Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiná Evropa oběť komunismu - 2

   Ve vývoji zemí, které nás zajímají, byly zajisté rozdíly. Avšak všude komunistické strany usilovaly o trvalé odstranění protivníků nebo konkurentů politických, ideologických, duchovních, skutečných nebo potenciálních. Doktrína vyžadovala jejich absolutní potlačení a všechny prostředky k tomu vedoucí byly přípustné, od rozsudku smrti přes popravu a dlouhodobé věznění až po vynucené vystěhování na Západ - méně krutou proceduru, která však oslabovala síly protikomunistického odporu a která byla v analýzách dějin těchto zemí obecně podceněna. Nepatří snad mezi základní lidská práva "právo na vlast, na domov"? Od let 1944 - 1945 opouštěly desítky tisíc Maďarů, Slováků, Poláků a dalších své země ze strachu před Rudou armádou a nebyli to jen kolaboranti.

   První zbraní arzenálu represe byl politický proces s vedoucími představiteli ostatních stran, kteří nespadali do kategorie kolaborantů s nacistickými okupanty nebo místních fašistů, naopak se často podíleli na odbojovém hnutí a poznali vězení a tábory nacistických nebo fašistických režimů. Tyto procesy započaly na územích bývalých německých spojenců (Maďarska, Rumunska a Bulharska) pod přímým dohledem Rudé armády; ve spojeneckých komisích, vytvořených v roce 1944 a působících až do roku 1947, zde vládli sovětští vojenští zástupci, kteří určovali jejich stanoviska. V Maďarsku malorolnická strana, se svými 57 % hlasů velký vítěz voleb v roce 1945, byla objektem nejen politikářských intrik, ale také velkých policejních akcí. V lednu 1947 ministerstvo vnitra, ovládané komunistou Lászlem Rajkem, bývalým interbrigadistou ve Španělsku, později, na konci války vůdcem domácího odboje, oznámilo odhalení "protistátního spiknutí", do kterého mělo být zapleteno Maďarské společenství, založené za války jako podzemní organizace pro boj s nacistickými okupanty. Policie zatkla jednoho ministra a některé poslance Nezávislé malorolnické strany. Vůdce domnělých spiklenců György Donath byl odsouzen k smrti a popraven, ostatní obvinění dostali těžké tresty.

   V únoru 1947 byl Béla Kovács, generální tajemník této mocné strany, zadržen sovětskými úřady za "komplot proti bezpečnosti Rudé armády"; v Sovětském svazu byl vězněn až do roku 1956. Počet obětí rychle stoupal, neboť komunistická policie vždy vycházela z předpokladu, jak v Maďarsku, tak jinde, že každý komplot má své odnože.

   Dva roky po válce byla první maďarská strana "dekapitována a zdecimována". Béla Kovács a nejvýznačnější představitelé byli buďto v exilu, nebo ve vězení: Ferenc Nagy, předseda vlády, Zoltán Tildy, jeho předchůdce, Béla Varga, předseda Národního shromáždění, József Kövago, starosta Budapešti; spolu s nimi desítky poslanců a vedoucích činitelů této strany. V období od konce roku 1947 do začátku 1949 byly rozpuštěny Strana nezávislosti a Lidová strana demokratická. "Salámová taktika", později vychvalovaná v souvislosti s malorolnickou stranou Mátyásem Rákosim, generálním tajemníkem komunistické strany, jenž se vrátil z Moskvy spolu s Rudou armádou, doporučovala, aby protivníci byli eliminováni postupně, "po plátcích". S pevným přesvědčením, že tyto pozřené "plátky salámu" nezpůsobí poruchy trávení. . .

   V Maďarsku nadále pokračovala perzekuce sociálních demokratů v únoru 1948 zatčením Justuse Kelemena, tehdejšího zástupce státního tajemníka při ministerstvu průmyslu. Tyto perzekuce začaly pravděpodobně - nepočítaje Polsko - v Bulharsku, kde byl sociálnědemokratický předák Krastiu Pastuchov odsouzen již v červnu 1946 k pěti letům vězení. Před létem 1946 bylo ve vězení 15 členů Ústředního výboru Nezávislé sociální demokracie, vedené Kostou Lulčevem. Lulčev byl spolu s dalšími vedoucími představiteli zatčen v roce 1948 a v listopadu odsouzen k patnácti letům vězení. V roce 1948 se represe rozšířila do Rumunska, kde byli v květnu uvězněni Constantin Titel Petrescu, předseda, a Anton Dimitriu, generální tajemník Nezávislé strany sociálnědemokratické; tyto represe postihly tvrdě všechny odpůrce vynuceného sloučení sociálnědemokratických stran s dominujícími komunistickými stranami. Spojenectví se sociálními demokraty, které si komunisté přáli za osvobození, se tak ukázalo být pouhým taktickým manévrem; pluralita dělnického hnutí neměla uvnitř komunistických režimů ve skutečnosti žádné místo. Zvláštní epizoda perzekuce sociálních demokratů se odehrála v sovětské okupační zóně v Německu, ze které vznikla Německá demokratická republika. Mezi lety 1945 a 1950 odsoudily sovětské a východoněmecké tribunály 5 000 sociálních demokratů, z nichž 400 zemřelo ve vězení. Poslední velký proces se sociálními demokraty se v tomto období odehrál v Praze na konci roku 1954

 

Vězení v Sighetu

   Na nejzazším severozápadním okraji Rumunska se nalézá lokalita Sighet. V roce 1896 zde bylo vybudováno vězení s masivními zdmi, které se v roce 1948 stalo politickým žalářem se zostřeným režimem.

   V květnu 1950 přivezly vozy do Sighetu více než 200 významných osobností, včetně několika ministrů vlády po roce 1945. Byli to převážně staří lidé, jako předák Národní rolnické strany Juliu Maniu, kterému bylo 73 let, nebo nejstarší člen rodiny Bratianů (zakladatel moderního Rumunska), kterému bylo 82 let. Vězení se naplnilo politiky, generály, novináři, kněžími, řeckokatolickými biskupy. . . Za 5 let zde 52 těchto vězňů nalezlo smrt.

 

   V Bulharsku před volbami 27. října 1946 bylo zabito 24 aktivistů Zemědělského svazu. Jeho vůdce Nikola Petkov byl spolu s dalšími 24 poslanci zatčen 5. června 1947 během probíhajícího zasedání Národního shromáždění. Petkov byl profrancouzským republikánem, ve Francii prožil 7 let v exilu, kam se uchýlil po zavraždění svého bratra v roce 1924, poslance za Zemědělský svaz. V 1940 byl několik měsíců internován v táboře Gonda Voda, posléze mu bylo vykázáno místo pobytu; během tohoto období připravil založení Vlastenecké fronty, zahrnující i komunistické odbojáře. Na konci války, po osvobození, se stal místopředsedou vlády, z této funkce však odstoupil na protest proti teroristickému násilí, které provázelo čistky vedené menšinovými komunisty. Stal se vůdcem Jednotné opozice. V roce 1947 byl Petkov, tento bývalý spojenec komunistů, žalován z "ozbrojeného komplotu proti vládě", souzen od 5. srpna, 16. srpna byl odsouzen na smrt a 23. září pověšen. Mezi odpovědnými činiteli z řad komunistů a pracovníků Státní bezpečnosti, kteří připravovali uvěznění a proces s Petkovem, figuruje jistý Trajčo Kostov, jenž bude pověšen o dva roky později. . .

   Ve dvou ostatních bývalých německých satelitech byly politické procesy zaměřeny nejprve proti vedení vlivných agrárních stran, částečně se podílejících na rozbití spojenectví s Německem, které umožnilo vstup Rudé armády. V Rumunsku v říjnu 1947 byli Juliu Maniu a Ion Mahalache spolu s dalšími 17 osobnostmi Národní rolnické strany (caranisté) odsouzeni během velkého procesu, založeného na policejních provokacích, k doživotnímu vězení. Tento proces otevřel cestu masové perzekuci nekomunistických politiků. Juliu Maniu zemřel v roce 1952 ve vězení. Již před volbami 18. listopadu 1946 bylo několik politiků, mezi nimi liberál Vintila Bratianu, odsouzeno vojenským tribunálem na základě smyšleného obvinění o teroristické organizaci.

