Katyňský masakr

   Katyňský masakr nebo Katyňský zločin (polsky Zbrodnia katyńska) je označení pro povraždění válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 22 000 mužů - zejména důstojníků a příslušníků inteligence.

Předehra

   Poté, kdy nacistické Německo přepadlo 1. září 1939 Polsko a rozpoutalo tak 2. světovou válku v Evropě, se k jeho útoku v souladu s předchozími dohodami připojil dne 17. září i Sovětský svaz. Ten následně získal kromě území a porobeného obyvatelstva asi 15 000 válečných zajatců důstojnických hodností, k nimž připojil ještě asi 10 000 příslušníků inteligence (většinou rezervistů) zajatých mimo bojové operace. Ti byli vězněni ve zcela nevyhovujících podmínkách v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji k názoru, že není žádoucí, aby se "prominentní váleční zajatci" obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit. Jako důvod likvidace se v příkazu k ní výslovně udává právě jejich nepřátelský postoj k SSSR a jeho režimu.

Masakr

   Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), kde bylo dohromady pozabíjeno asi 15 000 lidí (důstojníci), na řadě dalších míst však bylo v téže době po menších skupinkách povražděno dalších 10 000 (většinou příslušníci inteligence). Další řádově tisíce lidí byly povražděny v roce 1941. Z důvodu neshody, které z těchto zavražděných zahrnout pod pojem Katyňský masakr a které nikoliv, kolísají udávané počty obětí masakru, a to v rozmezí 15-28 tisíc lidí. Mezi zavražděnými byl například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski, Xawery Czernicki či Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy.

   Poté, co již v roce 1939 provedli Němci na okupovaném polském území operace "Tannenberk" a "Inteligence", při kterých zahynulo kolem 60 000 předních Poláků a další byli odvlečeni do německých koncentračních táborů, znamenal Katyňský masakr další výraznou ztrátu v řadách polské elity.

Odhalení a lži

   Po vypuknutí Velké vlastenecké války se polská exilová vláda pokoušela vymoci propuštění svých Sovětským svazem vězněných občanů a vojáků včetně těchto povražděných, o nichž se domnívala, že ještě žijí (nebo v to alespoň doufala). Stalin tehdy tvrdil, že ve zmatcích na začátku bojů uprchli a on o nich nic neví. V roce 1943 byli německou armádou u Katyně objeveny první masové hroby, do nichž byli zmasakrovaní zajatci pohřbeni. Německo se pokusilo celou věc propagandisticky využít, Sovětský svaz je na oplátku obvinil, že vraždění je jejich dílo. I v průběhu Norimberského procesu se Sovětský svaz nejprve pokusil svalit vinu za masakr na poražené Německo, to však nebylo reálné, neboť dostupné důkazy byly dost průkazné. Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že jde o zločin stalinismu. Posléze Sovětský svaz označil i zbylé masové hroby a vydal kopie klíčových dokumentů, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR. Přesto však panují stále nejasnosti, týkající se tehdejších událostí, případně jsou události Katyňského masakru zcela zpochybňovány. Na konci dubna roku 2010 byly elektronické kopie základních dokumentů o masakru na příkaz prezidenta Medveděva zveřejněny na stránkách ruské Federální archívní agentury.

   V listopadu 2010 ruská Státní duma schválila rezoluci, která prohlásila, že Katyňský masakr byl zločin provedený na přímý rozkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů. V roce 2011 označil Katyňský masakr za zločin ruský prezident Dmitrij Medveděv a prohlásil: "Odpovědnost za tento zločin nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Snahy o nějaké jiné verze se neopírají ani o historické dokumenty, ani o morální důvody."

Příkaz k vraždě (pro zvětšení klikni ZDE) navržený Berijou a podepsaný Stalinem, Klimentem Vorošilovem, Molotovem, Anastázem Mikojanem, Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem.

Berijův doplněk (pro zvětšení klikni  ZDE,  ZDE,  ZDE a  ZDE).

(přejato z Wikipedie - ZDE)

Američtí a britští zajatí důstojníci v Katyni

   Němci na místo nálezu hromadných hrobů v Katyňském lese v polovině května 1943 dopravili i 4 zajaté západní důstojníky (Brita, Jihoafričana a dva Američany zajaté v severní Africe), 3 vojáky nižších hodností a 1 britského civilistu.

