Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností... (1)

article preview

   Od okamžiku odhalení masových hrobů s postřílenými polskými důstojníky v Katyni až do začátku 90. let Sovětský svaz popíral svou vinu na tomto zločinu.

   

   Ještě v roce 1945, po skončení 2. světové války, byla v Československu vydána publikace s názvem "Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese zajatí polští důstojníci", ve které komunisté lživě tvrdí, že to byli nacisté, kdo polské důstojníky zavraždil.

 

 

 

Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese zajatí polští důstojníci (1. část)

 

Nakladatelství Svoboda v Praze 1945

 

 

   Podle usnesení Mimořádné státní komise pro zjištění a vyšetření zločinů německých fašistických vetřelců a jejich společníků byla vytvořena zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese, nedaleko Smolenska, zajatí polští důstojníci.

   Komise se skládala: z člena Mimořádné státní komise - člena Akademie věd N. N. Burděnka, jakožto předsedy komise, člena Mimořádné státní komise - člena akademie věd Alexeje Tolstého, člena Mimořádné státní komise - metropolity Nikolaje, předsedy Všeslovanského komitétu - generála-poručíka A. S. Gundorova, předsedy výkonného výboru Spolků Červeného kříže a Červeného půlměsíce - S. A. Kolesnikova, lidového komisaře osvěty RSFSR - člena Akademie věd V. P. Potěmkina, šéfa Hlavní vojenské sanitní zprávy Rudé armády - generála-plukovníka F. I. Smirnova a předsedy smolenského oblastního výkonného výboru sovětů - R. F. Mělnikova.

   Komise k vyplnění uloženého úkolu povolala k účasti na svém šetření tyto soudní lékaře znalce: hlavního soudního lékařského znalce lidového komisariátu zdravotnictví SSSR - ředitele věděckého výzkumného ústavu soudního lékařství V. F. Prozorovského, vedoucího oddělení soudního lékařství na II. moskevském lékařském ústavu - MUDra V. M. Smoljaninova, vedoucího vědeckého pracovníka Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR - P. S. Semenovského, vědeckého vedoucího pracovníka Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR - docenta M. D. Švajkovou a hlavního vojenského pathologa na frontě - majora zdravotní služby profesora D. N. Vyropajeva.

   Zvláštní komise měla k disposici obsáhlý materiál, který vypracoval člen Mimořádné státní komise akademik N. N. Burděnko, jeho spolupracovníci a soudní lékařští znalci, kteří přibyli do Smolenska 23. září 1943, okamžitě po jeho osvobození a prostudovali předběžně a vyšetřili okolnosti všech zločinů, spáchaných Němci.

   Zvláštní komise přezkoumala a zjistila na místě, že 15 km od Smolenska, směrem po vitebské silnici, v obvodu Katynského lesa, zvaném "Kozí hory", 200 metrů od silnice na jihozápad směrem k Dněpru, jsou hroby zajatých Poláků, postřílených německými okupanty.

   Podle disposice zvláštní komise, za přítomnosti všech členů zvláštní komise a soudních lékařských znalců, byly hroby otevřeny. V hrobech bylo nalezeno velké množství mrtvol v polských vojenských uniformách. Podle výpočtu soudních lékařských znalců je v hrobech celkem na 11 000 mrtvol.

   Soudní lékařští znalci provedli podrobné ohledání exhumovaných mrtvol, jakož i prohlídku dokumentů a věcných důkazů, jež byly nalezeny u mrtvol a v hrobech.

   Současně s otevřením hrobů a ohledáním mrtvol provedla zvláštní komise výslech četných svědků z řad místního obyvatelstva, jejichž výpověďmi se přesně zjišťuje doba a okolnosti zločinů, spáchaných německými okupanty.

   Z výpovědí svědků vychází najevo toto:

 

Katynský les

   Odedávna byl Katynský les oblíbeným místem, kde obyvatelstvo Smolenska trávilo obyčejně sváteční odpočinek. Lidé z okolí pásli v Katynském lese dobytek a opatřovali si tam palivo. Neexistovaly žádné zákazy či omezení přístupu do Katynského lesa.

   Takový stav v Katynském lese byl až do války. Ještě v létě 1941 byl v tomto lese průkopnický tábor Průmyslové pojišťovny, který byl zrušen teprve v červenci 1941.

   Od obsazení Smolenska německými okupanty, zavládl v Katynském lese jiný režim. Les střežily zesílené hlídky; na mnoha místech se objevily nápisy, které upozorňovaly, že ten, kdo vstoupí do lesa bez zvláštního povolení, bude na místě zastřelen.

   Zvlášť přísně byla střežena část Katynského lesa, nazývaná "Kozí hory", a též území na břehu Dněpru, kde ve vzdálenosti 700 metrů od nalezení hrobů polských válečných zajatců, bylo letovisko, ozdravovna smolenské správy lidového komisariátu vnitra. Po příchodu Němců se ubytovala v tomto domu německá instituce, která se nazývala: "Štáb 537. stavebního praporu".

 

Zajatí Poláci v obvodu Smolenska

   Zvláštní komisí bylo zjištěno, že před obsazením Smolenska a západních okresů oblasti německými okupanty pracovali na stavbě a upravování silnic polští váleční zajatci, důstojníci a vojáci. Zajatci byli umístěni ve třech táborech O. N. (Osobogo naznačenija - zvláštního určení) a označených: č. 1. O N, č. 2. O N a č. 3. O N. Byly vzdáleny 25 až 45 km na západ od Smolenska.

   Ze svědeckých výpovědí a dokumentárního materiálu vysvítá, že tyto tábory nemohly být v době zahájení válečných operací v důsledku vzniklé situace včas evakuovány, a všichni zajatí Poláci, jakož i část stráže a úředníků táborů, padli do německého zajetí.

   

   Bývalý náčelník tábora č. 1. O N, major státní bezpečnosti V. M. Větošnikov, vyslechnutý zvláštní komisí, vypověděl:

   "Čekal jsem na rozkaz k likvidaci tábora, avšak spojení se Smolenskem bylo přerušeno. Vypravil jsem se tedy s několika úředníky do Smolenska, abych zjistil stav. Ve Smolensku byla napjatá situace. Požádal jsem přednostu dopravního odboru smolenského úseku západní dráhy soudruha Ivanova, aby opatřil nutný počet vagonů k odvezení zajatých Poláků z tábora. Odpověděl mně, že na vagony nemohu spoléhat. Snažil jsem se též spojit s Moskvou, aby nám bylo povoleno jíti pěšky, ale nepodařilo se mi to.

