Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností... (2)

   Od okamžiku odhalení masových hrobů s postřílenými polskými důstojníky v Katyni až do začátku 90. let Sovětský svaz popíral svou vinu na tomto zločinu.

 

   Ještě v roce 1945, po skončení 2. světové války, byla v Československu vydána publikace s názvem "Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese zajatí polští důstojníci", ve které komunisté lživě tvrdí, že to byli nacisté, kdo polské důstojníky zavraždil.

 

 

 

Zpráva zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností, za kterých byli německými fašistickými vetřelci postříleni v Katynském lese zajatí polští důstojníci (2. část)

 

Nakladatelství Svoboda v Praze 1945

 

 

   V knize, vydané německým ministerstvem zahraničních věcí, v níž byly uveřejněny doklady o "katynském případu", vyrobené Němci, jsou kromě výše jmenovaného P. G. Kiseleva uvedeni jakožto "svědci": Godezov (figuruje též pod jménem Godunov), nar. r. 1877, Silvěrstov Grigorij, nar. r. 1891, Andrejev Ivan, nar. r. 1917, Žigulev Michajl, nar. r. 1915, Krivozercev Ivan, nar. r. 1915, Zacharov Matvěj, nar. r. 1893.

   Šetřením bylo zjištěno: první dva (Godezov Silvěrstov) zemřeli r. 1943 v době před osvobozením smolenské oblasti Rudou armádou; další tři (Andrejev, Žigulev Krivozercev) odešli s Němci, nebo byli jimi násilně odvedeni. Posledně jmenovaný - Zacharov Matvěj, bývalý posunovač vagonů na smolenském nádraží, kterého udělali Němci starostou ve vesnici Novyje Batěky, byl vyhledán a vyslýchán zvláštní komisí.

   Zacharov vylíčil, jakým způsobem jej Němci donutili lživě vypovídat o "katynském případě", mluvit tak, jak potřebovali:

   "Počátkem března 1943 - vypovídal Zacharov - přišel ke mně do bytu zaměstnanec gnězdovského Gestapa (jeho jméno neznám) a řekl, že mne předvolává důstojník.

   Když jsem přišel na Gestapo, německý důstojník mně prostřednictvím tlumočníka prohlásil: ´Víme, že jste pracoval jako posunovač vagonů na stanici Smolensk - Centralnaja. Máte vypovědět, že v roce 1940 projížděly Smolenskem vagony se zajatými Poláky do stanice Gnězdovo, a že tito Poláci pak byli v lese na ´Kozích Horách´ postříleni.´

   Na to jsem prohlásil, že v r. 1940 vagony s Poláky skutečně Smolenskem projížděly směrem na západ, ale kam vlaky jely, že nevím. . .

   Důstojník mně řekl, nechci-li učinit výpověď po dobrém, že mne k tomu donutí násilím. Po těchto slovech vzal gumový obušek a začal mne bít. Pak mne položili na lavici a důstojník s tlumočníkem mne zbili. Kolik ran jsem dostal, si nepamatuji, neboť brzy jsem ztratil vědomí.

   Když jsem přišel k sobě, důstojník na mně žádal, abych podepsal protokol výslechu. Já, zastrašen, donucen bitím a hrozbami, že budu zastřelen, jsem podepsal protokol. Po podepsání protokolu jsem byl z Gestapa propuštěn. . .

   Za několik dní po mém předvolání na Gestapo, asi tak v polovině března 1943, přišel ke mně do bytu tlumočník a řekl, že mám jíti k německému generálovi a potvrdit svou výpověď.

   Když jsme přišli ke generálovi, ten se mne otázal, zda potvrzuji svou výpověď. Řekl jsem, že ano, neboť již cestou mne upozornil tlumočník, odmítnu-li potvrdit svou výpověď, pak poznám ještě něco horšího, než jsem zkusil po prvé na Gestapu.

   Ve strachu před novým mučením jsem odpověděl, že svou výpověď potvrzuji. Po té mi překladatel nařídil, abych zvedl pravou ruku, a řekl mi, že jsem složil přísahu, a že mohu jít domů."

 

   Je zjištěno, že Němci se pokoušeli dostat potřebné výpovědi pomocí přemlouvání, vyhrůžek a mučení i od jiných lidí, zejména od bývalého náměstka ředitele smolenské věznice N. S. Kaverzněva, od bývalého zřízence téže věznice V. G. Kovaleva a od jiných lidí.

   Jelikož vyhledávání potřebného počtu svědků se nedařilo, vylepili Němci ve Smolensku a v okolních vesnicích vyhlášku, jejíž originál je mezi dokumenty zvláštní komise:

 

Výzva k obyvatelstvu!

   Kdo může poskytnout informace o hromadné vraždě, jíž se dopustili bolševici v r. 1940 na zajatých polských důstojnících a duchovních v lese "Kozí Hory" u silnice Gnězdovo-Katyň?

   Kdo viděl automobilové transporty z Gnězdova na "Kozí Hory" anebo

   kdo viděl anebo slyšel střílení?

   Kdo zná obyvatele, kteří o tom mohou něco říci?

   Každá zpráva bude odměněna.

   Zprávy posílejte do Smolenska německé policii, Musejní ulice č. 6 a německé polici do Gnězdova č. 105 u nádraží.

3. května 1943                                                                                                                      Foss, poručík polní policie

 

   Stejná vyhláška byla uveřejněna v časopise "Novyj puť" (Nová cesta), č. 35/157 ze 6. května 1943, vydávaném Němci ve Smolensku.

   O tom, že Němci slibovali odměnu za oznámení potřebných údajů o "katynském případě", vypověděli svědkové, dotázaní Zvláštní komisí, občané Smolenska: Sokolovová O. J., Puščinovová J. A., Byčkov I. J., Bondarev J. T., Ustinov J. P. a mnoho jiných.

