ÚNOSY ČESKOSLOVENSKÝCH OBČANŮ DO SSSR PODROBNĚJI

úvodní fotografie: Generál Vojcechovský na legionářském shromáždění v roce 1927. Vlevo je zachycen plk.gšt. Bedřich Homola (popraven stětím 5. ledna 1943 v Berlíně), vpravo sedí plk.gšt. Oleg Svátek (popraven zastřelením 1. října 1941 v Praze). Na snímku vpravo je zachycen generál Vojcechovský jako vězeň sovětské NKVD.

Úvod do této problematiky ZDE

Podkarpatská Rus

   V okamžiku vstupu Rudé armády na podzim 1944 na Podkarpatskou Rus stalo se toto území podle zásady o platnosti československých hranic z doby před 30. zářím 1938 opět součástí Československé republiky. Opět měly začít platit československé zákony a místo dosavadních maďarských okupačních úřadů se správy měly ujmout znovu československé orgány.

   Už řadu měsíců probíhala však na rozmanitých úrovních různá jednání o možném budoucím postoupení tohoto území Sovětskému svazu. A třebaže výsledek těchto jednání byl ještě v nedohlednu, protože československá exilová politická reprezentace nebyla příliš jednotná v názoru, jak na sovětský požadavek reagovat, po příchodu Rudé armády na podkarpatoruské území se veškeré správy okamžitě zmocnil Sovětský svaz. Současně došlo k rozsáhlým bezpečnostním zásahům vůči místním obyvatelům, kteří po zániku maďarské okupace byli vlastně opět občany ČSR. Hlavní bezpečnostní akce prováděla Správa kontrarozvědky SMĚRŠ 4. ukrajinského frontu.

   Zatýkáni a odvlékáni do Sovětského svazu byli Rusíni i Ukrajinci, Češi i Slováci, Maďaři i Němci. Kromě reprezentantů či přisluhovačů maďarských okupačních úřadů, kteří však rovněž de iure měli podléhat československé jurisdikci, uspořádali směršovci hon především na nejrůznější "třídní nepřátele" a "kontrarevoluční živly". Mezi zadrženými tak byli vedle sebe členové a přívrženci předválečné agrární strany a předválečných i okupačních maďarských stran, dále příslušníci ruské emigrace, které po jejich odchodu z bolševického Ruska ve 20. letech Československo využívalo v místní státní správě, a samozřejmě také ukrajinští nacionalisté. Především představitelé takzvané Karpatské Ukrajiny, a to jak ti, kteří spatřovali budoucnost země v rámci federalizované Československé republiky nebo v nové "osvobozené" Ukrajině a kteří se za maďarské okupace stáhli do ústraní, tak i ti, kteří po rozpadu Československa ve snaze zabránit příchodu Maďarů usilovali o německý protektorát. A konečně hlavně řada Čechů, Slováků a Rusínů, kteří představovali nebo alespoň mohli představovat jakoukoliv potenciální komplikaci při připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu a následné sovětizaci, nebo dokonce klást odpor.

   Počet tehdy zatčených československých občanů na Podkarpatské Rusi a odvlečených do SSSR již nelze zjistit.

   V českých archivech jsme zatím nalezli jen ojedinělé zmínky a ruské archivy, pokud budou zpřístupněny, mohou vydat svědectví pouze o celkovém počtu obětí represí v tomto regionu za sovětské vlády. Možnost získání přehledu o osobách, stíhaných sovětskou bezpečností na Podkarpatské Rusi jen v období, kdy nehledě na příchod Rudé armády byla oficiálně stále součástí ČSR, je bohužel téměř jistě vyloučeno.

   Různí autoři odhadují počet odvlečených na několik desítek tisíc.

   Akce směršovců nebyly však pouze operativním bezpečnostním opatřením. Naopak jasně šlo o součást dlouhodobého komplexního programu soustředěné likvidace všech předpokládaných protivníků Sovětského svazu a jakékoli protikomunistické opozice ve všech zemích, které se vývojem 2. světové války ocitly ve sféře sovětského vlivu. Směršovci, odcházející za postupující Rudou armádou na Slovensko a do Čech, vedle stíhání nových obětí dál ještě dlouho vytrvale pátrali po bývalých předních představitelích podkarpatoruského veřejného a politického života. A oddíly Směrše, působící na Podkarpatské Rusi, rovněž ještě dlouho po jejím předání SSSR dál pronásledovali každého, kdo jakýmkoliv způsobem projevoval pročeskoslovenské sympatie nebo optoval československé občanství.

Slovensko

   S postupem sovětské armády do hloubi československého území se činnost směršovců a dalších orgánů NKVD přenesla na Slovensko. Sovětské bezpečnostní orgány zcela ignorovaly většinou všude okamžitě fungující československou veřejnou správu, a zejména na východě a severu země rozpoutaly opravdový teror. Vedle stíhání aktivistů slovenských fašistických organizací a nejrůznějších představitelů "kontrarevoluce" byly násilně vyvezeny na nucené práce v Sovětském svazu celé skupiny politicky a sociálně indiferentního obyvatelstva, především z malých měst a venkova.

