystřídány každodenním úředním šikanováním služebníků církve a náboženských společenství. Místní úřady si vykládaly volně šedesát osm článků dekretu z 8. dubna 1929, překračovaly svá práva ve věci zavírání kostelů a pokračovaly v gerile z nejrůznějších příčin: zchátralost nebo hygienický stav budov, chybějící pojištění, neplacení daní a dalších nesčetných dávek, uvalených na členy náboženských společenství. Někteří služebníci církve, zbavení občanských práv, své autority, možnosti obživy placeným zaměstnáním, úředně označení za "příživnické živly žijící z bezpracných zisků", neměli jinou možnost než se stát "toulavými popy" a vést podzemní život na okraji společnosti. Tak se v opozici k politice poslušnosti vůči sovětské vládě, hlásané metropolitou Sergijem, vyvinula schizmatická hnutí, zejména ve Voroněžské a v Tambovské oblasti.

   Věrní Alexeji Bujovi, voroněžskému biskupovi zatčenému v roce 1929 pro svou nesmlouvavost vůči jakémukoli kompromisu mezi církví a režimem, se zorganizovali v Nezávislé církvi, "pravé ortodoxní církvi", s vlastním duchovenstvem, často "potulným", vysvěceným mimo patriarchální sergijevskou církev. Stoupenci této "církve na poušti", jež neměla vlastní bohoslužebné budovy, se shromažďovali k modlitbám na nejrůznějších místech: v soukromých obydlích, v poustevnách, v jeskyních. Tito "praví ortodoxní křesťané", jak se sami nazývali, byli zvláště pronásledováni; několik tisíc jich bylo zatčeno a deportováno jako zvláštní osadníci nebo posláno do táborů. Pokud jde o ortodoxní církev, počet jejích církevních budov i služebníků zaznamenal při neustálém tlaku úřadů velmi silný pokles, i když, jak mělo ukázat zrušené sčítání lidu v roce 1937, 70 % dospělých se nadále prohlašovalo za věřící. K 1. dubnu 1936 již zbývalo v SSSR jen 15 835 činných ortodoxních kostelů (28 % předrevolučního počtu), 4 830 mešit (32 % předrevolučního počtu) a několik desítek katolických a protestantských kostelů. Pokud jde o řádně zaregistrované kněze, zbývalo jich už pouze 17 857 proti 112 629 v roce 1914 a ještě asi 70 000 v roce 1928. Duchovenstvo již bylo, abychom použili oficiální formulaci, pouze "troskou vymírajících tříd".

 

   Kulaci, speci a členové duchovenstva nebyli jedinými oběťmi "protikapitalistické revoluce" z počátku třicátých let. V lednu 1930 zahájily úřady rozsáhlou kampaň za "zlikvidování soukromých podnikatelů". Tato operace mířila zvláště na obchodníky, řemeslníky a některé příslušníky svobodných povolání, celkem asi na 1 500 000 občanů, kteří během NEP působili v jinak velmi skromném soukromém sektoru. Tito soukromí podnikatelé, jejichž průměrný kapitál v obchodu nepřekračoval 1 000 rublů a z nichž 98 % zaměstnávalo jen jednoho zaměstnance, byli rychle vytlačeni desateronásobným zvýšením daní a konfiskací majetku, načež byli jako "deklasované živly", "povaleči" nebo "cizí živly" zbaveni občanských práv stejně jako nesourodý celek "bývalých" a jiných "příslušníků majetných tříd a carského státního aparátu". Dekret z 12. prosince 1930 stanovil přes třicet kategorií zvaných lišenci, občanů zbavených občanských práv: bývalí velkostatkáři, bývalí obchodníci, bývalí šlechtici, bývalí policisté, bývalí carští úředníci, bývalí kulaci, bývalí nájemci nebo majitelé soukromých podniků, bývalí bělogvardějští důstojníci, kněží, mniši, jeptišky, bývalí členové politických stran atd. Diskriminace, jakou museli snášet lišenci, kteří v roce 1932 představovali 4 % voličů, tedy s jejich rodinami asi 7 000 000 osob, se samozřejmě neomezovala na pouhé zbavení volebního práva. V letech 1929-1932 se toto odnětí práv spojovalo se ztrátou jakéhokoli práva na byt, na zdravotní péči a na potravinové lístky. V letech 1933-1934 byla přijata ještě přísnější opatření, která šla až k vypovězení v rámci operací "pasportizace", zaměřených na očištění měst od "deklasovaných živlů".