   Celkem šlo o 8 západních zajatců:

- Lt. Col. Frank Stevenson - South African Army

- Capt. Stanley S. B. Gilder - British Army, Royal Army Medical Corps

- Lt. Col. John H. Van Vliet, Jr. - US Army, ze zajateckého tábora Oflag IX A/Z v Rotenburgu

- Capt. Donald B. Stewart - US Army, ze zajateckého tábora Oflag IX A/Z v Rotenburgu

- tři další britští (Němci uváděli i Kanaďana) vojáci nižších hodností

- britský civilista Frank Stroobant z Němci okupovaného ostrova Guernsey v Lamanšském průlivu, po válce napsal paměti nazvané "One Man´s War".

   Tábor Oflag IX A/Z v Rotenburgu byl převážně britský důstojnický zajatecký tábor, pplk. Van Vliet byl předákem zde držených asi 125 Američanů. Začátkem května 1943 velitel zajateckého tábora kapitán Heyl sdělil Van Vlietovi a britskému brigádnímu generálovi Nicholsonovi, který stál v čele britských zajatců, že Němci chtějí sestavit z několika západních důstojníků "vyšetřovací komisi" pro Katyňský masakr. Vliet i Nicholson okamžitě protestovali, protože nechtěli být součástí žádné německé propagandistické hry. Informovali i zástupce Švýcarska (které jako neutrální země dohlíželo na zajatecké tábory) o svém nesouhlasu s cestou do Katyně.

   Van Vliet se Stewartem byli i přesto dopraveni do Berlína, kde se k nim připojilo několik Britů a z letiště v Tempelhofu 13. května 1943 spolu s německým tlumočníkem Georgem von Johnsonem odletěli do Smolenska. V Katyni jim bylo umožněno prohlédnout si masové hroby a přihlížet exhumacím, na které dohlíželi pracovníci technické komise Polského červeného kříže. Ještě před odletem zpět Němci každému západnímu důstojníkovi dali několik fotografií z místa nálezu. Kromě zveřejnění fotografií západních důstojníků v Katyni Němci nijak jinak jejich přítomnost na místě propagandisticky využít nemohli, protože zajatci jakoukoli spolupráci odmítli.

   Všichni 4 západní důstojníci, přestože měli zpočátku k německým tvrzením naprostou nedůvěru, dospěli přímo na místě k přesvědčení, že v tomto případě si Němci nevymýšlejí a skutečně jde o oběti NKVD. Prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se přísně tajné americké Militari Intelligence Service-X (MIS-X) dařilo do zajateckých táborů v balíčcích pašovat předměty pro útěk jako mapy, kompasy a minivysílačky. Američtí zajatci o svých dojmech z Katyně ještě během války poslali ze zajateckého tábora kódovou zprávu.

   Západní mocnosti měly již během války značné pochybnosti o sovětském tvrzení, že masakr v Katyni spáchali Němci. Sám britský premiér Churchill o skutečném pachateli nepochyboval. Vzhledem ke strategickým zájmům během probíhající války ale nemohly narušit své vztahy se sovětským válečným spojencem.

   Podplukovník Van Vliet o cestě do Katyně 22. května 1945 nadiktoval svědectví genmjr. Claytonu Bissellovi, které bylo označeno jako přísně tajné a Vliet byl zavázán mlčenlivostí. Když na počátku 50. let katyňský případ vyšetřovala komise Kongresu USA (Maddenova komise), tak zjistila, že Vlietovo svědectví z roku 1945 se "ztratilo" a Vliet musel sepsat nové. Kapitánu Stewartovi bylo zase před výpovědí před komisí v roce 1951 zakázáno hovořit o zprávě poslané ze zajateckého tábora, což bylo odtajněno až v roce 2012. Obdobně byla utajena poválečná zpráva pplk. Stevensona.

   Západní důstojníci v Katyni na fotografiích publikovaných Němci v roce 1943 v "Amtliches Material zum Massenmord von Katyn":

(přejato z www.fronta.cz - ZDE)

Hlavní viníci Katyňského masakru

První řada zleva doprava: Lavrentij Berija, Josef Stalin.

Druhá řada zleva doprava: Klement Vorošilov, Vjačeslav Molotov.

Třetí řada zleva doprava: Anastáz Mikojan, Michail Kalinin.

Čtvrtá řada: Lazar Kaganovič.

Dopis lidového komisaře vnitra L. Beriji Stalinovi, 5. března 1940, přísně tajné.