 

Připravování vzhledu katynských hrobů

   Zároveň s vyhledáváním "svědků" přikročili Němci k patřičné přípravě vzhledu hrobů v Katynském lese: z oděvu jimi postřílených polských zajatců byly odebrány všechny dokumenty s pozdějším datem než duben 1940, t. j. doby, kdy podle provokační verse Němců bolševici postříleli Poláky. Byly odstraněny všechny věcné důkazy, jež by mohly vyvrátiti provokační versi Němců.

   Vyšetřováním zvláštní komise bylo zjištěno, že k této práci použili Němci na 500 ruských válečných zajatců, které za tím účelem zvlášť vybrali ze zajateckého tábora č. 126.

   Zvláštní komise má k disposici četné svědecké výpovědi, týkající se této otázky.

   Z těchto výpovědí zvláštní pozornost zasluhuje svědectví lékařského personálu uvedeného tábora.

   Lékař Čižov A. T., který v době, kdy Němci okupovali Smolensk, pracoval v táboře č. 126., vypověděl:

   ". . . Přibližně na počátku března 1943 bylo ze smolenského zajateckého tábora č. 126 vybráno několik skupin fysicky silnějších zajatců, celkem na 500 mužů, a bylo řečeno, že prý budou posláni na zákopové práce. Nikdo z nich se pak již nevrátil do tábora."

   Lékař Chmyrov V. A., který v té době rovněž pracoval v tomto táboře, vypověděl:

   "Mně je známo, že asi tak ve druhé polovině února nebo počátkem března 1943 bylo z našeho tábora odesláno na 500 zajatých rudoarmějců, kam, nebylo mně známo. Říkalo se, že prý budou posíláni na zákopové práce, a proto byli vybíráni fysicky zdatní lidé. . ."

   Shodné výpovědi uvedli: ošetřovatelka Lenkovská O. G., ošetřovatelka Timofějevá A. I., svědkyně Orlová P. M., Dobroserdová J. G. a svědek Kočetkov V. S.

   

   Kam bylo ve skutečnosti posláno 500 sovětských zajatců z tábora č. 126, vysvítá z výpovědi svědkyně Moskovské A. M.

   Občanka Moskovská Alexandra Michajlovna, nar. r. 1922, bydlící na periferii Smolenska, a za německé okupace pracující v kuchyni jedné německé vojenské jednotky, přihlásila se 5. října 1943 písemně v Mimořádné komisi pro vyšetřování zvěrstev německých okupantů a žádala, aby byla předvolána, neboť může poskytnouti důležité údaje.

   Když byla předvolána, vypověděla před zvláštní komisí, že jednoho dne v březnu 1943, před odchodem do práce, zašla do své kůlny ve dvoře na břehu Dněpru pro dříví, a našla tam neznámého člověka, který, jak se ukázalo, byl Rus, válečný zajatec.

   Moskovská vypověděla:

   ". . . V rozhovoru s ním jsem se dozvěděla toto:

   Jmenoval se Jegorov Nikolaj, byl z Leningradu. Od konce roku 1941 byl po celou dobu v německém zajateckém táboře č. 126 ve Smolensku. Počátkem března 1943 byl se skupinou několika set válečných zajatců odveden do Katynského lesa. Tam musel s ostatními zajatci rozkopávat hroby, ve kterých byly mrtvoly ve stejnokrojích polských důstojníků. Museli vytahovati mrtvé z jam, a z kapes oděvů vybírati osobní průkazy, dopisy, fotografie a všecky ostatní věci. Němci přísně nařídili, že v kapsách nesmí nic zůstat. Dva zajatci byli zastřeleni za to, že po prohlídce oděvu mrtvých důstojníků německý důstojník nalezl ještě jakési papíry.

   Věci, průkazy a dopisy, vyňaté z oděvu mrtvých, pak prohlíželi němečtí důstojníci. Část těchto papírů po té museli zajatci vložit zpět do kapes mrtvých, ostatní bylo házeno na hromadu a všecky tyto věci a dokumenty byly spáleny.

   Mimo to zajatci museli na příkaz Němců vkládat do kapes zabitých jakési papíry, které přinášeli z dovezených beden nebo kufrů (nepamatuji se již přesně).

   Všichni váleční zajatci žili v Katynském lese v hrozných podmínkách, pod širým nebem, přísně střeženi. . .

   Na počátku dubna 1943 byly všecky práce, jež zde Němci podnikali, ukončeny, neboť tři dny nebyl nikdo z válečných zajatců volán na práci. . .

   Jednou v noci byli náhle všichni bez výjimky vyburcováni a kamsi vedeni. Provázela je zesílená stráž. Jegorov tušil cosi podezřelého, a pozorně sledoval, co se děje. Pochodovali již 3-4 hodiny, kam nevěděli. Zastavili se v lese, na jakési mýtině, u vykopané jámy. Jegorov uviděl, jak jedna skupina vojáků byla oddělena od ostatních, zahnána k jámě, kde je začali odstřelovati.

   Mezi zajatci zavládlo vzrušení, začali protestovat, pobíhat. Nedaleko od Jegorova se několik zajatců vrhlo na stráže, kterým zas jiné stráže běžely na pomoc. Této paniky využil Jegorov, a dal se na útěk do temného lesa. Když prchal, slyšel za sebou křiky a výstřely.

   Po tomto hrozném vyprávění, které mně utkví v paměti na celý život, bylo mně Jegorova velmi líto. Požádala jsem ho, aby šel se mnou do světnice se ohřát, a aby vůbec se u mne skryl tak dlouho, dokud se trochu nezotaví. Ale Jegorov nechtěl. . . Prý ještě téže noci za každou cenu odejde a pokusí se dostat přes linii fronty k Rudé armádě.