 

   Násilná kolektivizace venkova spojená s urychlenou industrializací vyrvala z kořenů vesnické sociální struktury a způsob života a podnítila úžasnou migraci rolníků do měst. Venkovské Rusko se změnilo v zemi tuláků a vagabundů, Rus broďačaja. Od konce roku 1928 do konce roku 1932 byla sovětská města zaplavována zástupy vesničanů, odhadovanými na 12 000 000 osob, utíkajících před kolektivizací a rozkulačováním. Jen samotná Moskevská a Leningradská oblast "přijaly" přes 3 500 000 migrantů. Mezi nimi bylo velké množství podnikavých rolníků, kteří raději utekli do města a sami se "rozkulačili", než by vstoupili do kolchozu. V letech 1930-1931 nesčetné stavby tuto nenáročnou pracovní sílu vstřebaly. Avšak od roku 1932 se úřady počaly znepokojovat tímto masovým a nekontrolovaným přílivem potulného obyvatelstva, které "ruralizovalo" město, sídlo moci, výkladní skříň nového socialistického řádu, a ohrožovalo celý přídělový systém, pracně vytvářený od roku 1929, v němž počet těch, kteří "měli právo", stoupl z 26 000 000 z počátku roku 1930 na téměř 40 000 000 koncem roku 1932 a měnil továrny na obrovská "kočovnická tábořiště". Nebyli noví příchozí původci celé řady "negativních jevů", které podle úřadů trvale dezorganizovali výrobu? Absentérství, zhroucení pracovní disciplíny, chuligánství, výroby zmetků, rozvoje alkoholismu a kriminality?

   Pro boj s touto stichií - termín označující zároveň přírodní živly, anarchii a nepořádek - přijaly úřady v listopadu až prosinci 1932 celou řadu represivních opatření, od bezprecedentní penalizace pracovních vztahů až po snahu očistit města od jejich "sociálně cizích živlů". Zákon z 15. listopadu 1932 přísně postihoval absentérství v práci a uváděl zejména okamžité propuštění, odebrání přídělových lístků a vyhnání provinilých z bytu. Jeho vyhlašovaným cílem bylo umožnit odhalení "pseudodělníků". Hlavním účelem dekretu ze 4. prosince 1932, jenž předával podnikům zodpovědnost za přidělování nových přídělových lístků, bylo vyloučit všechny "mrtvé duše" a "příživníky" neprávem zapsané na špatně vedené obecní přídělové seznamy.

   Avšak stěžejním nařízením bylo zavedení vnitrozemského pasu 27. prosince 1932. "Pasportizace" obyvatelstva odpovídala několika záměrům, výslovně definovaným v preambuli k dekretu: zlikvidovat "sociální příživnictví", omezit "pronikání" kulaků do městských center a jejich aktivity na trzích, omezit hromadný útěk rolníků, zachovat sociální čistotu měst. Všichni dospělí městští obyvatelé, to je starší než šestnáct let, nezbavení občanských práv, stejně jako železničáři, stálí zaměstnanci budovatelských staveb, zemědělští dělníci ze státních statků, dostávali průkaz vydaný policejními službami. Tento pas byl nicméně platný pouze s oficiálním razítkem potvrzujícím zákonné bydliště (propiska) každého městského obyvatele. Propiskou se řídil celý statut obyvatele města se svými zvláštními výhodami: přídělová karta, sociální pojištění, právo na byt. Města byla rozdělena do dvou kategorií: na "otevřená" a "uzavřená". "Uzavřená města" - Moskva, Leningrad, Kyjev, Oděsa, Minsk, Charkov, Rostov na Donu a zpočátku Vladivostok - byla města s výsadním statutem, lépe zásobovaná, kde bylo možné získat definitivní úřední bydliště pouze příbuzenstvím, svatbou nebo některým ze zvláštních zaměstnání, dávajících právo na propisku. "Otevřená města" měla propisku, kterou bylo snazší získat.

   Operace "pasportizace" obyvatelstva, jež pokračovaly po celý rok 1933 - bylo vydáno 27 000 000 pasů - umožnily úřadům očistit města od "nežádoucích živlů". První týden pasportizace dvaceti velkých průmyslových podniků hlavního města, který začal v Moskvě 5. ledna 1933, přinesl "odhalení" 3 450 "bývalých bělogvardějců, bývalých kulaků a dalších zločinných živlů". Celkově byl v "uzavřených městech" pas odmítnut asi 385 000 osobám a ty byly povinny do deseti dnů opustit místo bydliště a měly zákaz usadit se v jiném městě, i "otevřeném". Jak přiznával šéf pasového oddělení NKVD ve své zprávě z 13. srpna 1934, "k tomuto číslu je třeba samozřejmě přičíst všechny, kteří sotva byla vyhlášena operace pasportizace, raději opustily město z vlastní vůle, neboť věděli, že pas jim vydán nebude. Například v Magnitogorsku opustilo město kolem 35 000 osob. (. . .) V Moskvě během prvních dvou měsíců operace poklesl počet obyvatel o 60 000 osob. V Leningradě se za měsíc vytratilo 54 000 osob." V "otevřených" městech tato operace umožnila vyhoštění více než 420 000 osob.