 

Závěrečná řeč Nikoly Petkova

   Po obžalovací řeči generálního prokurátora, který pro Nikolu Petkova požadoval trest smrti, měl obžalovaný právo pronést závěrečnou řeč. Vyňal z kapsy list papíru a klidným hlasem četl:

   "Pánové soudci, mám klidné svědomí a plně si uvědomuji svou zodpovědnost jak vůči bulharskému soudu, tak vůči společnosti a politickému uskupení, jehož jsem členem a za které jsem stále připraven položit život. Proto je mou povinností prohlásit:

   Nikdy jsem se nepodílel ani neměl v úmyslu se podílet na ilegální činnosti zaměřené proti vládě lidu z 9. září 1944, které jsem, spolu se Zemědělským svazem, jedním z tvůrců.

   Jsem členem Bulharského zemědělského lidového svazu od roku 1923. Základní principy jeho ideologie jsou: mír, řád, zákonnost a vláda lidu a jeho jedinými zbraněmi jsou hlasovací lístek, slovo a tisk. Bulharský zemědělský lidový svaz se nikdy neuchýlil k tajným a konspiračním organizacím či jednáním; nikdy se nepodílel na státních převratech, ale sám byl často jejich obětí."

   N. Petkov připomíná 9. červen 1923 a 19. květen 1934 - "počátky fašismu v Bulharsku" - a svůj odchod z vlády.

   "Pokud bych byl tak lačný moci a takový kariérista, jak páni prokurátoři tvrdí, byl bych ještě dnes místopředsedou bulharské vlády. Od chvíle mého odchodu do opozice až do mého uvěznění jsem nepřestal pracovat na dohodě mezi Zemědělským svazem a komunistickou dělnickou stranou, která je pro mne historickou nutností. Nikdy jsem nesloužil reakčním silám ani v této zemi, ani v zahraničí.

   Pánové soudci, již dva roky, přesně od 25. června 1945, je proti mně vedena nejkrutější a nejbezcitnější kampaň, jaká kdy byla vedena proti některému z bulharských politiků. Z mého osobního nebo veřejného života nebylo ušetřeno vůbec nic. Třikrát jsem byl symbolicky pohřben v Sofii a desetkrát v krajích. Během těchto pohřbů jsem sám četl u vchodu na sofijský hřbitov své úmrtní oznámení. Bez nářku jsem to snášel. S odvahou budu snášet vše, co mě čeká, neboť takový je osud smutné skutečnosti bulharské politiky.

   Jako skromný dělník veřejného života nemám právo si stěžovat, vždyť dva mužové dnes uznávaní jako významní státníci, Dimitri Petkov a Petko Petkov, byli v ulicích Sofie zavražděni jako zrádci." (Nikola Petkov připomíná svého otce Dimitriho, zabitého dvěma ranami do zad 11. března 1907, jenž byl tehdy předsedou vlády, a svého bratra Petka, poslance, zabitého ranou z revolveru do břicha 14. června 1924.)

   "Páni soudci, jsem si jist, že pominete politiku, pro kterou není místo v soudní síni, a přihlédnete pouze k nesporně platným důkazům. Jsem přesvědčen, že vedeni pouze vaším soudcovským svědomím - jak alespoň doufám - vynesete osvobozující rozsudek."

   Dne 16. srpna 1947 po vyslyšení rozsudku, který jej "jménem bulharského lidu" odsuzoval k trestu smrti oběšením, zvolal Nikola Petkov silným hlasem:

   "Ne! Ne jménem bulharského lidu! Jsem poslán na smrt příkazem vašich cizích pánů z Kremlu nebo odjinud. Bulharský lid, drcený krvavou tyranií, kterou byste chtěli vydávat za spravedlnost, nikdy neuvěří vašim ohavnostem!"

(Paul Vergnet a Jean Bernard-Derosne, L´Affaire Petkov, Paříž, Self, 1948, str. 188 - 192.)

 

   V případě politických procesů proti bývalým spojencům nabízí Československo pravděpodobně holý, "čistý" příklad použití tohoto prostředku. Československo náleželo do tábora vítězných zemí a jeho obnova v roce 1945 dala zapomenout na spojenectví Slovenského štátu s Německem, spojenectví setřené Slovenským národním povstáním proti nacistické okupaci na konci srpna 1944. V listopadu 1945 se podle spojeneckých dohod musela Rudá armáda stáhnout, stejně tak i Američané, kteří osvobodili západní Čechy. Volby v květnu 1946 vyhrála komunistická strana; na Slovensku naproti tomu byla v menšině, Demokratická strana získala 62 % hlasů. Politici, kteří se po osvobození podíleli na vládě spolu s komunisty, prokázali svou oddanost svobodě a demokracii vlastní účastí v domácím nebo zahraničním odboji, i na Slovensku.

   Otevření československých a sovětských archivů umožnilo jasněji pochopit celou perverznost v jednání horlivých žáků bolševiků. V prosinci 1929 jejich vůdce, poslanec Klement Gottwald, v odpověď na obvinění, že KSČ se řídí příkazy z Moskvy, při svém projevu v parlamentu řekl: "My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!"

   Po květnových volbách v roce 1946 tento odhodlaný kroutič krků, jehož osud dělníka samouka, který se stal vůdcem zbolševizované komunistické strany, připomíná úděl francouzského komunisty Maurice Thoreze, dosáhl pozice předsedy vlády. Stal se tak dirigentem represí nejprve v zákulisí, posléze ve světle ramp.

   Slovenská Demokratická strana se stala prvním terčem politických útoků - jimž čeští nekomunisté, částečně pro svůj protislovenský nacionalismus, dlouho nebránili - a provokací ze strany Státní bezpečnosti. V září 1947 oznámila policie, kontrolovaná komunisty, odhalení zcela vymyšleného protistátního spiknutí na Slovensku. V důsledku krize, která následovala, ztratila Demokratická strana svou převahu ve sboru povereniků a její dva ze tří generálních tajemníků byli zatčeni.

   Represe byly značně uspíšeny "pražským pučem" v únoru 1948, jenž zeširoka otevřel dveře nastolení mocenského monopolu KSČ. Začátkem únorové krize, vyvolané demisí většiny nekomunistických ministrů, a během následujících dnů se ve vězení mezi jinými ocitli Slovák Ján Ursíny, předseda Demokratické strany a do podzimu 1947, kdy byl nucen odejít, místopředseda Gottwaldovy vlády, a Prokop Drtina, ministr spravedlnosti, oba dva odbojáři za okupace.

   První velké procesy v dubnu a květnu 1948, zcela zosnované, se týkaly předáků slovenské Demokratické strany: bylo 25 odsouzených, jeden ke třiceti letům vězení. Obecné cíle soudní a policejní represe se zdály být od této chvíle stanoveny: hledali se "nepřátelé" v armádě a v bezpečnostních službách, stejně jako mezi liberálnědemokratickými nebo sociálnědemokratickými předáky, kteří byli až do února 1948 často upřímnými přívrženci spolupráce s komunisty.

   Vezměme si - pokud jde o "elity" - dva typické případy politického vězně této doby.

   Generál Heliodor Píka, velký vlastenec a demokrat, hrál význačnou roli v zahraničním odboji. Zastánce spolupráce se Sovětským svazem se stal velitelem československé vojenské delegace v SSSR na jaře 1941, tj. před německým útokem 22. června. Jeho snahy a iniciativy ve 30. letech o přátelskou spolupráci s Moskvou byly všeobecně známy. Jeho konflikt se sovětskými orgány rovněž: usiloval o propuštění více než 10 000 československých občanů ze sovětských vězení a táborů, kde byli uvězněni především za ilegální přechod hranic SSSR v letech 1938 - 1939, s cílem zformovat z nich československý armádní sbor v Sovětském svazu. Jeho vlastenectví a služby prokázané za demokratické a národní revoluce nebyly popírány ani po roce 1945, kdy pracoval jako první zástupce náčelníka generálního štábu Československé armády.

