Mečislav Borák

Vraždy v Katyňském lese

(publikace z roku 1991)

SPRAVEDLNOST MÁ ZPOŽDĚNÍ

   "MOSKVA (ČTK) - Sovětský svaz ve čtvrtek poprvé oficiálně přiznal, že polské důstojníky, jejichž masové hroby byly objeveny u Katyně, zavraždila před 50 lety sovětská tajná policie NKVD. Učinil tak ve vysílání moskevského rozhlasu, který se odvolával na agenturu TASS.

   Moskevský rozhlas ve vysílání monitorovaném britskou rozhlasovou stanicí BBC sdělil, že NKVD, předchůdkyně nynější sovětské služby KGB, nese odpovědnost za smrt více než 15 000 polských důstojníků, kteří byli zavražděni roku 1940 u Katyně. Sovětská strana vyjadřuje hluboké politování nad touto tragédií a hodnotí ji jako jeden z nejhorších stalinistických zločinů, uvedl moskevský rozhlas."

   Na tuto zprávu, vysílanou v pátek 13. dubna 1990 tiskovými kancelářemi celého světa, se čekalo už půl století. Příštího dne ji zveřejnily i deníky v Československu. Její historický význam nemohla zpochybnit ani chyba ve formulaci textu - bylo už dávno prokázáno, že v Katyňském lese leží jen něco přes čtyři tisíce z celkového počtu 15 tisíc zavražděných Poláků. Šlo však o zásadní změnu postoje sovětské vlády, o přiznání odpovědnosti za spáchaný zločin.

   Vždyť ještě nedlouho předtím, 7. listopadu 1988, přineslo například Rudé právo pod titulkem "Memoriál v Katyni" zprávu svého moskevského zpravodaje o tom, že rada ministrů SSSR rozhodla vybudovat v Katyňském lese památník: "Jeho zvláštností je především to, že v něm bude zvěčněna památka polských důstojníků, kteří společně se sovětskými zajatci byli vězněni v katyňském koncentračním táboře. Sovětští i polští vojáci byli fašisty zavražděni v roce 1943 při blížícím se útoku Rudé armády."

   Byla to jen stará lež v trochu vyspraveném kabátě. Do té doby se totiž oficiálně tvrdilo, že polské zajatce postříleli hitlerovci na podzim roku 1941, po ústupu Sovětské armády z okolí Smolenska. Ve skutečnosti byli zavražděni už v dubnu a prvních dnech května 1940 a jejich vrahové neměli nacistické uniformy, ale stejnokroje příslušníků sovětské bezpečnosti.

   V zemích pod sovětským vlivem, k nimž patřilo Polsko stejně jako Československo, byla přípustná pouze sovětská verze události. Najdeme ji ve všech dosud u nás vydaných odborných pracích, např. v Dějinách novověku, Dějinách diplomacie 1939 - 1945, Dějinách Polska, Druhé světové válce atd. Naše encyklopedické slovníky a příručky heslo Katyň vůbec neznají, lze v nich najít nanejvýš Katuň, řeku na Altaji. Naprosto stejné to bylo donedávna i v Polsku, jak o tom svědčí například poslední vydání Encyklopedie Powszechné PWN, které zná rovněž jen řeku Katuň. Nejsmutnější jsou ale nápisy na prázdných hrobech a na pamětních deskách, neboť z moci úřední falšovaly skutečný rok úmrtí katyňských obětí.

   Jméno Katyň mělo zmizet ze slovníků i z historie. Sovětská propaganda dokonce nabídla místo Katyně běloruskou Chatyň, vesnici poblíž Minska, kterou nacisté vypálili a pobili v ní několik set místních obyvatel. Protože v anglické transkripci se Chatyň píše jako Khatyn, je možnost záměny snadná. Byl tu vybudován komplex památníků a vozili sem zahraniční návštěvy, svého času tu pobýval i prezident Spojených států Nixon. Do lesa u skutečné Katyně, vzdálené odtud asi 250 km na východ, byl však vstup přísně zakázán a střežen.

   I v demokratických zemích Západu trvalo mlčení o katyňském případu či tichý souhlas se sovětskou verzí skoro deset let. Polský novinář žijící v emigraci Józef Mackiewicz, který viděl katyňské hroby při exhumacích v roce 1943, se krátce po válce zamýšlel nad tím, co asi mohlo tento postoj Západu ovlivnit. Podle něj skoro nikdo nechtěl tenkrát uvěřit, že by válečný spojenec mohl spáchat takový zločin, pokládalo se za netaktní a zároveň i netaktické o tom vůbec pochybovat. Vědělo se sice o mnoha deformacích sovětského systému, avšak nebralo se na zřetel, že masová vraždění patří k jeho podstatě od samých počátků sovětského státu. Bránila tomu přirozená omezenost lidské představivosti, neboť, jak uvádí Mackiewicz, i když poznáme sovětský systém po teoretické i praktické stránce, pořád ještě plně nepochopíme "stupeň psychického rozkladu, jemuž podléhají sovětští občané a který vede k tomu, že ne pouze orgány NKVD nechtějí, aby obyvatelstvo vědělo o jistých faktech, ale obyvatelstvo samo, poctivě a čestně, o nich nechce vědět". Něco takového si na Západě sotva mohli představit. Posledním činitelem byla v době války německá propaganda, k níž spojenci protifašistické koalice museli z pochopitelných důvodů zaujímat přinejmenším skeptický postoj.

   Tato goebbelsovská propaganda se s radostí chopila Katyně jako příležitosti ke znesváření spojenců. Propaganda sovětská však brzy srovnala krok, ba stala se v tomto případě ještě "goebbelsovštější" než německý originál. Srovnejme třeba jen dobovou terminologii. Německý filmový týdeník označuje vraždění katyňských obětí výstřelem do týla (známý Genickschuss) za "typický bolševický způsob", podobně propagační brožura wehrmachtu hovoří o "sovětském likvidačním způsobu" použitém "v největší a nejbrutálnější masové vraždě světových dějin". Naopak sovětský filmový týdeník pokládá stejnou věc za "obvyklou gestapáckou metodu" a profesor soudního lékařství V. I. Prozorovskij u soudu v Norimberku ji označil za "typický způsob poprav obětí, který byl charakteristický pro hubení pokojných občanů Němci".

   Bylo nesnadné poznat a pochopit, zvláště s vědomím tolika prokazatelných nacistických zločinů, že v tomto případě si nacistická propaganda příliš nevymýšlela. A lze jen souhlasit s názorem Zbigniewa Brzezińského, vyjádřeným v předmluvě k přepracovanému vydání knihy J. K. Zawodného "Katyň" (vyšla v roce 1989 v Paříži a v Lublinu a zůstává dosud nejlepší prací o katyňské problematice). Uvádí, že tak jako v roce 1947 uznal norimberský tribunál SS a gestapo za zločinecké organizace, mělo by se v morálním i právním smyslu učinit totéž ve vztahu k NKVD a sovětským státním orgánům, které se podílely na katyňském zločinu.

   Podobná stanoviska začínají nabývat váhy i v Polsku, kde se v několika posledních letech již hovoří a píše o katyňské problematice zcela otevřeně. Například doktor Jacek Wilczur, náčelník oddělení pro stíhání zločinů stalinismu, orgánu zřízeného při ministerstvu spravedlnosti, jímž se rozšiřuje působnost Hlavní komise pro výzkum hitlerovských zločinů v Polsku, pronesl v červnu 1990 na konferenci v Opolí:

   "Mnoho let jsem se zabýval šetřením nacistických zločinů, hledal jsem ukryté hroby. Jen během sedmi letních sezón jsem našel a odkryl hroby 22 400 vojáků italské armády, které Němci povraždili na polském území, včetně 11 generálů. A teď hledám hroby obětí stalinismu. Není v tom pro mne nijak moc velký rozdíl, nedělím totiž hitlerismus a stalinismus na dvě různé, navzájem si cizí kategorie. V mém pojetí jde o stejnou kategorii. barvy uniforem byly jiné, abeceda byla jiná, hesla byla jiná, ale cíl naprosto stejný. Hitler a Stalin, sovětské Rusko i nacistické Německo chtěly vládnout světu. Jedni stejně jako druzí, v tom nebylo rozdílu. Ale vyhlazovací technika, ta byla moc podobná. Jen s tím rozdílem, že Rusové měli k dispozici větší území a Sibiř, měli Ledový oceán, zatímco Němci vraždili na mnohem menším prostoru... Jenom vyřčení celé pravdy a odhalení stalinistického systému hromadných vražd nás může uchránit od recidivy, od návratu těchto zločinů..."

   Celou pravdu je třeba poznat především o zločinu v Katyni, jakkoli by to bylo pro Polsko i pro Sovětský svaz bolestné. Klíčový význam Katyně pro vztahy obou zemí pochopil už dávno známý britský reportér Alexander Werth, když ve druhém díle své rozsáhlé práce Rusko ve válce 1941 - 1945 uvedl: "Už léta vrhá Katyňský les stín na rusko-polské vztahy. Zdá se, jako by nad vztahy těchto dvou slovanských národů spočívala jakási kletba."

   Kletbu bude možné zrušit jen důkladným poznáním sporných událostí a vzájemným pochopením rozdílných stanovisek, jak k tomu směřují nedávno započatá mezistátní jednání. Úspěch však může zaručit jen naprostá otevřenost a objektivní přístup k posuzování "bílých míst" historie vzájemných vztahů. Naznačil to už Z. Brzeziński ve zmíněné práci: "Bílá místa, o nichž dnes mluví Jaruzelski i Gorbačov, by se měla nazývat rudými místy. A nebudou smyta, dokud se nedostane odpovědí na vznesené otázky."