   Policejní kontroly a zátahy na osoby bez papírů přivodily exil statisíců osob. V prosinci 1933 přikázal Genrich Jagoda svým službám, aby v "uzavřených" městech každý týden "čistily" nádraží a tržiště. Během prvních osmi měsíců roku 1934 bylo zadrženo jen v samotných "uzavřených" městech za porušení pasového režimu přes 630 000 osob. Z nich bylo 65 661 uvězněno úřední cestou a pak obyčejně deportováno jako "deklasované živly" se statutem zvláštního osadníka, 3 596 jich bylo postaveno před tribunál a 175 627 vypovězeno bez statutu zvláštního osadníka; ostatní vyvázly jen s pokutou.

   Nejvýznačnější operace proběhly během roku 1933: od 28. června do 3. července zatčení a deportace do sibiřských "pracovních vesnic" 5 470 moskevských Cikánů; od 8. do 12. července zatčení a deportace 4 750 "deklasovaných živlů" z Kyjeva; v dubnu, červnu a červenci 1933 zátah a deportace tří skupin "deklasovaných živlů" z Moskvy a z Leningradu, celkem více než 18 000 osob. První z těchto skupin se dostala na ostrov Nazino, kde během jednoho měsíce dvě třetiny deportovaných zahynuly.

   Takto psal ve své již citované zprávě stranický instruktor z Narymu o totožnosti některých z těchto údajných "deklasovaných živlů":

 

   "Mohl bych dát mnoho příkladů naprosto neoprávněné deportace. Naneštěstí všichni ti lidé, kteří nám byli blízcí, dělníci, členové strany, zemřeli, neboť byli nejméně přizpůsobení podmínkám: Novožilov Vladimir z Moskvy. Řidič z továrny Kompresory v Moskvě, třikrát vyznamenaný. Chystal se jít se svou ženou do kina. Zatímco se připravovala, zašel si bez papírů pro cigarety. Byl sebraný na ulici. Vinogradová, kolchoznice. Jela za svým bratrem, šéfem milice 8. obvodu v Moskvě. Byla sebrána při vystupování z vlaku na jednom z moskevských nádraží, deportovaná. Vojkin Nikolaj Vasiljevič, člen Komsomolu od roku 1929, dělník z továrny Rudý textilní dělník v Serpuchovu. Třikrát vyznamenaný. Šel v neděli na fotbal. Zapomněl si vzít papíry. Sebraný, deportovaný. Matvejev I. M. Stavební dělník na stavbě pekárny č. 9. Měl pas sezonního dělníka, platný do prosince 1933. Sebraný i s pasem. Říkal, že na jeho papíry se nikdo ani nechtěl podívat. . ."

 

   Čistku ve městech v roce 1933 doprovázely četné další dílčí operace vedené ve stejném duchu, na úřadech i v podnicích. V železniční dopravě, strategickém sektoru řízeném železnou rukou Andrejeva a pak Kaganoviče, padlo na jaře 1933 za oběť čistkám 8 % z celkového počtu zaměstnanců, tedy přes 20 000 osob. O průběhu jedné z těchto operací hovoří toto hlášení šéfa dopravního oddělení GPU o "zlikvidování kontrarevolučních a protisovětských živlů na železnici", s datem 5. ledna 1933:

   "Vyčišťovací operace provedené dopravním oddělením GPU osmé oblasti měly následující výsledky: Předposlední čistka, 700 osob zatčených a vydaných tribunálu, z nichž: vykradači balíků 325, chuligáni (drobní darebáci) a kriminální živly 221, banditi 27, kontrarevoluční živly 127; 73 vykradačů balíků, patřících k organizovaným bandám, bylo zastřeleno. Během poslední čistky (. . .) zatčeno asi 200 osob. Jsou to hlavně kulacké živly. Mimo to bylo 300 pochybných osob úředně propuštěno z práce. Takto bylo za poslední čtyři měsíce tím či oním způsobem vyloučeno ze sítě 1 270 osob. Vyčišťování pokračuje."

 

   Na jaře 1934 přijala vláda řadu represivních opatření proti početným mladým tulákům a drobným delikventům, kteří se ve městech rozmnožili od rozkulačování, hladomoru a všeobecného zhrubnutí společenských vztahů. Politbyro vydalo 7. dubna 1935 dekret, kterým měli být "podřízeni justici mladiství od dvanácti let, usvědčení z krádeže, z násilných činů, z ublížení na těle, trvalého zmrzačení a vraždy, tak aby jim bylo možno udělit všechny trestní sankce obsažené v zákoně". O několik dní později poslala vláda tajný pokyn prokuratuře, upřesňující, že trestní sankce vůči mladistvým "zahrnují i nejvyšší opatření na obranu společnosti", to znamená trest smrti. Následkem toho byla zrušena stará ustanovení trestního zákoníku, zakazující uplatňování trestu smrti pro nedospělé. Zároveň s tím byla NKVD pověřena reorganizací "domovů pro mládež" spadajících dosud pod lidový komisariát školství a vytvořením sítě pracovních kolonií pro mladistvé.