   Od konce roku 1945 byla jeho činnost zblízka sledována vojenskými zpravodajskými službami, vedenými Bedřichem Reicinem, komunistou s úzkým kontaktem na speciální sovětské služby. Na konci února 1948 byl generál Píka odvolán z armády; začátkem května byl zatčen a obviněn, že během války sabotoval v zájmu britských služeb akce československého armádního sboru v SSSR a poškozoval zájmy SSSR a republiky. . . Píka byl odsouzen k smrti 28. ledna 1949 Státním soudem, založeným v polovině roku 1948 speciálně pro vedení politických represí. Dne 21. června 1949 v šest hodin ráno byl Píka na dvoře plzeňského vězení pověšen. B. Reicin svým blízkým objasnil důvody generálovy fyzické likvidace: vyžádaly si ji sovětské orgány, protože "věděl příliš mnoho o sovětských zpravodajských službách". Toto pravděpodobně vysvětluje jeho vlastní smrt pověšením o tři roky později.

   Případ Josefa Podsedníka může také posloužit jako příklad. V únoru 1948 byl starostou Brna. Na toto místo se dostal po demokratických volbách v roce 1946, a to jako kandidát Československé strany národně socialistické, založené začátkem století, která neměla žádnou spojitost s hitlerovskými národními socialisty. Stoupenec demokratického a humanitního ideálu Tomáše G. Masaryka, představujícího dost širokou vrstvu českého socialismu, se upřímně podílel na spolupráci s komunisty. Po únoru 1948 se starosta Brna rozhodl emigrovat, pak od svého úmyslu upustil a věnoval se pronásledovaným bývalým členům své strany v tomto kraji (k 31. prosinci 1947 jich bylo ještě přes 60 000). Byl zatčen 3. září 1948, Státní soud jej v březnu 1949 odsoudil k 18 letům vězení za ilegální činnost směřující k násilnému svržení režimu s účastí zahraniční reakce atd. Spolu s ním bylo odsouzeno dalších 19 členů jeho strany k souhrnnému trestu 74 let vězení. Všichni svědkové v tomto procesu byli političtí vězni, čekající na soudní proces. Další skupiny, v nichž bylo 32 funkcionářů Jihomoravského kraje, byly odsouzeny v následující době v souvislosti s případem J. Podsedníka celkem k 62 letům vězení.

   Proces s J. Podsedníkem byl veřejný. "Tohoto prvního velkého politického procesu před Státním soudem se také zúčastnilo několik desítek funkcionářů KSČ v čele s Ottou Šlingem [jeden z odsouzených k trestu smrti v procesu se Slánským], který se v okamžiku vynesení rozsudku dobře bavil," dosvědčuje později Josef Podsedník, jenž vyšel z vězení až v roce 1963 po odpykání více než 15 let.

   Eliminace demokratických a socialistických partnerů v Československu vyvrcholila procesem s Miladou Horákovou, jenž probíhal v Praze od 31. května do 8. června 1950. 13 osob, předáci stran národně socialistické, sociálnědemokratické a lidové a jeden "trockista", bylo odsouzeno; 4 k trestu smrti, mezi nimi Milada Horáková, 4 k doživotí, 5 k trestům od patnácti do dvaceti osmi let (celkem ke 110 letům vězení). Zpráva Nejvyššího soudu publikovaná v roce 1968, v době pražského jara, udává, že v souvislosti s procesem s Miladou Horákovou se odehrálo dalších 300 politických procesů; takto bylo odsouzeno více než 7 000 bývalých členů Československé strany národně socialistické. Nejdůležitější z těchto procesů se odehrály mezi květnem a červencem 1950 v mnoha okresních městech, aby tak byl předveden národní rozměr smyšleného spiknutí: ve 35 procesech bylo odsouzeno 639 osob, z toho 10 k trestu smrti, 48 k doživotnímu žaláři a ostatní k 7 850 letům vězení.

   Proces s Miladou Horákovou se stal významným milníkem z vice důvodů: byl prvním procesem-velkým představením (označení převzaté od velkého znalce perzekuce, českého historika Karla Kaplana); byl prvním procesem připraveným sovětskými poradci, vysokými důstojníky zvláštních služeb, podílejících se na řízení represí, s využitím postupu, jenž se záhy stane klasickým - podrobně připravený scénář, naučená a odříkávaná "doznání", velká propagandistická mašinerie doprovázející spektákl atd.

   Tento proces znamená významnou etapu v politických represích nejen v komunistické Evropě; byla pověšena žena, žena odbojářka - ohromně odvážná - od začátku okupace českých zemí v březnu 1939, téměř 5 let vězněná nacisty, demokratka, které by nikdy nepřišel na mysl ozbrojený boj proti komunistické diktatuře. . .

   Proč se veřejné mínění na Západě nepostavilo proti tomuto komunistickému zločinu? Proč nebyly protesty fyzika Alberta Einsteina podpořeny velkou podpisovou kampaní, jak tomu bylo zvykem? Proč odbojáři ve Francii a jinde neodhalili důrazně tento zločin? Proč neprojevili hromadně svou solidaritu s jednou ze svých, aby ji uchránili před šibenicí?

 

Podivná hra komunistických intelektuálu

   Stále se málo hovoří o psychodramatech z konce roku 1951. Přijel jsem spolu s Klárou, okolo půlnoci na sv. Silvestra, z jedné rodinné oslavy na oslavu mé druhé rodiny, k Pierrovi Courtadovi [komunistický novinář a spisovatel]. Všichni byli veselí. Všichni byli opilí. "Na tebe zrovna čekáme!" řekli mi moji soudruzi. Byla mi vysvětlena hra. Jean Duvignaud [sociolog umění] zatím vykládal, že každá doba vynalézá "svůj" literární žánr: Řekové tragédii; renesance sonet; klasicismus pět veršovaných aktů ve třech částech atd. "Socialistický" věk také vynalezl "svůj" žánr: moskevský proces. Byl to právě proces, na nějž si oslavující, poněkud zpití, chtěli hrát. Čekali už jen na obviněného. Tedy na mne. Roger Vailland [komunistický spisovatel] byl prokurátorem, Courtade obhájcem ex offo. Nezbylo mi než usednout na lavici obžalovaných. Nejdříve jsem se zbytečně vzpouzel a nakonec jsem se podvolil. Obžalovací řeč byla neúprosná: byl jsem obviněn z porušení deseti článků zákoníku: ze sabotáže ideologického boje, z tajných dohod s kulturním nepřítelem, z komplotu s kosmopolitními špiony, z filozofické velezrady atd. Když jsem chtěl během výslechu diskutovat, prokurátor, obhájce a svědek obžaloby se rozčílili. Obhajoba mého advokáta byla hrozná: měl jsem právo na polehčující okolnosti, to znamená, že mi ulehčí od břemene života, co nejdříve to bude možné. Za pomoci alkoholu se šaškárna stávala noční můrou, parodie zející ranou. Ve chvíli vynesení rozsudku [samozřejmě smrt] dvě přihlížející ženy, jedna z nich moje, dostaly nervový záchvat. Všichni křičeli, plakali, hledali v lékárničce, namáčeli ručníky ve studené vodě. Prokurátor, advokát i obviněný se sklonili nad ženami, stiženými křečemi. Byl jsem pravděpodobně jediný, kdo nebyl opilý. Nebyl jsem jediný, komu bylo stydno.

   Dnes již o tom nepochybuji: byli jsme blázni. Je asi možný takový duševní stav, kdy šílenství zbavuje odpovědnosti. Ale než takový stav nastane - choromyslný nemusí být často tím, koho jeho šílenství zbavuje odpovědnosti, ale někdo, kdo si šílenství vybral, aby se vyhnul poutům, která ho dusí, ale která se neodvažuje přetnout.

   Naše bláznovství bylo jen důsledkem bláznovství dějin. Na nás se projevovalo a přijali jsme za vlastní obecněji platné šílenství.