   Z dopisu Mikuláše Dema Sekci odvlečených do SSSR při okresním výboru Konfederace politických vězňů v Prešově:

   "(. . .) Já, Mikuláš Demo, narozený dne 29. 10. 1925, bytem v Somotoru-Novej Vieske, patřím mezi ty tisíce, kteří po přechodu fronty v roce 1944 byli odvlečeni na nucené práce v SSSR.

   Dne 15. listopadu 1944 jsem odešel (a ještě 17 chlapů) jako civilní občan na tzv. ´maleňkuju rabotu´. Odešli jsme z domova dobrovolně, protože jsme chtěli pomoci dát do pořádku rozbombardované mosty (na Tise), ale po příchodu do Kráĺovského Chlumce, kde nás obklopili sovětští vojáci, jsme už tušili, že naverbování na krátkodobou práci je lež, ale už nebyla cesta zpátky, protože nás už přísně střežili. Odtud jsme pochodovali do Samboru, kde bylo shromážděno 2 000 lidí. Odtud transport v nákladních vagónech směřoval do Donbasu. Po příjezdu na místo nás ubylo (zemřelo vysílením a hladem) asi 10 % (. . .) Z naší obce (malá obec, tehdy asi 200 obyvatel) z 18 chlapů se vrátilo 10 a z nich dva krátce po návratu domů zemřeli. (. . .)"

   Ve stejné době v Malom Horeši nedaleko Kráĺovského Chlumce byli po příchodu sovětské armády všichni muži od šestnácti do šedesáti let vyzváni, aby nastoupili na opravu válkou zničených mostů, ale potom byli obklíčeni jednotkou NKVD a odvezeni zvláštním konvojem do pracovních táborů uvnitř SSSR. Bylo jich celkem 168.

   Z vyprávění učitele Andreje Kravce:

   "V době, kdy sovětská vojska vstoupila na území Slovenska, žil jsem v trebišovském okrese, v obci Zemplínské Hradiště. Samozřejmě, že jsme se radovali z toho, že konečně přicházejí osvoboditelé, že po těch čtyřech letech válečných útrap a strádání jsme se konečně dočkali Rudé armády.

   Uplynulo několik týdnů a jednoho dne, bylo to 7. ledna 1945, přišel za mnou sovětský voják se vzkazem, že jeho velitel chce se mnou hovořit. Hned jsem se začal oblékat, ale voják povídal, že to není zapotřebí, protože se za pár minut zase vrátím domů. Bylo sychravo, a proto jsem ho neposlechl, a přece jen jsem se pořádně oblékl. Sedli jsme do auta a jeli do Trebišova, to byly asi 3 kilometry, zastavili jsme před velitelstvím a vešli dovnitř. Jenže místo po schodech nahoru mne začali strkat dolů, do sklepa. Tam jsem našel další Trebišovany, všichni byli asi tak mého věku, mně bylo tenkrát 32 let, ale byli mezi námi i 17iletí, i 50iletí. Tam nás nechali asi 2 týdny, dokud nebyly osvobozeny Košice, pak nás převezli tam a zavřeli do budovy krajského soudu."

   Rovněž během ledna 1945 bylo odvlečeno 670 mužů z obce Veĺký Blh v Rimavském okrese. V Petrovanech na Prešovsku odvlekli všechny muže, kteří zrovna byli v domech na pravé straně ulice uprostřed obce, a ty, co byli na protější straně nebo nebyli doma, nechali bez povšimnutí. Ze Šolcovy továrny v Matejovcích blízko Krompachů odvedly jednotky NKVD 16 lidí. V Levoči uspořádaly orgány městské správy sovětským vojákům slavnostní uvítání, pilo se a hodovalo, všichni se svorně veselili, ale když bylo dopito a dojedeno, vydal sovětský velitel rozkaz a celé městské představenstvo skončilo v transportu mířícím do Sovětského svazu.

   Začátkem února 1945 odvlekly orgány sovětské bezpečnosti 44 mužů z obce Nižný Medzev v okresu Moldava nad Bebravou. Nejstaršímu bylo 50 let a nejmladší byl 19iletý. 18. února 1945 bylo odvlečeno 12 občanů obce Dovalova z okresu Liptovský svatý Mikuláš.

   Údaje o počtu odvlečených Slováků kolísají od několika tisíc až po více než 100 000.

   V roce 1990 vznikla Sekce odvlečených do SSSR při okresním výboru Konfederace politických vězňů v Prešově. Zpočátku vycházela z odhadu kolem 6 000 odvlečených především z východního Slovenska. Záplava docházejících informací si však vyžádala vybudování dalších tří desítek poboček Sekce po celém Slovensku a v roce 1991 shromáždil okresní výbor Konfederace politických vězňů v Prešově již údaje o téměř 40 000 odvlečených zejména Slováků a na Slovensku žijících Maďarů.

   Později v 90. letech se dokumentováním sovětských represí na Slovensku kromě prešovského okresního výboru Konfederace politických vězňů začaly zabývat další slovenské organizace, ale bohužel zřejmě dosud se nedospělo k žádnému ověřenému souhrnnému počtu odvlečených. Celkový počet odvlečených ze Slovenska do Sovětského svazu je však odhadován na 60 000, nebo dokonce až 120 000.