   Literatura o zločinu v Katyni už čítá stovky titulů, avšak mnoho otázek nebylo dosud uspokojivě vysvětleno. V posledním roce lze pozorovat obrovský nárůst informací. Vzniklo několik výzkumných institucí zabývajících se katyňskou tematikou, zakládají se pobočky Katyňské rodiny, upřesňují se jména obětí sovětských zajateckých táborů. K nejčastěji citovaným veršům patří v dnešním Polsku citát z díla národního klasika, z Mickiewiczových "Dziadů":

   "Jestliže na ně zapomenu, Ty, Bože na nebi,

   zapomeň na mne."

   Spravedlnost se opozdila o půl století. Je třeba nazvat věci pravými jmény. A uchovat je v paměti. Jména obětí i jména jejich vrahů.

HRŮZNÝ NÁLEZ U SMOLENSKA

   Nebyla to zřejmě náhoda, že pro setkání M. Gorbačova s prezidentem Jaruzelským, na němž byla poprvé oficiálně přiznána odpovědnost Sovětského svazu za zločin v Katyni, byl zvolen 13. duben. Tento den má symbolický význam - právě 13. dubna v roce 1943 se z berlínského rozhlasu ozvala první zpráva o zločinu:

   "Ze Smolenska se hlásí, že místní obyvatelstvo ukázalo německým úřadům místo tajných hromadných poprav prováděných bolševiky, na němž GPU povraždilo 10 000 polských důstojníků. Německé orgány se vydaly k místu zvanému Kosogory, jež sloužilo jako sovětské rekreační středisko a nachází se 16 km západně od Smolenska, a učinily tu strašlivý objev. Nalezly jámu o 28 metrech délky a 16 metrech šířky, v níž se nacházely mrtvoly celkem 3 000 polských důstojníků uložené ve 12 vrstvách. Byli v kompletních vojenských uniformách, zčásti spoutaní, a všichni měli v týlu hlavy ránu po výstřelu z pistole. Identifikace mrtvých nebude činit potíže, neboť jsou vzhledem k vlastnostem půdy v mumifikovaném stavu a bolševici ponechali u těl osobní dokumenty".

   O vraždění v Katyňském lese věděli obyvatelé okolních obcí Katyně, Sofijevky, Gnězdova a Nových Batoků už dávno, ale zvykli si raději mlčet. Část lesa byla ohrazena a hlídali ji příslušníci NKVD se psy. Po příchodu Němců na konci července 1941 byl vstup do lesa opět volný.

   V zimě na počátku roku 1942 byl na tři měsíce odstaven na spojovací kolej za stanicí Gnězdovo pracovní opravářsko-stavební vlak "Bauzug Nr. 2005". Jeho asi 45členná osádka, složená z polských dělníků vyslaných na práce Todtovou organizací, měla pod dozorem bavorských Němců budovat spojku na trase Vitebsk-Orša. Jednoho dne se s dělníky dala do řeči místní obyvatelka, původem Polka z Brestu nad Bugem, provdaná za ruského železničáře. Od ní se dověděli, že v lese jsou hroby polských důstojníků. Netrvalo dlouho a první tři odvážlivci se tam vydali na obhlídku.

   Dochovalo se svědectví jednoho z nich i fotografie osádky pracovního vlaku. Svědek se podepsal jako Teofil R. a teprve zcela nedávno bylo odhaleno, že se jmenuje Rubaszewski. Tenkrát u Katyně se ale jmenoval Teofil Dolata. To, co v Katyňském lese uviděl, jej přimělo k útěku ze služby u Němců a ke změně jména. Byl zřejmě prozíravý, neboť mnozí svědkové skončili opravdu podivně. Také většina jeho kamarádů z pracovního vlaku zahynula už v létě roku 1943 při sovětském náletu či dělostřeleckém zásahu.

   V lese šlo snadno rozeznat obdélníkovité vyvýšeniny osázené vybledlými stromky, pod nimiž se mohly skrývat hroby. Hned v prvním hrobě našly těla v uniformách, ale nebyli to Poláci. Teprve stařík bydlící u lesa je zavedl k hrobům, v nichž poznali těla svých krajanů. Vykopali ostatky majora a kapitána v dobře zachovalých pláštích. Ruce obětí byly svázané šňůrou, tváře však už nešly rozeznat. Zůstali stát nad otevřeným hrobem:

   "Mlčíme. Nevíme ani, co mluvit, protože žádné slovo nevyjádří naše myšlenky ani to, co člověk cítí, když vidí své rodáky tak zvěrsky povražděné. Proklínat vrahy? Ale jaké kletby vybrat, aby vyjádřily náš vztek a nenávist? Neumím vysvětlit, proč nikdo z nás ani nezaplakal..."

   Vrátili se do lesa ještě několikrát a vztyčili na hrobech březové kříže. Zvěsti o zavražděných Polácích nakonec došly až k místnímu velení německé tajné polní policie a koncem února 1943 začaly výslechy svědků, ověřené namátkovým otevřením několika hrobů. Hlášení bylo odesláno do Berlína a zhruba za měsíc nařídilo vrchní velení pozemních sil otevřít hroby, spočítat oběti a zjistit příčinu jejich smrti.

   Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels si 9. dubna 1943 zapsal do deníčku: "Byly nalezeny hromadné hroby Poláků poblíž Smolenska. Bolševici prostě zastřelili a pak naházeli do masových hrobů asi 10 000 polských válečných zajatců..." Jistě si hned uvědomil, jak výtečně lze této zprávy propagandisticky využít. Konečně měl v rukou protiváhu k německým koncentrákům, plynovým komorám, šibenicím a kulkám do týla, konečně měl důkaz, že Sovětský svaz se dopouští stejných zločinů. "Katyň je mým vítězstvím", zapsal si radostně už 12. dubna, když propagandistickou kampaň zahájil.

   První podrobnější zprávu o zločinu přinesly noviny mimo Německo většinou až 15. dubna 1943. "Příšerný nález v lese u Katynu", oznamovalo České slovo, zatímco pražský Der Neue Tag citoval v titulku zprvu značně nadsazenou zprávu o počtu nalezených obětí: "12 000 polských důstojníků zavražděno GPU". Také okupační deníky vydávané v polštině nešetřily palcovými titulky, např. "Masová bolševická vražda polských důstojníků" (Gazeta Lwowska), "Hroby polských důstojníků u Smolenska" (Kurier Czestochowski), "Na stopě bolševického zločinu. Odkryty hromadné hroby polských důstojníků. Smolensk svědkem strašné tragédie" (Goniec Krakowsi) atd.

   Světové veřejné mínění se však nedalo jen tak lehce přesvědčit, neboť už se vědělo o nacistických zločinech a o charakteru jejich propagandy nemělo iluze. Nacisté s vědomím jistoty, že tentokrát nemůže vina padnout na jejich hlavu, zvali do Katyně komise lékařů a soudních specialistů, delegace novinářů, spisovatelů a válečných zajatců, nabízeli spolupráci Mezinárodnímu i Polskému červenému kříži.

   Při exhumacích hrobů pracovaly na místě činu vedle sebe a zároveň zcela nezávisle na sobě celkem tři komise soudních lékařů. Všechny tři vydaly závěrečné zprávy, shodující se ve všech podstatných detailech.

   Nejdříve začala pracovat komise německá. Řídil ji profesor univerzity ve Vratislavi doktor Gerhard Buhtz, uznávaný specialista soudní medicíny, který jako štábní lékař stál v čele "zvláštního komanda vrchního velení německých ozbrojených sil pro odhalování bolševických zvěrstev a činů odporujících mezinárodnímu právu". Už 1. března 1943 obdržel hlášení tajné polní policie a i když se přesvědčil o hodnověrnosti důkazů, musel čtyři týdny počkat, až povolí mrazy a bude možné vykopávat hroby. Exhumační práce započaly 29. března a skončily 3. června, poslední těla byla uložena zpět do země 9. června 1943. V komisi pracovali další tři lékaři, dva soudní chemici, dva specialisté z fotolaboratoří, tři preparátoři a pomocníci při pitvách a vedoucí zapisovatelů. Podrobná zpráva o exhumacích byla vydána v německém souboru dokumentů "Úřední materiál ve věci masové vraždy v Katyni", v němž je rovněž soupis všech identifikovaných těl včetně věcí, které při nich byly nalezeny.

   Mezinárodní komisi specialistů z oboru soudního lékařství a kriminologie tvořili zástupci z celkem 12 zemí, které se až na Švýcarsko nacházely pod kontrolou německé říše. Belgii zastupoval dr. Speleers, Bulharsko dr. Markov, Dánsko dr. Tramsen, Finsko dr. Saxén, Holandsko dr. de Burlet, Chorvatsko dr. Miloslavič, Itálii dr. Palmieri, Maďarsko dr. Orsós, Protektorát Čechy a Morava dr. Hájek, Rumunsko dr. Birkle, Slovenskou republiku dr. Šubík a Švýcarsko dr. Naville. Přítomen byl i dr. Costeodat vyslaný francouzskou vládou ve Vichy jako pozorovatel. Zástupce Španělska prof. Piga po příletu do Berlína onemocněl a další cesty se již nezúčastnil. Komisi na místě provázel dr. Buhtz, vedoucí německé lékařské skupiny.