(Claude Roy, Nous, Paříž, Gallimard, ed. Folio, 1980, str. 389 - 390)

 

Destrukce občanské společnosti

 

   Pro správné porozumění je třeba - vzhledem k sémantickému chaosu, ve kterém je nám dáno žít - upřesnit, bez nároku na konečné vymezení, co znamená pojem občanská společnost. Občanská společnost je spjata především se zrodem kapitalismu a moderního státu. Představuje protiváhu státní moci, společnost nezávislou na státu. Jejím základem je v prvé řadě systém potřeb, v němž soukromá ekonomická činnost hraje prvořadou úlohu. Občanská společnost počítá s individuem, opírá se o hodnoty individua jako subjektu vědomí sebe sama i akce, jako nositele lidské svobody. Individuum je jednak člověk egoistický a nezávislý (měšťan-buržoa), jednak člověk zajímající se o věci veřejné (člověk pospolitý, člověk společenství). Zemřelý přítel Lubomír Sochor charakterizoval občanskou společnost "jako úhrn společenských institucí, nad-rodinných a současně ne-státních, v nichž se shromažďují členové společnosti s cílem koordinovat svou činnost, přičemž vyjadřují svá vlastní (zvláštní) smýšlení a zájmy." Instituce a organismy nezávislé na státní moci jsou tyto: spolky a korporace (církve, odbory atd.), obecní moc, politické strany, veřejné mínění opírající se o systém psaných či mluvených masmédií; ve svém celku vytvářejí společenskou kontrolu státu.

   Promyšlená strategie komunistických represí, ve snaze zajistit absolutní moc, musela po odstranění politických konkurentů a všech, kteří disponovali nebo mohli disponovat reálnou mocí - mezi jinými i vojenských a bezpečnostních kádrů -, logicky zaútočit na mechanismy občanské společnosti. Ti, kteří si chtěli zajistit monopol na moc a pravdu, museli udeřit na síly, které byly nebo se mohly stát nositeli politicko-duchovní moci: na politické nebo odborové předáky a aktivisty, duchovní, novináře, spisovatelé atd. Oběť byla často vybrána z osob zastávajících klíčová místa v uskupeních občanské společnosti: stranách, církvích, řeholních řádech, sdruženích, tiskových orgánech, místních samosprávách.

   Zde musíme zdůraznit mezinárodní kritérium ve výběru obětí. Moc, zcela podřízená Sovětskému svazu, nařídila zpřetrhat bohaté svazky a spojení občanské společnosti se zahraničím. Sociální demokraté, katolíci, trockisté, protestanti atd. nebyli pronásledováni pouze pro své vnitrostátní aktivity, ale také pro své tradičně pevné a plodné svazky se zahraničím. Zájmy a cíle mezinárodní politiky SSSR si žádaly zlomení těchto pout.

   V nových "lidových demokraciích" byly občanské společnosti většinou slabé. Před válkou byl jejich rozvoj brzděn autoritativními režimy a navíc i nízkou úrovní ekonomického a sociálního života. Válka, místní fašistické režimy a okupační politika se velmi podílely na jejich oslabení. Vývoj občanských společností po osvobození omezovalo jednání sovětských orgánů a divoké čistky.

   Zásahy Rudé armády v okupační zóně východního Německa z velké části vysvětlují relativní mírnost soudní a policejní represe a absenci politických procesů - velkých představení - v Německé demokratické republice po jejím založení (světlo světa spatřila v roce 1949) - represe a procesů, které jinde doprovázely nastolení komunistického režimu. Momentálně nebylo užití těchto prostředků násilí nutné; cíle nové moci byly dosaženy již předcházející represí. Podle nových studií napsaných po pádu berlínské zdi v roce 1989 sovětské okupační úřady v letech 1945 až 1950 internovaly ve své zóně 122 000 osob, z nichž 43 000 zemřelo ve vězení a 756 bylo odsouzeno k smrti. Samo vedení SED vedlo represe, které postihly 40 000 až 60 000 osob.

   Krutostí represe vůči občanské společnosti představovalo Československo po únoru 1948 výjimku jiného druhu. Tato země byla jediná ze států střední a východní Evropy, ve které se v meziválečném období ustavila skutečná parlamentní demokracie - podobnou, ale omezenou zkušenost mělo i Rumunsko. Československo nadto patřilo k deseti nejprůmyslovějším zemím na světě. Po osvobození byla jeho občanská společnost daleko nejrozvinutější, nejstrukturovanější v prostoru střední a jihovýchodní Evropy a od roku 1945 se rychle obnovovala. V roce 1946 se v českých zemích hlásilo téměř dva a půl milionu obyvatel, asi polovina dospělého obyvatelstva, ke čtyřem politickým stranám. Dva miliony Čechů a Slováků byly členy sjednocených odborů. Stovky tisíc osob byly členy četných sdružení; jen tělovýchovný spolek Sokol, politicky aktivní v boji za národní emancipaci již od konce 19. století, měl v roce 1948 více než sedm set tisíc členů. První sokolové byli zatčeni v létě 1948 během sokolského sletu. První politické procesy se členy Sokola se odehrály v září 1948. O dva roky později byl spolek takřka zničen: část - na venkově - byla transformována v para-státní organizaci, ale jeho hlavní síla byla paralyzována vězněním jeho několika tisíc činitelů. Sokol, tak jako jiná občanská sdružení, skauti, protestantské, katolické nebo jiné spolky, byl zničen justiční perzekucí, násilnými čistkami, zabráním jeho prostorů a zabavením majetku, postupy, v nichž vynikali, pod rouškou akčních výborů, pro tento účel založených v únoru 1948, agenti tajné policie.

 

Vězení nacistická a komunistická

   I. Nyeste, Maďar a odbojář, vedl po válce mládežnickou organizaci a odmítl vstoupit do KS. Po procesu si odpykával trest v pracovním táboře Resz až do roku 1956; podle jeho svědectví vězni rozbíjeli kameny deset hodin denně v zimě a šestnáct hodin v létě. Ale nejhorší byl pro něj hlad:

   "Rozdíl mezi komunistickou tajnou policií a nacistickou - byl jsem jeden z těch vyvolených, jimž bylo dáno je poznat obě - nespočívá v jejich stupni brutality a krutosti. Mučírna byla v nacistickém žaláři stejná jako v komunistickém. Rozdíl leží jinde. Když vás jako politického disidenta zatkli nacisté, chtěli obvykle znát vaši činnost, vaše známé, vaše plány a tak. Komunisté se tímhle nezatěžovali. Už když vás zatýkali, věděli, jaký druh přiznání podepíšete. Na rozdíl od vás. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu ´americkým špionem´!"

(Interview pro pořad "The Other Europe", leden 1988,

cit. v: Jacques Rupnik, L´Autre Europe. Crise et fin du communisme,

Paříž, Odile Jacob, 1990, str. 147.)

 

   Církve byly pro komunistickou moc v procesu ničení a kontroly občanské společnosti významným objektem. Jejich dějiny a kořeny sahaly mnoho století zpět. Aplikace bolševického modelu se ukázala složitější v těch zemích, které neměly tradici ortodoxní církve, byzantskou papežsko-císařskou tradici, směřující ke spolupráci církve s nastolenou státní mocí - toto tvrzení nijak nechce podcenit represe snášené ortodoxními věřícími v Rusku a Sovětském svazu. V případě katolické církve byla její nadnárodní organizace řízená z Vatikánu nepřijatelnou realitou pro právě se rodící "socialistický tábor". A tak se dvě velké internacionály víry, s centrem v Moskvě a ve Vatikánu, musely střetnout. Strategie Moskvy byla jasná: přerušit spojení katolické nebo řeckokatolické církve s Vatikánem, vytvořit z nich církve "národní" a podrobit je moci; naznačují to výsledky konzultací se sovětskými činiteli během zasedání Informačního byra komunistických a dělnických stran v červnu 1948, tlumočené Rudolfem Slánským, generálním tajemníkem KSČ.

   K dosažení svého cíle, zmenšit vliv církví na život společnosti, podrobit je přísné státní kontrole a proměnit je v nástroj své politiky, kombinovali komunisté represi, korupční pokusy a. . .vytvoření buněk uvnitř církevní hierarchie; otevření archivů odhalilo, že například v Československu byli mnozí duchovní, včetně biskupů, vedeni jako spolupracovníci Státní bezpečnosti. Chtěli tak někteří "zabránit nejhoršímu"?