   Němci v té době již odřízli Smolensk od tábora. Co se stalo se zajatými vojáky a se stráží, která zůstala v táboře, nevím."

 

   Inženýr S. V. Ivanov, který v červenci 1941 zastupoval přednostu dopravního oddělení smolenského úseku západní dráhy, vypověděl před zvláštní komisí:

   "Na mé oddělení docházely žádosti správy táborů pro polské válečné zajatce o opatření vagonů k odvezení Poláků. My jsme ale žádné volné vagony neměli. Kromě toho poslat vagony po trati ke stanici Gusino, kde bylo nejvíce zajatých polských vojáků, jsme však stejně nemohli, protože tato trať již byla ostřelována. Proto jsme nemohli vyhovět žádostem správy táborů. Tak se stalo, že zajatí Poláci zůstali ve smolenské oblasti."

 

   Že zajatí Poláci zůstali v táborech ve smolenské oblasti, je potvrzováno výpověďmi četných svědků, kteří vídávali tyto Poláky v okolí Smolenska v prvních měsících okupace až do září 1941.

 

   Svědkyně Sašněvová Marie Alexandrovna, učitelka na obecné škole ve vesnici Zeňkovo, vylíčila zvláštní komisi případ, jak v srpnu 1941 poskytla ve svém domě ve vesnici Zeňkovo útočiště zajatému Polákovi, jenž uprchl z tábora:

   ". . . Polák byl v polské vojenské uniformě, kterou jsem ihned poznala, neboť v letech 1940 - 1941 jsem vídávala na silnici skupiny zajatých Poláků, kteří pod dohledem stráží prováděli na silnici nějaké práce. . . Polák vzbudil můj zájem, neboť, jak jsem se dozvěděla, byl před svým povoláním k vojenské službě v Polsku učitelem na obecné škole. Jelikož jsem absolvovala obecnou odbornou pedagogickou školu a hodlala jsem se stát učitelkou, dala jsem se s ním do řeči. Vyprávěl mně, že absolvoval v Polsku učitelský ústav, později se učil v jakési vojenské škole a byl podporučíkem v záloze. Na začátku válečných akcí Polska s Německem byl povolán k aktivní službě, byl v Brest-Litovsku, kde byl zajat jednotkami Rudé armády. . . Přes rok byl v táboře u Smolenska.

   Když přišli Němci, obsadili polský tábor a zavedli v něm krutý režim. Němci nepovažovali Poláky za lidi, všemožně je utlačovali a týrali. Byly případy, že Poláci byli pro nic a za nic zastřeleni. Tehdy se rozhodl utéci. Když vyprávěl o sobě, zmínil se, že také jeho žena je učitelkou, že má doma dva bratry a dvě sestry. . ."

 

   Když druhého dne odcházel, řekl při loučení své jméno, které si Sašněvová zapsala v knize. V knize "Praktické práce z přírodopisu" od Jagodovského, kterou Sašněvová předložila zvláštní komisi, je na poslední stránce poznámka: "Lojek Jósef a Zofja. Město Zamość, ulica Ogrodowa, č. 25."

   V seznamech, které Němci uveřejnili, je pod č. 3.796 uveden Lojek Józef poručík jako zastřelený na "Kozích Horách" v Katynském lese na jaře 1940.

   Podle německé zprávy byl tedy Lojek Józef zastřelen - rok před tím, než jej poznala svědkyně Sašněvová.

   

   Svědek N. V. Danilenkov, rolník z kolchozu "Krasnaja Zarja", při katynském vesnickém sovětu, vypověděl:

   "V roce 1941, v srpnu až v září, kdy přišli Němci, vídával jsem Poláky, kteří pracovali na silnici ve skupinách po 15 - 20 lidech."

   Ve stejném smyslu vypovídali svědci: Soldatěnkov - bývalý starosta vesnice Borek, A. S. Kolačev - smolenský lékař, A. P. Ogloblin - kněz, T. I. Sergějev - traťmistr, P. A. Smirjagin - inženýr, A. M. Moskovská - smolenská občanka, A. M. Alexejev - předseda kolchozu vesnice Boroky, J. V. Kucev - vodárenský technik, V. P. Gorodecký - duchovní, A. T. Bazekinová - účetní, J. N. Větrovová - učitelka, I. V. Savvatějev - výpravčí na stanici Gnězdovo a j.

 

Razzie na polské válečné zajatce

   Že zajatí Poláci byli ve smolenských okresech ještě na podzim 1941, je potvrzováno též skutečností, že Němci prováděli četné razzie na tyto zajatce, uprchlé z táborů.

 

   Svědek I. M. Kartoškin, tesař, vypověděl:

   "Zajaté Poláky hledali Němci na podzim 1941 nejen v lesích, nýbrž byla povolávána na pomoc i policie k nočním prohlídkám vesnic."

   Bývalý starosta vesnice Novyje Bateky - M. D. Zacharov, vypověděl, že na podzim 1941 Němci usilovně "pročesávali" vesnice a lesy v honbě za polskými zajatci.

   Svědek N. V. Danilenkov, rolník z kolchozu "Krasnaja Zarja", vypověděl:

   "U nás byly prováděny zvláštní razie na zajaté Poláky, kteří utekli stráži. Takové prohlídky byly v mém domě dvakrát nebo třikrát. Po jedné prohlídce jsem se zeptal starosty Sergejeva Konstantina, koho hledají v naší vesnici. Sergejev mi řekl, že z německého velitelství přišel rozkaz, aby ve všech domech bez výjimky byly provedeny prohlídky, protože prý se v naší vsi skrývají zajatí Poláci, kteří uprchli z tábora. Po nějaké době prohlídky přestaly."

   Svědek T. J. Fatkov, kolchozník, vypověděl:

   "Razzie na zajaté Poláky byly prováděny několikrát. Bylo to v srpnu až v září 1941. Pak tyto razzie přestaly a více nikdo polské válečné zajatce neviděl."

 

Postřílení zajatých Poláků

   Výše uvedený "štáb 537. stavebního praporu", ubytovavší se v domě na "Kozích Horách", neprováděl žádné stavební práce. Jeho činnost byla chována v přísné tajnosti.

