Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hospodářsko-politická spolupráce Německa a Sovětského svazu v letech 1939-1941 - 1. část

Charakter hospodářsko-politických vztahů ve třicátých letech 20. století

 

Charakter hospodářsko-politických vztahů v první polovině 30. let

 

Ochlazení hospodářsko-politických vztahů po nástupu Adolfa Hitlera k moci

   Počátek 30. let znamenal pro německo-sovětské hospodářské vztahy velmi plodné období a předurčoval tak příznivé podmínky pro vzájemnou budoucí hospodářskou spolupráci. Proč se tomu tak v nejbližším období nestalo, souvisí výhradně s politickou změnou v Německu v předposlední den v lednu roku 1933. Jmenování Adolfa Hitlera německých kancléřem, tak jako, signalizovalo z moskevského pohledu fundamentální změnu oboustranných hospodářských a především politických vztahů. I když ministr obrany Werner Blomberg sliboval jakousi naději na pokračování přátelských vztahů Německa se Sovětským svazem, militantní antikomunismus a protisovětská propaganda jasně deklarovaly konec jakékoliv kooperace v duchu Rapallské smlouvy. Nové německé vedení a s tím spojená vnitropolitická reorganizace vyvolávala v sovětských vládních kruzích "živoucí znepokojení" a očekávalo omezení stávajících hospodářských vztahů.

   Ale i přes ochlazení v ideologicko-politické oblasti, oboustranný obchodní styk zpočátku neochaboval. Pro sovětskou vládu totiž znamenaly hospodářské vztahy s Německem více než ideologie ve stylu Mein Kampfu a zaměřila se především na německé politiky a průmyslníky, kteří zastávali tradičně velký zájem o ruský obchod. V této souvislosti sovětský velvyslanec Lev M. Chinčuk písemně upozornil Kurta Schleichera z ministerstva obrany, že "platební bilance Sovětského svazu vykazuje vůči Německu stoupající pasivitu a případná pokračující německá nesolventnost je pro Sovětský svaz neúnosná a zároveň vytváří překážky pro další rozvoj hospodářských vztahů. Vzrůstající export podněcuje další objednávky a jen takové země mohou pomýšlet na pokračování i rozšíření zahraničních zakázek, které mají zajištěné bilancování svých plateb". Chinčuk dále vypočítával, v jakém rozsahu vždy profitovalo německé strojírenství z vývozu do Sovětského svazu, když zabezpečovalo až dvě třetiny sovětského dovozu obráběcích strojů.

   Nečekaně rychlý důvod k radosti pro sovětské obchodní zástupce představoval 25. únor 1933, kdy byla podepsána úvěrová smlouva, ve které se německá říše zavázala k poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 200 milionů říšských marek a zároveň byla přislíbena oboustranná hospodářská pomoc, která by měla ochránit obě ekonomiky před finančním ohrožením v důsledku hospodářské krize. Německá strana i dále prokazovala dobrou vůli a 5. května téhož roku byly prodlouženy a opětovně mezinárodně ratifikovány další "hypotéky z období Výmarské republiky", a to Berlínská smlouva z roku 1926 a obchodní smlouva z roku 1929. H. Dirksen při této příležitosti poukázal na "aktuálnost rapallské éry" a nutnost zachování přátelských hospodářských i politických vztahů. Protože v oblasti zahraničního obchodu byly v důsledku hospodářské krize vypočítány na obou stranách drastické finanční ztráty, zavládl i na východoevropském trhu po výše uvedených úspěšných obchodních jednání optimismus, který byl okázale mediálně proklamován. Novinové články otištěné na přelomu dubna a května přesvědčivě informovaly o "znovu nalezených starých přátelských vztazích mezi oběma zeměmi" a "vzájemné nepostradatelnosti na poli hospodářském".

   V říjnu 1933 podnikl J. V. Stalin ve své diplomacii vůči Berlínu další strategický krok, když kromě Litvinovova ministerstva zahraničí otevřel ještě další komunikační kanál prostřednictvím Karla Radeka, jenž byl toho času vedoucím malé zahraničně-politické sekce, přičleněné ke Stalinově sekretariátu. Na konci prosince 1933 pronesl Maxim M. Litvinov rozsáhlý zahraničně politicky koncipovaný projev, ve kterém "předložil k diskuzi rozdělení kapitalistických států na agresivní, nezařazené a na solidní, u nichž se dá předpokládat, že dodrží mírová jednání, přičemž do první kategorie začlenil Německo a Japonsko". Na jedné straně prohlašoval, že "s Německem stejně jako s ostatními státy si přeje mít ty nejlepší vztahy", na druhé straně varoval před zlověstnou německou nepřátelskou politikou charakterizovanou ve čtrnácté kapitole nové necenzurované edice Hitlerovy knihy Mein Kampf. Dle názoru Karla Radeka ale nebyl důvod k znepokojení, protože "jakmile opadne napětí na Dálném východě, vynoří se nové možnosti k prohloubení spolupráce s Německem".