   Nicméně vzhledem ke vzrůstajícímu rozsahu zločinnosti mládeže a tuláctví neměla tato opatření žádný účinek. Jak zaznamenávalo hlášení o likvidaci tuláctví mladistvých v období od 1. července 1935 do 1. října 1937:

   "Přes reorganizaci služeb se situace vůbec nezlepšila. (. . .) Od února 1937 byl zaznamenán silný nárůst tuláků z venkovských území, zejména z oblastí postižených špatnou úrodou v roce 1936. (. . .) Masový odchod dětí z venkova kvůli dočasným hmotným potížím jejich rodin se vysvětluje nejen špatnou organizací pokladen pro vzájemnou pomoc mezi kolchozy, ale také zločinnými praktikami vedoucích činitelů mnohých kolchozů, kteří ve snaze o to, aby se zbavili mladých žebráků a tuláků, jim dávají ´tulácká a žebrácká osvědčení´ a odesílají je na nádraží nejbližších měst. (. . .) Mimo to správa železnic a železniční milice místo aby mladistvé tuláky zatýkaly a posílaly je do středisek pro mládež NKVD, je pouze násilím posadí do projíždějících vlaků, ´aby vyčistily sektor´ (. . .) a tuláci se ocitají ve velkých městech."

   Několik čísel dává představu o rozsahu tohoto fenoménu. Jen během roku 1936 prošlo "domovy mládeže" NKVD přes 125 000 mladistvých tuláků; od roku 1935 do roku 1939 bylo přes 155 000 mladistvých zavřeno do pracovních kolonií NKVD a jenom v letech 1936-1939 stanulo 92 000 dětí od dvanácti do šestnácti let před soudem. K 1. dubnu 1939 bylo v systémů táborů gulag uvězněno přes 10 000 mladistvých.

 

   V první polovině třicátých let prošel rozsah represí vedených státostranou proti společnosti různými změnami intenzity, cykly střídajícími chvíle prudké konfrontace doprovázené teroristickými opatřeními a hromadnými čistkami s chvílemi přestávek, umožňujícími znovu získat jistou rovnováhu i zbrzdit chaos, hrozící vyvoláním permanentního střetu, který by způsobil nekontrolovaný sestup.

   Jaro 1933 nepochybně znamenalo vrchol prvního velkého cyklu teroru, který začal koncem roku 1929 se zahájením rozkulačování. Úřady tehdy stály před skutečně novými problémy. Předně jak zajistit v oblastech zdevastovaných hladomorem polní práce pro budoucí sklizeň? "Pokud nevezmeme v úvahu minimální potřeby kolchozníků, nezbude už nikdo, kdo by sil a zajišťoval produkci," varoval na podzim 1932 důležitý oblastní činitel strany.

   A pak, co se stovkami tisíc obžalovaných, jimiž byla přeplněna vězení a které systém táborů nebyl schopen využít? "Jaký mohou mít naše superrepresivní zákony účinek na obyvatelstvo, když víme, že na návrh prokuratury byly již osvobozeny stovky kolchozníků, odsouzených minulý měsíc ke dvěma letům vězení i více za sabotování setby?" ptal se jiný místní vedoucí činitel strany.

   V odpovědích, dávaných během léta 1933 vedoucími orgány na tyto dvě krajní situace, se objevovaly dva různé směry, jejichž mísení, střídání a křehká rovnováha byly charakteristické pro období od léta 1933 do podzimu 1936, před vypuknutím Velkého teroru.

   Na první otázku - jak zajistit v oblastech zpustošených hladomorem polní práce pro příští sklizeň - odpověděly úřady tím nejráznějším způsobem: zorganizovaly obrovské razie na městské obyvatelstvo, jež pak bylo posíláno do polí manu militari.

   "Mobilizace městského obyvatelstva dosáhla obrovských rozměrů," psal 20. července 1933 italský konzul z Charkova. "(. . .) Tento týden bylo posíláno denně nejméně 20 000 osob na venkov. (. . .) Předevčírem obklíčili bazar, sebrali všechny práceschopné lidi, muže, ženy, mladistvé, odvezli je na nádraží pod dohledem GPU a odeslali je do polí."

   Hromadný příchod městského obyvatelstva na vyhladovělý venkov musel vyvolat napětí. Rolníci podpalovali boudy, v nichž byli ubytováni "zmobilizovaní", kteří byli náležitě varováni úřady, aby se nepouštěli do vesnic, "obývaných lidožrouty". Nicméně díky mimořádně příznivým meteorologickým podmínkám a mobilizaci veškeré použitelné pracovní síly z měst i díky pudu sebezáchovy těch, kteří přežili uzavření ve svých vesnicích a neměli jinou možnost než obdělávat tu půdu, která jim nepatřila, nebo zemřít, daly na podzim 1933 oblasti postižené v letech 1932-1933 hladomorem poměrně velmi slušnou úrodu.

   Na druhou otázku - co s přílivem vězňů, jimiž byla přecpána vězení -, odpověděly úřady pragmaticky tím, že osvobodily několik set tisíc osob. Důvěrný oběžník Ústředního výboru z 8. května 1933 uznal nutnost "vydat předpis o zatýkání (. . .) prováděném kýmkoliv", "uvolnit přeplněná vězení" a "snížit za dva měsíce celkový počet vězňů, s výjimkou táborů, z 800 000 na 400 000." Uvolňování vězení trvalo asi jeden rok a bylo osvobozeno přibližně 320 000 zatčených osob.