   Toho večera Jegorov neodešel. Když jsem se šla ráno podívat do kůlny, byl tam ještě. Pokusil se totiž v noci odejíti, ale daleko se nedostal: po 50 krocích pocítil takovou slabost, že se musel vrátit. Projevily se zřejmě následky dlouhotrvajícího vyčerpání v táboře a hladovění v posledních dnech. Rozhodli jsme, že ještě den dva zůstane u mne, než se zotaví. - Dala jsem Jegorovovi najíst a šla do práce.

   Když jsem se večer vrátila domů, sdělily mně sousedky - Baranová Maria Ivanovna Kabanovská Jekatěrina Viktorovna, že němečtí policisté uspořádali během dne razii, a v mé kůlně našli zajatce, rudoarmějce, kterého odvedli."

   V souvislosti s dopadením Jegorova v její kůlně byla Moskovská předvolána do Gestapa, kde ji obvinili z ukrývání zajatce.

   Za výslechů na Gestapu Moskovská tvrdošíjně zapírala, že by zajatce znala, a tvrdila, že nevěděla, že je v její kůlně. Když Gestapo nedosáhlo od Moskovské žádného přiznání, a také asi proto, že zajatec zřejmě Moskovskou neprozradil, byla Moskovská propuštěna.

   Týž Jegorov řekl Moskovské, že část zajatců, pracujících v Katynském lese, kromě vykopávání mrtvých, dovážela do Katynského lesa mrtvé z jiných míst. Přivezené mrtvoly byly shazovány do jam i s trupy dříve vykopanými.

 

   Fakt, že do katynských pohřebišť bylo sváženo velmi mnoho mrtvol lidí, které postříleli Němci jinde, je potvrzováno též výpovědí inženýra mechanika P. F. Suchačeva.

   Suchačev P. F., nar. r. 1912, inženýr-mechanik rostovského pekárenského trustu, pracoval za německé okupace jako strojník ve smolenském městském mlýně. Loni 8. listopadu 1943 požádal, aby byl předvolán.

   Za výslechu před komisí vypověděl:

   ". . . Jednou, bylo to asi v druhé polovině března 1943, jsem se ve mlýně dostal do hovoru s německým šoférem, který uměl trochu rusky. Když jsem se od něho dověděl, že veze mouku do obce Savenky pro vojenskou jednotku, a že se zas druhý den vrátí do Smolenska, požádal jsem ho, aby mne vzal s sebou, že si chci na venku koupit nějaké sádlo nebo máslo. Spoléhal jsem totiž na to, když pojedu v německém autu, nezadrží mne kontrola při výjezdu z města. Německý šofér se uvolil vzíti mne s sebou, když mu zaplatím. Téhož dne v deset hodin večer jsme vyjeli po silnici Smolensk-Vitebsk. V autu jsme byli sami. Noc byla světlá, měsíc svítil, ale pro mlhu na silnici nebylo příliš vidět. Asi tak 22-23 km za Smolenskem měla silnice u rozbořeného silničního můstku dosti příkrý svah. Začali jsme právě sjíždět se silnice, abychom místo objeli, když se naproti nám z mlhy vynořilo nákladní auto. Nevím již, zda se to stalo tím, že selhala brzda u našeho automobilu, nebo se nám nepodařilo zabrzdit naše auto pro nezkušenost šoférovu, nebo snad proto, že místo pro vyhnutí bylo úzké - srazili jsme se s automobilem, jedoucím proti nám. Srážka nebyla prudká, protože šofér druhého auta zavčas ještě uhnul, a tak se jen smykly o sebe boční stěny vozů. Druhé auto však sjelo pravým kolem do příkopu a zvrátilo se na bok. Naše auto zůstalo nepřevrácené. Okamžitě jsme s šoférem vyskočili z auta a běželi k převrácenému automobilu. Překvapil mne mrtvolný zápach, vycházející zřejmě z tohoto automobilu. Přistoupil jsem blíže a spatřil jsem, že náklad automobilu byl zastřen plachtovinou převázanou provazem. Provazy ale při pádu auta praskly a část nákladu se vysypala do strouhy. To byl příšerný náklad! Mrtvoly lidí ve vojenských stejnokrojích.

   Kolem druhého auta stálo, jak se pamatuji, 6-7 lidí. Jeden z nich byl německý šofér, také další dva byli Němci, ozbrojení automaty, ostatní - ruští zajatci. To jsem poznal hned, protože mluvili rusky a byli oblečeni jako zajatci.

   Němci vynadali mému šoférovi, a pak se pokoušeli postavit automobil na kola. Za nějakou chvíli přijely na místo havarie další dva nákladní automobily a zastavily se. Z nich sestoupilo několik Němců a několik ruských zajatců, celkem asi 10 lidí. Společným úsilím se snažili zvednout automobil. Využil jsem příhodné chvíle a tiše jsem se zeptal jednoho z ruských zajatců: ´Co to je?´ Ten mi rovněž tiše odpověděl: ´Už několik nocí vozíme mrtvoly do Katynského lesa.´

   Překocený automobil nebyl ještě postaven, když ke mně a k mému šoférovi přistoupil německý poddůstojník a přikázal mu, že musíme okamžitě jet dále. Protože náš automobil neměl žádnou vážnou poruchu, šofér trochu vytočil auto, dostal se na silnici a jeli jsme dál.

   Když jsme potom míjeli obě další stojící auta, pokrytá plachtami, pocítil jsem znovu silný mrtvolný zápach."

 

   Výpovědi Suchačevovy jsou potvrzovány výpověďmi Jegorova Vladimíra Afanasěviče, který za německé okupace sloužil u policie jako strážník.