   Hitlerova politika vůči Sovětskému svazu se vyvíjela v tomto období v podstatě dvojkolejně, byla postavena na takticko-diplomatických a na druhé straně na pragmaticko-agresivních základech. Současně nacionální socialisté zostřili antisovětskou propagandu, aby na jedné straně ospravedlnili vnitropolitické represe a na druhé straně se stylizovali do role "antikomunistické bašty" a koupili si tak sympatie západních mocností. Napětí umocnila spolupráce Německa s autoritativním Polskem, garantovaná lednovým paktem o neútočení, což vyvolalo pozornost Moskvy, která se ne neoprávněně obávala, že Hitler využije polské území k napadení Sovětského svazu.

   Stalin se snažil zamezit německé expanzi prostřednictvím systému kolektivní bezpečnosti a zintenzivněním sovětsko-francouzských vztahů, které měly přispět k vytvoření dojmu, že jde o trvalý obrat v sovětské zahraniční politice, k ideologickému vývoji doprava, nebo dokonce zdánlivé demokratizace sovětského systému. I když Stalin tíhnul k politice Společnosti národů a lidové frontě, uchovával si dvojí tvář a nepřestal vysílat k německému kolegovi signály.

   V polovině roku 1934 odstoupil říšský velvyslanec R. Nadolny a německá ruská politika se ocitla ve fázi ostré konfrontace, protože R. Nadolny se neúspěšně snažil nasměrovat zahraniční politiku Německa opět na cestu z doby Rapalla, když ještě v květnu téhož roku nechal vypracovat obsáhlé makroekonomické analýzy, ve kterých apeloval na nezbytnost ruských surovinových zásob.

 

Snaha o obnovení hospodářských vztahů

   Jelikož hrozila hospodářská blokáda vítězných mocností a nebezpečí preventivního úderu, což by mělo ničivé důsledky pro právě probíhající německé zbrojení, usilovalo Německo o přinejmenším omezený surovinový přísun z Ruska. Ve zprávě o činnosti pro rok 1934 poukazoval Ruský výbor, který hrál v této souvislosti roli hlavního vyjednávače, na to, že "otázka zužitkování ruských surovinových zdrojů pro německé hospodářství je naléhavější než kdy jindy". Jeho přesvědčivá argumentace byla inspirována domněnkami, že Sovětský svaz plánuje výstavbu dopravního systému v oblasti Sibiře a Dálného východu, na jejíž účasti by Německo získalo odbytové šance.

   V září 1934 převzal odpovědnost za německé národní hospodářství Hjalmar Schacht, který zavedl do praxe ekonomický program "nový plán" a nastartoval fázi válečných příprav. Provedená hospodářská opatření byla zaměřena především na to, aby zahraniční politika byla silněji orientována na zbrojení. Zostření kontroly devizového hospodaření a vytvoření bilaterálního clearingového systému umožnilo na jedné straně zbožovou restrukturalizaci německého dovozu ve prospěch zbrojního materiálu a na druhé straně změnu zahraničněpolitické orientace v souladu s braněhospodářskými aspekty. Německé hospodářské kruhy měly podstatný zájem na ruském trhu, což dokumentovaly i stále častější dotazy adresované Ruskému výboru na podzim roku 1934, zda by nebylo možné zesílit hospodářskou výměnu se Sovětským svazem, obzvlášť když již zaplatil dlužné závazky v celkové hodnotě 390 milionů říšských marek a zasloužil se tak o několikanásobné převýšení tehdejšího zůstatku zlata a deviz u Říšské banky. Třetí říše přehodnotila cenu Sovětského svazu a Ruský výbor podnikl řadu pokusů, jak prohloubit vzájemné hospodářské vztahy. I předseda Ruského výboru Hemann Reyß vedl v této souvislosti několik rozhovorů s odpovídajícími resorty a v říjnu 1934 společně se svými kolegy vypracoval memorandum o stavu německého obchodu se Sověty, kde upozorňoval na "drastický pokles hospodářských vztahů a hrozící nebezpečí v podobě změny orientace sovětského trhu směrem na západ" a požadoval "vytvoření příznivější politické atmosféry jako předpokladu pro lepší hospodářské vztahy, poskytnutí Rusům dosud nezrealizované půjčky na nákupy v Německu a za všech okolností i dlouhodobého speciálního úvěru ve výši 500 milionů říšských marek na výstavbu dopravní infrastruktury, na které se může podílet i Německo a zlato tak zůstane doma, aby zabezpečilo říšskou problematiku zaměstnanosti". Tím nebylo sledováno nic menšího než odklon od nacionálněsocialistického pojetí ruské politiky, které bylo praktikováno po Hitlerově převzetí moci. Dokud však bude převládat Hitlerův politický kurz, zůstanou podobné konzervativními kruhy upřednostňované plány pouhou bláhovou teorií, a to i přes tíživou surovinovou situaci.