   Rok 1934 se vyznačoval jistým zklidněním represivní politiky. Svědčí o tom silný pokles počtu rozsudků náležících k případům sledovaným GPU. Proti 240 000 v roce 1933 se nyní snížil na 79 000. Politická policie byla zreorganizována. V souhlase s dekretem z 10. července 1934 se stalo GPU oddělením nového lidového komisariátu vnitra, sjednoceného na úrovni SSSR. Jako by se tak ztrácelo mezi jinými méně obávanými odděleními, jako byla dělnická a rolnická milice, pohraniční stráž atd. "Nová" politická policie nyní měla stejnou zkratku jako lidový komisariát vnitra - Narodnyj komissariat vnutrennych děl - čili NKVD - a ztrácela část svých soudních kompetencí; soudní spisy měly být podle pokynů předány kompetentním soudním orgánům a politická policie již neměla možnost nařizovat vykonání trestu smrti bez souhlasu ústředních politických orgánů. Byla též zavedena procedura odvolání: všechny rozsudky smrti musely být potvrzeny komisí politbyra.

   Tato rozhodnutí, prezentovaná jako opatření posilující socialistickou zákonnost, měla nicméně velmi omezené účinky. Kontrola rozhodnutí o zatčení prokuraturou se ukázala neúčinná, neboť prokurátor Vyšinskij ponechal represivním orgánům veškerou volnost. Mimo to od září 1934 porušilo politbyro procedury, které samo zavedlo v souvislosti s potvrzováním rozsudků smrti a povolilo vedoucím činitelům v některých oblastech, aby se neobraceli do Moskvy s rozsudky smrti vynesenými na místní úrovni. Zklidnění nemělo dlouhé trvání.

   Zavraždění Sergeje Kirova, člena politbyra a prvního tajemníka leningradské stranické organizace, zastřeleného 1. prosince 1934 Leonidem Nikolajevem, mladým exaltovaným komunistou, kterému se podařilo proniknout do Smolného paláce, leningradského sídla vedení strany, odstartovalo nový represivní cyklus.

   Hypotéza přímé účasti Stalina na zavraždění jeho hlavního politického soka, existující po celá desetiletí, převážila zejména po odhaleních učiněných Nikitou Chruščovem v jeho "tajné zprávě", přečtené v noci z 24. na 25. únor 1956 před sovětskými delegáty přítomnými na XX. sjezdu KSSS. Tato hypotéza byla nedávno zpochybněna, zejména v knize Ally Kiriliny, jež se opírá o nevydané archivní prameny. Zůstává z ní pouze to, že zavraždění Kirova Stalin široce využíval k politickým cílům. Ono vlastně skvěle zhmotňovalo představu spiknutí, ústřední představu stalinské rétoriky. Umožňovalo udržovat ovzduší krize a napětí. Mohlo kdykoli posloužit za hmatatelný důkaz - ve skutečnosti za jediný údaj - o existenci rozsáhlého spiknutí, ohrožujícího zemi, její vedoucí činitele, socialismus. A nakonec poskytovalo skvělé vysvětlení pro slabosti systému: Jestliže se věci nedaří, je-li život těžký, zatímco by měl být podle známých Stalinových slov "veselý a šťastný", pak je to "kvůli vrahům Kirova".

   Za několik hodin po oznámení vraždy sepsal Stalin dekret, známý jako "zákon z 1. prosince". Toto výjimečné opatření, zavedené z osobního Stalinova rozhodnutí, jež bylo schváleno politbyrem až o dva dny později, nařizovalo omezit vyšetření případů terorismu na deset dnů, soudit je za nepřítomnosti stran a okamžitě uplatňovat rozsudek smrti. Tento zákon, znamenající radikální rozchod s procedurami zavedenými před několika měsíci, byl poté ideálním nástrojem k provádění Velkého teroru.

   V následujících týdnech bylo mnoho bývalých Stalinových stranických oponentů obviněno z teroristické činnosti. 22. prosince 1934 bylo oznámeno v tisku, že "hanebný zločin" byl dílem "tajné teroristické skupiny" zahrnující mimo Nikolajeva třináct bývalých kajících se "zinovjevovců", vedené údajným leningradským ústředím. Všichni členové této skupiny byli 28. a 29. prosince souzeni za zavřenými dveřmi, odsouzeni k smrti a okamžitě popraveni. 9. ledna 1935 byl zahájen proces s mytickým "Leningradským kontrarevolučním zinovjevovským centrem", v němž bylo souzeno 77 osob, z nichž mnozí byli význačnými činiteli strany, kteří se v minulosti postavili proti stalinské linii a nyní byli odsouzeni k vězení. Odhalení Leningradského centra umožnilo pustit se do Moskevského centra, jehož 19 údajných účastníků, mezi nimiž byli osobně Kameněv i Zinovjev, bylo obžalováno z "ideologického napomáhání" Kirovovým vrahům a 16. ledna 1935 odsouzeno. Zinovjev a Kameněv připustili, že "bývalá opoziční činnost musela díky objektivním okolnostem nevyhnutelně podnítit úpadek těchto zločinců". Přiznání tohoto ohromujícího "ideologického napomáhání", jež přišlo po tolikerém veřejném pokání a tolikeré veřejné sebekritice, mělo vydat napospas oba bývalé vedoucí činitele jako kající se oběti v budoucí soudní parodii. Zatím za ně zaplatili jeden pěti a druhý deseti lety káznice. Celkem bylo za dva měsíce, od prosince 1934 do února 1935, odsouzeno 6 500 osob podle nových procedur stanovených zákonem o terorismu z 1. prosince.