   K rukám soudruha Stalina.

   V táborech válečných zajatců NKVD a ve věznicích v západních krajích Ukrajiny a Běloruska je dnes držena řada bývalých důstojníků polské armády, bývalých úředníků policie a polských zpravodajských služeb, členů nacionalistických kontrarevolučních stran, členů odhalených opozičních kontrarevolučních organizací, přeběhlíků a dalších, kteří jsou zavilými nepřáteli sovětské moci a prodchnuti nenávistí k sovětskému systému.

   Zajatí důstojníci armády a policie se v táborech snaží pokračovat v kontrarevoluční činnosti a provádějí protisovětskou agitaci. Každý z nich čeká jen na propuštění, aby se mohl aktivně zapojit do boje proti sovětské moci.

   Orgány NKVD v západních krajích Ukrajiny a Běloruska odhalily větší počet buřičských kontrarevolučních organizací. V čele všech těchto organizací působí bývalí polští důstojníci armády a policie spolu s četníky.

   Mezi bývalými přeběhlíky a těmi, kdo narušili hranice státu, je řada osob, o kterých se zjistilo, že patří ke kontrarevolučním špionážním a odbojovým organizacím.

   V zajateckých táborech je vězněno 14 736 bývalých důstojníků, úředníků, pozemkových vlastníků, policistů, četníků, vězeňských dozorců, usedlíků v pohraničních krajích (osadniky) a zpravodajských agentů (z nichž je více než 97 % Poláků). Do tohoto počtu nejsou zahrnuti prostí vojáci ani poddůstojníci.

   Vyčíslení je následující:

- generálové, plukovníci a podplukovníci: 295;

- majoři a kapitáni: 2 080;

- poručíci, podporučíci a aspiranti: 6 049;

- důstojníci a poddůstojníci policie, pohraniční stráže a četnictva: 1 030;

- policisté, četníci, vězeňští dozorci a zpravodajští agenti: 5 138;

- úředníci, pozemkoví vlastníci, kněží a usedlíci v pohraničních krajích: 144.

   Ve věznicích v západních krajích Ukrajiny a Běloruska je dalších 18 632 mužů (z toho 10 865 Poláků).

   Vyčíslení je následující:

- bývalí důstojníci: 1 207;

- bývalí zpravodajští agenti, policisté a četníci: 5 141;

- špioni a sabotéři: 347;

- bývalí pozemkoví vlastníci, továrníci a úředníci: 465;

- členové různých kontrarevolučních odbojových organizací a různé živly: 5 345;

- přeběhlíci: 6 127.

   Vzhledem k tomu, že všechna tato individua jsou zarytými a zuřivými nepřáteli sovětské moci, soudí NKVD SSSR, že je nezbytné:

   1.  Dát rozkaz, aby NKVD SSSR pohnala před zvláštní soudy:

   a)  14 700 bývalých důstojníků, úředníků, pozemkových vlastníků, policistů, zpravodajských agentů, četníků, usedlíků v pohraničních krajích a vězeňských dozorců, kteří jsou vězněni v táborech válečných zajatců;

   b)  11 000 členů různých kontrarevolučních špionážních a záškodnických organizací, bývalých pozemkových vlastníků, továrníků, bývalých důstojníků polské armády, úředníků a přeběhlíků, kteří byli zatčeni a jsou ve věznicích západních krajů Ukrajiny a Běloruska, a VYNESLA NAD NIMI NEJVYŠŠÍ TREST: SMRT ZASTŘELENÍM.

   2.  Jednotlivé případy se budou projednávat bez předvádění zadržených a bez vznesení obvinění; závěry vyšetřování a konečný rozsudek budou sděleny následovně:

   a)  formou potvrzení, která vystaví Správa pro případy válečných zajatců NKVD SSSR pro osoby vězněné v táborech válečných zajatců;

   b)  formou potvrzení, která vystaví NKVD Ukrajinské SSR a NKVD Běloruské SSR pro ostatní vězněné osoby.

   3.  Případy budou posuzovat a rozsudky vynášet tribunály složené ze tří osob: soudruhů Merkulova, Kobulova a Baštakova.

Lidový komisař ministerstva vnitra SSSR L. Berija.

(přejato z Černá kniha komunismu I. - zločiny, teror represe, Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartošek, Jean-Louis Margolin, Praha 1999, str. 191 - 193)