   Čím se tento štáb zabýval ve skutečnosti, dokázali četní svědci, mezi nimi též svědkyně Alexejevová A. M., Michajlová O. A. Konachovská Z. P. - bydlící vesměs ve vsi Boroky, katynský vesnický sovět.

   Tyto ženy na rozkaz německého velení osady Katyň poslal starosta obce Boroky - Soldatěnkov V. I. k obsluze mužstva "štábu" v uvedeném domě.

   Když přišly na "Kozí Hory", překladatel jim oznámil řadu zákazů: nevzdalovat se vůbec od domu a nechodit do lesa, nevcházet bez vyzvání a bez doprovodu německých vojáků do pokojů domu, nezůstávat v místě přes noc. Přicházet do práce a odcházet směly jen přísně vymezenou cestou a jen v doprovodu vojáků.

   Tento zákaz oznámil Alexejevové, Michajlové Konachovské prostřednictvím překladatele osobně velitel německého úřadu oberstlajtnant Arnes, který je proto každou zvlášť vyzval k sobě.

 

   Pokud jde o složení "štábu", Alexejevová A. M. vypověděla:

   "V domu na "Kozích Horách" bylo stále kolem 30 Němců; velitelem byl oberstlajtnant Arnes, jeho pobočníkem oberlajtnant Rext. Byl tam také lajtnant Hott, strážmistr Lümmert, poddůstojník intendatury Rose, jeho pomocník Isicke, oberfeldvebl Grenewski, který měl na starosti elektrárnu, desátník, fotograf, jehož jméno si nepamatuji, pak překladatel - Němec z Povolží, který se, myslím, jmenoval Johann, ale my jsme mu říkaly Ivan, kuchař Gustav a ještě jiní, jejichž jména a příjmení neznám."

 

   Brzy poté co nastoupily práci, Alexejevová, Michajlová Konachovská zpozorovaly, že se v domě "děje cosi nekalého". Alexejevová A. M. vypověděla:

   ". . . Překladatel Johann nás Arnesovým jménem několikrát upozornil, že musíme "držet jazyk za zuby" a nežvanit o tom, co v domě vidíme a slyšíme. Mimo to jsem se podle celé řady okolností dohadovala, že Němci provádějí v domě cosi nekalého. . .

   Koncem srpna a skoro celé září roku 1941 přijíždělo k domu na "Kozích Horách" denně několik nákladních aut.

   Z počátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak jsem si povšimla, že pokaždé, když na území našeho domu přijížděla tato auta, zastavovala se tak na půl hodiny a někdy na celou hodinu, kdesi na cestě vedoucí od silnice k našemu domu.

   To jsem usoudila z toho, že hluk motorů krátce po příjezdu aut na území uzdravovny umlkal. Jakmile utichl hluk motorů, bylo slyšet střílení. Rány padaly jedna za druhou v krátkých, ale přibližně stejných intervalech. Potom střelba přestala a auta přijížděla k našemu domu.

   Z aut vycházeli němečtí vojáci a poddůstojníci. Vždy hlučně rozprávěli a hned se šli koupat do lázní. Potom začínala pitka. V lázních se v takových dnech vždy topilo.

   Ve dnech, kdy přijížděla auta, přicházeli do ozdravovny také jiní vojáci od nějakého druhého německého oddílu. Pro tyto vojáky se stavěly postele do místnosti kasina, které bylo v jednom sále domu. V takových dnech se v kuchyni připravovalo velmi mnoho jídla a podávala se na stůl dvojnásobná dávka lihových nápojů.

   Vždycky krátce po příjezdu aut odešli tito vojáci s puškami do lesa. Šli zřejmě na místo, kde stála auta, protože se za půl hodiny nebo za hodinu vraceli v autech s vojáky, kteří v našem domu bydleli stále.

   Jistě bych si byla toho nepovšimla a nevěnovala pozornost tomu, jak umlká a obnovuje se hluk na území uzdravovny, kdyby nás, mne, Konachovskou Michajlovou, po každé, když přijížděla auta, nezaháněli do kuchyně, jestliže jsme v té době byly na dvoře, anebo nám nezakazovali vycházet z kuchyně, když jsme byli v kuchyni.

   Tato okolnost a také to, že jsem několikrát zahlédla čerstvou krev na uniformách dvou svobodníků, přiměla mne k tomu, abych pozorněji sledovala, co se děje v domě. Tu jsem si povšimla podivných přestávek v jízdě aut a jejich zastávek v lese. Zpozorovala jsem také, že stopy krve byly vždy na uniformách těchže lidí, dvou svobodníků. Jeden z nich byl vysoký, zrzavý a druhý - střední postavy, blonďák.

   Ze všeho toho jsem usoudila, že Němci přiváželi k našemu domu lidi a stříleli je. Dokonce jsem tušila, kde se tak přibližně děje, protože, když jsem přicházívala a odcházívala z domu, pozorovala jsem nedaleko od cesty na několika místech čerstvě naházenou zem. Místo s touto čerstvou hlinou bylo den ze dne větší. Po čase se neodlišovalo od okolí."

   Na otázku zvláštní komise, kdo byl popravován v lese u ozdravovny, Alexejevová odpověděla, že byli stříleni zajatí Poláci.

   "Byly dny, kdy auta nepřijížděla a vojáci přece odcházeli do lesa a odtud byly slyšet časté jednotlivé výstřely. Po návratu šli vojáci vždy do lázní; potom byla pitka. Stal se také takový případ: zdržela jsem se jednou v domu trochu déle než obvykle. Michajlová Konachovská již odešly. Ještě jsem nebyla hotova s prací, kvůli které jsem zůstala, když náhle přišel voják, a řekl, že mohu jít domů. Prý to nařídil Rose. Pak mne tento voják doprovodil k silnici.

   Došla jsem po silnici k zatáčce, tak 150 - 200 metrů od domu, tu vidím, jak po silnici jde skupina zajatých Poláků, asi 30 lidí, provázená silnou stráží Němců.

   Že to byli Poláci, jsem poznala proto, že ještě před vypuknutím války, a pak nějakou dobu po příchodu Němců, jsem vídala na silnici zajaté Poláky, ve stejné uniformě, s jejich zvláštními čtyřrohými čepicemi.