   Z vyprávění učitele Andreje Kravce:

   "Nastrkali nás do maličkých komůrek po 20, ani stát, ani ležet jsme pořádně nemohli, ani dýchat, a tak jsme zůstali asi do 3. března 1945.

   V té době přijel do Košic prezident Beneš. Čekali jsme, že si nás konečně někdo všimne a bude za nás intervenovat, mysleli jsme, že nás budou chtít poslat kopat zákopy, a šli bychom docela rádi, nebo že budeme opravovat mosty či zničené železnice, ale stále se nic nedělo. Místo toho jednoho dne ráno, ještě za tmy, nás naložili na nákladní auta, odkrytá a samozřejmě špinavá, nesměli jsme se otáčet, nesměli jsme mluvit, a tak nás odvezli do Humenného. Tam nás umístili do kasáren a my jsme s hrůzou zjistili, že už je tam několik tisíc takových vězňů, jako jsme byli my.

   Těch pár minut, na které mne odvedli z domu, se protáhlo na 3 roky."

   Činnost sovětských bezpečnostních orgánů na Slovensku vyvolala mezi obyvatelstvem vlnu nespokojenosti. Rodiny a řada místních a okresních národních výborů a místních správních komisí požadovaly zamezení deportacím a navrácení odvlečených mužů. Žádosti místních úřadů byly často podpořeny místními nebo okresními organizacemi Komunistické strany Slovenska.

   Protesty místních organizací zaskočily vedoucí představitele slovenské komunistické strany, kteří se pokoušeli upozornit sovětské vedení, že únosy a deportace slovenského obyvatelstva do SSSR by mohly vážně ohrozit sovětské politické zájmy v Československu.

   Zneklidnění obyvatelé se obraceli se žádostmi o pomoc na všechny dostupné orgány obnovované československé moci. Po příjezdu na osvobozené území Československa do Košic zřejmě ještě neobklopoval nově jmenovanou československou vládu a prezidenta republiky příliš velký úřednický aparát, a proto někteří žadatelé byli dokonce osobně přijati prezidentem.

   Manželce statkáře Artura Černíka, odvlečeného 15. prosince 1944 ze Žiabjaného, prezident slíbil, že "ve věci zakročí". Prezidentova kancelář vzápětí nato poslala její žádost předsednictvu vlády. Tam byla uložena bez vyřízení. Zástupci obce Dovalova z okresu Liptovský svatý Mikuláš předali prezidentovi žádost, podepsanou 62 obyvateli, aby pomohl osvobodit 12 občanů, kteří byli 18. února 1945 "zajištěni NKVD a zařazeni do zajateckého tábora t. č. na neznámém místě". Šlo o vojáky bývalého Slovenského štátu, kteří za protifašistického povstání od srpna do října 1944 bojovali v povstaleckých jednotkách československé armády a po jeho potlačení přešli do aktivní partyzánské války s Němci. "Slovenská národní rada v Košicích a velitelství československé brigády" údajně obdobné žádosti nevyhověly. "Delegace býv. podzemních pracovníků" odevzdala prezidentovi žádost o pomoc při osvobození deseti antifašistů z Prešova, kteří byli 25. dubna 1945 zajištěni "ruskými voj. úřady". Helena Jakimovičová předala prezidentovi dopis se žádostí o vrácení syna, který byl za války jako student nasazen v německém pracovním táboře, po příchodu sovětských jednotek uposlechl výzvy a přihlásil se do československé armády, ale byl "zajištěný NKVD a dopravený do lágru v Sanoku" v Polsku.

   Jakékoliv pokusy československých představitelů o nápravu byly však zřejmě marné.

   Svědčí o tom zápis ze schůze československé vlády 12. října 1945, podle kterého při projednávání "propuštění osob zajištěných sovětskými orgány" státní tajemník zahraničních věcí Vlado Clementis konstatoval, že "pokud jde o civilní osoby, intervenuje se již od košické doby a již tam odevzdal velvyslanci Zorinovi seznam asi 5 300 osob, z nichž asi 2 500 byli Slováci. Od té doby se urguje odpověď někdy i čtyřikrát týdně."

Slezsko a Morava

   Po příchodu na Moravu se směršovci soustředili nejprve na Slezsko.

   Situace, která zde po ústupu německých vojsk a vstupu Rudé armády nastala, byla značně nepřehledná. Velká část Slezska totiž v důsledku mnichovské dohody ze září 1938 připadla Německu a Polsku. A přes ujištění spojenců o poválečné obnově Československa v původních hranicích před mnichovskou dohodou, stále nebylo jasné, jak bude naloženo s nároky Poláků, aby poválečné uspořádání po stanovení nových polsko-německých hranic ponechalo část předválečným Československem spravovaného slezského území Polsku.

   Zároveň samozřejmě obyvatelé na Německem a Polskem zabraném území byli vystaveni silné germanizaci a polonizaci - přičemž i polonizovaná část byla po vpádu Německa do Polska v říjnu 1939 násilně germanizovaná - a obnovení jejich československé státní příslušnosti bylo proto mnohdy problematické. Nebylo snadné rozpoznat, kdo se dobrovolně stal tzv. Volksdeutsche a kdo k tomu byl donucen, zejména potom, co stejně všichni muži museli na práci do Německa nebo narukovat do německé armády.