   Jegorov uvedl, že když míval službu na mostě u silniční křižovatky Moskva-Minsk a Smolensk-Vitebsk, viděl několikráte koncem března a v prvních dnech dubna 1943 v noci, jak směrem ke Smolensku projížděly velké nákladní automobily pokryté plachtami, a cítil, že z aut se šířil silný mrtvolný zápach. U šoféra a na nákladu vzadu sedělo vždy několik lidí, z nichž někteří byli ozbrojeni a nesporně to byli Němci.

   Jegorov ohlásil to co viděl veliteli policejního revíru v obci Archipovka Golověnovi Kuzmovi Děmjanoviči, který mu poradil ´držet jazyk za zuby´ a dodal: ´Do toho nám nic není; nejlepší je, když se nebudeme plést do záležitostí Němců.´

   Že Němci dopravovali mrtvoly na nákladních automobilech do Katyňského lesa, vypověděl také Jakovlev- Sokolov Flor Maximovič, nar. r. 1896, bývalý agent pro zásobování jídelen při smolenském trustu jídelen, a za okupace policejní velitel katynského revíru.

   Jakovlev-Sokolov vypověděl, že viděl jednou na počátku dubna 1943, jak na silnici zahnuly do Katynského lesa čtyři nákladní automobily, kryté plachtami. V autech sedělo po několika lidech, ozbrojených automaty a puškami. Z vozů se šířil silný mrtvolný zápach.

   Z uvedených svědeckých výpovědí se dá učinit zcela jasný závěr, že Němci popravovali Poláky i jinde. Svážením jejich mrtvol do Katynského lesa sledovali tři cíle: především zahladit stopy svých zločinů; za druhé, svalit své zločiny na sovětské orgány, a za třetí zvýšit počet "bolševických zločinů" v hrobech Katynského lesa.

 

"Exkurse" ke katynským hrobům

   Když němečtí okupanti ukončili v dubnu 1943 všecky přípravné práce na hrobech v Katynském lese, rozvířili rozsáhlou agitaci v tisku i v rozhlasu ve snaze obvinit sovětské vládní orgány ze zvěrstev, jichž se dopustili na polských zajatcích sami. Jednou z metod provokační agitace sloužily zájezdy, jež Němci pořádali ke katynským hrobům. Byly to jednak "exkurse" smolenských občanů a okolního obyvatelstva, jednak hitlerovci pořádali na místo zájezdy "delegací" ze zemí, okupovaných německými uchvatiteli, nebo z jejich vasalských zemí.

   Zvláštní komise se dotázala celé řady svědků, kteří se zúčastnili "exkursí" ke katynským hrobům.

   Svědek Zubkov K. P., lékař patholog-anatom, který působil ve Smolensku jako soudní znalec, při výslechu před zvláštní komisí vypověděl:

   ". . . Oděv na mrtvolách, zvláště vojenské pláště, vysoké boty a řemeny byly dosti dobře zachovány. Kovové součástky - přezky na řemenech, knoflíky, háčky, cvočky na botách a jiné kovové věci, byly jen slabě zrezivělé a v některých případech zachovaly kovový lesk. Zevní, viditelné části těl - vykazovaly tkáň většinou šedozelené barvy, v jednotlivých případech šedohnědé, ale úplné rozrušení tkáně, hnití, nebylo patrné. V jednotlivých případech byly vidět obnažené šlachy bělavé barvy i části svalů. Za mé přítomnosti při rozkopání hrobů pracovali na dně veliké jámy lidé, kteří oddělovali trupy a vytahovali je na povrch. Používali při tom lopat a jiného nářadí, přenášeli mrtvoly též rukama, přetahovali je za ruce, za nohy nebo za oděv s místa na místo. V žádném případě nebylo pozorováno, že by se těla rozpadávala, nebo že by se jednotlivé části odtrhávaly.

   Na základě uvedeného jsem dospěl k závěru, že mrtvoly jsou v zemi - nikoli tři roky, jak Němci tvrdili, nýbrž mnohem kratší dobu, protože je mně známo, že ve společných hrobech probíhá hnilobný proces rychleji než v jednotlivých, tím spíše při pohřbení bez rakví, došel jsem k závěru, že hromadné postřílení Poláků se stalo tak před půldruhým rokem, přibližně v době od podzimu r. 1941 do jara 1942. Po prohlídce pohřebiště jsem nabyl pevného přesvědčení, že spáchaný příšerný zločin je dílo rukou Němců."

   Výpovědi, potvrzující, že oděv zabitých, jeho kovové součástky, obuv, jakož i samotná těla byla dobře zachována, dali mnozí svědkové, vyslechnutí zvláštní komisí. Byli to lidé, kteří se zúčastnili "exkursí" ke katynským hrobům, mezi nimi: ředitel smolenského vodárenského úřadu Kucev J. Z., učitelka katynské školy Větrovová J. N., úřednice smolenské telefonní centrály Štědrová N. G., Alexejev M. A. z obce Boroky, Krivozercev N. G. z Nových Batek, Savvatějev I. V., výpravčí na stanici Gnězdovo, Puščinová J. A. ze Smolenska, lékař II. smolenské nemocnice Sidoruk T. A., lékař téže nemocnice Kesarev P. M. a j.

 

Pokusy Němců o zahlazení stop svých zločinů

   "Exkurse", jež Němci pořádali, nedosáhly svého cíle. Všichni, kdož viděli hroby, přesvědčili se, že jde o zcela neomalenou a naprosto zjevnou německou fašistickou provokaci. Proto německé úřady činily opatření, aby přiměly všechny pochybovače k mlčení.