   Komise odletěla 28. dubna 1943 z Berlína přes Varšavu do Smolenska a po dva následující dny pobývala v Katyňském lese. Lékaři provedli pitvu devíti dosud neporušených těl a zevní prohlídku 982 těl již dříve exhumovaných. Měli možnost hovořit s obyvateli z okolí Katyně a podle shodného vyjádření měli i naprostou volnost pohybu a výběru těl obětí k ohledání. Nakonec byl sepsán protokol, datující smrt obětí na březen a duben 1940, který všichni podepsali.

   Mnozí z členů komise byli protinacistického smýšlení a proto s mimořádnou pozorností ověřovali důkazy předložené nacisty. Přesto jim v závěru své zprávy dali za pravdu. Doktor Helge Tramsen z Kodaně, který z příkazu dánského odboje odejel do Katyně zjistit přímo na místě skutečný stav věci, v pozdějším rozhovoru uvedl:

   "Mohu jen povědět, že to, co jsem spatřil v Katyni, bylo podívanou tak strašnou a věcí tak děsivou, že ani v těch nejhorších nočních vidinách bych si nemohl něco podobného vysnít. Viděl jsem na vlastní oči tisíce mrtvol v polských uniformách, s premeditací povražděných výstřelem do týla, s rukama svázanýma za zády. Byli zakopáni ve vrstvách a v řadách s velkou pečlivostí. Napočítal jsem ne méně než sedm hrobů. Nebyl to pro vrahy nijak lehký úkol, usmrtit tolik lidí".

   Po válce byli členové komise ze zemí pod sovětským vlivem vystavováni nátlaku, aby odvolali svůj podpis pod závěrečným protokolem. Učinil tak dr. Mark Antonov Markov ze Sofie a dr. František Hájek z Prahy, dr. František Šubík z Bratislavy sice neodvolal, ale zpochybnil činnost komise. Dr. F. Orsós z Budapešti a dr. E. L. Miloslavič ze Záhřebu emigrovali na Západ a svůj výrok potvrdili před vyšetřovací komisí Kongresu USA, podobně jako dr. V. M. Palmieri z Neapole a dr. H. Tramsen z Kodaně. Doktor Francis Naville byl z popudu švýcarských komunistů vyslýchán v roce 1947 Velkou radou kantonu Ženeva a jeho vystupování v Katyni bylo uznáno za správné.

   Třetí skupina lékařů bývá označována jako technická komise Polského červeného kříže. Její první část dorazila do Katyně 14. dubna 1943, druhá část přijela 29. dubna. Celá skupina měla 12 členů a postupně ji vedli L. Rojkiewicz, H. Kassur a J. Wodzinowski. Zpracovala několik podrobných zpráv o postupu exhumačních prací, známé jsou zvláště relace K. Skarzyńského a soudního lékaře dr. M. Wodzińského. Získané informace byly mimořádně důležité, neboť někteří členové komise byli do Katyně vysláni vedením polského odboje, aby shromáždili doklady potřebné pro zjištění pachatelů zločinu. Prostřednictvím tajné vysílačky byla pak o výsledcích pátrání informována polská emigrační vláda v Londýně.

   Nacisté nejen že souhlasili s příjezdem Poláků do Katyně, ale povolili jim též provádět vlastní výzkum. Členové komise, označeni páskami se symbolem Červeného kříže, se mohli volně pohybovat po Katyňském lese, pořizovat záznamy, účastnit se exhumačních prací a ověřování nalezených dokumentů. Komise v Katyni pracovala až do zastavení exhumací, její členové odjížděli ve dnech 8. - 11. června 1943.

   Lékaři ale nebyli první polskou skupinou, která se dostala do Katyně. Už 10. dubna 1943, tedy ještě před zveřejněním nálezu katyňských hrobů, odletěla do Smolenska skupina značně různorodého složení, neboť většina polských institucí odmítla přes nátlak nacistů vyslat své oficiální zástupce v domnění, že se jedná o obvyklý trik nacistické propagandy. Takže novináři (J. Didur, W. Kawecki), spisovatelé (F. Goetel, E. Skiwski), úředníci městské správy (dr. K. Orzechowski, dr. E. Grodzki, dr. E. Seyfrid), vybraní dělníci a další účastníci delegace z Varšavy a z  Krakova vystupovali většinou jako soukromé osoby. Ihned po návratu podal F. Goetel relaci z Katyně zástupcům polského odboje, mezi nimiž byl i velitel Armie Krajowé generál Stefan Grot-Rowecki, takže polská emigrační vláda měla k dispozici objektivní zprávu předanou radiogramem 17. dubna 1943.

   Spisovatel Emil Skiwski po návratu napsal: "Co jsem nejdříve vnímal, když jsme se autobusem blížili k lesu, byl mrtvolný zápach. Podél pasek vedla cesta k širokému světlému písečnému pruhu, v jehož středu bylo vyhloubeno několik jam, asi 10 m hlubokých. Na dně těchto jam bylo vidět hrůznou změť lidských těl v rozkladu, hadrů, kostí, lebek, mezi tím jednotlivé kusy vojenských stejnokrojů a výstroje, prozrazující naprosto nesporně polský původ."

   Někteří z účastníků delegace byli důstojníky v záloze a poznali mezi zavražděnými své kolegy a známé. Zmínil se o tom jeden z německých novinářů, kteří delegaci doprovázeli a jehož článek otisklo i České slovo:

   "Zděšenými pohledy dívají se vojáci do hrobu a potom pomalu sestupují do široké hluboké jámy, kráčejí mezi spoutanými mrtvolami a v obličejích sotva již rozeznatelných hledají známé rysy. Co nejpečlivěji se tam zkoumá sebemenší poznávací znamení. Znovu a znovu poznává ten či onen muž plukovní odznak nebo zvláštní legitimaci, hned zase řád nebo starou památku zaniklé armády."

   Ani tato delegace nebyla na místě činu první. Když 10. dubna přiletěli Poláci do Smolenska, potkali právě odjíždějící novináře z Německa a zemí pod německou kontrolou, včetně tří zemí neutrálních (Švédska, Švýcarska a Španělska). Švédský novinář si později pochvaloval, jak mu v Katyni vyšli vstříc: půjčili mu prý dokonce osedlaného koně a mohl zcela volně jezdit po lese.

   Po zveřejnění zločinu se v Katyni střídala jedna delegace za druhou, nacisté měli zájem na co největší publicitě. Uspořádali cestu mezinárodní delegace spisovatelů, o níž České slovo informovalo článkem převzatým z německých zdrojů pod titulkem "Evropští básníci u katyňských hrobů". Sděluje se v něm, že 20. dubna 1943 navštívila les u Katyně skupina 11 básníků  z různých evropských měst, které do Smolenska dopravilo Junkersovo letadlo z Berlína. Vozem pak odjeli do lesa, kde spatřili odkryté hroby:

   "Básníci se staví před oheň, rozdělaný na lesní cestě, z něhož k nim vane kouř. Jsou mrtvolným pachem jako omámeni a kouř ohníčku, kmitajícího v chladném ruském dubnovém větru, je pálí do očí, jež si zakrývají kapesníky. Ke skupině přistupuje mladý český básník. Je velmi bledý. Polský vědec mluví stísněným hlasem do mikrofonu. Také známý španělský básník promlouvá několik slov pro španělské posluchače."

   Tím českým básníkem byl redaktor pražského rozhlasu dr. František Kožík. Měl tehdy za sebou už šest básnických sbírek, pět divadelních her, pět románů (včetně slavného Největšího z pierotů) a mnoho dalších prací. Napsal z cesty několik reportáží. Připomeňme aspoň úryvek z jedné z nich:

   "Ve Smolensku vane zbořeninami studený vítr, všude je bláto, na stráních leží ještě sníh. Projíždíme zřícenými ulicemi. Jen katedrála, která vyšla jako jediná nepoškozená budova už z válek napoleonských, stojí beze škody uprostřed trosek. Poznáváme charakter dobytého města nedaleko fronty. Dostane se nám upozornění, že po 18. hodině nesmíme sami vycházet ven, abychom se nevydávali nebezpečí zatčení. Po noci zneklidněné poplachem a strávené v primitivním vojenském ubytování, čeká nás pravý účel cesty, jízda do Katynu. Je to 16 km silnicí okolo chudičkých osad. Všichni jsou zvědavi, všichni trochu rozechvěni. Když se blížíme k pověstnému lesíku, dává se do slabého deště, který trvá během celé naší návštěvy.

   Vystupujeme z vozu až skoro na místě samém. Jsme mezi stromy. Před námi proti šedému nebi stojí prapory Červeného kříže. A z místa za nimi vyrazí nám vstříc prudký sladký pach, který se nás okamžitě zmocňuje a působí mdlo. Sbor důstojníků nám vychází vstříc, zastavujeme se a hejtman, pověřený vedením prací, nás vítá. A znovu objasňuje smysl tohoto zájezdu: ´Nám vůbec nejde o to, dělat senzaci. Pozvali jsme lidi kultury, aby se jen podívali vlastníma očima. Nechceme na vás nijak působit, i když je to podle našeho názoru tak strašné, že by se tu měla sejít celá Evropa.´ A pak nám kyne, abychom pokročili blíž. Sladký pach zesílí. A skoro všichni rychle zapalují cigarety."