   Tentokrát směršovci soustředili svou pozornost zejména na místní obyvatele odvedené do německé armády, kteří při jejím ústupu do hloubi Německa dezertovali a vraceli se do svých domovů, nalézajících se na území již dobytém Rudou armádou.

   Podle dostupných údajů byli zadržení zpravidla obviněni ze spolupráce s německou rozvědkou. Byla to jediná větší skupina obyvatel Československa, kteří byli stíháni sovětskými bezpečnostními orgány a později souzeni sovětskou justicí za údajnou činnost ve prospěch válečného nepřítele. Většinu zadržení prováděly zřejmě operativní oddíly kontrarozvědky SMĚRŠ 1. gardové armády 4. ukrajinského frontu.

   Pochopitelně přítomnosti sovětských bezpečnostních orgánů rovněž využili mnozí jednotlivci k falešným udáním, která buď plynula ze zjitřené averze k Čechům, otevřeně podporované polskou prosovětskou tzv. lublinskou vládou, nebo byla motivována osobními zájmy, jako tomu v obdobných situacích obvykle bývá, například snahou odvrátit pozornost od vlastní minulosti či dosáhnout jiného zisku.

   Nepřehledná situace ve Slezsku trvala ještě řadu měsíců po skončení války a sovětskou represí postižení zdejší obyvatelé jen výjimečně hledali pomoc u centrálních československých orgánů. Proto v archivech České republiky jsou uchována svědectví pouze o několika málo případech odvlečení tehdejších obyvatel Slezska do SSSR a informace o některých dalších případech byly získány teprve ze žádostí, které počátkem 90. let zaslali v České republice žijící příbuzní odvlečených generálnímu prokurátorovi České a Slovenské federativní republiky na jeho tehdejší výzvu uveřejněnou v tisku, nebo které v letech 1992 - 1993 shromáždilo Středisko pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti České republiky.

*

   Po vstupu do Ostravy směršovci zahájili svou hlavní kampaň v Československu: systematicky vedený úder proti politickému a společenskému i intelektuálnímu potenciálu, představovanému bývalou ruskou emigrací. Cílem nebylo likvidovat všechny bývalé ruské emigranty, kteří po opuštění bolševického Ruska již téměř čtvrt století žili v Československu a tvořili integrální součást všech vrstev československé společnosti, ale především otřást jejich společenskými pozicemi a jistotami, aby nemohli bránit prosovětským zájmům přicházejícím do země. Rozbor dosud shromážděných informací o bývalých ruských emigrantech tehdy zadržených a následně odvlečených do SSSR zcela jednoznačně vypovídá o plánovité likvidaci dlouhodobého historického politického protivníka.

   Řada bývalých ruských emigrantů byla odvlečena již ze Slovenska. Většinou šlo o vysoce kvalifikované odborníky, kteří po absolvování československých vysokých technických škol nalezli ve 30. letech uplatnění v expandujícím průmyslu a při budování infrastruktury na středním, a zejména na západním Slovensku, nebo zaujímali vedoucí místa ve státní správě v Košicích či v Bratislavě.

   Ale ve srovnání s masovými deportacemi Slováků šlo zatím pouze o zřejmě náhodně zajištěné jednotlivce.

*

   Zátah v Ostravě měl však již zřetelné znaky cílené akce.

   Citujeme z pozdějšího hlášení Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Moravské Ostravě, odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra: "Po příchodu Rudé armády a členů NKVD do Moravské Ostravy dne 30. 4. 1945, byl těmto na jejich výzvu, pořízen seznam všech v Mor. Ostravě bydlících a žijících ruských emigrantů, a to podle kartotéky všech k pobytu policejně přihlášených osob u zdejšího hlavního ohlašovacího úřadu, a odevzdán k další služební potřebě členům NKVD." V přiloženém seznamu je uvedeno 80 osob ruské či ukrajinské nebo rusínské národnosti.

   Zdá se, že tato skupina v Ostravě žijících Rusů a Ukrajinců sovětské bezpečnostní orgány ale příliš nezajímala. Až na několik výjimek to byli jen dlouhodobě v Československu žijící ukrajinští horníci a dělníci v ostravských hutích. Zřejmě šlo především o ekonomické migranty, kteří se usazovali v Čechách a na Moravě už počátkem století, a později k nim přibyli bývalí ruští váleční zajatci z 1. světové války a různí uprchlíci, zejména z neustále bolševickým Ruskem ohrožovaných oblastí tehdejšího východního Polska (později skutečně obsazených Sovětským svazem a tvořících součást západní Ukrajiny a Běloruska). Většina náležela do sociální skupiny obvykle nekvalifikovaných námezdních dělníků hlavně v zemědělství a ve velkých expandujících průmyslových aglomeracích.

   Autoři seznamu ve spěchu - bylo to doslova v prvních hodinách po dobytí Ostravy Rudou armádou - nejspíš opsali z policejní kartotéky všechny osoby ruské nebo ukrajinské národnosti, které neměly žádnou státní příslušnost a tím naplňovaly představu o emigrantovi. Je to zřejmé i z toho, že seznam obsahoval rovněž většinou české manželky a již samozřejmě v Československu - a dokonce přímo na Ostravsku - narozené děti.