   Zvláštní komise má k disposici výpovědi celé řady svědků, kteří vyprávěli, jak německé úřady pronásledovaly každého, kdo pochyboval o pravdivosti věci, nebo neuvěřil tomuto provokačnímu dílu. Takoví lidé byli propouštěni z práce, zatýkáni, bylo jim vyhrožováno zastřelením. Komise zjistila dva případy zastřelení za to, že obviněný "neuměl držet jazyk za zuby". Tak byl popraven bývalý německý policajt Zagajnov Jegorov A. M., který pracoval na otevření hrobů v Katynském lese.

   O tom, jak Němci pronásledovali lidi, kteří po shlédnutí hrobů v Katynském lese vyslovili své pochybnosti, vypověděla Zubarevová M. S. ze Smolenska, uklízečka, zaměstnaná v lékárně č. 1., Kozlov V. F. ze Smolenska, asistent lékaře, zaměstnaný ve Stalinské okrskové zdravotní stanici a j.

   Bývalý velitel katynského policejního revíru Jakovlev-Sokolov F. M. vypověděl:

   "Nastal stav, který vyvolal vážný poplach v místním německém velitelství. Policejním orgánům v obcích byly dány pokyny, aby za každou cenu učinily přítrž všem nežádoucím řečem a pozatýkaly všechny, kdož vyslovují nevíru v pravdivost ´katynského případu´.

   Mně osobně, jako revírnímu veliteli policie, dali takové pokyny: koncem května 1943 nadporučík Braung, německý velitel obce Katyně, a na počátku června - velitel policie smolenského obvodu Kameněcký.

   Svolal jsem poradu policejních zaměstnanců svého okrsku, abych je instruoval. . . Nařídil jsem jim, aby zadrželi a předvedli na policii každého, kdo vysloví pochybnosti nebo nedůvěru k německým zprávám, že polské zajatce postříleli bolševici.

   Když jsem vykonával tato nařízení německých úřadů, jednal jsem zřejmě proti svému přesvědčení, neboť sám jsem byl jist, že ´katynský případ´ je provokace Němců. Úplně jsem se o tom přesvědčil, když jsem se zúčastnil ´exkurse´ do Katynského lesa."

   Když německé okupační úřady poznaly, že "exkurse" místního obyvatelstva ke katynským hrobům nedosahují svého účelu, nařídily v létě 1943, aby hroby byly zasypány.

   Před svým ústupem ze Smolenska německé okupační úřady naspěch zahlazovaly stopy svých zločinů. Ozdravovna, ve které byl ubytován "štáb 537. stavebního praporu", byla do základů spálena. Ve vesnici Boroky hledali Němci tři děvčata - Alexejevovou, Michajlovou Konachovskou. Chtěli je odvésti s sebou, snad i zavraždit. Němci hledali i svého "korunního svědka" - P. G. Kiseleva, který však i s rodinou zavčas zmizel. Němci spálili jeho dům.

   Pokoušeli se zmocnit i ostatních "svědků" - jako na př. bývalého přednosty stanice Gnězdovo S. V. Ivanova a bývalého výpravčího této stanice J. V. Savvatějeva, jakož i bývalého posunovače vagonů na smolenském nádraží M. D. Zacharova.

   Ve dnech těsně před svým ústupem ze Smolenska pátrali němečtí fašističtí okupanti po profesorech Bazilevském Jefimovovi. Také těm se podařilo zachránit se před zavlečením nebo před smrtí jedině tím, že zavčas zmizeli.

   Německým fašistickým uchvatitelům se přes všechnu námahu nepodařilo zahladit stopy a utajit své zločiny.

   Soudním a lékařským ohledáním exhumovaných mrtvol bylo s nezvratnou jistotou dokázáno, že polské válečné zajatce postříleli Němci.

   Uvedeme protokol soudní lékařské komise.

 

Protokol soudní lékařské komise

   Z pověření zvláštní komise pro zjištění a vyšetření okolností popravy válečných zajatců polských důstojníků, provedené německými fašistickými uchvatiteli v Katynském lese, nedaleko Smolenska, soudní lékařská komise znalců, sestávající:

   Z hlavního soudního lékařského znalce lidového komisariátu zdravotnictví SSSR, ředitele Státního vědeckého výzkumného ústavu pro soudní lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR - V. J. Prozorovského;

   profesora soudního lékařství na II. moskevském Státním lékařském ústavu, doktora lékařských věd - V. M. Smoljaninova;

   profesora pathologické anatomie - doktora lékařských věd D. N. Vyropajeva;

   vedoucího vědeckého pracovníka thanatologického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu pro soudní lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR - doktora P. S. Semenovského;

   vedoucího vědeckého pracovníka soudního chemického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu pro soudní lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR - docenta M. D. Švajkovové;

   za účasti:

   hlavního soudního lékařského znalce při vojsku Západní fronty, majora lékařské služby Nikolského;

   soudního lékařského znalce N . . . armády, kapitána lékařské služby Busejedova;

   ředitele pathologicko-anatomické laboratoře č. 92, majora lékařské služby Subbotina;

   majora lékařské služby Ogloblina;

   odborného lékaře, nadporučíka lékařské služby Sadikova;

   nadporučíka lékařské služby Puškarevové,

   provedla v době od 16. do 23. ledna 1944 exhumaci a soudní lékařské ohledání mrtvol polských válečných zajatců, pohřbených ve hrobech v obvodu "Kozí Hory" v katynském lese, 15 km od Smolenska. Mrtvoly polských válečných zajatců byly pohřbeny ve společném hrobě o rozměru přibližně 60 x 60 x 3 m a, mimo to, ve společném hrobě rozměru 7 x 6 x 3,5 m. Z hrobů bylo exhumováno a ohledáno 925 mrtvol.