   Zastavila jsem se na mezi, abych viděla, kam je vedou, a uviděla jsem, jak zahnuli u zatáčky k našemu domu. Protože již v té době jsem pozorně sledovala všecko, co se v domě dělo, začalo mne to zajímat. Vrátila jsem se po silnici trochu zpět, schovala v křoví u cesty a čekala. Tak za 20 - 30 minut jsem zaslechla ty zvláštní, mně známé ojedinělé výstřely.

   Tu mně bylo všechno jasné, a šla jsem rychle domů.

   Z tohoto případu jsem usoudila dále, že Němci zabíjeli Poláky nejen ve dne, když jsme pracovaly v domě, ale také v noci, za naší nepřítomnosti. Věc byla pro mne tehdy jasná také proto, když jsem si vzpomněla na případy, kdy všichni důstojníci a vojáci, bydlící v domě, vstávali, kromě stráží, pozdě, i ve 12 hodin v poledne.

   Několikrát jsme pak podle napětí, které nastalo v domě, usoudily, že na "Kozí Hory" přivedly Poláky.

   Tu všichni důstojníci odcházeli z domu, doma zůstávalo jen několik stráží, a strážmistr stále kontroloval stráže telefonicky. . ."

 

Michajlová O. A. vypověděla:

   "V září 1941 se v lese, zvaném "Kozí Hory", velmi často rozléhala střelba. Z počátku jsem nevěnovala pozornost nákladním autům, která přijížděla k našemu domu. Auta byla zelená, přikrytá se stran i nahoře, a vždycky s nimi přijížděli poddůstojníci. Pak jsem zpozorovala, že tato auta nikdy nezajíždějí do naší garáže, a nikdy není z nich nic skládáno. Přijížděla velmi často, zvláště v září 1941.

   Mezi poddůstojníky, kteří vždy seděli vedle šoféra, jsem vídala jednoho vysokého, bledého, zrzavého. Když auta přijela k našemu domu, všichni poddůstojníci, jako na povel, šli hned do lázní a dlouho se tam myli. A potom se v domě pilo.

   Jednou tento vysoký, zrzavý Němec, zašel do kuchyně a chtěl pít. Když pil ze sklenice vodu, zahlédla jsem krev na manžetě pravého rukávu jeho blůzy."

 

   O. A. Michajlová Z. P. Konachovská jednou viděly, jak byli odvedeni k zastřelení dva zajatí Poláci, kteří zřejmě Němcům utekli a byli potom dopadeni. Michajlová o tom vypověděla:

   "Jednou, když jsem jako obvykle pracovala s Konachovskou v kuchyni, jsem zaslechla nedaleko domu křik. Když jsme vyšly ze dveří, uviděly jsme dva zajaté Poláky, obklopené německými vojáky, kteří něco vysvětlovali poddůstojníkovi Rosemu. Potom k nim přišel oberstlajtnant Arnes a něco řekl Rosemu. Schovaly jsme se, neboť jsme se bály, že nás Rose za zvědavost zbije. Přesto však nás zpozorovali, a mechanik Gliněvský, na Roseho pokyn, nás zahnal do kuchyně, a Poláky odvedl opodál domu. Za chvíli jsme slyšely výstřely. Němečtí důstojníci a poddůstojník Rose, kteří se brzy vrátili, živě spolu rozmlouvali. Vyšly jsme s Konachovskou ven, abychom zjistily, co udělali Němci s chycenými Poláky. Současně s námi vyšel hlavním vchodem domu Arnesův pobočník, zeptal se něco německy Roseho, který na to odpověděl, rovněž německy, slovy: "Všechno je v pořádku." Těmto slovům jsem rozuměla, protože jich Němci užívali často v rozmluvách mezi sebou. Ze všeho, co se stalo, jsem si domyslela, že oba Poláci byli zastřeleni."

   Shodně o tomto případě vypověděla i Z. P. Konachovská.

   Alexejevová, Michajlová Konachovská byly událostmi, k nimž docházelo v domě, tak postrašeny, že se rozhodly pod nějakou vhodnou záminkou zanechat práce v tomto domě. Využily toho, že jim byl začátkem ledna 1942 snížen plat z 9 marek na 3 marky měsíčně; na návrh Michajlové, nepřišly jednou do práce. Týž večer za nimi přijeli autem, odvezli je do domu a za trest posadili do temnice - Michajlovou na 8 dní, Alexejevovou Konachovskou na 3 dny. Když si odseděly tento trest, byly všechny z práce propuštěny.

   Po celou dobu svého zaměstnání v domě se Alexejevová, Michajlová Konachovská bály promluvit mezi sebou o tom, co se v místě dělo. Teprve, když byly zatčeny a seděly v temnici, rozhovořily se v noci o tom mezi sebou.

   Michajlová při výslechu 24. prosince 1943 vypověděla:

   "Tam jsem se po prvé otevřeně rozhovořily o tom, co se děje v domě. Vypravovala jsem všecko, co jsem věděla, a ukázalo se, že také Konachovská Alexejevová znají všecky tyto události, ale stejně jako já, bály se o tom mluvit. Tehdy jsem se také dověděla, že Němci popravovali na "Kozích Horách" výslovně polské zajatce, neboť Alexejevová vyprávěla, jak jednou na podzim 1941 šla z práce a viděla, jak Němci odváděli do lesa na "Kozích Horách" velkou skupinu zajatých Poláků, a pak zaslechla z toho místa střelbu."

   Podobně o událostech vypovídala Alexejevová Konachovská.

   Když si Alexejevová, Konachovská Michajlová vzájemně vylíčily své pozorování, došly k pevnému přesvědčení, že Němci prováděli v srpnu a září 1941 na "Kozích Horách" hromadné popravování zajatých Poláků.

   Výpovědi Alexejevové potvrzuje výpověď jejího otce - Alexejeva Michajla, jemuž dcera ještě v době, kdy pracovala v onom domě, na podzim 1941, vyprávěla o tom, co tam dělají Němci.

   "Dlouho mně nic neříkala, - vypověděl Alexejev Michajl. - Jen když přicházívala domů, stěžovala si, jaké je to strašné pracovat v tom domě, a že neví, co dělat, aby se odtud dostala. Když jsem se jí ptal, proč je to strašné, říkala jen, že se v lese často střílí. Když jednou přišla domů, sdělila mně jako tajemství, že Němci popravují na "Kozích Horách" Poláky. Když jsem dceru vyslechl, přísně jsem jí přikázal, aby nikomu o tom nevyprávěla, nebo se to Němci dozvědí, a bude trpět celá rodina."