   Z novinových zpráv se nám podařilo aspoň z části zjistit složení delegace: kromě Čecha Kožíka v ní byl také Ital, Španěl, Švéd (Tigerstedt), Belgičan (Hubermont), dva Vlámové (Vercknocke z Ostende a Pillecijn z Antverp), dva Finové (známe jen Leppa), Rus (rozhlasový reportér Vasiljev žijící v Berlíně) a Polák (prof. Leon Kozlowski žijící rovněž v Berlíně). O několika účastnících zájezdu se zmiňuje i Fr. Kožík, když popisuje výše uvedenou scénu u ohně v Katyňském lese:

   "Zatím už rozhlasoví reportéři začínají první rozhovory. První mluví Polák Kozlowski: nejistě, chybějí mu náhle slova, je vskutku zdrcen. ´Když si uvědomím, že celá válka s Německem nás stála jeden tisíc důstojníků a tihle zde už vůbec neválčili a nebyli zajati v boji!´ Mluví Španěl, mluví oba Finové. Vasiljev rozmlouvá s ruskými venkovany, kteří i sem byli pozváni, a oni mu vyprávějí, čeho zde byli před třemi lety svědky a jak se zvolna na tajné hroby přišlo. ´Tohle moci zapomenout!´ říká Pillecijn. ´To je na celý život.´"

   Nahlédnutím do slovníku jsme zjistili, že Filip de Pillecijn (zemřel roku 1962) zřejmě nikdy nezapomněl, neboť, jak praví příručka, psal později historické povídky a romány "s tesklivou atmosférou pomíjivosti a věčné touhy". Příručka pomohla blíže určit i jméno švédského spisovatele - byl jím pravděpodobně Eugen Napoleon Tigerstedt, pozdější literární historik a autor dějin švédské literatury.

   Nacistům se podařilo zorganizovat též inspekční zájezd asi desetičlenné skupiny anglických a amerických důstojníků držených v zajetí v táborech v Německu. Americký plukovník John H. van Vliet podal své vládě ihned po osvobození tábora v roce 1945 podrobnou zprávu. V nedávno poskytnutém interview odpověděl na otázku, co na něj v Katyni nejvíce zapůsobilo, slovy svého dnes již zemřelého kolegy Stewarta, pronesenými nad katyňským hrobem: "Nemohu uvěřit, že to, co mám před očima, je pravda."

   K propagandistickým účelům měla být využita zvláště návštěva osmi polských důstojníků ze zajateckých táborů II. armádního okruhu Štětín (např. z Woldenbergu). Už v srpnu 1943 podal pplk. Mossor zprávu polskému velení a krátce po válce sepsal jeden z bývalých zajatců, v civilu prokurátor, podrobnou zprávu v Římě. V obou se jednoznačně potvrzuje, že oběti musely být zastřeleny už v roce 1940.

   Zájezd asi 20 vybraných polských dělníků z Generální gubernie, především z varšavských závodů, měl patrně sloužit k usměrnění vznikajících levicových nálad mezi dělnictvem. S touto delegací přiletěli i dva portugalští novináři, jeden Švéd a vilenský novinář Józef Mackiewicz, který podal z místa činu jedno z nejpůsobivějších svědectví:

   "Jedna, dvě či tři lidské mrtvoly působí již těžkým a deprimujícím dojmem. Představte si prosím, že jsou jich tisíce, všechny v uniformách polských důstojníků... Výkvět inteligence, rytířstvo národa! Vytvářejí v hloubce vrstvy, vrstvy lidských těl jedněch na druhých, jedněch na druhých. V té hrozné chvíli mi napadá strašlivé srovnání s velkou krabicí sardinek. Jsou uloženi jako sardinky, proloženi navzájem tu nohama ven, tu hlavou, stlačení a sploštělí v mrtvolné šťávě, ustáté na dně některých jam nejednou v podobě zelené, mrtvé tekutiny, neodrážející ani vrcholky stromů, ani oblaka na nebi. Obnažili jsme hlavy a stáli nehnutě, jacísi ptáčci štěbetali na sosně. Zrovna přestal padat déšť, blahoslavený vítr odehnal na opačnou stranu hrobu omamný zápach. Na chvilku dokonce vyhlédlo slunce. Byl to okamžik, na který nikdy nezapomenu, protože paprsky toho slunce dopadly a náhle se zableskly na zlatém zubu v něčích, tam dole, zpola otevřených ústech. Odvrátil jsem hlavu, abych změnil úhel odrazu a nemusel hledět na ty sluneční hrátky. V takových chvílích se život sám zdá cynismem. Jaro nad jámou plnou navzájem propletených rukou, nohou, zkřivených tváří, slepených vlasů, důstojnických bot, zpuchřelých uniforem, opasků. Jen pomyslet, že každá z těch poloh ležících těl, ohnutí kolena, sklon hlavy, že to bylo posledním reflexem největších muk, zoufalství, strachu, bolesti... či co já vím jakých ještě nejhorších lidských pocitů."

   Jednotliví novináři se obvykle připojovali k větším delegacím, např. s polskou technickou komisí Červeného kříže přijel M. Martens, s angloamerickými důstojníky přijel již podruhé redaktor v polštině vydávaného okupačního deníku Goniec Krakowski (Krakovský hlasatel) Wladyslaw Kawecki, který patrně pod jménem Wasowicz vysílal relace z Katyně v krakovském rozhlase a sepsal též propagační brožuru o zločinu. V listopadu 1943 byl na něj spáchán nezdařený atentát, podle jeho mínění přímo souvisel s jeho relacemi o Katyni. Koncem války byl zatčen Němci v Itálii, po válce byl zase zatčen spojenci.

   Ke katyňským hrobům skoro denně směřovaly početné propagandistické výpravy vojáků wehrmachtu, kterým názorně předváděli, co by se s nimi stalo, kdyby padli do ruského zajetí. Stejně početné byli i organizované návštěvy obyvatel ze Smolenska a okolí. Právě z propagandistických důvodů nacisté přes protesty Polského červeného kříže ponechávali už dávno ohledaná těla ležet nepohřbená, aby jejich množství vyvolávalo u návštěv ještě hroznější dojem. Podle jedné zprávy navštívil katyňské hroby pod silnou ochranou četnictva také sám velitel frontového úseku Smolensk generál Kleist.

   Hitler osobně nařídil využít katyňského případu všemi prostředky propagandy. Kromě zájezdů a delegací se připravovala putovní výstava katyňských památek, byl natočen propagandistický film a vydáno několik brožur v němčině i v polštině. Zcela vážně se na nejvyšších místech zvažovala možnost pozvat do Katyně k soukromé návštěvě šéfa polské emigrační vlády generála Sikorského, ba dokonce možnost vytvoření polských vojenských oddílů a jejich nasazení na východní frontu. Nakonec byly tyto svůdné plány zavrženy, především z důvodů "zásadního stanoviska vůči posuzování polského problému", jak napsal Ribbentrop. Neboť ten měl být jednou provždy vyřešen - likvidací polského národa. Není bez zajímavosti, že existují domněnky, podle nichž havárii letadla generála Sikorského 4. července 1943 v Gibraltaru a tím i jeho smrt nezpůsobila německá ani britská rozvědka, ale NKVD na pokyn sovětského vedení, které se obávalo, že by generál Sikorski nakonec přece jen mohl do Katyně přijet.

   Zájezdy a delegace provázel po Katyňském lese obvykle velitel místní roty propagandistického aktivu poručík Slowenzik, v civilu novinář původem z Vídně. Jak vzpomínal jeden ze členů polské komise, tento útvar "vedený frontovými důstojníky, měl sice obecné znaky vojenské příslušnosti, ale zároveň měl i specifický charakter vojenské expozitury úřadu pana Goebbelse, s výraznými národně socialistickými postoji, což nás nutilo ke zvláštní opatrnosti."

   Řízením exhumačních prací po technické stránce a zároveň vyšetřováním okolností zločinu byl pověřen příslušník německé polní policie v hodnosti tajemníka Ludwig Voss. Spolu s vedoucím soudně-lékařského vyšetřování prof. Buhtzem sepsali o své činnosti podrobné zprávy, podobně jako členové technické komise Polského červeného kříže K. Skarzyński a M. Wodziński. Závěry zpráv se v podstatě shodují.

   Bylo nalezeno a odkryto osm hromadných hrobů, přičemž ten poslední, obsahující nejméně 200 těl, byl odkryt jen zčásti a exhumováno z něj bylo jen deset těl. Celkem bylo exhumováno 4 243 těl, takže celkový počet mrtvých Poláků v Katyňském lese činí přibližně 4 443 osob. V naprosté většině to byli důstojníci polské armády, nalezeno však bylo i několik vojínů a poddůstojníků a 22 mužů v civilních oděvech. Německé prameny uvádějí o 100 těl nižší počet exhumovaných, což bylo pravděpodobně způsobeno před příjezdem polské komise, kdy nebyla všem exhumovaným přidělena pořadová čísla. Každý mrtvý byl totiž opatřen plechovým štítkem s číslem odpovídajícím pořadí v německé evidenci exhumovaných a stejné číslo dostaly i obálky s nalezenými doklady a osobními předměty.

   Vykopávání hrobů prováděli z příkazu německých orgánů obyvatelé z okolních vsí ve skupinách po 20-30 osobách denně, polská komise jim pro zvýšení pracovního úsilí poskytla všechny své zásoby lihu a cigaret. Přesto dělníci odmítli vynášet mrtvá těla z hrobu číslo 5, zalitého spodní vodou. Nepříjemnou práci provedli nakonec polští lékaři, neboť pokládali za svou povinnost identifikovat co největší počet obětí. Povedlo se jim to s jistotou u 2 730 mrtvých, přestože dokumenty byly nalezeny u celkem 3 194 těl. Při výkopových pracích a úpravách terénu pomáhali rovněž sovětští zajatci, které v asi padesátičlenných skupinách zajišťovalo německé velení ze Smolenska.

