Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přežil hrůzné vězení Rudých Khmerů...

   "Někdy mě mlátili bambusovou tyčí, jindy mi vytrhli celý nehet z palce u nohy..."

 

Přežil hrůzné vězení Rudých Khmerů, dnes se snaží varovat celý svět

 

   Je mu 86 let a je jedním z pouhých sedmi lidí, kteří přežili pobyt ve vězení Tuol Sleng v kambodžském hlavním městě Phnompenh, kde našlo smrt možná až 20 tisíc lidí. Dnes je Chum Mey již posledním ze dvou přeživších a na místo skoro každý den dochází. Prodává tu svou biografii a dokola sdílí svůj životní příběh, ač mu i po desítkách let vyprávění vhání slzy do očí.

 

1.jpg

Chum Mey v areálu bývalého vězení Rudých Khmerů Tuol Sleng.

 

Proč jste ve vězení skončil?

   Byl jsem obyčejný mechanik, který jim každý den pomáhal spravit vše, co potřebovali. Neměl jsem tedy nejmenší tušení, proč mě zatkli.

 

Čeho jste se při svém zatčení nejvíce obával?

   Bál jsem se, že budu mrtvý do druhého dne. Nebylo tajemstvím, že ti, kteří v tomto vězení končili, nevycházeli ven živí. Bylo tu za celou tu dobu zhruba 20 000 vězňů, a nikdo se odsud nedostal. Když mě zatýkali, tak mě ošálili. Řekli mi, že pojedu něco opravovat k vietnamské hranici, pak mi ale nandali šátek, začali mě bít a odvezli do Tuol Sleng.

 

2.jpg

Chum Mey ukázal i celu, kde čtyři a půl měsíce pobýval. Nohy měl připoutané jako na snímku a potřebu musel vykonávat do nádoby, kterou drží v levé ruce.

 

Kolik času jste ve vězení strávil?

   To vím přesně. Strávil jsem tu čtyři měsíce a dvanáct dní.

 

Co vám dodávalo sílu během pobytu ve vězení?

   Nic takového jsem neměl. Jen jsem se začal modlit k Bohu, aby mi pomohl. Neměl jsem žádnou naději, že se mi podaří z vězení dostat. Ničila mě myšlenka, že moje manželka ani neví, že mě zatkli.

 

3.jpg

Na snímku cela pro nějaké z významnějších vězňů. Ti měli větší cely, protože si od jejich vyšetřování Rudí Khmerové více slibovali. Ne snad, že by měli nějaké lepší zacházení. Byli zabiti jako všichni ostatní. Na zemi jsou viditelné stopy krve.

 

Jak vás mučili?

   To bylo různé. Neustále chtěli přiznání, že spolupracuji se CIA nebo KGB. Nebrali ne jako odpověď. Někdy mě mlátili bambusovou tyčí, jindy mi třeba vytrhli celý nehet z palce u nohy. Nejhorší bylo mučení elektrickými šoky, to jsem absolutně nezvládal. Cítil jsem, jako kdyby mi hořely oči. V ten moment jsem si začal vymýšlet báchorky o tom, s kým vším jsem spolupracoval a co vše jsem dělal, jen aby v tom mučení elektrickým proudem nepokračovali. Myslel jsem i na sebevraždu, ale nebylo jak ji provést.

 

Vy jste se z vězení nakonec dostal.

   Do města vtrhly vietnamské jednotky a všichni začali utíkat, i ve vězení se osvobozovalo. Byl to obrovský chaos - utíkali jsme ve skupinách, s námi ale i Rudí Khmerové, kteří zvažovali, zda nás zabít, nebo ne. Řekli si, že by to ale asi zabralo moc času. Pak se stal malý zázrak, pokračovali jsme kolem dalšího vězení, kde byla i moje manželka a v náručí měla naše dvouměsíční dítě. Potřebovali jsme utíkat, ale to ona dva měsíce po porodu nemohla, a tak jsme šli pomalu ještě s jedním člověkem, který se k nám přidal. Jmenoval se Eng. Pak přišla osudná noc.

 

Jak probíhala?

   Měli jsme hlad a začala padat tma. Narazili jsme na jednotku Rudých Khmerů a požádali o jídlo a přístřeší. Řekl jsem jim, že jsem pro ně dělal mechanika, o vězení jsem pomlčel. Dal jsem jim dokumenty a oni nám pokynuli, kde můžeme složit hlavy. V noci se nás ale rozhodli zabít. Slyšel jsem, jak se po nás ptají nějací ozbrojení muži s kalašnikovy, protože jsem nespal, už bylo ale pozdě.

 

Jak jste přežil?

   Šli jsme s těmi muži někam do neznáma, asi kilometr nebo dva. Moje žena s dítětem v náručí, pak šel Eng a nakonec já. Z ničeho nic padl první výstřel. Nevěděl jsem, koho střelili. Manželka na mě jen zvolala, ať uteču. Pak zakřičel Eng: "Zabíjejí mě, utíkej!" Běžel jsem, co mi síly stačily, a jen jsem čekal až přijde výstřel. Byla ale docela tma a já měl náskok.

 

Co se vám prohánělo hlavou?

   Byly to strašně silné emoce, neuměl jsem s tím zacházet. Když jsem se dal na útěk, tak naše dítě brečelo. Říkal jsem si, že naše dítě možná ještě žije a že bych se pro něj měl vrátit. Bylo ale jasné, že by mě zabili. Tak jsem jen utíkal dál se slzami v očích a myslel dokola neustále na rodinu.

 

Pozn.: Chum Mey mluvil po celou dobu rozhovoru zcela klidně, ale když přišla řeč na zastřelení jeho manželky, začal u vyprávění slzet. Asi nikdy ve svém životě jsem neviděl člověka slzet a u toho mluvit zcela klidným hlasem jako by se nic nedělo.

 

Jak dlouho jste se schovával?

   Byl jsem schovaný v džungli skoro týden. Neměl jsem nic k jídlu a skoro nic k pití. Pomohly mi nějaké kořínky. Bál jsem se vrátit do Phnompenhu kvůli strachu z Rudých Khmerů. Neustále jsem myslel na to, co se stalo. Byl jsem zlomený člověk.

 

4.jpg

Z bývalé školy doslova sálá temná atmosféra.

 

Jak prožité hrůzy ovlivnily váš následný život?

   Obrátil jsem se k Bohu. Měl jsem malou sošku Budhy, ke které jsem se modlil a cítil jsem, že mě ochraňuje před smrtí. Na ty hrůzné chvíle ale myslím každý den.

 

5.jpg

Fotky obětí na zdech vám na klidu v Tuol Sleng nepřidají.

 

Myslíte si, že se lidé umí poučit z historie?

   Už dlouhá léta se snažím o všem mluvit, aby si lidé uvědomovali, co se tu dělo. I proto jsem sepsal tu knihu, kde popisuji vše, co jsem zažil, a mluvil jsem o tom i v médiích po celém světě. Cítím, že když mi lidé naslouchají, že si ty hrůzy velmi dobře uvědomují. Ale já tu nebudu věčně a jsem rád, že po mně zůstane aspoň ta kniha, která bude snad varováním pro další generace...

 

zdroj: www.noviky.cz (ZDE)

 
 




Archiv

Kalendář
<< květen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 1955
Měsíc: 328
Den: 3