   Exhumace a soudní lékařské ohledání mrtvol bylo provedeno za účelem zjištění:

   a)  totožnost mrtvých,

   b)  příčiny jejich smrti,

   c)  doby jejich pohřbení.

   Okolnosti případu: viz materiál zvláštní komise.

   Objektivní doklady: viz protokoly soudního lékařského ohledání mrtvol.

 

Posudek

   Komise soudních lékařských znalců dospěla na základě výsledků soudně-lékařského ohledání mrtvol k tomuto závěru:

   Po otevření hrobů a vyjmutí těl z nich bylo zjištěno:

   a)  mezi velkým množstvím těl v uniformách polských válečných zajatců jsou též mrtvoly v civilním oděvu, jejichž počet je v poměru k celkovému počtu ohledaných mrtvol nepatrný (celkem 2 z 925); nohy mrtvých byly obuty ve vojenských botách;

   b)  oděv na mrtvolách zajatců svědčí o tom, že jde o důstojníky, zčásti o vojáky polské armády;

   c)  při prohlídce oděvů zjištěné rozřezání kapes a bot, na ruby obrácené kapsy a roztrhané kapsy svědčí o tom, že celý oděv na každé mrtvole (plášť, kalhoty a j.) zpravidla nese stopy prohlídky mrtvol;

   d)  jen v několika případech byly při ohledání šatstva zjištěny kapsy nepoškozené. V těchto kapsách, ale též v kapsách rozřezaných a roztrhaných, pod podšívkou uniforem, v pasech kalhot, v onucích a ponožkách byly nalezeny útržky časopisů, brožury, modlitební knížky, poštovní známky, otevřené i zalepené dopisy, stvrzenky, zápisníky a jiné dokumenty, jakož i cennosti (odlitek zlata, zlaté dolary), čibuky, kapesní nože, cigaretový papír, kapesníky a j.;

   e)  na části dokumentů (i bez zvláštního zkoumání) byla při prohlídce konstatována data z doby od 12. listopadu 1940 do 20. června 1941;

   f)  látka oděvů, zejména plášťů, uniforem, kalhot a vrchních košil se dobře uchovala a velmi těžko ji lze roztrhnout rukama;

   g)  u velmi nepatrného počtu mrtvol (u 20 z 925) byly ruce svázány za zády bílými pletenými šňůrami.

   Stav oděvu na tělech, zejména skutečnost, že uniformy, košile, kalhoty a spodky byly zapnuty, že vysoké boty nebo šněrovací boty byly obuty, šátky a šály uvázány kolem krku, šle připnuty, košile zastrčeny do kalhot - svědčí, že zevní prohlídka těl a končetin dříve prováděna nebyla;

   zachovanost pokožky na hlavě, i to, že na nich, jakož i na kůži hrudi a břicha (kromě 3 případů z 925) není žádných řezů a jiných příznaků pitvy svědčí o tom, že soudně-lékařské ohledání těl, soudě podle těl, exhumovaných komisí soudně-lékařských znalců, prováděno nebylo.

   Na podkladě zevního i vnitřního ohledání 925 mrtvol lze tvrdit, že jde o rány na hlavě a šíji, způsobené střelnou zbraní, ve čtyřech případech je též poškozeno záhlaví tupým, tvrdým, těžkým předmětem. Mimo to, v několika málo případech bylo kromě rány na hlavě zjištěno poranění břicha.

   Rány, způsobené střelnou zbraní, zpravidla jen jedna, zřídka dvě, jsou v zátylí, poblíže velkého zátylního výčnělku, anebo na jeho dolním kraji. V nevelkém počtu případů byly střelné rány na zadní části šíje, mezi prvním, druhým a třetím krčním obratlem.

   Otvory, kudy projektil proletěl ven, byly nejčastěji v lebeční části, zřídka na čele a na spáncích, na obličeji a na krku. Ve 27 případech byly střelné rány slepé (t. j. bez výchozích otvorů) a na konci průchodu, pod měkkými pokrývkami lebky, v její kosti, v pokrývkách a v mozkové hmotě byly nalezeny deformované, slabě deformované a vůbec nedeformované pláště kulek kalibru, používaného při střelbě z automatických pistolí většinou ráže 7,65 mm.

   Rozsah ran na tylní kosti dokazuje, že při popravě bylo použito střelné zbraně dvou kalibrů: v převážné většině případů - menších než 8 mm, t. j. 7,65 mm; v menším počtu - více než 8 mm, t. j. 9 mm.

   Charakter trhlin lebečních kostí, a v některých případech zjištěné zbytky střelného prachu u rány, svědčí o tom, že výstřely byly provedeny z bezprostřední, nebo takřka bezprostřední blízkosti.

   Směr vstupních a výchozích otvorů svědčí o tom, že výstřely byly prováděny zezadu, při hlavě nakloněné vpřed. Při tom průchod kulky vede pro život důležitými částmi mozku anebo blízko od nich, a příčinou smrti bylo poškození mozkové tkáně.

   Na kostech zátylku lebky zjištěná poranění, způsobená tupým, tvrdým, těžkým předmětem (vždy je též střelná rána na hlavě), sama o sobě příčinou smrti nebyla.

   Při soudně-lékařských ohledáních mrtvol, provedených v době od 16. do 23. ledna 1944, bylo zjištěno, že ani jediný trup nebyl ve stavu hnilobném nebo ve stavu hnilobného rozpadu, a že: všech 925 těl bylo v zachovaném stavu - počátečního stadia ztráty tělesných tekutin (což zvlášť často a jasně bylo vidět v oblasti hrudi a břicha, někdy i na končetinách; v počátečním stadiu voskové přeměny; silnější vosková přeměna byla u těl, vytažených ze dna hrobů); ve stavu, kdy tkáň těla ztrácí tekutiny a tvoří se voskoviny.