   Hned po odsouzení Zinovjeva a Kameněva zaslal ústřední výbor všem stranickým organizacím tajný oběžník, nazvaný "Poučení z událostí spojených s hanebnou vraždou soudruha Kirova". Tento text potvrzoval existenci spiknutí vedeného "dvěma zinovjevovskými centry (. . .) zakuklenou formou organizace bělogvardějců", a připomínal, že dějiny strany byly a zůstávají nepřetržitým bojem s "protistranickými skupinami": trockisty, demokratickými centralisty, pravými úchylkáři, pravičácko-levičáckými zmetky atd. Podezřelí tedy byli všichni, kdo se tehdy či onehdy vyslovili proti stalinskému vedení. Hon na bývalé oponenty zesílil. Koncem ledna 1935 bylo 988 bývalých stoupenců Zinovjeva posláno z Leningradu do exilu na Sibiř a do Jakutska. Ústřední výbor nařídil všem místním stranickým organizacím, aby vytvořily seznamy komunistů vyloučených v letech 1926-1928 za příslušnost k "trockistickému a trockisticko-zinovjevovskému bloku". Na základě těchto seznamů bylo poté organizováno zatýkání. V květnu 1935 nechal Stalin rozeslat místním stranickým organizacím další dopis ústředního výboru, nařizující pečlivé prověření legitimace každého komunisty.

   Oficiální verze zavraždění Kirova, provedeného jedincem, jenž pronikl do Smolného díky "falešné" stranické legitimaci, zjevně ukázala "ohromnou politickou důležitost" kampaně pro ověřování stranických legitimací. Ta trvala přes šest měsíců a probíhala za aktivní účasti aparátu politické policie. NKVD dodávala stranickým organizacím dokumenty o "pochybných" komunistech a stranické organizace zase předávaly NKVD během prověrek informace o vylučovaných stranících. Tato kampaň skončila vyloučením 9 % členů strany, tedy asi 250 000 osob. Podle neúplných údajů citovaných před plénem ústředního výboru koncem prosince 1935 Nikolajem Ježovem, šéfem ústředního kádrového odboru a zodpovědným za operaci, bylo během této kampaně zatčeno 15 218 "nepřátel" vyloučených ze strany. Tato čistka podle Ježova nicméně proběhla velmi špatně. Trvala třikrát déle, než měla, kvůli "neochotě, hraničící se sabotáží", mnoha "zbyrokratizovaných živlů usazených v aparátech". Navzdory výzvám centrálních orgánů k demaskování trockistů a zinovjevovců patřila do této kategorie pouze 3 % vyloučených. Místní straničtí představitelé byli často zdrženliví "při navazování kontaktů s NKVD a dodávání centru individuálních seznamů lidí pro vyhnanství na základě administrativního rozhodnutí". Zkrátka, podle Ježova kampaň prověrky legitimací odhalila, nakolik "solidární ručení" místních stranických aparátů brání jakékoliv účinné kontrole centrálních orgánů toho, co se v zemi skutečně děje. To bylo stěžejní poučení, na něž Stalin nezapomněl.

   Vlna teroru, jež se rozpoutala ihned po zavraždění Kirova, s sebou vzala nejen bývalou opozici uvnitř strany. Pod záminkou, že "teroristické bělogvardějské živly překročily západní hranici SSSR", nařídilo politbyro 27. prosince 1934 deportaci 2 000 "protisovětských rodin" z pohraničních ukrajinských okresů. 15. března 1935 byla učiněna obdobná opatření pro deportaci "všech nespolehlivých živlů z okresů sousedících s Leningradskou oblastí a s autonomní republikou Karélie (. . .) do Kazachstánu a na západní Sibiř". Šlo především o Finy, prvé oběti etnických deportací, jež měly dosáhnout vrcholu za války. Po této první velké deportaci přibližně 10 000 osob na základě národnostních kritérií následovala na jaře 1936 druhá, jež postihla přes 15 000 rodin a přibližně 50 000 osob, Poláků a ukrajinských Němců, deportovaných do oblasti Karagandy v Kazachstánu a usazených v kolchozech.