   První protináboženské represe - mimo oběti divokých čistek, např. již zmiňovaných bulharských popů - se pravděpodobně odehrály v Albánii. Primas Gaspar Thaci, arcibiskup v Skadaru, zemřel ve svém hlídaném bytě, v rukách tajné policie. Vincent Prenduši, arcibiskup v Drači, odsouzený ke 30 letům nucených prací, zemřel v únoru 1949, pravděpodobně na následky mučení. V únoru 1948 bylo 5 duchovních - mezi nimi biskupové Volai a Ghini, apoštolský nuncius - odsouzeno k smrti a zastřeleno. Více než 100 řeholníků a řeholnic, farářů a seminaristů bylo popraveno nebo zemřelo ve vězení. V souvislosti s těmito perzekucemi byl popraven přinejmenším jeden muslim, právník Mustafa Pipa: přijal obhajobu františkánů. Předběhněme a poznamenejme, že v roce 1967 Enver Hodža prohlásil, že Albánie se stala prvním ateistickým státem světa. A časopis Nendori hrdě uvedl, že všechny mešity a kostely byly zničeny nebo uzavřeny - bylo jich celkem 2 169, z toho 327 katolických.

   V Maďarsku začala prudká konfrontace katolické církve a komunistické moci během léta 1948 spolu se "znárodňováním" početných církevních škol. Již v červenci bylo odsouzeno 5 farářů, další na podzim. Nezlomný primas maďarský, kardinál József Mindszenty, byl zatčen 26. prosince 1948 v den druhého svátku vánočního a 5. února 1949 odsouzen k doživotnímu vězení; s pomocí svých kompliců měl rozdmýchávat "spiknutí proti republice", doprovázené špionáží atd. - vše samozřejmě v prospěch imperialistických mocností v čele se Spojenými státy. Do roka moc zabrala většinu klášterů a vyhnala z nich převážnou část z 12 000 řeholníků a řeholnic. V červnu 1951 se doyenovi episkopátu a blízkému spolupracovníkovi Mindszentyho msgre Groszovi, arcibiskupovi v Kalocsi, dostalo stejného údělu jako jeho primasovi. Perzekuce církví a řádů v Maďarsku se netýkaly pouze katolíků. Kalvinistická a luteránská církev, rozhodně méně významné, mají také své oběti mezi biskupy a pastory, mezi nimiž se nacházela významná osobnost, kalvinistický biskup László Ravasz.

   V Československu, stejně jako v Maďarsku, se režim snažil vytvořit v katolické církvi disidenty, ochotné ke spolupráci. Když uspěl jen částečně, přistoupil k vyššímu stupni represe. Od června 1949 byl Josef Beran, pražský arcibiskup, vězněný od roku 1942 nacisty v Terezíně a Dachau, držen v domácím vězení a internován. V září 1949 bylo pro nesouhlas se zákonem o církvích zatčeno několik desítek vikářů. Dne 31. března 1950 začal v Praze proces s vysokými řeholními hodnostáři, obviněnými ze špionáže pro Vatikán a cizí mocnosti a z ukrývání zbraní a z přípravy státního převratu; redemptorista Mastiliak, rektor bohosloveckého ústavu, byl odsouzen na doživotí, ostatní dostali celkem 132 let vězení. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 došlo k hromadnému zákroku proti klášterům, jenž byl připravován jako vojenská operace ministerstvem vnitra; většina řeholníků byla vystěhována a internována. Policie zároveň uvěznila biskupy v domácím vězení, aby nemohli komunikovat s okolním světem.

   Na jaře 1950 režim přikázal na východním Slovensku likvidaci řeckokatolické církve, která se měla stát součástí církve pravoslavné - tento postup byl použit v roce 1946 na sovětské Ukrajině; duchovní, kteří nesouhlasili, byli buď internováni, nebo vyhnáni z farností. Arcipresbyter sovětské Zakarpatské Ukrajiny József Csati byl po podvodném procesu vězněn v letech 1950 až 1956 v táboře Vorkuta.

 

"Doznání" a ne-bytí jednoho katolíka

   Bedřich Fučík, významný český katolický intelektuál, jenž neměl příliš v lásce církevní hierarchii, byl zatčen na jaře 1951 a během monstrprocesu v Brně v roce 1952 odsouzen k 15 letům vězení; v roce 1960 byl amnestován. Při výsleších byl fyzicky mučen. Jednoho dne, po sedmi hodinách, kdy odpovídal svým mučitelům pouze "Nic", "Žádné", "Nevím", se zlomil a začal přiznávat. "Prosím vás, dejte mně už pokoj, já dnes nemohu, je úmrtní den mé matky." Před procesem byl celý týden učen odpovědím na připravované otázky, které měl před soudem opakovat. Vážil 48 kg (před zatčením 61) a byl ve velmi špatném fyzickém stavu.

   Toto je několik úryvků z rozhovorů mezi ním a Karlem Bartoškem, zachycených v Praze v letech 1978 - 1982:

"Uvědomoval jste si, že před soudem hrajete komedii, divadlo?"

"To jsem si uvědomoval už dávno předtím."

"A proč jste tuto komedii hrál? Vy, katolík, intelektuál, přijímáte hru stalinského komunistického soudu, vyšetřovatelů. . ."

"To je to nejtíživější, co jsem si odnesl z kriminálu, na ten hlad a na tu zimu, na tu díru. . ., na šílené bolesti hlavy, kdy jsem přestával vidět. . ., na tohle všechno člověk zapomíná. . ., i když to někde vzadu je. Ale na co nezapomenu a co je nejhroznější a co ze mne nikdy nevyjde - že jsou z vás najednou dva lidé. . . Dva lidé. Já, číslo jedna, jaký jsem vždycky byl, a já, číslo dvě, který tomu prvnímu říká: ´Ty jsi zločinec, tys provedl to a to.´ A on se brání. A vedou dialog, ti dva ve mně, je to úplné rozestoupení osobnosti, a jeden druhého pokořuje: ´Vždyť ty nemluvíš pravdu! Vždyť to není pravda!´ A ten druhý říká: ´Jo, je to pravda, já jsem to podepsal, já jsem to. . .´"

"Nejste ve svém ´doznání´ sám, ´doznávali´ skoro všichni. Každý z vás měl svou zvláštní, neopakovatelnou psychickou a ideovou strukturu, každý z vás byl člověk - individualita, a přece jste všichni jednali stejně nebo podobně: podřídili jste se režírovanému představení, komedii, v níž jste měli hrát, naučili se role. Mám už zachycené příčiny ´doznání´ komunistů, jejich zlomení. Vy jste člověk s jiným světovým názorem. Proč se to stalo ve vás? Proč jste vy spolupracoval s mocí, s katy?"

"Nedovedl jsem se ubránit tomu, co do mě cpali, psychicky ani fyzicky. Podlehl jsem. Už jsem vám říkal o chvíli, kdy jsem se vnitřně vzdal (vzrušeně, klepá klouby zaťaté pěsti na desku stolu). Potom jsem už NE-BYL. . . Toto NE-BYTÍ pokládám za největší ponížení, pokřivení člověka, rozbití člověka. Pro sebe sama!"

(B. Fučík, K. Bartošek,

Zpovídání, Toronto, 1989, str. 40-42.)

 

   Represe proti církvím byly připravovány a řízeny vedením KSČ; v září 1950 toto vedení odsouhlasilo politickou koncepci, která vedla k sérii procesů s katolíky, zahájené v Praze 27. listopadu 1950; 9 osob z přímého okolí biskupů, v čele se Stanislavem Zelou, olomouckým generálním vikářem, bylo odsouzeno k těžkým trestům. Dne 15. ledna 1951, tentokrát v Bratislavě, skončil proces se 3 biskupy, jedním z nich byl biskup řeckokatolické církve. Všichni obvinění v těchto dvou procesech s "agenty Vatikánu v Československu" (v té době běžné označení) byli odsouzeni k trestům od 10 let až po doživotí. Tato série byla ukončena v únoru 1951 dalšími procesy, které se dotkly, kromě jiných, lidí z okolí biskupů. Ale represe zde nekončí. Litoměřický biskup Štěpán Trochta, pracovník odboje, zatčený v květnu 1942 a vězněný až do konce války v koncentračních táborech Terezín, Mauthausen a Dachau, byl odsouzen k 25 letům vězení. . . v červenci 1954.