   Zvláštní pozornost zasluhuje okolnost, že svaly těl a končetin plně zachovaly své makroskopické ustrojení a svoji takřka obvyklou barvu; vnitřní orgány hrudi a břicha zachovaly svou konfiguraci, v celé řadě případů byla na průřezu srdečního svalu jasně patrná jeho struktura a obvyklá barva, mozek pak měl charakteristické strukturní zvláštnosti s jasně patrnou hranicí šedé a bílé hmoty. Kromě makroskopického prozkoumání tkáně a orgánů těla byl vzat soudně-lékařskou komisí příslušný materiál k dalšímu mikroskopickému a chemickému zkoumání v laboratořích.

   Na zachovanost tkání a orgánů těl měly určitý vliv vlastnosti půdy na místě zjištění.

   Po otevření hrobů a vyjmutí těl a vystavení jich na vzduchu působilo na ně v podletní době roku 1943 teplo a vlhko. To mohlo mít vliv na urychlení hnilobného procesu mrtvol.

   Avšak stupeň ztráty tělesných tekutin a tvoření se voskovin, zvlášť dobrá zachovanost svalů i vnitřních orgánů, jakož i oděvu, dokazují, že mrtvoly byly v zemi nedlouho.

   U srovnání stavu těl ve hrobech na území "Kozí Hory" se stavem těl v jiných místech pohřbení ve Smolensku a jeho nejbližším okolí - v Gedeonovce, Magalenščině, Readovce, v táboře č. 126, v Krásném boru atd. (viz protokol komise soudních lékařských znalců z 22. října 1943) nutno konstatovat, že pohřbení mrtvol polských zajatců na území "Kozí Hory" bylo provedeno asi před dvěma lety. To se plně potvrzuje nalezenými dokumenty v oděvech mrtvol, kteréžto dokumenty vylučují dřívější dobu pohřbení (viz bod "d", článek 36, a opis dokumentů).

   Komise soudních lékařských znalců na základě údajů a výsledku zkoumání -

   pokládá za zjištěno, že zajatí důstojníci a vojáci polské armády byli usmrceni zastřelením,

   tvrdí, že tyto popravy spadají do období asi před dvěma lety, t. j. mezi zářím až prosincem roku 1941;

   vidí ve faktu, že komise soudních lékařských znalců nalezla v oděvu mrtvol cennosti a písemné doklady s datem 1941 - důkaz toho, že německé fašistické orgány, které v podletním období roku 1943 prováděly prohlídku mrtvol, neprovedly ji pečlivě, a nalezené písemné doklady pak svědčí o tom, že popravy byly provedeny po červnu 1941, konstatuje, že Němci provedli v roce 1943 krajně nepatrný počet pitvání mrtvol postřílených polských zajatců,

   zaznamenává plnou identitu způsobu postřílení polských zajatců se způsobem střílení pokojných sovětských obyvatel a sovětských zajatců, způsobem široce praktikovaným německými fašistickými orgány na dočasně okupovaném území SSSR, mezi jiným ve městě Smolensku, Orlu, Charkově, Krasnodaru a Voroněži.

 

Hlavní soudní lékařský znalec lidového komisariátu zdravotnictví SSSR, ředitel Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR

V. I. PROZOROVSKÝ

 

Profesor soudního lékařství na II. moskevském Státním lékařském ústavu, doktor lékařských věd

V. M. SMOLJANINOV

 

Profesor pathologické anatomie, doktor lékařských věd

D. N. VYROPAJEV

 

Vedoucí vědecký pracovník thanalogického oddělení Státního vědeckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví  SSSR doktor

P. S. SEMENOVSKÝ

 

Vedoucí vědecký pracovník soudního chemického oddělení Státního věděckého výzkumného ústavu soudního lékařství při lidovém komisariátu zdravotnictví SSSR

M. D. ŠVAJKOVOVÁ

Smolensk, 24. ledna 1944

 

Dokumenty, nalezené při mrtvolách

   Kromě údajů, uvedených v protokolu komise soudních lékařských znalců, je doba, kdy Němci zastřelili zajaté polské důstojníky (podzim 1941 a nikoliv jaro 1940, jak tvrdí Němci), zjištěna také dokumenty, nalezenými při vykopání hrobů. Tyto písemné doklady jsou označeny daty nejen z druhé poloviny roku 1940, nýbrž i z jara a léta (březen-červen) roku 1941.

 

   Z písemných dokladů, nalezených soudními lékařskými znalci, zasluhují zvláštní pozornost tyto:

 

1.  U mrtvoly č. 92:

   Dopis z Varšavy, adresovaný Červenému kříži do ústřední kanceláře zajatců - Moskva, Kujbyševova ul. č. 12. Dopis je psán v ruské řeči. V tomto dopise žádá Zofja Zigoňowa - aby jí bylo sděleno místo pobytu jejího muže Tomáše Zigoně. Dopis je datován 12. IX. 1940. Na obálce je německé poštovní razítko: "Warszawa - IX.-40" a razítko "Moskva, poštovní úřad 9, expediční oddělení, 28. IX.-40", a toto rozhodnutí, napsané červeným inkoustem, v ruské řeči: "Úřad nechť zjistí tábor a odešle k doručení. 15. XI-40" (podpis nečitelný).

 

2.  U mrtvoly č. 4:

   Poštovní lístek, doručený, č. 0112 z Tarnopole, s poštovním razítkem "Tarnopol 12.XI.-40".

   Rukopisný text a adresa bezbarvé.

 

3.  U mrtvoly č. 101:

   Stvrzenka č. 10293 z 19. XII.-1939, vydaná Kozelským táborem na přijetí zlatých hodinek od Lewandowskiego Eduarda Adamowicze. Na druhé straně kvitance je zápis ze 14. března 1941 o prodání těchto hodinek filiálce klenotnického trustu.