   Všechny nalezené oběti byly zastřeleny jednou či několika ranami z pistole ráže 7,65 mm (zčásti též 6,35 mm). Výstřely směřovaly z bezprostřední blízkosti zezadu do týla hlavy, mnozí z mrtvých měli ruce svázané provazem, jiní plášť přehozený přes hlavu či stopy po úderech bajonetu na těle. V oděvech obětí byly nalezeny stovky dopisů, fotografií, průkazy a osobní dokumenty nejrůznějšího druhu, deníky a zápisníky, sovětské noviny a drobné osobní předměty, například tabatěrky a nožíky. Zcela však scházely prstýnky, hodinky a podobné cennosti s výjimkou těch dobře ukrytých v botech či zašitých v šatech obětí. Neušly zřejmě pozornosti vrahů při poslední prohlídce před popravou, zatímco polské bankovky, pro vrahy bezcenné, se nacházely ve velkém počtu a při exhumacích poletovaly se větru kolem otevřených katyňských hrobů.

   Exhumované oběti byly pochovány do šesti nových společných hrobů na blízké mýtině, generály Bohaterewicze a Smorawińského uložili do samostatných hrobů. Těla směřovala hlavou k východu, s rukama složenýma na prsou. Na každém hrobě byl vztyčen dřevěný kříž.

   Co vlastně přivedlo polské vojáky do ponurého Katyňského lesa, v němž je čekala tak krutá smrt? Jak se vůbec dostali do zajetí?

   Pro odpověď na tyto otázky se musíme vrátit až k prvním dnům podzimu roku 1939, k počátkům největší světové války.

SMLOUVA ČERTA S ĎÁBLEM

   Krátce po druhé hodině v noci na 17. září 1939 byl polský velvyslanec v Moskvě Waclaw Grzybowski telefonicky požádán, aby se neprodleně dostavil na ministerstvo zahraničí. Věděl, že se nedoví nic příjemného. Polsko se už třetí týden zmítalo v těžké válce s Německem. Sovětská propaganda stále zřetelněji nahrávala nacistům, tisk i rozhlas denně napadaly Polsko podle jejich vzoru. Přesto nemohl tušit, že právě v té chvíli, kdy mu první náměstek lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Vjačeslava Molotova předčítal nótu sovětské vlády, zaútočily na Polsko místo slov skutečné zbraně. Vladimir Potěmkin četl:

   "Polsko-německá válka odhalila vnitřní neudržitelnost polského státu. Během deseti dnů válečných operací ztratilo Polsko všechny své průmyslové kraje a kulturní střediska. Varšava už není hlavním městem Polska. Polská vláda se rozpadla a nejeví známek života. Znamená to, že polský stát a jeho vláda přestaly fakticky existovat. Proto také ztratily svou platnost smlouvy, uzavřené mezi SSSR a Polskem. Polsko ponechané svému osudu a zbavené vedení se stalo vhodným polem pro nejrůznější náhodné a nepředvídatelné akce, které by se mohly stát hrozbou pro SSSR. Proto sovětská vláda, která dosud zachovávala neutralitu, nemůže k těmto faktům nadále zaujímat neutrální stanovisko.

   Sovětská vláda nemůže rovněž lhostejně přihlížet k tomu, aby pokrevní Ukrajinci a Bělorusové, žijící na území Polska a ponechaní napospas svému osudu, zůstali bez ochrany.

   Vzhledem k této situaci nařídila vrchnímu velení Rudé armády, aby vydalo vojskům rozkaz překročit hranice a vzít pod svou ochranu životy a majetek obyvatel západní Ukrajiny a západní Bělorusi.

   Sovětská vláda hodlá zároveň učinit všechna opatření k tomu, aby osvobodila polský lid od nešťastné války, do níž ho uvrhli pošetilí vůdci, a umožnit mu život v míru."

   Velvyslanec Grzybowski důstojně, ale se vším důrazem odmítl nótu přijmout. Sovětská tvrzení se nezakládala na pravdě. Polská vláda se ještě nacházela na vlastním území a právě sovětský útok uspíšil její odchod do emigrace. Varšava padla po statečném boji obránců až 28. září 1939, přestože Molotov už 9. září blahopřál říšské vládě k jejímu dobytí. Zmínka o nutnosti ochrany pokrevních soukmenovců se až příliš podobala terminologii nacistů. Nebylo ostatně náhodné, že zprávu o útoku sdělil Stalin osobně německému velvyslanci Schulenburgovi o celou hodinu dříve, než se ji dověděl velvyslanec polský.

   Tomu nezbývalo, než informovat radiogramem svou vládu a čekat na povolení k odjezdu. Sovětské stíhačky a bombardéry se už chystaly ke startu, sovětské tanky a pěchota už překročily východní polské hranice po celé jejich délce, od Rumunska po Litvu.

   Demokratický svět přijal zprávu o agresi se znepokojením, ale kromě britské a francouzské vlády bez větších protestů. Osud Polska se zdál být zpečetěn. Událost jenom potvrdila, že sbližování zájmů hitlerovského Německa a stalinského Sovětského svazu se stalo skutečností. Zjevné známky tohoto vývoje se začaly objevovat už na jaře roku 1939. Na březnovém XVIII. sjezdu sovětských komunistů, jehož programové materiály se chystaly už od ledna, naznačil Stalin ochotu ke zlepšení vztahů s Německem. Kritizoval válečné štváče, kteří chtějí zatáhnout Sovětský svaz do války, ale Německo k nim zjevně nepočítal. Naopak obvinil vedoucí kruhy Anglie a Francie, že jejich politika nevměšování je vedena "pocitem strachu z revoluce, která se může rozpoutat, jestliže neagresívní státy vstoupí do války a válka nabude světového charakteru".

   Obavy z toho, že Sovětský svaz zůstane ve válce osamocen, stejně jako tradiční nedůvěra k západním velmocím jistě ovlivnily Stalinovo rozhodování, zrovna tak lákavá byla i možnost podílu na kořisti. Stalinův názor, že účel světí prostředky, i kdyby tím prostředkem měla být válka, vyjádřil na sjezdu zcela otevřeně náčelník politické správy Rudé armády Lev Mechlis: "Jestliže druhá imperialistická válka obrátí své ostří proti prvnímu socialistickému státu na světě, musíme přenést válečné akce na území protivníka, splnit své internacionální povinnosti a rozmnožit počet sovětských republik".

   Od zpochybňování politiky nevměšování byl už jen krok k odmítnutí systému kolektivní bezpečnosti, jehož zastánce Maxim Litvinov byl v květnu 1939 sesazen z funkce lidového komisaře zahraničí a nahrazen cynicky bezohledným Stalinovým nohsledem Molotovem. Sovětský svaz začal jen pasívně přihlížet snahám Anglie a Francie o zamezení Hitlerovy rozpínavosti a v létě 1939, v době váhavých a zdlouhavých jednání o uzavření vojenského spojenectví mezi SSSR a západními velmocemi, vešel v přímé spojení s Německem. Už 19. srpna byla uzavřena německo-sovětská obchodní smlouva, 23. srpna přiletěl do Moskvy říšský ministr zahraničí Ribbentrop podepsat smlouvu o neútočení. Téhož dne Adolf Hitler, povzbuzený úspěšným jednáním, oznámil svým vojevůdcům v Obersalzbergu rozhodnutí o zničení Polska.

   Pakt Ribbentrop-Molotov umožňoval agresi, jeho přísně tajný dodatečný protokol vymezoval zájmové sféry Německa a Sovětského svazu ve východní Evropě. Polsko bylo předběžně rozděleno po linii řek Pisa, Narew, Visla a San. Německu prozatím připadla Litva, Sovětský svaz si vyžádal Lotyšsko, Estonsko, Finsko a rumunskou Besarábii. Většina území bývalého carského Ruska, ztracená po Říjnové revoluci, se nyní měla prostřednictvím "internacionální pomoci" znovu vrátit "caru" Stalinovi. Světová válka mohla začít. A trvalo to jen pouhý týden, než opravdu začala.

   Po uzavření paktu bylo už jednání západních velmocí se Sovětským svazem bezpředmětné. Sovětský svaz uzavřel jiné spojenectví, "manželství z rozumu", jak je zpodobnil jízlivý anglický kreslíř v postavách kníraté nevěsty v závoji - Stalina v objetí s fešákem ve smokingu - Hitlerem. Svatební dort měli zdobený mozaikou z hákových křížů, kladiv a srpů.

   Několikrát během prvních dvou týdnů "zářijové kampaně", v níž nacisté bezohledným způsobem dobývali Polsko, se zástupci Berlína obraceli na Moskvu, aby už konečně obsadila svou zájmovou oblast v Polsku. Báli se totiž, že západní spojenci Polska zahájí ofenzivu a chtěli proto mít co nejdříve celé území pod kontrolou. SSSR ujišťoval, že svůj slib dodrží a když 15. září zakončil podpisem smlouvy s Japonskem boje u řeky Chalchyn-gol na Dálném východě, bylo o termínu útoku rozhodnuto.

   Protest velvyslance Grzybowského proti sovětské agresi časně ráno 17. září 1939 měl již jen symbolický význam. Do týla polského vojska bojující s nacisty nečekaně udeřila Rudá armáda silami dvou frontů - Běloruského pod vedením Michaila Kovalova a Ukrajinského pod vedením Semjona Timošenka. Byla to zdrcující přesila: skoro milion vojáků, 4 tisíce tanků, 2 tisíce letadel... Historikové později spočítali, že Sovětský svaz svým věrolomným jednáním porušil nejméně pět mezinárodních paktů, úmluv a konvencí.