   Ti, kteří řídili a vykonávali represe, považovali za vhodné nejen zasáhnout církevní hierarchii, ale i křesťanské intelektuály. Odbojářka Růžena Vacková, profesorka dějin umění na Univerzitě Karlově, žena požívající velké vážnosti u politických vězňů, byla odsouzena v červnu 1952 a zůstala uvězněna až do roku 1967! Dva procesy z roku 1952 těžce dolehly na katolickou inteligenci. Druhý se odehrál v červenci v Brně a v evropských dějinách 20. století se nejspíš stal největším politickým procesem s muži pera.

   V zemích na Balkáně sledovaly represe proti církvím podobný scénář. V Rumunsku se likvidace řeckokatolické církve (uniatů), podle počtu věřících druhé po pravoslavné církvi, vystupňovala na podzim 1948; pravoslavná církev to v tichosti přešla, neboť její hodnostáři se celkově připojili k režimu, což ovšem nebránilo uzavření mnoha jejích kostelů a uvěznění řady popů. V říjnu byli zatčeni všichni řeckokatoličtí kněží. Řeckokatolická církev byla oficiálně zakázána 1. prosince 1948; tehdy měla 1 573 000 věřících (v zemi s 15 000 000 obyvateli), 2 498 kultovních budov, 1 733 kněží. Úřady zabavily její majetek, zavřely katedrály a kostely, občas spálily některé knihovny; 1 400 kněží (z nich okolo 600 v listopadu 1948) a 5 000 věřících bylo uvězněno, přibližně 200 jich bylo zavražděno ve vězení.

   Útok na římskokatolickou církev, čítající 1 250 000 věřících, začal v květnu 1948 uvězněním 92 kněží. Úřady zavřely katolické školy a zkonfiskovaly charitativní a lékařské ústavy. V červnu 1949 bylo zatčeno větší množství římskokatolických biskupů; následující měsíc byly zakázány klášterní řády. Represe této církve vyvrcholila v září 1951 velkým procesem před vojenským soudním tribunálem v Bukurešti; mnoho biskupů a laiků bylo odsouzeno jako špioni.

   Jeden řeckokatolický tajně vysvěcený biskup, jenž prošel 15 lety vězení a pak pracoval jako pomocný dělník, podává svědectví:

   "Dlhé roky sme kvoli primátu Petra trpeli mučenie, bitky, hlad, zimu, pozbavenie všetkého a posmech. Svoje putá, okovy a železné mreže našej cely sme bozkávali ako posvätné predmety, svoj väzenský odev sme uctievali ako rúcho. Dobrovolne sme niesli svoj kríž napriek tomu, že stále nám bola ponúkaná ako cena za odpad od Ríma sloboda, peniaze a pohodlný život. Naši biskupi, kňazi a veriaci boli odsúdení na viac ako 15 tisíc rokov väzenia a odsedeli z toho vyše 1 000 rokov. 6 biskupov trpelo pre svoju jednotu s Rímom vo väzení. Napriek týmto krvavým obetiam má naša Cirkev dnes práve tolko biskupov ako v čase, keď ju Stalin a ortodoxný patriarcha Justinián triumfujúco vyhlásil za mŕtvu."

 

"Prostý lid"  a koncentráčnický systém

 

   Historie diktatur je komplexní, platí to i pro diktatury komunistické. Jejich zrození ve střední a jihovýchodní Evropě je doprovázeno podporou lidu, někdy až masovou, jevem, který souvisí s nadějemi vyvolanými porážkou nacistické diktatury, ale i s nepopíratelným uměním komunistů živit iluzi nebo fanatismus, jehož první obětí - jako vždy a všude - je mládež. Například Levicový blok, založený v Maďarsku z iniciativy menšinových komunistů, dokázal v Budapešti v březnu 1946 zorganizovat obrovskou manifestaci s asi 400 000 účastníky. . .

   Komunistický režim, který se ustavoval, na počátku zajistil sociální vzestup několika set tisíců lidí pocházejících ze znevýhodněných sociálních vrstev. V Československu, průmyslové zemi, kde do kategorie "dělník" patřilo bezmála 60 % obyvatelstva v českých zemích a 50 % obyvatel Slovenska, 200 000 - 250 000 dělníků nastoupilo na místa lidí, které postihly čistky, nebo posílilo aparáty; z velké většiny se jednalo o členy KSČ. Miliony drobných zemědělců nebo zemědělských dělníků v zemích střední a jihovýchodní Evropy měly prospěch, zvlášť těsně po válce, z agrárních reforem, z dělení velkých pozemkových vlastnictví (včetně církevních), a stejně tak drobní obchodníci a řemeslníci, kteří těžili ze zabraného majetku vyhnaných Němců.

   Malé štěstí jedněch založené na neštěstí jiných se často ukáže být pomíjivé. Neboť bolševická doktrína vyžadovala, že soukromé vlastnictví má být vymýceno a vlastníci provždy vykořeněni. V kontextu studené války se navíc tato doktrína inspirovala teorií hlásající "zostřování třídního boje" a "ofenzivní třídní boj". Po roce 1945 přistoupily nové režimy ke znárodňování (etatizaci) velkých podniků, často ospravedlňovanému nutným vyvlastněním majetků "Němců, zrádců a kolaborantů". Avšak jakmile byl jednou mocenský monopol zajištěn, obrátil se proti drobným vlastníkům, obchodníkům a řemeslníkům. Majitelé malých dílen a skromných obchodů, kteří nikoho, kromě sebe nebo příslušníků své rodiny, nevykořisťovali, měli mnoho důvodů k nespokojenosti. Stejně tak malorolníci, kteří byli od let 1949 - 1950 vystaveni, pod tlakem sovětských předáků, nucené kolektivizaci svých pozemků. Stejně tak dělníci, především v průmyslových centrech, jichž se dotýkala různá opatření zhoršující jejich životní úroveň nebo ničící sociální výdobytky minulosti.

   Nespokojenost se šířila, sociální napětí se vyostřovalo. Svou nespokojenost vyjadřují dělníci nejen slovy a rezolucemi, ale i pomocí razantnějších forem boje: stávkami a pouličními demonstracemi. V létě 1948, několik měsíců po "Vítězném únoru", zahájili v 15 českých a moravských a 3 slovenských městech stávku, někde doprovázenou demonstracemi. Situace se opakuje v posledních měsících roku 1951, kdy byly zahájeny stávky ve všech průmyslových oblastech, protestní schůze v továrnách a demonstrace (10 000 až 30 000 osob v ulicích Brna). Později, začátkem června 1953, došlo na protest proti měnové reformě ke stávkám a k zastavení práce v desítkách důležitých továren doprovázeným demonstracemi, které se v Plzni změnily v pouliční bitky. V roce 1953 bylo zatčeno 427 stávkujících a demonstrantů, vedení KSČ přikázalo okamžitě vytvořit seznam účastníků, "izolovat je a umístit v pracovních táborech".

   I rolníci se několikrát vzbouřili. Jeden z účastníků revolty rumunských rolníků v červenci 1950 vypráví, jak se shromáždili před sídlem komunistické strany s holýma rukama a jak jeden z komunistických činitelů začal střílet z revolveru. "Tehdy jsme vtrhli do sídla strany," říká, "a strhli jsme na zem portréty Stalina a Gheorgiu-Deje a šlapali jsme po nich. Přišly posily. Nejdříve četníci z vesnice. Štěstí bylo, že Maria Stoianová, jedna mladá dívka, přestřihla dráty telefonní ústředny a rozezvučela zvony. Bolševici po ní stříleli ze všech sil. A pak, uprostřed dopoledne, snad kolem desáté hodiny, přijela Securitate s kulomety a všemi druhy těžkých zbraní. Ženy a starci klesli na kolena. ´Nestřílejte na nás, ani na naše děti. Vy také máte děti a staré rodiče. Umíráme hlady, sešli jsme se tu, abychom vám řekli: neberte nám obilí.´ Nadporučík Martin Stanescu dal příkaz ke střelbě." Autor tohoto svědectví byl zatčen, mučen a poslán na nucené práce; byl propuštěn až v roce 1953.