 

4.  U mrtvoly č. 46:

   Stvrzenka (č. nečitelné), vydaná 16. XII. 1939 Starobělským táborem na přijetí zlatých hodinek od Araszkiewicze Wlodzimierza Rudolfowicze. Na druhé straně stvrzenky je zápis z 25. března 1941 o tom, že hodinky byly prodány filiálce klenotnického trustu.

 

5.  U mrtvoly č. 71:

   Papírová ikonka s obrazem Krista, která byla vložena mezi str. 144 a 145 katolické modlitební knížky. Na druhé straně ikonky je text, ze kterého je čitelný podpis "Jadwinia" a datum "4. dubna 1941".

 

6.  U mrtvoly č. 46:

   Stvrzenka ze 6. dubna 1941, vydaná táborem č. 1-ON na příjem peněz v obnosu 225 rublů od Araszkiewicze.

 

7.  U téže mrtvoly č. 46:

   Stvrzenka z 5. května 1941, vydaná táborem č. 1-ON na příjem peněz v obnosu 102 ruble od Araszkiewicze.

 

8.  U mrtvoly č. 101:

   Stvrzenka z 18. května 1941, vydaná táborem č. 1-ON na příjem peněz v obnosu 175 rublů od Lewandowskiego E.

 

9.  U mrtvoly č. 53:

   Neodeslaný poštovní lístek, v polské řeči, s adresou: Waršava, Bagatela 15, byt 47, Ireně Kucziňske. Datováno 20. června 1941. Odesilatel: Stanislav Kucziňski.

 

Všeobecné závěry

   Ze všeho materiálu, jímž zvláštní komise disponuje, především z výpovědí více než sta vyslechnutých svědků, z nálezů soudní lékařské komise, dokumentů a věcných dokladů, nalezených v hrobech v Katynském lese, vyplývají s nezvratnou jistotou tyto závěry:

 

   1.  Polští váleční zajatci, kteří byli rozmístěni v obvodu na západ od Smolenska a pracovali před válkou na úpravě silnic, zůstali tam i po vpádu německých okupantů do Smolenska, až do září 1941;

   2.  Na podzim r. 1941 prováděly německé okupační orgány v Katynském lese hromadné popravy polských válečných zajatců z uvedených táborů;

   3.  Hromadné popravy polských válečných zajatců v Katynském lese prováděl německý vojenský orgán, kryjící se pod názvem "štáb 537. stavebního praporu", v jehož čele byl oberstlajtnant Arnes a jeho spolupracovníci - oberlajtnant Rext a lajtnant Hott;

   4.  V souvislosti se zhoršením všeobecné válečné a politické situace pro Německo podnikly německé okupační úřady na počátku roku 1943 za provokačním účelem celou řadu opatření, aby nařkly ze svých vlastních zločinů orgány sovětské moci, ve snaze znesvářit Rusy a Poláky.

   5.  Za tím účelem:

   a)  němečtí fašističtí uchvatitelé se snažili přemlouváním, podplácením, hrozbami a barbarským mučením najíti "svědky" z řad sovětských občanů, od nichž se domáhali lživých výpovědí, že válečné zajatce prý postřílely sovětské orgány na jaře 1940;

   b)  na jaře r. 1943 německé okupační orgány svážely z jiných míst mrtvoly jimi zastřelených polských válečných zajatců a vkládaly je do rozkopaných hrobů v Katynském lese, aby zahladily tak stopy svých vlastních zločinů a zvýšily počet "obětí bolševických zvěrstev" v Katynském lese;

   c)  německé okupační orgány, připravujíce tuto provokaci, použily k pracím při rozkopání hrobů v Katynském lese a k odstranění z nich usvědčujících je písemných důkazů a věcí, na 500 ruských válečných zajatců, které Němci po vykonání této práce postříleli.

   6.  Na základě nálezů soudní lékařské komise se s naprostou jistotou zjišťuje:

   a)  doba poprav - podzim roku 1941;

   b)  němečtí katané postříleli polské válečné zajatce týmž způsobem, jakého používali Němci při hromadných popravách sovětských občanů v jiných městech, zejména v Orlu, Voroněži, Krasnodaru a ve Smolensku, - totiž ranou z pistole do temene.

   7.  Správnost vývodů ze svědeckých výpovědí a z nálezů soudní lékařské komise, že polští váleční zajatci Němci byli popraveni na podzim r. 1941, je plně potvrzena věcnými důkazy a písemnými doklady, nalezenými v katynských hrobech.

   8.  Popravení polských válečných zajatců v Katynském lese je aktem důsledného provádění politiky německých fašistických uchvatitelů - politiky fysického vyhlazení slovanských národů.

 

Předseda zvláštní komise: člen Mimořádné zvláštní komise - člen akademie věd

N. N. BURDĚNKO.

 

ČLENOVÉ: člen Mimořádné státní komise - člen akademie věd

ALEXEJ TOLSTOJ,

 

člen Mimořádné státní komise - metropolita

NIKOLAJ,

 

předseda Všeslovanského výboru - generál-poručík

A. S. GUNDOROV,

 

předseda výkonného výboru Spolku odboček "Červeného kříže" a "Červeného půlměsíce"

S. A. KOLESNIKOV,

 

lidový komisař osvěty RSFSR - člen akademie věd

V. P. POTĚMKIN,

 

šéf hlavní vojenské zdravotní správy Rudé armády generál-plukovník

J. I. SMIRNOV,

 

předseda smolenského oblastního výkonného výboru sovětů

R. J. MĚLNIKOV.

Smolensk, 24. ledna 1944

 
 





Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 4137
Měsíc: 547
Den: 13