   Jak NKVD naložila s tímto seznamem a jaké byly další osudy osob v něm uvedených, bohužel nevíme. Mezi žádostmi československým úřadům o ochranu před pronásledováním sovětskou bezpečností, které se dochovaly v českých archivech, nejsou o osobách z tohoto seznamu žádné zmínky.

   Dochované doklady naopak vypovídají o zatčení osob v Ostravě, které v tomto seznamu připraveném československými policisty uvedeny nejsou.

   Technika ing. Viktora Kibalova a profesora Vyšší průmyslové školy ve Vítkovicích ing. Sergeje Popova směršovci zadrželi v jejich domovech v Ostravě-Zábřehu. Oba přišli do Československa jako mladí 21letí demobilizovaní příslušníci bývalé Ruské (Dobrovolnické) armády počátkem 20. let a vystudovali české odborné a vysoké školy v Brně a Ostravě. Ing. Nikolaje Skugarevského odvlekli směršovci z jeho bytu v centru Ostravy. Ten přišel do Československa jako 27letý a než předtím rovněž odešel do Ruské (Dobrovolnické) armády stačil dokončit studium na vysoké škole ještě v Rusku.

   Všichni měli české manželky a děti. Sergej Popov byl již od roku 1931 československým občanem. Skugarevskému bylo československé státní občanství uděleno v roce 1935. Rovněž Kibalov byl od poloviny 30. let československým občanem.

   V roce 1945 žili v Československu již téměř čtvrt století.

   Kibalov a Skugarevskij byli zadrženi třetí den po příchodu Rudé armády do Ostravy - 3. května 1945 a Popov o týden později 10. května 1945. Jak směršovci získali jejich domácí adresy nevíme - stejně jako ve všech dalších případech. S dosti velkou pravděpodobností se však dá předpokládat, že zdrojem těchto informací byli sovětští agenti, kteří pronikli mezi emigranty již před válkou.

   Popov byl později v SSSR "odsouzen k osmi letům nucených prací za protisovětskou činnost". Skugarevskij byl v Sovětském svazu odsouzen k deseti letům pobytu v nápravněpracovním táboře "za účast v bělogvardějské organizaci". Do Československa se oba vrátili v roce 1955.

   Viktor Kibalov byl viděn někdy počátkem 50. let v Ozerlagu. Pak však beze stop zmizel ve spárech směršovců. Patrně v sovětském táboře zahynul.

*

   Zahájení honu na bývalé ruské emigranty samozřejmě neznamenalo konec svévolné perzekuce ostatních obyvatel.

   Ještě 27. července 1945 byl na cestě domů z Ostravy-Zábřehu do Újezda u Sokolnic zadržen československý občan ing. Bedřich Horník. Když se ho poručík Entler, vyslaný velitelstvím 1. československé tankové brigády, pokoušel na podzim téhož roku hledat v sovětském polním internačním táboře v polské Ratiboři, "velitel věznice nadporučík NKVD prohlásil, že všichni vězni nacházející se v Ratiboři jsou fašisté a zločinci a že jako takoví propuštěni nebudou" a "rozmluvu" ukončil poukazem na to, že jakékoli intervence a jednání československých úřadů jsou v Ratiboři zbytečné, jelikož kompetentní v těchto záležitostech jsou pouze příslušné vyšší orgány NKVD.

   Podle dochovaných dokumentů byl Horník držen sovětskými orgány ještě na jaře následujícího roku, již však zřejmě neznámo kde - tábor v Ratiboři byl totiž mezitím zrušen a internovaní rozptýleni do jiných polních věznic.

*

   26. dubna 1945 vstoupila Rudá armáda do Brna.

   Ještě téhož dne směršovci zatkli a odvlekli z jeho bytu v Kameníčkově ulici 58iletého honorárního docenta a asistenta Vysoké školy technické v Brně ing. Andreje Matuseviče. Jako mladý univerzitní pracovník v Kyjevě byl ještě před 1. světovou válkou poslán do Paříže, aby tam pokračoval v univerzitních studiích. Po vypuknutí války vstoupil do armády a později bojoval proti bolševikům v řadách Ruské (Dobrovolnické) armády. Do Československa přišel koncem roku 1921 jako 34letý, aby pomáhal svým mladým krajanům a bývalým spolubojovníkům, kteří studovali na československých vysokých školách. Od roku 1922 až do svého odvlečení směršovci působil na brněnské technice jako významný odborník v oboru matematiky a diferenciální geometrie.

   V roce 1935 mu bylo uděleno československé státní občanství.

   V roce 1945 žil v Československu skoro 24 let.

   9. května 1945 byl ze svého bytu v Brně-Husovicích odvlečen ing. Vasilij Kirjunčev. Do Československa přišel v roce 1925 jako 19iletý a po studiu na Vysoké škole technické v Brně až do konce války pracoval jako konstruktér v brněnských Škodových závodech.

   17. května 1945 byl v Brně-Veveří odvlečen ing. Alexej Polupanov. Do Československa přišel jako 25iletý demobilizovaný příslušník bývalé Ruské (Dobrovolnické) armády rovněž v roce 1925 a po studiu stavebního inženýrství na brněnské technice pracoval jako stavební technik.

   Kirjunčev i Polupanov byli československými státními občany a měli české manželky a děti.

   V roce 1945 žili v Československu již 20 let.