 

   O tom, že na "Kozí Hory" byli přiváděni Poláci v nevelkých skupinách o 20 - 30 lidech, v doprovodu 5 - 7 německých vojáků, vypověděli i jiní svědci, vyslechnutí zvláštní komisí:

   Kiselev P. G. - rolník ze samoty na "Kozích Horách", Krivozercev M. G. - tesař na stanici Krasnyj Bor v katynském lese, Ivanov S. V. - bývalý přednosta stanice Gnězdovo v obvodu katynského lesa, Savvatějev I. V. - výpravčí na téže stanici, Alexejev M. A. - předseda kolchozu ve vsi Boroky, Ogloblin A. P. - kněz kuprinského kostela a j.

   Tito svědci slyšeli též výstřely, ozývající se z lesa na "Kozích Horách".

   Velmi důležité pro vyjasnění toho, co se na podzim roku 1941 dělo v domě na "Kozích Horách", jsou výpovědi Bazilevského B. V., profesora astronomie, ředitele observatoře ve Smolensku.

   Profesora Bazilevského Němci hned první den po okupaci Smolenska jmenovali, proti jeho vůli, náměstkem náčelníka města (starosty), a náčelníkem města jmenovali advokáta B. G. Meňšagina, který pak s nimi odešel, zrádce, který požíval zvláštní důvěry německého velení, zvláště velitele Smolenska von Schwetze.

   Počátkem září 1941 Bazilevský požádal Meňšagina, aby se přimluvil u velitele von Schwetze za osvobození učitele Žigliňského ze zajateckého tábora č. 126. Meňšagin, plně tuto prosbu, obrátil se k von Schwetzovi, a pak sdělil Bazilevskému, že jeho prosbě nemůže být vyhověno, protože, podle slov von Schwetze - přišla směrnice z Berlína, nařizující, aby vůči válečným zajatcům byl důsledně uplatňován co nejtvrdší režim, a nebyla dopuštěna žádná shovívavost v této otázce.

   "Namítl jsem mimovolně - vypověděl Bazilevský - co může být tvrdšího, než režim existující v táboře?" Meňšagin se na mne divně podíval, a nakloniv se ke mně, tiše odpověděl: ´Máte možná pravdu. Rusové budou alespoň umírat sami, ale zajaté Poláky je uloženo prostě vyhladit.´ 

   ´Jak to? Jak tomu mám rozumět?´ - zvolal jsem.

   ´Je to třeba chápat doslova. Je taková směrnice z Berlína´ - odpověděl Meňšagin, a hned mně připomněl: ´Pro všechno svaté, nikomu o tom neříkejte. . .´

   "Dva týdny po uvedeném rozhovoru s Meňšaginem, když jsem byl u něho znovu na audienci, neudržel jsem se, a zeptal se: ´Co je slyšet o Polácích?´ Meňšagin chvíli otálel, ale potom přece jen odpověděl: ´Ti jsou již vyřízeni. Von Schwetz mně řekl, že byli postříleni, kdesi nedaleko Smolenska.´

   Když Meňšagin viděl můj zmatek, upozornil mne znovu, že je třeba chovat tuto věc v nejpřísnější tajnosti, a pak mně začal objasňovat ´linii´ postupu Němců v této otázce. Řekl, že popravení Poláků je článkem v celém řetězu protipolské politiky Německa, která se zostřila zejména v souvislosti s uzavřením rusko-polské smlouvy."

   Bazilevský pak vylíčil zvláštní komisi obsah svého rozhovoru se zonderführerem 7. oddělení německého velitelství Hirschfeldem - pobaltským Němcem, dobře mluvícím rusky.

   "Hirschfeld mně s cynickou otevřeností prohlásil, že je historicky dokázána špatnost Poláků a jejich méněcennost, a proto zmenšení počtu polského obyvatelstva bude k prospěchu, a bude tak možno rozšířit životní prostor Německa. V této souvislosti Hirschfeld vychloubačně vyprávěl, že v Polsku nezůstane vůbec žádná inteligence, protože byla oběšena, postřílena nebo zavřena do táborů."

   Výpovědi Bazilevského potvrdil za výslechu před zvláštní komisí I. J. Jefimov, profesor fysiky, kterému hned tehdy na podzim 1941, vyprávěl Bazilevský o své rozmluvě s Meňšaginem.

 

   Dokumentárním potvrzením výpovědí Bazilevského Jefimova jsou vlastnoruční zápisky Meňšaginovy, které si učinil ve svém notesu.

   Tento zápisník o 17 neplných stránkách, byl nalezen v aktech městské správy Smolenska po osvobození města Rudou armádou.

   To, že zápisník patřil Meňšaginovi, a že jde o jeho rukopis, je ověřeno jak výpověďmi Bazilevského dobře znajícího Meňšaginovův rukopis, tak i grafologickým odborným posudkem.

   Soudě podle dat, uvedených v zápisníku, týká se jeho obsah období od prvních dnů srpna 1941 až do listopadu téhož roku.

   Mezi různými poznámkami o hospodářských záležitostech (o dříví, elektrickém proudu, obchodu a pod.) jsou četné zápisy, které si Meňšagin poznamenal, zřejmě aby je nezapomněl, jako na př. pokyny německého velitelství města Smolenska.

   Z těchto záznamů je dostatečně jasný okruh otázek, kterými se zabývala správa města, jako orgán vykonávající všechny pokyny německého velení. Na prvních třech stránkách zápisníku je podrobně popsán řád organisace židovského "ghetta" a systém persekuce, uplatňovaný vůči Židům.

   Na 10. stránce, datované 15. srpna 1941, je napsáno:

   "Všechny uprchlé polské zajatce pochytat a dopravit na velitelství."

   Na 15. stránce je (bez data) zapsáno:

   "Rozšiřují-li se mezi obyvatelstvem pověsti o postřílení polských zajatců na "Kozích Horách" (Umnovovi)."

   Z prvé poznámky vysvítá za prvé, že zajatí Poláci byli ještě 15. srpna 1941 v obvodu Smolenska, za druhé, že byli německými úřady zatýkány.

   Druhá poznámka svědčí o tom, že německé velení, znepokojené tím, že pověsti o spáchaném jimi zločinu se mohou rozšířit mezi obyvatelstvem, specielně nařídilo zjistit, není-li tomu tak.