   V oběžníku ze 7. prosince 1934 Ruský výbor vyvracel v odborné veřejnosti velmi rozšířený názor, že "díky současnému dobrému vnitřnímu obchodu si můžeme dovolit zanedbat spolupráci s Ruskem". Na vzrůstajícím deficitu surovin a akutním nedostatku devizových zásob byla postavena Schachtova argumentace, který prohlašoval, že "případné omítnutí obchodování se Sovětským svazem z ideologických důvodů by mohlo způsobit hospodářské škody, a to vzhledem k surovinové situaci, která výrazně zpětně působí na tempo zbrojení". Německo je v situaci "permanentní platební neschopnosti a v případě náhlého vypuknutí války se ekonomicky zhroutí". Kromě toho by mělo Německo využít šanci a proniknutím do sovětského hospodářství získat strategické informace o systému a poměrech. Někteří němečtí průmyslníci a diplomaté, řadící se mezi ortodoxní zastánce ruského obchodu, se neúnavně přimlouvali, aby co možná nejdříve byla dohodnuta spolupráce s Moskvou, přičemž jako protiplnění požadovali jen takové zboží, které je vhodné pro německé hospodářství. K tomu patřil také vývoz válečného zařízení, které bylo vyvinuto speciálně pro export. Cena ruské spolupráce doposud tkvěla především výhradně v exportu německých průmyslových výrobků, od poloviny byly z německé strany preferovány surovinové dodávky, které byly naléhavě potřebné v hekticky zbrojící a devizově chudé říši.

   Sovětský svaz by na druhou stranu rád profitoval z transferu technologických postupů, neboť na rozdíl od doby prvního pětiletého plánu se sovětské objednávky nyní zaměřovaly přednostně na dovoz výrobních postupů a prototypů a navíc import investičních statků a strojírenského zázemí plynul výhradně do zbrojního sektoru.

   Velkolepá strategická hra byla rozehrána na konci roku 1934 s příchodem Davida Kandelakiho do čela sovětského obchodního zastupitelství v Berlíně. Hitler byl tehdy u moci dva roky a německo-sovětské vztahy, navzdory oboustranně vyjadřovaným tužbám o jejich navrácení do standardních poměrů, uvázly na mrtvém bodě. Nesmírně utajovaná, původně obchodní mise, měla za úkol obnovení obchodní výměny, která za poslední čtyři roky poklesla zhruba o 500 %. Německá strana byla při těchto obchodních jednáních reprezentovaná v prvé řadě ministerstvem hospodářství a Ruským výborem.