   Jak o tom svědčí množství rozsudků vynesených v případech spadajících pod NKVD - 267 000 v roce 1935 a přes 274 000 v roce 1936 - represivní cyklus zažil za dva roky nový rozmach. V tomto období bylo přijato pár vzácných opatření uvolňujících režim, jako zrušení kategorie lišenců, byly prohlášeny za neplatné tresty nižší než pět let, vynesené nad kolchozníky, předčasně bylo osvobozeno 37 000 osob odsouzených na základě zákona ze 7. srpna 1932, deportovaným zvláštním osadníkům byla navrácena občanská práva, byla zrušena diskriminace zakazující přístup dětí deportovaných k vyššímu vzdělání. Avšak tato opatření byla rozporuplná. Tak deportovaní kulaci, jimž byla po pěti letech deportace navrácena občanská práva, neměli právo odejít z místa nuceného pobytu. Jakmile jim byla navrácena občanská práva, začali se však vracet do svých vesnic, což přineslo řadu neřešitelných problémů. Bylo je možné nechat vstoupit do kolchozu? Kde je ubytovat, když jejich majetek i domy byly zkonfiskovány? Logika represe připouštěla pouze dočasné přestávky; nepovolovala návrat zpět.

   Napětí mezi režimem a společností ještě vzrostlo, když se vláda rozhodla využít stachanovské hnutí, zrozené po slavném "rekordu" vytvořeném horníkem Alexejem Stachanovem, který čtrnáctkrát překročil normu v rubání uhlí díky úžasné organizaci celého družstva, a vyhlásil rozsáhlou výrobní kampaň. V listopadu 1933, sotva dva měsíce po slavném Stachanovově rekordu, se v Moskvě konala konference dělnické avantgardy. Stalin tam zdůraznil "hluboce revoluční povahu hnutí, osvobozeného od konzervativismu inženýrů, techniků a vedoucích pracovníků v podnicích". V podmínkách tehdejšího fungování sovětského průmyslu organizování stachanovských dnů, týdnů či dekád trvale dezorganizovalo výrobu; zařízení se ničilo, množily se pracovní úrazy, po "rekordech" následovalo snižování výroby. Vedoucí orgány obnovily tzv. specjedstvo z let 1928-1931 a přirozeně přisoudily hospodářské potíže údajným sabotérům, kteří pronikli mezi vedoucí kádry, inženýry a odborníky. Neopatrné slovo, pronesené na účet stachanovců, nepravidelného pracovního rytmu nebo technické nehody, bylo považováno za kontrarevoluční čin. Během prvního pololetí 1936 bylo zatčeno za sabotáž přes 14 000 vedoucích pracovníků v průmyslu. Stalin využil stachanovské hnutí k tomu, aby ještě přitvrdil svou represivní politiku a zahájil novou bezprecedentní vlnu teroru, jež měla vstoupit do dějin jako Velký teror.

 

10/ Velký teror

(1936 - 1938)

 

   O Velkém teroru, který Sověti nazývají také ježovština, doba Ježova, již toho bylo hodně napsáno. Právě během dvou let, kdy stál v čele NKVD Nikolaj Ježov (od září 1936 do listopadu 1938), dosáhla totiž represe rozměru nemajícího obdoby a dopadla na všechny vrstvy sovětského obyvatelstva, od vůdčích představitelů politbyra až po prosté občany, které zatýkali na ulicích, aby se splnily kvóty "kontrarevolučních živlů, které je třeba rozdrtit". Po celá desetiletí se o tragédii Velkého teroru mlčelo. Na Západě jsou z tohoto období známé pouze tři obrovské veřejné procesy v Moskvě ze srpna 1936, ledna 1937 a března 1938, ve kterých přední spolupracovníci Lenina (Zinovjev, Kameněv, Krestinskij, Rykov, Pjatakov, Radek, Bucharin a další) přiznali ty nejtěžší zločiny: organizování "trockisticko-zinovjevských a trockisticko-pravicových teroristických center", jejichž cílem bylo svrhnout sovětskou vládu, vyvraždit její představitele, znovu nastolit kapitalismus, provádět sabotáže, podrývat vojenskou sílu SSSR, rozštěpit Sovětský svaz a přičlenit Ukrajinu, Bělorusko, Gruzii, Arménii a sovětský Dálný východ k cizím státům. . .

   Moskevské procesy byly nejen ohromným zastrašovacím divadlem, ale také událostí, která odváděla pozornost přizvaných cizinců od toho, co se dělo vedle a okolo: masové represe všech společenských kategorií. Pro tyto pozorovatele, kteří již nechali projít bez povšimnutí rozkulačování, hladomor, rozšíření systému lágrů, byla léta 1936-1938 jen posledním jednáním politického boje, ve kterém proti sobě po deset let stáli Stalin a jeho hlavní soupeři, závěrečnou srážkou mezi "stalinskou termidorskou byrokracií" a starou leninskou gardou, která zůstala věrná svým revolučním závazkům.