   Brněnskou akci zajišťovala Hlavní zpráva kontrarozvědky SMĚRŠ 2. ukrajinského frontu. Zadržení prováděly operativní oddíly kontrarozvědky SMĚRŠ, začleněné do jednotek 53. armády, která Brno obsadila - u Matuseviče dokonce víme, že šlo o oddíl kontrarozvědky SMĚRŠ 18. gardového střeleckého sboru. Obvinění zadrženým sděloval ale již vyšší orgán - oddělení kontrarozvědky SMĚRŠ 7. gardové armády, zaujímající prostor mimo Brno nedaleko Mikulova. A vzápětí nato vojenský tribunál této "místně příslušné" armády vynesl rozsudek.

   Kirjunčeva odsoudil 7. července 1945 "za aktivní účast v antisovětské kontrarevoluční organizaci NTSNP" k deseti letům pobytu v nápravněpracovním táboře. Stejným tribunálem byli 26. července 1945 odsouzeni Matusevič "za účast v antisovětské organizaci" a Polupanov "za účast v kontrarevolučních organizacích" rovněž každý k deseti letům. Všichni byli posláni do táborů v dalekém Kazachstánu; Kirjunčev do Stěplagu a Matusevič s Polupanovem do Karlagu.

   Domů do Brna se všichni vrátili až v roce 1955.

   Podle dosavadních zjištění další bývalí ruští emigranti byli operativními skupinami Směrše zadrženi na Cihlářské v Lužánkách, na Mikšíčkově v Židenicích a na Rumunské ve Veveří. Opět šlo vesměs o absolventy brněnské techniky, kteří pracovali většinou jako vysoce kvalifikovaní odborníci v podnicích a úřadech moravské metropole a obvykle získali již ve 30. letech československé státní občanství a měli české rodiny.

   Ve Vilémovicích na Třebíčsku byl směršovci 7. gardové armády zadržen ing. Sergej Tepenkov. Do Československa přišel rovněž už ve 20. letech a studoval na brněnské technice. Přestože byl pouze držitelem tzv. Nansenova pasu, žil v roce 1945 v Československu také více než 20 let.

*

   Směršovci odvlekli i řadu Čechů. Josef Heger byl zadržen za neznámých okolností společně se svým švagrem. Při deportaci onemocněl a ještě v roce 1950 byl nezvěstný. Švagr se vrátil na podzim roku 1945.

*

   Kromě SMĚRŠ působily v Rudé armádě také další formace NKVD a nejednou prováděli zadržení dokonce příslušníci řadových vojenských jednotek.

   Kupříkladu podle údajů, které ruské úřady předaly v roce 1995 prostřednictvím velvyslanectví Ruské federace v Praze Výboru "Oni byli první," byl tehdy 48letý továrník z Brna-Židenic ing. Georgij Teš zatčen údajně 13. července 1945 příslušníky vojenského útvaru 71383.

   Příkaz k jeho zatčení vydal Vojenský provozní oddíl 25 tohoto útvaru společně s vojenskou prokuraturou a 24. července 1945 ho vojenský tribunál posádky sovětských vojsk ve Vídni odsoudil "za účast v kontrarevoluční organizaci" na deset let pobytu v nápravněpracovním táboře.

   Teš také přišel do Československa počátkem 20. let jako demobilizovaný příslušník bývalé Ruské (Dobrovolnické) armády a rovněž jako řada dalších ruských emigrantů studoval na Vysoké škole technické v Brně.

   Ve 30. letech vybudoval v Brně expandující chemickou továrnu. Měl českou manželku a dva syny. V roce 1938 získal příslib domovského práva a vyřízení jeho žádosti o československé občanství přerušila německá okupace.

   V roce 1945 žil v Československu tedy již také téměř čtvrt století.

   K rodině do Brna se vrátil ze sovětského vězení až v roce 1955.

*

   Průběh operace proti bývalým ruským emigrantům od počátku ukazoval na dokonalé naplánování celé kampaně. Kromě neomylného směřování sovětských operativců vždy na přesné adresy, kde se určené osoby skutečně nalézaly, a proto mohly být bezproblémově zadrženy, jasně vyplývá neméně přesně připravený další postup. Často velice intenzivní výslechy zadržených však neměly žádný vliv na zřejmě předem dané obvinění ani na předem daný rozsudek. Hlavním cílem výslechů bylo pouze získání poznatků o eventuálních dalších osobách zajímajících směršovce.

   Vynesení rozsudku bývalo svěřováno zřejmě naprosto formálně náhodně zvolenému "místně příslušnému" vojenskému tribunálu. Podle sovětských zákonů tyto tribunály působily ve všech vyšších jednotkách Rudé armády a projednávaly vedle trestných činů vojáků rovněž všechny trestné činy vyzvědačství. Což vysvětluje, proč obvykle všechny další osoby, které po vstupu Rudé armády do Československa byly zadrženy - nejednou z čiré zvůle - směršovci nebo jenom obyčejnými rudoarmějci, byly obviněny vždy buď ze "špionáže", nebo "spolupráce se zahraniční rozvědkou". Takto formulované obvinění totiž umožňovalo sovětské soldatesce zadrženého bez složitého projednávání okamžitě odsoudit.