   V režimech, kde byla pošlapávána základní občanská práva a svobody, byl jakýkoli projev nespokojenosti chápán jako politický a protistátní. Vedoucí činitelé vědomě používali perzekuci, aby společnost podlehla, jak to nazývá Karel Kaplan, "psychologii strachu", kterou chápali jako "stabilizační faktor" režimu.

   V letech 1949 - 1954 pocítily represi miliony lidí: netýkala se pouze uvězněných, ale rovněž členů jejich rodin. Represe se halila v různé podoby a my dbejme, aby nebyli zapomenuti ti, kteří byli vystěhováni z Budapešti, Sofie, Prahy, Bukurešti nebo odjinud na venkov; v létě 1951 mezi nimi bylo 14 000 Židů z Budapešti, kteří přežili masakry a řadili se k nejpočetnější židovské menšině, která ve střední Evropě zbyla. Připomeňme si také rodiny emigrantů, studenty vyloučené ze škol, stovky tisíc lidí, kteří se nacházeli na seznamech "politicky podezřelých" nebo "osob nepřátelských", vypracovaných a vedených bezpečnostními službami od roku 1949.

   Moře utrpení bylo nezměrné a hladina v řekách, které je napájely, neklesala. Po odstranění představitelů politických stran a občanské společnosti přišel na řadu prostý lid. V továrnách byli "rušitelé pořádku", se kterými se zacházelo jako s "velkými sabotéry", zasaženi "třídní spravedlností". Stejně tak dopadli ti, kteří si na vesnicích v průběhu desetiletí svou moudrostí či zkušenostmi získali přirozenou autoritu, a ti, kteří se postavili nucené kolektivizaci podle modelu "nejlepšího zemědělství na světě". Miliony lidí tehdy pochopily, že sliby, které je často přivedly k podpoře komunistické politiky, byly pouhé taktické lži. Někteří se odvážili projevit svůj nesouhlas.

   Důkladné studie o sociálním rozměrů represí, o perzekuci "prostého lidu" dosud chybějí. Spolehlivé statistické údaje máme z českých zemí a Slovenska, kde byly archivy nejen otevřeny, ale též studovány. Ve většině ostatních zemí se musíme spokojit s pátráním novinářů a svědectvími, kterých po roce 1989 naštěstí přibylo.

   V Československu již v polovině roku 1950 počet lidí, kteří před svým zatčením vykonávali dělnické zaměstnání, činil 39,1 % z celkového počtu uvězněných za zločiny proti státu; drobní úředníčci, časté oběti čistek v administrativě, zaujali s 28 % druhé místo. V letech 1951 - 1952 tvořili dělníci asi polovinu osob zadržených Státní bezpečností; úředníci byli na druhém místě, po nichž na třetím místě následovali už rolníci.

   Ze zprávy o činnosti prokuratury a soudů z roku 1950 se dovídáme, že mezi odsouzenými osobami za "méně závažné trestné činy proti republice" (pobuřování, šíření poplašných zpráv, sabotáže menšího rozsahu) bylo souzeno okresními soudy 41,2 % dělníků a 17,7 % rolníků; na Slovensku 33,9 % a 32,6 %. Počet dělníků a rolníků odsouzených při velkých aférách Nejvyšším soudem byl nižší; přesto patřila společenská vrstva dělníků, včetně zemědělských dělníků, k nejvýznamnějším a spolu s rolníky tyto vrstvy činily 28,8 % z celkového počtu odsouzených, 18,5 % z odsouzených k smrti a 17,6 % z odsouzených na doživotí.

   Podobně tomu bylo v dalších zemích, někdy první místo mezi oběťmi represí zaujali rolníci. Příval prostého lidu do vězeňského světa byl nejspíš spojen z rozmachem táborů, s nastolením koncentráčnického systému, jevu, který je asi nejnápadnějším projevem barbarství komunistických režimů. Vězení nedokázala pojmout takové množství vězňů a režim se i v této oblasti poučil ze zkušeností Sovětského svazu a vytvořil táborová souostroví.

   Bolševismus i nacismus výrazně přispěly k dějinám represí 20. století vytvořením systému táborů v mírových dobách. Až do vynoření gulagu a lageru (prvenství patří gulagu) byly tábory v dějinách "jedním z prostředků represe a izolace jen v době války", jak upozornila Annette Wieviorková v úvodu ke stati pojednávající o táborech v revue Vingtiéme Siécle v roce 1997. Během 2. světové války byl koncentráčnický systém zřízen po celé kontinentální Evropě a tábory, lágry a gulagy se na mapě Evropy nacházely od Uralu po úpatí Pyrenejí. Ale jejich historie neskončila s porážkou Německa a jeho spojenců.

   Byli to právě fašistické či autoritativní režimy, spojenci Německa, které ve svých zemích zavedly tábory. V Bulharsku konzervativní vláda založila nejprve internační tábor na ostrůvku Sv. Anastázie v Černém moři v blízkosti Burgasu, potom tábory Gonda Voda a Belo Pole, kde byli internováni političtí odpůrci. Na Slovensku zavedli vládnoucí luďáci v letech 1941 - 1944 patnáct pracovních vězeňských ústavů v blízkosti staveb s nedostatkem pracovních sil a umístili zde tzv. asociální živly, zpravidla Romy. V Rumunsku diktatura maršála Antonesca založila tábory pro politické vězně, jako byl tábor Tirgu Jiu a další, na území mezi Dněstrem a Bugem, sloužící rasové represi.

   Na konci války se zde tedy nacházely fungující tábory, které mohly sloužit buď jako tranzitní tábory pro velké množství nově deportovaných osob (jako v případě Maďarů), nebo jako internační tábory pro osoby podezřelé z podpory nacismu; to byl případ Buchenwaldu či Sachsenhausenu, známých nacistických koncentračních táborů v sovětské okupační zóně ve východním Německu.

   Ale od roku 1945 se objevují nové tábory, ve kterých režim vězní své politické protivníky. Primát v jejich zakládání drží nejspíše Bulharsko, dekret z roku 1945 povolil policii vytvořit "pracovní výchovná střediska" (v bulharštině TVO); stovky osob, mezi nimi několik desítek anarchistů, byly poslány do tábora v Kucianu, poblíž uhelné pánve Pernik, již v té době nazývaném "Pohlazení smrtí", do tábora Bobov Dol nebo Bogdanov Dol, který byl vězni nazýván "tábor temnot". Tyto tábory byly na základě podrobné dokumentace odhaleny už v březnu 1949 francouzskými anarchisty jako "bolševické koncentrační tábory".

   Souostroví Gulag, když bychom převzali označení Alexandra Solženicyna, vzniklo i ve střední a jihovýchodní Evropě v letech 1949 - 1950. Syntéza, chtějící zachytit dějiny těchto táborů, se naneštěstí nemůže opřít o rozsáhlý soubor studií a svědectví, který by byl srovnatelný s tím, jenž je nám k dispozici v případě nacistických táborů. Přesto se o ni musíme pokusit, abychom prohloubili naše poznání o povaze komunistických režimů i o paměť obětí zvůle v této části Evropy.

   Zdá se, a podrobné studie o sovětském gulagu nasvědčují této hypotéze, že tábory jako systém měly především ekonomickou úlohu. Tento systém byl samozřejmě zaměřen na izolaci a potrestání určitých osob. Ale rozbor map komunistických táborů nás ihned přesvědčí o tom, že tábory byly situovány v místech, kde režim potřeboval početnou pracovní sílu, disciplinovanou, ukázněnou a levnou. Tito moderní otroci nestavěli pyramidy, ale kanály, hráze, továrny nebo stavby na počest novým faraonům, popřípadě těžili uhlí, antracit nebo uranovou rudu. Měly na výběr obětí, rozsah represe a její rytmus vliv "objednávky vězňů" potřebných na stavby nebo pro doly?