   Vláda Polské republiky a hlavní velení její armády neuznaly sovětský útok za vyhlášení války a nadále směrovaly všechny své síly proti německým útočníkům. Vrchní velitel armády maršálek Edward Rydz-Śmigly vydal svým vojskům rozkaz, v němž se uvádělo: "Se Sověty neválčit, pouze v případě útoku z jejich strany nebo pokusů o odzbrojení našich oddílů... Ty oddíly, k nimž dorazili Sověti, musí s nimi vyjednávat s cílem odchodu posádek do Rumunska nebo Maďarska."

   Zatímco odchod polské vlády a hlavního velení do emigrace se dnes již nepokládá za hanebný útěk a zradu národa, ale naopak za jediné možné řešení umožňující kontinuitu působnosti polské vlády, vyvolává někdy rozkaz nestavět se Rudé armádě na odpor pochybnosti. Uvádí se totiž, že právě okolnost, že nebyl mezinárodně uznán válečný stav mezi SSSR a Polskem, způsobila, že polským zajatcům nebyl v Sovětském svazu přiznán status válečných zajatců a úřední orgány je pokládaly za kontrarevoluční živly, zadržené se zbraní v ruce na "sovětském" území, což mělo tragické důsledky. Přesto je zajatci tenkrát nazývali, jak v táborech, tak v úřední korespondenci. Teprve poválečná propaganda pro ně zavedla jemnější výraz "internovaní".

   Polští velitele na mnoha místech nevydali rozkaz k obraně také proto, že sovětská vojska se tam chovala přátelsky. Tankisté jeli s otevřenými kryty, mávali čepicemi a mluvili o tom, že jedou Polákům na pomoc proti Němcům. Teprve po třech dnech nastal v postoji sovětských vojáků výrazný obrat, patrně pod vlivem vojenské politické propagandy, jež začala vyzvedávat a zveličovat antisovětské postoje Poláků.

   Nebylo tomu tak ale všude, na jiných místech se tvrdě bojovalo. Jednu z největších bitev svedli obránci Grodna, které bylo dobyto až po dělostřelbě a se ztrátou mnoha sovětských tanků. Několik krvavých bojů bylo v oblasti Tomaszowa Lubelského, kde se ocitly v obklíčení armády Krakov, Modlin a další složky polských sil. Známá je bitva u Szacku a Wytyczna, boje u Kobrinu, Czortkowa a na desítkách dalších míst.

   Jsou však doloženy i desítky případů zastřelení polských vojáků a civilistů až poté, co se přestali bránit a složili zbraně. Tak bylo v Grodně povražděno 130 žáků a studentů vojenské školy, podobně byli postříleni žáci policejní školy ve Welké Zólkwi, 30 policistů u Augustowa, 150 důstojníků na Polesí atd. Jak taková akce probíhala, může nám přiblížit vzpomínka Franciszka Grely, který první den svého zajetí přežil jen náhodou:

   "Bolševici nás přemlouvali, abychom se vzdali a slibovali, že se nám nic nestane, jen ať odložíme pláště, zbraně a střelivo a vyjdeme jen v uniformách... Vyšli jsme po jednom z objektu a museli nastoupit v dvouřad. Kolem leželi Rusové se samopaly. Když už vyšli všichni, řekl ruský velitel: Důstojníci vystoupit! Náš velitel vyšel pět kroků dopředu. Rus ještě několikrát výzvu opakoval. Když nikdo další nevystoupil, vzal jednoho vojáka z kraje řady a přikázal: Ukazuj důstojníky, a když to neuděláš, zastřelím tebe! Vedl ho kolem řad, ukazoval na vojáky a ptal se: Je to ten, nebo ten? Voják pokaždé odpověděl zamítavě. Potom si ruský velitel vybral čtyři vojáky sám. Nařídil jim, aby vystoupili k našemu poručíkovi. Všichni začali prosit, aby je nezabíjeli. Poručík vysvětloval, že je vlastně civilista povolaný ze zálohy a prosil: Soudruzi, neberte mi život, budu pracovat společně s vámi, nikdy jsem nebyl proti komunismu. Znal trochu rusky, tak to všechno překládal. Další voják dokazoval, že je kovář a žádný pán, ukazoval ruce s mozoly. Taky uměl rusky. Ostatní tři mluvili málo, jenom plakali. Ruský velitel je ani neposlouchal, jenom křiknul: Malči!, zavolal pět vojáků s puškami a ukázal: Ty toho, ty toho a ty toho. Pak řekl rusky něco jako: Ve jménu Stalina a revoluce, pal!, a oni vystřelili..."

   Nejkřiklavějším příkladem nedodrženého slibu byl osud obránců Lvova. Deset dnů město odolávalo německým útokům, až se nakonec v kritické situaci generál W. Langner rozhodl předat Lvov velení Rudé armády. Podle společné dohody měli být vojáci i důstojníci po nezbytných formalitách propuštěni domů a důstojníkům se zaručovala svoboda výjezdu za hranice. Mužstvo bylo skutečně brzy propuštěno, ale důstojníky zadrželi a převezli do tábora ve Starobělsku. Téměř všichni byli zavražděni, i jeden z velitelů obrany města generál Franciszek Sikorski. Sám generál Langner byl převezen do Moskvy a teprve v listopadu se mu podařilo uniknout do Rumunska.

   Tragický byl i osud generála J. Olszyny-Wilczyńského, na jehož rozkaz bylo upuštěno od obrany Vilna a vojska ustoupila k litevským hranicím. Ráno 22. září byl zadržen sovětskými tankisty a před očima své ženy zastřelen i se svým pobočníkem. Dalším z generálů, kteří nařídili svým vojákům nebojovat s Rudou armádou, byl Mieczyslaw Smorawiński. Přestože vydal příkaz k odzbrojení a dobrovolné kapitulaci, ocitl se v táboře v Kozelsku a jeho tělo bylo mezi prvními, která byla nalezena v Katyňském lese.

   Charakteristickým rysem zářijového střetnutí byla úzká spolupráce Sovětského svazu s nacisty. Už druhého dne po sovětském vpádu do Polska bylo vydáno společné prohlášení obou vlád. Pokrytecky se v něm uvádí, že cílem sovětských a německých sil, které "působí v Polsku", je výhradně "navrátit Polsku mír a pořádek, rozbité zhroucením se polského státu, a poskytnout pomoc polskému obyvatelstvu při obnově podmínek své politické existence".

   Spolupráce obou zemí se týkala i válečných akcí. Už v prvních dnech září sloužila například sovětská radiostanice v Minsku k navádění nacistických bombardérů nad Polsko. Z hlášení německých generálů je známo, že jim Stalin slíbil pomoc při "zničení zbytku polských sil". Pevnost v Brestu dokonce ostřelovalo společně sovětské i německé dělostřelectvo a po dobytí města se tu 23. září konala společná přehlídka vítězné Rudé armády a nacistického wehrmachtu, pozdravovaná z tribuny generálem Heinzem Guderianem a velitelem brigády Semjonem Krivošejnem.

   Celkové vojenské ztráty z bojových akcí činily na sovětské straně 737 mrtvých a 1 862 raněných, podobně jako ztráty polské nepřevyšovaly 600 - 800 mrtvých a 1 500 raněných vojáků. Srovnáme-li tyto počty s obětmi německo-polské zářijové války, které činily přes 50 tisíc vojáků na straně německé a kolem 75 tisíc mrtvých a na zranění zemřelých vojáků na straně polské, vidíme zřejmý rozdíl v intenzitě bojových akcí. O to vyšší byl však podíl obětí z řad zajatých vojáků a polského obyvatelstva na území, které se dostalo pod správu Sovětského svazu.

   Žilo na něm asi 13 a půl milionů obyvatel, z toho přes 5 milionů Poláků. Už v říjnu 1939 tu proběhly volby podle sovětského systému a vybraní delegáti utvořili běloruské Národní shromáždění v Bialystoku a ukrajinské ve Lvově. Nejvyšší sovět SSSR pak vyhověl jejich prosbě a připojil "území bývalého Polska obsazené sovětským vojskem" k Ukrajinské a Běloruské SSSR.

   Nejprve byla zlikvidována polská státní a samosprávní administrativa a moc převzaly orgány NKVD a jimi dosazená dočasná administrativa. Začala likvidace kostelů a církevních institucí, omezování polského školství a kulturního života, vyvlastňování rolnických majetků, zestátňování závodů a podniků, konfiskace majetku polského státu, polských politických stran i kulturních institucí.

   Novější historické práce se shodují, že celkový počet perzekvovaných obyvatel, nacházejících se na tomto území, přesahoval dva miliony osob. Patřilo k nim 1 114 000 stálých civilních obyvatel vysídlených ve čtyřech obrovských deportačních akcích do hloubi SSSR, 336 000 utečenců ze středního a západního Polska, kteří se sem přišli ukrýt před Hitlerem a byli v červnu 1940 zrovna tak deportováni do hloubi SSSR, 210 000 polských občanů, jimž bylo uděleno sovětské občanství spojené se službou v Rudé armádě a kteří byli o něco později rovněž přemístěni do hloubi SSSR, 250 000 osob zatčených a odvezených do táborů a věznic v SSSR, 181 000 polských vojáků zajatých v roce 1939 a vyvezených do SSSR, 12 000 polských vojáků internovaných v Litvě a převezených v roce 1940 do SSSR. Skoro se ani nechce věřit, co všechno stačily sovětské orgány stihnout za oněch dvacet měsíců, které zbývaly do nacistického útoku na Sovětský svaz.