   Umnov, o němž je zmínka v poznámce, byl v prvních měsících okupace Smolenska velitelem ruské policie v městě.

 

Vznik německé provokace

   V zimě 1942/43 se všeobecná válečná situace ostře změnila k neprospěchu Němců. Válečná moc Sovětského svazu stále rostla, jednota SSSR se spojenci sílila. Němci se rozhodli sáhnout k provokaci. K tomu účelu využili zločinů, které sami spáchali v Katynském lese a nařkli z nich orgány sovětské moci. Tímto manévrem hodlali vyvolat rozmíšku mezi Rusy a Poláky a zastřít stopy svých zločinů.

 

   Duchovní z vesnice Kuprino ve smolenském okresu A. P. Ogloblin, vypověděl:

   " . . . Po stalingradských událostech, kdy mezi Němci zavládla nejistota, zosnovali tento případ. Mezi obyvatelstvem se říkalo, že ´Němci si napravují reputaci´."

   Němci, když začali připravovat katynskou provokaci, v první řadě počali hledat "svědky", kteří by se dali přemluvit, podplatit nebo zastrašit vyhrůžkami, a vypovídali by tak, jako bylo Němcům třeba.

   Vyhlédli si rolníka Kiseleva Parfěna Gavriloviče, nar. r. 1870, bydlícího na "Kozích Horách" ve svém domku, na samotě, v blízkosti ozdravovny.

   Již koncem roku 1942 si Kiseleva povolali na Gestapo, a tam, hrozíce mu zastřelením, na něm žádali, aby falešně dosvědčil, že je mu známo, jak na jaře 1940 bolševici v letní ozdravovně správy lidového komisariátu vnitra na "Kozích Horách" postříleli zajaté Poláky.

   Kiselev o tom vypověděl:

   "Na podzim 1942 přišli za mnou dva policisté, a nařídili mi, abych se dostavil na Gestapo na stanici Gnězdovo. Šel jsem tam téhož dne. Gestapo bylo v dvoupatrovém domě vedle železniční stanice. V místnosti, kam jsem vešel, byl německý důstojník a překladatel. Německý důstojník se mne prostřednictvím překladatele vyptával, jak dlouho žiji v tomto okresu, jaké mám zaměstnání a jaké jsou mé majetkové poměry.

   Řekl jsem, že žiji od roku 1917 na samotě v obvodu "Kozích Hor" a pracuji na svém hospodářství. O svých majetkových poměrech jsem řekl, že bývají těžkosti, protože už jsem starý a syny mám na vojně.

   Po krátké rozmluvě v tomto smyslu důstojník řekl, že prý v Katynském lese, v obvodu "Kozích Hor", podle informací Gestapa, postříleli lidé z NKVD (lidového komisariátu vnitra) r. 1940 polské důstojníky, a zeptal se mne, co mohu v téhle věci dosvědčit. Odpověděl jsem, že jsem nikdy vůbec neslyšel, že by lidový komisariát vnitra prováděl popravy zastřelením na "Kozích Horách", a vysvětlil jsem důstojníkovi, že je to sotva možné, protože "Kozí Hory" jsou naprosto přístupné místo, kde je stále plno lidí, a kdyby se tam prováděly popravy, vědělo by o tom všechno obyvatelstvo okolních vesnic.

   Důstojník řekl, že přesto musím učinit takovou výpověď, neboť prý se tak dělo. Za takovou výpověď mi slíbil velkou odměnu.

   Řekl jsem důstojníkovi znovu, že o popravách nic nevím, a že se to před válkou v našem kraji vůbec nemohlo stát. Důstojník ale přesto znovu naléhal, abych učinil lživou výpověď.

   Tohle byla první rozmluva. Po druhé mne zavolali na Gestapo až v únoru 1943. To už mi bylo známo, že na Gestapo byli zavoláni i jiní lidé z okolních vesnic, a že také od nich žádali takové výpovědi jako ode mne.

   Na Gestapu byl týž důstojník a překladatel jako při prvním výslechu. Znovu ode mne žádali, abych učinil výpověď, že jsem byl v roce 1940 očitým svědkem, když lidé od NKVD postříleli polské důstojníky. Řekl jsem znovu důstojníkovi Gestapa, že je to lež, neboť před válkou jsem o žádných popravách nic neslyšel, a že falešně nic vypovídat nebudu. Překladatel mne však neposlouchal, vzal ze stolu už napsaný protokol, a přečetl mi jej. Říkalo se v něm, že já, Kiselev, bytem na samotě v obvodu "Kozích Hor", jsem v roce 1940 viděl, jak lidé od lidového komisariátu vnitra stříleli polské důstojníky. Když překladatel tento protokol přečetl, vyzval mne, abych věc podepsal. Odepřel jsem. Překladatel mne tomu počal donucovat silou: nadával mně, vyhrožoval. Ke konci prohlásil: - ´Buď ihned podepíšete, nebo vás zničíme. Vyberte si!´

   Zalekl jsem se výhrůžek a podepsal jsem protokol. Myslel jsem, že celá věc je tím skončena."

   Později, když Němci uspořádali zájezdy různých "delegací" ke katynským hrobům, byl Kiselov donucen učinit výpověď před přibyvší "polskou delegací".

   Kiselev, který však zapomněl obsah protokolu, podepsaný jím na Gestapu, se mátl, a ke konci odepřel mluvit.

   Gestapo po té Kiseleva zatklo. Půldruhého měsíce byl nelítostně zbíjen. Tak znovu dosáhli, že dal souhlas k "veřejnému projevu".

   O tom Kiselev vypověděl:

   "Ve skutečnosti to dopadlo jinak.

   Na jaře 1943 Němci oznámili, že objevili v Katynském lese v obvodě "Kozích Hor" hroby polských důstojníků, kteří prý byli v roce 1940 postříleni orgány lidového komisariátu vnitra.

   Brzy nato přišel ke mně do domu překladatel Gestapa a vedl mne do lesa, do obvodu "Kozích Hor".

   Když jsme vyšli z domu a šli sami dva, překladatel mne upozornil, že teď musím před lidmi v lese všechno vylíčit , přesně tak, jak to bylo napsáno v protokolu, který jsem podepsal na Gestapu.