   V Maďarsku a Polsku byly tábory zřizovány u kamenouhelných pánví. V Rumunsku byla založena velká část táborů podél plánovaného kanálu spojujícího Dunaj a Černé moře a v deltě Dunaje; největší skupina táborů byla nazvána Poarta Alba podle hlavního místa tohoto malého souostroví, kde jména jako Cernavoda, Medjidia, Valea Neagra nebo Basrabi, stejně jako jiných táborů rozkládajících se v deltě Dunaje (Periprava, Chilia Veche, Stoenesti, Tataru), se navždy vryla do paměti. Stavba kanálu Dunaj-Černé moře byla ostatně vězni přejmenována na "kanál smrti". Na tomto hrozném místě hynuli při nucených pracích rolníci, kteří se vzepřeli kolektivizaci, a "podezřelá individua". V Bulharsku vězni z tábora Kucian pracovali v rudném povrchovém dole, z tábora Buchovo v uranovém dole a vězni z Belene zesilovali hráze na Dunaji. V Československu byli vězňové soustřeďováni hlavně okolo uranových dolů v Jáchymově v západních Čechách a v kamenouhelných dolech na Ostravsku.

   Proč byla tato místa věznění nazývána "pracovními tábory"? Mohli odpovědní činitelé nevědět, že na vstupních bránách nacistických táborů figuroval nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje)? Životní podmínky na těchto místech, hlavně v období 1949 - 1953, byly extrémně těžké a každodenní robota způsobovala totální vyčerpanost.

   Začínáme poznávat přesný počet vězení a táborů. Stanovení počtu osob, které v nich byly vězněny, je obtížnější. V Albánii mapa, kterou vypracovala Odile Daniel, lokalizuje 19 táborů a vězení. Mapa bulharského gulagu vypracovaná po roce 1990 vyznačuje 86 lokalit, přibližně 187 000 lidí vězněných v letech 1944 - 1962 bylo po roce 1989 registrováno organizací bývalých politických vězňů; toto číslo zahrnuje nejen odsouzené, ale i osoby poslané do táborů bez soudu nebo osoby zadržované na policejních komisařstvích často celé týdny, jako v případě rolníků, které mělo věznění donutit vstoupit do zemědělských družstev. Podle jiných odhadů přebývalo v táborech v letech 1944 - 1953 okolo 12 000 osob a asi 5 000 osob v letech 1956 - 1962.

   V Maďarsku bylo v letech 1948 - 1953 stíháno mnoho set tisíc osob a z nich podle různých odhadů odsouzeno 700 000 až 860 000. Ve většině případů se jednalo o "přečiny proti státnímu vlastnictví". Do těchto čísel je nutné, tak jako v jiných zemích, zahrnout i administrativní internace prováděné tajnou policií. Zdá se, že v Německé demokratické republice, kde na hranici se Západem nebyla ještě postavena zeď, počet nových politických vězňů, kromě vězňů zmiňovaných v předešlé kapitole, nebyl tak vysoký.

   V Rumunsku se odhady počtu uvězněných během celé komunistické éry pohybují od 300 000 do 1 000 000 osob; druhé číslo pravděpodobně zahrnuje nejen politické vězně (je nutné říci, že např. v případě příživnictví je rozlišení často obtížné). Anglický historik Dennis Deletant odhaduje počet vězněných osob v rumunských táborech počátkem 50. let na 180 000. Počet politických vězňů v Československu v letech 1948 - 1954 je nyní stanoven na 200 000 osob. V zemi s 12,6 milionu obyvatel fungovalo 422 táborů a vězení. Počet vězněných zahrnuje nejen osoby souzené a odsouzené, ale také uvězněné bez soudu, internované v táborech podle svévolného rozhodnutí místních úřadů.

   Vězeňský svět všech zemí měl společné rysy, což bylo logické, neboť svou inspiraci čerpal ze stejného zdroje, Sovětského svazu, jehož emisaři všude dohlíželi na jeho vybudování. Přesto se zdá, že některé země obohatily jeho historii a vývoj svým originálním přínosem:

   Československo svým byrokratickým perfekcionismem; někteří analytici se domnívají, že v jednání zdejších komunistů se stále projevovalo byrokratické dědictví Rakousko-Uherska. Moc se totiž vybavila zvláštní legislativou, zákon č. 247 z 25. října 1948 schválil vytvoření táborů nucených prací (TNP) určených pro osoby od 18 do 60 let, sloužící k "výchově" po dobu od tří měsíců po dva roky, která mohla být zkrácena. . ., nebo prodloužena. Zákon se vztahoval na delikventy a jedince "vyhýbající se práci", rovněž na ty, jejichž "způsob života vyžaduje nápravné opatření". Trestní zákon č. 88 z 12. července 1950 povolil poslat do TNP ty, kdo nerespektovali např. "ochranu zemědělství a lesního hospodářství", popřípadě ty, kteří projevili "nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení republiky a jeho výstavbě". Tato legislativní opatření měla umožňovat, jak bylo upřesněno ve zprávě přednesené před Národním shromážděním, "účinný postih třídního nepřítele".

   Podle znění zákonů o poslání do tábora rozhodovala tříčlenná komise při krajském národním výboru, od roku 1950 při okresním národním výboru nebo bezpečnostní komise tohoto výboru v čele s přednostou bezpečnostního referátu. Ve všech krajích posílala komunistická moc do TNP hlavně prosté lidi, na prvním místě dělníky, jak naznačují studie realizované po roce 1989.

   Komunistická byrokracie vynalezla ještě v roce 1950 další represivní prostředek na armádní úrovni: PTP, pomocné technické prapory. Povolanci těchto praporů byli často proti běžné vojenské službě vyššího věku a museli vykonávat těžkou práci v dolech; často žili v podmínkách srovnatelných s tábory nucených prací.

   Spolu s Československem to bylo Rumunsko, které přispělo k "obohacení" dějin represe ve střední a jihovýchodní Evropě; bylo pravděpodobně první na evropském kontinentu, které zavedlo metody "převýchovy" pomocí vymývání mozků, využívané asijskými komunisty; asi je před jejich masovým využitím v Asii ještě vylepšilo. Dovést vězně k tomu, aby jeden druhého mučil - to byl démonický cíl této mašinerie. Tento vynález byl realizován v relativně moderním vězení v Pitešti, postaveném ve 30. letech, 110 km od Bukurešti. Pokus začal v prosinci 1949 a trval přibližně 3 roky. Důvodů bylo mnoho: politické, ideologické, lidské a osobní. Na základě dohod uskutečněných mezi komunistou Alexandrem Nikolským, jedním z velitelů rumunské politické policie, a Eugenem Turcanem, vězněným pro fašistickou minulost, se Turacu stal ve vězení šéfem hnutí nazvaného Organizace vězňů komunistického přesvědčení (OVKP). Jejím cílem byla převýchova politických vězňů, studium textů komunistické doktríny v kombinaci s fyzickým a duševním mučením. Převýchovné jádro tvořilo 15 vybraných vězňů, kteří nejprve museli navázat kontakty a shromáždit důvěrnosti ostatních vězňů. Podle líčení filozofa Virgila Ierunky zahrnovala převýchova 4 fáze.

   První se nazývala "vnější odhalení": vězeň musel podat důkaz své loajality tím, že prozradil, co zatajoval v průběhu vyšetřování svého případu, zvláště své vztahy s přáteli na svobodě. Během druhé fáze, "vnitřního odhalení", musel označit ty, kteří mu pomáhali ve vězení. Při třetí fázi, "veřejném morálním odhalení" bylo na vězni požadováno, aby potupil vše, co považoval za svaté - své rodiče, svou ženu, svou snoubenku, Boha, byl-li věřící, své přátelé. Pak se přistoupilo ke čtvrté fázi: kandidát ke přijetí do OVKP byl pověřen tím, aby "převychoval" svého nejlepšího přítele, vlastnoručně jej mučil, a tak se stal jedním z katů. "Mučení bylo klíčem k úspěchu. Ve všech fázích nevyhnutelně doprovázelo doznání. (. . .) Mučení se nedalo vyhnout. Nanejvýš je zkrátit, pokud jste se obvinili ještě z horších ohavností. Někteří studenti byli mučeni dva měsíce, jiní, více spolupracující, pouze jeden týden."

 
 





Archiv

Kalendář
<< srpen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 3551
Měsíc: 442
Den: 5