   Sovětská represivní praxe ale samozřejmě nebyla pouze takto jednoduchá.

   Je zdokumentována rovněž řada případů, kdy směršovci zadržený československý občan byl formálně souzen až po dopravení na území Sovětského svazu a mnohdy ještě až po předchozím dlouhém pobytu v některé centrální věznici v SSSR. A naopak je také mnoho případů, kdy soudní jednání a vynesení rozsudku proběhlo bez účasti, či dokonce bez vědomí obviněného. Nebo se vůbec nekonalo - alespoň není dokumentárně potvrzeno - a odvlečená osoba byla deportována rovnou do některého z nápravněpracovních táborů.

Na Prahu!

   Jediným známým přímým svědectvím o působení SMĚRŠ v Československu jsou vzpomínky Michaila Mondiče, agenta NTS, kterému se podařilo ještě koncem roku 1944 na Podkarpatské Rusi proniknout do SMĚRŠ. Svůj deník, zachycující období od podzimu 1944 až do konce léta 1945, kdy přešel do amerického okupačního pásma v Německu, vydal v roce 1948.

*

   Mondič uvádí, že směršovci 4. ukrajinského frontu dorazili do Prahy hned 9. května 1945 večer. Zpočátku se usídlili v hotelu Central a následujícího dne se nastěhovali do gestapem opuštěné vily v Dělostřelecké ulici 11 v Praze-Střešovicích.

*

   Z dochovaných dokumentů o činnosti sovětských bezpečnostních orgánů po příchodu Rudé armády do Prahy vyplývají ještě výrazněji než předtím hlavní cíle SMĚRŠ v Československu: zamezit jakémukoliv dalšímu možnému vlivu na československou společnost významných osobností z řad bývalé ruské emigrace a ukrajinofilské rusínské politické reprezentace.

*

   O pronásledování Čechů je dochováno jen málo svědectví. Což znamená nejen to, že odvlečených bývalých ruských emigrantů bylo nepochybně skutečně více než obětí z řad Čechů. Zřejmě to také odráží rozpaky, které sovětská zvůle mezi českým obyvatelstvem vyvolávala.

   Rodiny odvlečených Čechů byly zaskočeny, protože vyznat se v chaosu poválečného vyřizování účtů, často zdaleka nikoli jen válečných, ale pouze latentně kvasících obyčejných mezilidských, kdy někteří lidé prostě využívali příležitosti někomu se pomstít, nebylo nijak snadné. A bránit ze zpupnosti oslavovaných vítězů vyžadovalo velkou odvahu - a hlavně opravdu čisté svědomí.

*

   Naopak rodinám bývalých ruských emigrantů bylo zcela jasné, proč sovětská bezpečnost odvádí jejich otce nebo manžely a přijímaly to jako jednoznačné narušení integrity svého občanského postavení - zvlášť těžce si tuto křivdu uvědomovaly rodiny již s československým státním občanstvím a české manželky. Neboť sovětské operativní orgány zpravidla nijak nepředstíraly, že jim jde o stíhání nějakých kriminálních deliktů, ani náznakem nevznášely nějaká obvinění ze spolupráce s Němci, ale orientačními dotazy při zadržení a okruhem zabavovaných "důkazních materiálů" zcela otevřeně dávaly najevo zájem o jediné: o politickou nebo alespoň veřejnou činnost zadrženého po dobu jeho života v emigraci.

   Pro rodiny bývalých ruských emigrantů představovalo odvlečení jejich příslušníků sovětskou bezpečností flagrantní porušení zásadních jistot, které jim poskytlo meziválečné Masarykovo a Benešovo Československo, když nabídlo a umožnilo bývalým emigrantům nejen získat dlouhodobé útočiště a doplnit si podle potřeby vzdělání, ale také natrvalo plnoprávně integrovat do československé společnosti. Poválečné zatýkání emigrantů sovětskými bezpečnostními orgány chápaly jejich rodiny jako do očí bijící porušení dosavadního demokratického konsensu - vždyť přece podle všeobecného úzu šlo opět o Benešovo Československo  - a odtud jejich odvaha domáhat se pomoci a záštity u československých orgánů a úřadů všech stupňů. Šlo o spontánní principiální odpor proti očividně systémově vedenému politickému aktu neslučitelnému s demokratickými tradicemi Československé republiky.

*

   Proto v dochovaných archivech nalézáme zcela jednoznačně nejvíce svědectví především o pronásledování ruských emigrantů. A jenom velice ojediněle záznamy o perzekuci sovětskou bezpečností také ostatních příslušníků tehdejší československé společnosti.

*

   V Praze jednou z prvních obětí směršovců byl poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v Československu a chargé d´affaires Prozatímní ruské vlády v Praze Vladimír Rafalskij. 59iletý Rafalskij byl profesionálním diplomatem, po říjnovém převratu v roce 1917 odmítl poslušnost bolševické vládě a nevrátil se do Ruska. V roce 1919 byl pověřen vedením stálého zastupitelství Prozatímní ruské vlády v Praze. Zastupitelství působilo až do počátku 30. let a po celou dobu bylo terčem protestů sovětské vlády. Svoji činnost definitivně ukončilo teprve po navázání oficiálních diplomatických styků mezi ČSR a SSSR. Charismatický polyglot Vladimír Rafalskij se těšil velké úctě a popularitě mezi emigranty, kteří ho nazývali "otcem ruské emigrace v Československu", a využívali jeho pomoci i po uzavření mise, kdy působil jako soudní tlumočník z více než desítky jazyků.