   Zatím se však obě země ještě přátelily a potvrdily to i podpisem vzájemné smlouvy o hranicích a přátelství 28. září 1939. V rozporu s mezinárodním právem v ní proklamovaly zánik Polska a jeho rozdělení ve svůj prospěch. Podle tajného protokolu ke smlouvě získal Stalin území Litvy výměnou za vojvodství Lublin a část varšavského vojvodství. Čtvrté dělení Polska v historii bylo dovršeno.

   Sovětští představitelé přímo hýřili projevy přízně k hitlerovcům. Molotov ve své řeči k Nejvyššímu sovětu SSSR pronesl na adresu Anglie a Francie, které se "pokoušejí stavět do pózy bojovníků za demokratická práva národů a proti hitlerismu", že ideologii nelze potírat násilím: "Není proto jen nesmyslné, nýbrž přímo zločinné vést válku za ´potření hitlerismu´ pod rouškou ´boje za demokracii´." Ještě skvělejší byla jeho řeč na stejném místě 31. října 1939. Zaznělo v ní památné ocenění historické situace:

   "Vládnoucí kruhy Polska se nemálo vychloubaly ´pevností´ svého státu a ´silou´ své armády. Nicméně zcela stačil krátký úder na Polsko, nejprve od německé, a potom od Rudé armády, aby z tohoto zrůdného plodu Versailleské smlouvy, žijícího na vrub utiskovaných nepolských národností, zhola nic nezůstalo."

   Název Polska zmizel v Sovětském svazu ze školních atlasů a map. Dokonce i polské území obsazené hitlerovci bylo na nich obarveno dohněda a nazváno "Oblast státních zájmů Německa". Stejná barva ostatně kryla i české země a užívání slova Československo bylo zakázáno.

   V prosinci 1939 prohlásil Stalin v blahopřání k Ribbentropovým narozeninám, že sovětsko-německé přátelství je "zpečetěno krví". Měl jistě na mysli Polsko, ale prolité krve stále přibývalo. Za rozpoutání války proti Finsku byl Sovětský svaz jako agresor vyloučen ze Společnosti národů. V červnu 1940, právě v době, kdy Hitler ve Francii končil své vítězné tažení západní Evropou, okupovala sovětská vojska Litvu, Estonsko a Lotyšsko a chystala se do rumunské Besarábie a severní Bukoviny. Také tyto země se brzy staly republikami Sovětského svazu.

   Zdárně se rozvíjela především hospodářská spolupráce obou zemí. Stalin dodával Hitlerovi naftu, barevné kovy a další strategické suroviny potřebné pro válečný průmysl, čímž rozbíjel hospodářskou blokádu Německa vyhlášenou Brity. Přes sovětské území jely válečné transporty namířené proti Polsku, německé vojenské lodě užívaly sovětských přístavů a tři sovětské ledoborce dokonce doprovodily tzv. severní cestou německý křižník do Pacifiku, kde způsobil spojencům značné ztráty. Poslední vlak s benzínem pro Hitlera přejel přes most v Brestu ještě ráno 22. června 1941, dvě hodiny před německým útokem na SSSR.

   Málo se dnes ví o konkrétní spolupráci mezi gestapem a sovětskou bezpečností NKVD. Vyplývala ze třetího tajného protokolu ke smlouvě o přátelství, v němž se dohodlo: "Obě strany nebudou na svých územích trpět žádnou polskou agitaci, jež by přesahovala na území druhé strany. Budou veškerou takovou agitaci potlačovat v zárodku a navzájem se budou informovat o opatřeních, jež si to vyžádá." K prvnímu setkání obou služeb došlo už na podzim roku 1939 ve Lvově. V lednu 1940 pobývala zvláštní komise NKVD několik týdnů v Krakově a jednala s gestapem o společném postupu proti polskému odboji, další společná konference se konala v březnu 1940 v Zakopaném. Neznáme podrobnosti, avšak lze předpokládat, že šlo o přípravu akcí zaměřených na likvidaci polské inteligence. Na žádost nacistů předala NKVD gestapu asi 800 emigrantů, internovaných v SSSR, včetně německých komunistů.

   Zajaté polské vojáky čekal tragický osud. Do německého zajetí se jich dostalo přes 400 tisíc (v tom přes 18 tisíc důstojníků). Internováno bylo přes 300 tisíc vojáků - v Rumunsku asi 30 tisíc (v tom 6 tisíc důstojníků), v Maďarsku přes 40 tisíc (v tom necelých 5 tisíc důstojníků), v Litvě a Lotyšsku asi 18 tisíc (v tom přes 3 tisíce důstojníků). Ostatní, tedy přes 200 tisíc vojáků a 12 tisíc důstojníků, byli internováni v SSSR. Polské prameny hovoří o celkovém počtu až 250 tisíc vojáků a důstojníků, neboť je k nim třeba připočítat i později hromadně zatýkané polské důstojníky a poddůstojníky, kteří nebyli zajati na frontě. Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu na podzim roku 1939 uváděl, že bylo zajato 230 tisíc polských vojáků, ve vzpomínkovém článku v novinách Krasnaja zvězda ze 17. září 1940 byl počet zajatců stanoven na 181 tisíc.

   Údaje se zhruba shodují, neboť je pravděpodobné, že v době do konce listopadu 1939 asi 25-30 tisíc vojáků vzatých do zajetí uteklo během přesunů či v prvních dnech pobytu v táborech. Dalších asi 45 tisíc zajatců bylo již v říjnu roku 1939 z táborů propuštěno, šlo hlavně o vojáky žijící na území obsazeném Rudou armádou. Na základě dodatečného protokolu k dohodě o přátelství došlo k výměně polských zajatců s přihlédnutím k místu jejich trvalého pobytu. Sovětský svaz předal Německu ke konci listopadu 1939 celkem 42 492 osoby, Německo předalo SSSR do konce roku 1940 celkem 13 757 osob. Po záboru pobaltských zemí byly do SSSR převezeni také polští zajatci internovaní v Litvě a Lotyšsku.

   Podle polských pramenů bylo nakonec asi 181 tisíc polských zajatců deportováno do táborů v hloubi SSSR, podle údajů NKVD mělo jít jen asi o 130 tisíc zajatců. Byli rozvezeni do 138 průchozích a 8 velkých rozmisťovacích táborů. Jen část z nich později odešla s armádou generála Anderse, ještě menší část se přidala k armádě generála Berlinga. V Polsku se stále připomíná, že osud mnoha desítek tisíc polských zajatců zůstal dodnes nejasný.

   Bylo mezi nimi i přes 15 tisíc důstojníků polské armády, policistů a příslušníků nejrůznějších státních služeb, kteří dočasně zmizeli beze stopy. Jejich první hroby byly objeveny v lese u Katyně.

TŘI TÁBORY SMRTI

   "Naše škadrona 20. jezdeckého pluku se zastavila v paláci v Pomorzanech. 20. září jsme byli obklíčeni - ocitli jsme se v ruském zajetí. Tehdy velitel, který potom sám zahynul v Katyni, vydal rozkaz složit zbraně. Měl jsem šanci utéct v převlečení, ale nechtěl jsem se k tomu rozhodnout. Velitel mě pouze přemluvit, abych si sundal označení žáka vojenské školy a jako obyčejný voják vystoupil společně s hulány.

   Museli jsme nastoupit na nádvoří. Byli jsme rozděleni - vojáci od důstojníků. Sovětský důstojník mě zpozoroval, přestože jsem byl uprostřed vojáků a oblečený jako oni, a přikázal mi přidat se k důstojníkům. Tak jsem byl vzat do zajetí."

   Vzpomínka bývalého zajatce tábora v Kozelsku Zdzislawa Peszkowského dokládá, s jakou pečlivostí se už od prvních okamžiků zajetí snažily sovětské orgány oddělit důstojníky od mužstva. Proč tomu tak bylo, naznačuje vzpomínka dalšího vězně z Kozelska, Henryka Gorzechowského, jemuž se skoro zázrakem podařilo přežít:

   "Část důstojníků si sundala hodnostní označení, aby se tak snáze skryli. Věděli, že důstojník je podle sovětské nomenklatury buržuj. A tedy první k likvidaci. Některým důstojníkům se přes všechnu ostražitost ukrytí nepovedlo. Často je prozradila prohlídka rukou. Sověti jim zkontrolovali dlaně a lehce pak odlišili inteligenta od fyzicky pracujícího člověka."

   Sovětská ideologie prohlašovala, že dělníci a proletáři si díky shodným třídním zájmům snáze porozumí, i když jsou v různých uniformách. Naopak inteligenci není co věřit, a pokud se nechce podrobit převýchově, je třeba ji zlikvidovat. Tak, jak to v Sovětském svazu už řadu let prováděli s vlastní inteligencí. Tady někde budou zřejmě i kořeny katyňské tragédie.

   Zatímco na ostatních válečných frontách se zajatí důstojníci ke svým hodnostem hlásili, protože to pro ně znamenalo lepší zacházení ve zvláštních důstojnických táborech, museli se v Sovětském svazu raději skrývat. Nenávist zdůvodňovaná třídními hledisky prostupovala i texty letáků, shazovaných ze sovětských letadel už od prvních dnů agrese:

   "Vojáci! Co vám zbylo? Za co a s kým bojujete? Proč vydáváte svůj život v nebezpečí? Váš odpor je marný. Důstojníci vás ženou do nesmyslné řeže. Oni nenávidí vás i vaše rodiny, to oni postříleli vaše delegáty, které jste vyslali s nabídkou kapitulace. Nevěřte svým důstojníkům. Důstojníci a generálové jsou vašimi nepřáteli a chtějí vaši smrt.