   Vycházeje z hlavních myšlenek Trockého díla Zrazená revoluce vydaného v roce 1936, napsal úvodníkář velkého francouzského deníku Le Temps (27. července 1936):

   "Ruská revoluce dospěla do svého termidoru. Pan Stalin nahlédl marnost čisté marxistické ideologie a mýtu celosvětové revoluce. Je dozajista dobrý socialista, ale především vlastenec a zná nebezpečí, kterým tato ideologie a mýtus jeho zemi vystavují. Jeho snem je možná osvícený despotismus, jakýsi paternalismus na hony vzdálený od kapitalismu, ale stejně tak vzdálený chimérám komunismu."

   Stejnou myšlenku vyjadřuje obrazněji a méně uctivě Echo de Paris z 30. ledna 1937:

   "Gruzínec s nízkým čelem se, ať chce či nechce, řadí k Ivanu Hroznému, Petrovi Velikému a Kateřině II. Ti druzí, ti, které nechává zabíjet, to jsou revolucionáři vytrvalí ve své ďábelské víře, neurotici vydaní napospas trvalé ničivé zuřivosti."

   Teprve až Chruščovova "tajná zpráva" na XX. sjezdu KSSS 25. února 1956 konečně odhalí "řadu případů porušení socialistické zákonnosti v činech spáchaných v letech 1936-1938 proti vedoucím představitelům a kádrům strany". V následujících letech byla řada z nich, hlavně vojáků, rehabilitována. Naprosté ticho ale nadále panovalo o obětech "obyčejných". Na XXII. sjezdu KSSS v říjnu 1961 sice Chruščov veřejně přiznal, že "masové represe (. . .) postihly i prosté a čestné sovětské občany", ale neříká nic o rozsahu těchto represí, za něž byl stejně jako ostatní vedoucí představitelé jeho generace přímo zodpovědný.

   Na konci šedesátých let mohl na základě svědectví Sovětů uprchlých na Západ a na základě emigrantských i sovětských publikací z doby "chruščovovského oteplení" historik Robert Conquest alespoň v hlavních obrysech zrekonstruovat základní osnovu Velkého teroru, i když v ní byly mnohde odvážné dedukce ohledně mechanismů rozhodování a značné přecenění počtu obětí.

   Práce Roberta Conquesta vyvolala řadu diskusí, zejména o stupni centralizace teroru, úloze Stalina a Ježova a o počtu obětí. Někteří historikové americké revizionistické školy například nesouhlasili s myšlenkou, že by Stalin měl přesně naplánovaný průběh událostí 1936-1938. Zdůrazňovali naopak stoupající napětí mezi ústředními orgány a stále silnějšími místními aparáty, "přehmaty" represe, která byla nekontrolovaná, a vysvětlovali výjimečnou šíři postihů v letech 1936-1938 skutečností, že ve snaze vyhnout se úderu do vlastních řad, namířily místní orgány teror proti nespočetným "obětním beránkům", aby tak centru ukázaly svou bdělost a nesmiřitelnost v boji proti "nepřátelům" všeho druhu.

   Další sporný bod: počet obětí. Podle Conquesta a jeho žáků si Velký teror vyžádal nejméně 6 000 000 zatčených, 3 000 000 popravených a 2 000 000 mrtvých v lágrech. Podle revizionistických historiků jsou tato čísla silně nadsazená.

   Po otevření - zatím částečném - sovětských archivů je dnes možné provést bilanci Velkého teroru znovu. Nejde o to, abychom na těchto několika stránkách jako další v řadě znovu popsali mimořádně složitou a tragickou historii dvou nejkrvavějších let sovětského režimu, ale abychom se pokusili osvětlit některé otázky, které v posledních letech vyvolaly diskusi - zejména o stupni centralizace teroru, o kategoriích a počtu obětí.

   Pokud jde o stupeň centralizace teroru, potvrzují dnes zpřístupněné dokumenty politbyra, že masová represe se skutečně prováděla na popud nejvyšší instance strany, politbyra, a zvláště pak Stalina. Organizace a průběh nejkrvavější z velkých represivních akcí, operace na "zlikvidování bývalých kulaků, zločinců a ostatních protisovětských živlů", která proběhla od srpna 1937 do května 1938, odkrývají naprosto jasně, jakou roli hrálo v represi centrum a jakou místní aparát, ale i účel této operace, od které se, alespoň ze začátku, očekávalo, že skoncuje s problémem, který nešlo vyřešit za léta minulá.

   Od roku 1935-1936 byla na pořadu otázka, co bude dále s deportovanými bývalými kulaky. Přes pravidelně opakovaný zákaz, že nesmějí opustit vykázané místo bydliště, splývalo stále více "zvláštních osadníků" s širokými vrstvami svobodných pracujících. Velitel gulagu Rudolf Berman v raportu datovaném v srpnu 1936 uvedl: "Řada zvláštních osadníků pracujících již dlouho ve smíšených skupinách spolu se svobodnými dělníky využila vlažný dozorčí režim a odešla z přiděleného místa bydliště.

 
 





Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 4137
Měsíc: 547
Den: 13