   I když si stále zachovával statut běžence z Ruska a měl pouze tzv. Nansenův pas, žil se svou rodinou v Československu v roce 1945 již 26 let.

   Rafalskij byl odvlečen 11. května 1945 ze svého bytu v Pštrossově ulici a podle Mondiče (Siněvirského) ještě téhož nebo následujícího dne v sídle SMĚRŠ v Dělostřelecké ulici spáchal sebevraždu.

   Téhož dne byl ve svém bytě v Terronské ulici v Praze-Dejvicích zatčen rovněž ing. arch. Michail Kovalevskij. Do Československa přišel v roce 1922 jako demobilizovaný příslušník bývalé Ruské (Dobrovolnické) armády a po studiích na Českém vysokém učení technickém v Praze se stal vyhledávaným projektantem. Například se spolupodílel na projektu pražského Jiráskova mostu architektka Vlastislava Hofmana a spolupracoval s Hofmanem a architektem Otakarem Šircem na projektovém zabezpečení nového Štefánikova mostu mezi Novým Městem pražským a Letnou; v době zahájení stavby v roce 1949 byl však Kovalevskij již 4 roky nezvěstný. Patrně v sovětském táboře zahynul. Od roku 1935 byl československým státním občanem.

*

   Z dosud zjištěných dochovaných dokumentů a dalších svědectví vyplývá, že během prvního úderu ve dnech od 11. do 31. května 1945 směršovci v Praze zadrželi a následně odvlekli nejméně 100 osob.

   Jen v jediném známém případu šlo o osobu české národnosti.

   Všichni ostatní odvlečení byli bývalí ruští emigranti. Naprostá většina z nich - 75 - byla však již od 30. let československými občany. A zbytek byli sice jen držiteli mezinárodního průkazu totožnosti běžence z Ruska (tzv. Nansenova pasu), vydaného československými úřady, ale většinou již také měli příslib domovského práva v některé československé obci, což bylo hlavním předpokladem pro udělení občanství; jenže zánik Československé republiky byl bohužel rychlejší.

   Zpravidla jsou známa konkrétní data zadržení; jen výjimečně je uveden pouze měsíc květen. Směršovci vyráželi na "hon" každý den včetně nedělí.

*

   12. května 1945 byl ve svém bytě v Konviktské ulici v Praze na Starém Městě zadržen československý armádní generál Sergej Vojcechovskij. Původně ruský důstojník, působící od srpna 1917 do prosince 1918 ve velitelských funkcích v československém vojsku (legiích) na Rusi. Potom se připojil k ruským vojenským silám bojujícím s bolševiky a s nimi pokračoval v zápase s Rudými gardami. V roce 1921 odešel do emigrace.

   Vzápětí mu bylo uděleno československé občanství a ještě téhož roku v květnu byl přijat do branných sil Československé republiky v hodnosti generála.

   V roce 1927 byl jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství Brno a 30. prosince 1929 mu byla udělena hodnost armádního generála. V roce 1935 převzal funkci velitele Zemského vojenského velitelství Praha. Za všeobecné mobilizace v roce 1938 byl velitelem 1. armády bránící prostor Čech. Po německé okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava byl přeložen do výslužby a podílel se na vypracování struktury vojenské složky domácího protifašistického odboje Obrany národa.

   Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů tehdejší československé armády a aktivně se podílel na její reorganizaci a modernizaci ve druhé polovině 20. let. V Československu žil již skoro čtvrtstoletí.

   V osudný den "byl z bytu odveden neznámým kapitánem Rudé armády a od té doby se do bytu nevrátil" a "kam byl ruskými důstojníky odveden" nebylo "možno zjistiti". Po odtransportování, zřejmě nejprve do sběrného tábora SMĚRŠ v polské Ratiboři, byl ještě v květnu 1945 převezen do butyrské věznice v Moskvě. Nejpozději v roce 1947 byl podle očitých svědků již vězněn v jednom z táborů Unžlagu. Na jaře 1949 byl převezen do Ozerlagu. Ale údajně teprve v září tohoto roku byl odsouzen na deset let.

   V Ozerlagu v roce 1951 zemřel.

   Dotazník, zaslaný v říjnu 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti České republiky a Výborem "Oni byli první" Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace se žádostí o doplnění údajů o zadržení Sergeje Vojcechovského sovětskými orgány v roce 1945 v Československu a represi v SSSR, Ruská federace prostě nevrátila.

*

   Téhož dne byl zadržen sovětským komandem ve svém bytě na pražském Smíchově štábní kapitán československé armády Nikolaj Petrov. Za 1. světové války byl kapitánem v letectvu tehdejší ruské armády. V listopadu 1917 vstoupil do Ruské (Dobrovolnické) armády.

   Po ovládnutí Ruska bolševiky odešel do emigrace a od počátku 20. let žil v Československu.

   Bylo mu uděleno československé občanství a v roce 1924 vstoupil do československé armády v hodnosti poručíka.

   Dokončení článku ZDE.