   Když jsme přišli do lesa, uviděl jsem rozkopané hroby, a u nich skupinu neznámých mně osob. Překladatel mně řekl, že to jsou ´polští delegáti´, kteří přijeli, aby si prohlédli hroby.

   Když jsme došli k hrobům, ´delegáti´, mluvící rusky, se mne vyptávali, jak to bylo při postřílení Poláků. Protože ale od doby, kdy jsem byl na Gestapu, uplynul více než měsíc, zapomněl jsem všechno, co bylo v dokumentu, který jsem podepsal, zaplétal jsem se a na konec jsem řekl, že o zastřelení polských důstojníků nevím nic.

   Německý důstojník se velmi rozzlobil. Překladatel mne pak hrubě odtáhl od ´delegace´, a zahnal pryč.

   Druhého dne ráno přijelo k mému stavení auto s důstojníkem Gestapa. Důstojník mne vyhledal na dvoře, a řekl, že jsem zatčen. Posadil mne do auta a odvezl do smolenského vězení. . .

   Ve vězení jsem byl mnohokrát předvolán k výslechu, kde jsem však byl více bit, než vyslýchán. Když mne po prvé přivedli, silně mne zbili, nadávali mně. Říkali, že jsem je podvedl. Pak mne zas odvedli do cely.

   Když jsem byl předvolán po druhé, řekli mně, že musím veřejně říkat, že jsem byl očitým svědkem toho, když bolševici postříleli polské důstojníky, a že do té doby, dokud se Gestapo nepřesvědčí, že to budu dělat svědomitě, mne z vězení nepustí. Prohlásil jsem důstojníkovi, že raději budu sedět ve vězení, než říkat lidem do očí lež. Potom jsem byl silně zbit.

   Takových výslechů, provázených bitím, bylo několik. Ze všeho jsem úplně zeslábl, počal jsem špatně slyšet a nemohl jsem vládnout pravou rukou.

   Asi tak za měsíc po zatčení mne německý důstojník předvolal, a řekl:

   ´Tak vidíte, Kiseleve, co způsobila vaše tvrdohlavost. Rozhodli jsme se, že vás popravíme. Ráno vás odvezeme do katynského lesa a pověsíme.´

   Prosil jsem důstojníka, aby to nedělal, dokazoval jsem mu, že se nehodím k úloze ´očitého svědka´ popravy, protože vůbec neumím lhát a znovu něco popletu. Důstojník trval na svém. Za několik minut vešli do kabinetu vojáci a počali mne bít gumovými obušky.

   Nevydržel jsem bití a mučení, a řekl jsem, že tedy budu před lidmi říkat výmysly o tom, jak Poláky postříleli bolševici. Po té jsem byl propuštěn z vězení s podmínkou, že na první zavolání Němců budu mluvit před ´delegacemi´ v katynském lese. . .

   Vždycky, než jsem byl odveden do lesa k vykopaným hrobům, přišel za mnou překladatel, vyvolal mne na dvůr, odvedl stranou, aby nikdo nic neslyšel, a půl hodiny jsem se musel učit nazpaměť všecko, co bude třeba říkat o tom, jak v roce 1940 lidé z NKVD postříleli polské důstojníky.

   Pamatuji si, že překladatel mi říkal asi tohle: ´Bydlím na samotě v obvodu ´Kozích Hor´, nedaleko ozdravovny NKVD. Na jaře roku 1940 jsem viděl, jak přiváželi do lesa Poláky, a za nocí je stříleli.´ A rozhodně bylo třeba doslovně říci, že ´je to dílo NKVD (lidového komisariátu vnitra).´

   Když jsem se pak naučil, co mi říkal překladatel, odváděl mne do lesa k rozkopaným hrobům, a na jeho pokyn jsem musel všechno opakovat před přítomnými ´delegacemi´. To, co jsem vyprávěl, přísně kontroloval, a rozhovor řídil překladatel Gestapa.

   Když jsem jednou mluvil před jakousi ´delegací´, někdo se mne zeptal: ´Viděl jste osobně tyto Poláky před tím, než je bolševici postříleli?´ Nebyl jsem na takovou otázku připraven, a odpověděl jsem, jak tomu opravdu bylo: že jsem vídal polské válečné zajatce před tím, než začala válka, když pracovali na cestách. Tenkrát mne překladatel hrubě odtáhl na stranu a poslal rychle domů.

   Uvěřte mně, prosím vás, že jsem měl po celou dobu výčitky svědomí, protože jsem věděl, že ve skutečnosti polské důstojníky postříleli Němci v roce 1941, ale nevěděl jsem, co si mám počít, protože jsem byl v ustavičném strachu, že budu znovu zatčen a mučen."

   Výpovědi P. G. Kiseleva o jeho předvolání na Gestapo, o pozdějším zatčení a zbíjení potvrzuje jeho žena Axima Kiselevá, narozená 1870, společně s ním bydlící, jeho syn Kiselev Vasilij, nar. r. 1911 a snacha Kiselevá Marie, nar. r. 1918, jakož i nájemník Kiselevův, traťmistr Sergejev Timofěj Ivanovič, nar. r. 1901.

   Zmrzačení, způsobená Kiselevovi na Gestapu (pohmoždění ramene a značná ztráta sluchu) jsou potvrzena protokolem o lékařském šetření.

 

   Němci, shánějíce "svědky", soustředili pak pozornost na zaměstnance železniční stanice Gnězdovo, vzdálené 2 a půl km od "Kozích Hor".

   Na tuto stanici přijížděli na jaře 1940 zajatí Poláci, a Němci si zřejmě chtěli opatřit potřebné výpovědi železničářů. Za tímto účelem na jaře 1943 povolali Němci na Gestapo S. V. Ivanova, bývalého přednostu stanice Gnězdovo, výpravčího stanice J. V. Savvatějeva a jiné.

   S. V. Ivanov, nar. r. 1882, vypověděl o okolnostech svého předvolání na Gestapo toto:

   ". . . Bylo to v březnu roku 1943. Vyslýchal mne německý důstojník v přítomnosti překladatele. Když se mne důstojník prostřednictvím překladatele vyptal, kdo jsem a jakou hodnost jsem zaujímal na stanici Gnězdovo před tím, než obvod okupovali Němci, otázal se mne, zda je mi známo, že na jaře roku 1940 přibylo na stanici Gnězdovo několik vlaků s velkými skupinami zajatých polských důstojníků.

   Řekl jsem, že o tom vím.