   Vojáci! Bijte důstojníky a generály. Nepodřizujte se rozkazům svých důstojníků. Vyžeňte je ze své země. Přecházejte směle k nám, ke svým bratřím, do Rudé armády. Tady se vám dostane pozornosti i péče. Pamatujte, že jenom Rudá armáda osvobodí polský lid z nešťastné války, a získáte možnost započít mírový život.

   Věřte nám! Rudá armáda Sovětského svazu - to je Váš jediný přítel."

   Tyto ideologicky čisté a přesvědčivé letáky podepsal velitel ukrajinského frontu Timošenko a zcela podobné letáky, jen v mnohem chatrnější polštině, vydal i velitel Běloruského frontu Kovalov. Nedá se říci, že by splnily svůj účel. Naopak známe mnoho případů, kdy polští vojáci chránili své důstojníky a pomáhali jim přežít zajetí.

   Statistika obětí neúprosně odhaluje skutečnost, že polští důstojníci měli větší šanci na přežití, pokud se dostali do německého zajetí. Například z celkem 51 polských generálů a kontraadmirálů v německém zajetí zemřeli 4 přirozenou smrtí a 3 byli umučeni v koncentračních táborech, ostatní přežili. Z celkem 62 generálů, kteří prošli sovětskými tábory, vězením a deportacemi, přežilo jen jedenáct. Naprostá většina těchto generálů už byla mimo činnou službu. Nejméně 6 generálů velících v září 1939 jednotkám polské obrany bylo zastřeleno krátce poté, co padli do sovětského zajetí.

   Vraťme se ale k osudu oněch 15 tisíc dočasně zmizelých zajatců. Bylo mezi nimi téměř 9 tisíc důstojníků polské armády, z toho přes 5 tisíc v aktivní službě. Ostatních více než 6 tisíc zajatců tvořili převážně důstojníci policie, četnictva a funkcionáři státních služeb, včetně několika set civilních zaměstnanců, poddůstojníků a žáků vojenských škol. Zajatci patřili k nejlepším představitelům polské inteligence - bylo mezi nimi, převážně mezi důstojníky v záloze, přes 50 vysokoškolských profesorů, asi 800 lékařů, několik set právníků a soudních úředníků, několik set inženýrů a techniků, několik set učitelů středních a základních škol, hodně spisovatelů, novinářů, politiků a kulturních pracovníků, obchodníků, průmyslníků, statkářů, úředníků, kněží a duchovních nejrůznějšího vyznání atd.

   Zajatci byli po několika týdnech pobytu v průchozích táborech, nacházejících se většinou poblíž někdejší polsko-sovětské hranice a podléhajících Rudé armádě, převezeni hlouběji do SSSR. V listopadu 1939 byli umístěni do velkých zajateckých táborů v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškově. Tyto tábory již byly pod správou NKVD, nepodléhaly však Hlavní správě táborů (pověstný GULag), ale správě NKVD pro záležitosti válečných zajatců, řízené P. K. Sopruněnkem. Kontrolu a rozhodování o zásadních záležitostech týkajících se zajatců si ponechávali nejvyšší představitelé sovětského vedení - Stalin, Berija a Vorošilov.

   Všechny tři tábory byly zřízeny z bývalých klášterních budov. První se nacházel u města Kozelsk ležícího na železniční trati Smolensk - Gorbačovo - Tula, asi 250 km na jihovýchod od Smolenska. Z větších měst je poblíž Kaluga a poměrně blízko teče řeka Oka. Zajatci přebývali v devastovaných budovách starobylého kláštera, asi 1 500 důstojníků pocházejících z polského území obsazeného SSSR bylo umístěno odděleně v blízkém objektu bývalé poustevny, nazývaném po ruském vzoru "Skit". Náčelníkem správy tábora byl nadporučík státní bezpečnosti Korolev. Už k 1. prosinci tábor vykazoval 4 727 zajatců, včetně 4 generálů a 1 kontraadmirála, 24 plukovníků, 79 podplukovníků, 258 majorů, 654 kapitánů, 17 námořních kapitánů a 3 420 dalších důstojníků. Ve skupině asi 200 důstojníků letectva byla i jedna žena - dcera generála Dowbora-Muśnického podporučice Janina Lewandowská. Byla jedinou ženou mezi zajatci, sloužila v armádě jako vojenská pilotka. Měla sotva tři měsíce po svatbě, když začala válka. Zavraždili ji spolu s ostatními.

   Druhý tábor byl zřízen v klášteře u města Starobělsk na řece Ajdar, vzdáleného asi 250 km na jihovýchod od Charkova na Ukrajině. Skoro polovinu jeho osazenstva tvořili důstojníci zajatí po kapitulaci Lvova, kteří byli deportováni do tábora bez ohledu na předem sjednané podmínky kapitulace. Stížnost, kterou na tento postup zaslal gen. F. Sikorski ze Starobělska veliteli Ukrajinského frontu Timošenkovi, zůstala bez odpovědi. Náčelníkem tábora byl kapitán státní bezpečnosti Berežkov. Ke dni 15. listopadu 1939 bylo v táboře 3 946 zajatců, včetně 8 generálů, 55 plukovníků, 127 podplukovníků, 316 majorů, 846 kapitánů a 2 529 jiných důstojníků. Tábor měl tedy čistě důstojnický charakter.

   Třetí tábor se nazýval podle blízkého města Ostaškov, byl však umístěn v bývalém klášteře na jednom z ostrovů Seligerského jezera, které leží na horním toku Volhy, severozápadně od Moskvy. Bylo v něm nejvíce zajatců - k 1. prosinci 1939 jich bylo 5 963, později údajně až 6 750. V naprosté většině to byli důstojníci státní policie a četnictva, zpravodajské služby, vězeňské stráže, pohraniční stráže, Sboru ochrany pohraničí (KOP, Korpus Ochrony Pogranicza), funkcionáři státních služeb, pracovníci soudnictví aj. K nejpočetnějším patřila skupina více než tří set polských policistů z Horního Slezska. Náčelníkem táborové správy byl major státní bezpečnosti Borisovec. V táboře byla i menší skupina důstojníků, kteří byli postupně vyměněni za příslušníky policie z táborů Kozelsk a Starobělsk.

   Životní podmínky v táborech byly sice svízelné, ale snesitelné, jak na to vzpomíná třeba Witold Ogniewicz na příkladě Kozelska:

   "Celý tábor byl vzorným ´důstojnickým kasinem´ v bídě sovětského tábora, byl příkladem kolegiality a cti polského vojáka v zajetí. Tábor jsme si vedli sami. Měli jsme vlastní kuchyni, dokonce klubovnu i sbor. Během sedmi měsíců jsme dvakrát dostali maso. Náš život v kuchařské oblasti nebyl příliš rozmanitý. Chléb a kaše - strava naše, to výtečně vystihuje skladbu menu naší kuchyně. To ruské přísloví trochu přehánělo, protože kupříkladu jen těžko lze nazvat kaší obyčejný oves, jaký kdysi dávali naši huláni svým koním. Ale naši kuchaři vařili ten oves tak dlouho a tak horlivě, až pukal a stával se kaší. Někdy jsme dostávali i cukr, čaj a mýdlo. A když dodám, že nám čas od času vydávali machorku a cigaretové papírky, dalo se žít, pokud stačily tělesné zásoby z předválečných časů."

   V ostatních táborech to se stravou vypadalo podobně. Důstojníci prováděli běžné úklidové práce v táboře a kdo se přihlásil na práce při kopání rašeliny, sběru řepy či vykládání dřeva z vagónů a podobné úkoly, obdržel přídavek stravy. Hodně úsilí zabralo vyplnění přemíry volného času - zajatci hráli karty, navštěvovali spiritistické seance, ale organizovali též třeba výuku cizích jazyků. O výchovu či převýchovu zajatců v komunistickém duchu se starala správa tábora prostřednictvím politických nástěnek, polním biografem s propagandistickými filmy, při jejichž promítání se uzamykal "sál", aby nikdo předčasně neodešel, a především důmyslným systémem ampliónů instalovaných po celém táboře, jak na to vzpomíná Z. Peszkowski:

   "Po celý den bylo možné se dosytosti naposlouchat zvuků ´chřestýše´, jak jsme říkali společnému kolchoznímu rozhlasu, který vyhrával od rána do noci. Začínalo se Internacionálou, pak ´Zdrávstvujtě, továryšči´ a dále kritika kapitalistů, imperialistů, Američanů, Japonců, Angličanů - ať se někam propadnou. Vyžívali se tehdy hlavně na Angličanech a Američanech. Na zatracení Němců jsme čekali ještě rok."

   Zajatci měli povoleno jednou do měsíce napsat dopis rodinám, už v prosinci těsně před Vánocemi jim přišly první odpovědi. Kvůli táborové cenzuře to nebylo nijak lehké, jak si postěžoval ve svém zápisníku pod datem 24. 11. 1939 zajatec z Kozelska Dobieslaw Jakubowicz:

   "Dali nám poukázky na psaní dopisů... Začal jsem psát dopis, ale je to těžké, protože o ničem se nesmí psát. Musel jsem zaplatit za obálku s papírem a známkou 85 kopějek. Dopis jsem už napsal a odeslal, možná se budeš zlobit, že jenom tolik, ale všechno ti vysvětlím až přijedu a uvidíš, co si píšu tady do notýsku."

   Maryška, které byl dopis určen, se návratu svého muže nedočkala. Podporučík Jakubowicz byl exhumován v Katyňském lese pod číslem 836, stejné číslo dostala i obálka s Maryščinou fotografií a zápisníkem, z něhož jsme citovali.