   Důstojník se mne pak otázal, zda je mi známo, že bolševici tehdy na jaře 1940, krátce po přibytí polských důstojníků, všechny v Katynském lese postříleli.

   Odpověděl jsem, že o tom mi není nic známo, a že se tak stát nemohlo, protože jsem zajaté polské důstojníky, kteří přibyli na jaře do stanice Gnězdovo, vídal v letech 1940-41 na stavebních pracích na cestách až do doby, kdy Němci obsadili Smolensk.

   Důstojník mně na to řekl, když německý důstojník tvrdí, že Poláky postříleli bolševici, že to tak také bylo. ´Proto - pokračoval důstojník - nemáte se čeho bát, a s klidným svědomím můžete podepsat protokol, že zajaté polské důstojníky postříleli bolševici, a že jste byl toho očitým svědkem.´

   Odpověděl jsem mu, že jsem starý člověk, že je mně už 61 let, a že se nechci na stará kolena prohřešit. Mohu jenom dosvědčit, že zajatí Poláci skutečně přibyli do stanice Gnězdovo na jaře roku 1940.

   Německý důstojník mne pak začal přemlouvat, abych vypověděl tak, jak to žádá. Když tak učiním, že již nebudu dál hlídačem na zastávce, a budu jmenován přednostou stanice Gnězdovo, jímž jsem byl za sovětské vlády, a zajistí mne hmotně.

   Překladatel zdůraznil, že moje výpověď, jakožto bývalého železničního úředníka stanice Gnězdovo, odkud je nejblíže ke Katynskému lesu, je pro německé velení velmi důležitá, a že nebudu litovat, když tak učiním.

   Pochopil jsem, že jsem se dostal do velmi těžké situace, a že bude se mnou zle, ale přesto jsem znovu odepřel dosvědčit německému důstojníkovi nepravdivé tvrzení.

   Důstojník začal na mne křičet, vyhrožovat bitím i zastřelením. Prý nechápu svůj vlastní prospěch. Já však pevně stál na svém.

   Překladatel pak napsal krátký, jednostránkový protokol v německé řeči, a řekl mi stručně obsah.

   V protokolu bylo zapsáno, jak mně řekl překladatel, jenom to, že polští zajatci přibyli do stanice Gnězdovo. Když jsem požádal, aby moje výpověď byla zapsána nejen německy, ale i rusky, důstojník se rozzuřil, zbil mne gumovým obuškem a vyhnal z místnosti. . ."

   Savvatějev I. V., nar. r. 1880, vypověděl:

   " . . . Na Gestapu jsem vypověděl podle pravdy, že na jaře 1940 přibylo na stanici Gnězdovo několik vlaků zajatých Poláků, a že pak na autech odjeli dále. Kam, není mi známo. Dodal jsem také, že jsem tyto Poláky viděl později nejednou na silnici Moskva-Minsk, kde v nevelkých skupinách pracovali na úpravě cest.

   Důstojník mi řekl, že se mýlím. Prý jsem nemohl vídat Poláky na silnici, protože je bolševici postříleli, a chtěl ode mne, abych právě to dosvědčil. Řekl jsem, že tohle tvrdit nemohu.

   Po dlouhém vyhrožování a přemlouvání se důstojník radil o něčem německy s překladatelem. Ten pak napsal krátký protokol, řekl, že je zde zapsán obsah mé výpovědi, a abych se prý podepsal. Požádal jsem překladatele, zda si mohu sám přečíst protokol, ale ten mne přerušil nadávkami a nařídil mi, abych protokol okamžitě podepsal a šel po svých. Když jsem chvíli váhal, překladatel uchopil gumový obušek, visící na stěně, a rozpřáhl se na mne. Po té jsem předložený protokol podepsal. Překladatel pak řekl, abych šel domů a nikomu nic nežvanil, jinak mne zastřelí. . ."

 

   Hledání "svědků" se neomezilo jen na uvedené lidi. Němci úporně vyhledávali bývalé zaměstnance lidového komisariátu vnitra a vynucovali od nich potřebné lživé výpovědi.

   Když náhodou zatkli bývalého dělníka garáže správy lidového komisariátu vnitra pro smolenskou oblast J. L. Ignaťuka, vyhrůžkami a bitím od něho usilovně vymáhali výpověď, že pracoval v garáži ne jako dělník, nýbrž jako šofér, a že odvážel zajaté Poláky na popravu.

   J. L. Igaťuk, nar. r. 1903, o této věci vypověděl:

   "Když jsem byl po prvé u výslechu u velitele policie Alferčika, obviňoval mne tento z agitace proti německým úřadům, a dotazoval se, co jsem dělal v NKVD? Odpověděl jsem, že jsem pracoval v garáži správy NKVD pro smolenskou oblast jako dělník. Alferčik při tomto výslechu chtěl ode mne vymoci výpověď, že jsem pracoval ve správě NKVD nikoliv jako dělník v garáži, nýbrž šofér.

   Když nedostal ode mne žádaných výpovědí, byl velmi rozzloben. Společně se svým pobočníkem, kterého jmenoval Žorž, zavázal mi hlavu a ucpal ústa nějakým hadrem. Pak mne vysvlékli z kalhot, položili na stůl a bili gumovými obušky.

   Po té mne znovu předvolali k výslechu. Alferčik chtěl, abych učinil lživou výpověď, že r. 1940 orgány lidového komisariátu vnitra postřílely v Katnyském lese polské důstojníky, o čemž prý vím jako šofér, který polské důstojníky do Katynského lesa odvážel, a že jsem byl přítomen jejich zastřelení. Alferčik sliboval, když prý učiním takovou výpověď, že budu propuštěn z vězení a dostanu místo u policie, kde budu mít dobré existenční podmínky, když ale tak vypovídat nebudu, že budu zastřelen. . .

   Posledně mne na policii vyslýchal vyšetřující soudce Alexandrov. Také on ode mne žádal tytéž výpovědi o postřílení polských důstojníků jako Alferčik - já však i při výslechu u Alexandrova odepřel mluvit nepravdu.

   Po tomto výslechu jsem byl znovu zbit a pak dopraven na Gestapo. . .

   . . .Na Gestapu stejně jako na policii ode mne žádali lživou výpověď, že je mi známo, jak v r. 1940 postřílely sovětské orgány v Katynském lese polské důstojníky, o čemž jsem prý jako šofér věděl."