   H. Schacht navrhoval dovozy ze Sovětského svazu podřídit "Novému plánu", tedy maximálně podněcovat import strategických surovin a naopak regulovat příliv hotových výrobků, potravin a spotřebního zboží. Dále pak měla být skladba sovětského dovozu monitorována kontrolním úřadem, čímž by se zamezilo tomu, že by Německo odebíralo zboží a suroviny za ceny, které by přesahovaly cenovou hladinu na světovém trhu. Sovětští vyjednávači se však zdráhali vyhovět těmto požadavkům a současně si nárokovali pětiletou lhůtu splatnosti úvěru, rozsáhlé zakázky německého zboží spojeného s poskytnutím know-how a obzvlášť usilovali o vzdání se německých nároků na odškodnění za finanční komplikace související s "dolarovou krizí". A právě poslední bod byl v příkrém rozporu s německými představami a vynutil si řešení sporné otázky i na politické úrovni. Říšský velkoprůmysl by mohl sice několikamilionové ztráty oželet, ale početné malé a střední podniky se praly o své místo na tržním výsluní všemi dostupnými občansko-právními prostředky a ohrožovaly tak kýžené sblížení s Moskvou. Není obtížné nabýt přesvědčení, že se německé hospodářské i politické kruhy obávaly, že aplikace jistých právních opatření vůči zástupcům sovětského obchodu by mířila k okamžitému přetrhání zbylých hospodářských vazeb a tudíž zmaření přílivu nezbytného objemu zlata, deviz a vysněného surovinového bohatství. Poté, co předseda Ruského výboru Hermann Reyß obdržel od moskevského velvyslance nekompromisní negativní stanovisko a vzhledem k výše uvedené argumentaci, apeloval výbor v únorovém oběžníku na dotčené podnikatelské subjekty, aby se svých práv a finančních nároků zřekly, už jen proto, že "německo-ruská hospodářská jednání dospěla do konkrétního stádia, kdy se rýsuje naděje na uzavření nové německé kreditní smlouvy a německému hospodářství tak brzy připadnou rozsáhlé exportní zakázky, které jistě vykompenzují milionové ztráty. Tímto prohlášením se společně s ministerstvem hospodářství naprosto jasně a srozumitelně vyslovili pro zintenzivnění konstruktivního hospodářského styku se Sovětským svazem.

   Mezi další neméně dominantní otázku, na které závisel perspektivní vývoj jednání, byla podmínka, že Sovětský svaz byl ochoten tolerovat dovoz potřebných surovin do Německa jen pokud za něj na oplátku obdrží ty nejmodernější technologie a v tomto duchu byly také vedeny veškeré sovětské snahy o praktické oživení vzájemných hospodářských vztahů. Německá strana však pro tuto zcela nevyváženou eventualitu nenalezla pochopení a jednomyslně ji zamítla, protože poskytnutí transferu "duševního bohatství" v navrhovaném rozsahu by způsobilo říšskému národnímu hospodářství nenahraditelné škody. Tým ekonomických poradců z Hamburgu vypracoval makroekonomickou analýzu, ve které celkové negativní rozhodnutí odůvodňuje slovy: "Jde o přesunutí výrobních metod a pracovních zkušeností z německých továren do Sovětského svazu, s cílem v budoucnosti danou produkci vyrábět na místě a stát se tak na okolí nezávislým. Podobné sovětské autokratistické úsilí představuje pro Německo nebezpečí, neboť tím, že mu umožníme vyrábět stejně kvalitní zboží jako je německé, ztrácíme konkurenční výhodu, vyvoláme nezaměstnanost v průmyslovém sektoru a dlouhodobě zapříčiníme, že nás Rusko vytlačí z celého východoevropského trhu". Ruský výbor v souladu se smluvní expertýzou označil Kandelakiho seznam objednávek za "neuvěřitelně troufalý" a doporučil, aby nebyl začleněn do konečné obchodní smlouvy, přičemž v podrobnějším písemném komentáři deklaroval, že "objednané investiční zboží musí mít výlučně obranný charakter a Sovětský svaz nesmí v rámci úvěru nakupovat ve třetích zemích a současně Německo nedodá žádné objednávky, které by předem neschválilo ministerstvo". Podíváme-li se podrobněji na kontroverzní listinu sovětských požadavků, lépe porozumíme pochybovačnému a rozpačitému chování smluvního partnera, protože obsahovala položky týkající se "nových výrobních technologií, zkušebních zařízení, průmyslového vybavení", včetně "patentů z elektrotechnického a chemického průmyslu", a přirozeně "nejmodernějšího zbrojení".

 

Hospodářská smlouva z 9. dubna 1935

   Vleklá jednání plná rozporů nakonec vyústila dne 9. dubna 1935 v uzavření hospodářské a kreditní smlouvy, která zakotvovala následující skutečnosti: "Sovětský svaz v tomto roce uhradí splatné závazky ve výši 200 milionů říšských marek, z toho 100 milionů ve zlatě a devizách a druhou polovinu pokryje dovozem zboží. Zároveň z dodaného zboží by mělo 40 milionů připadnout na klíčové suroviny, jako ropa, dřevo, manganová ruda a drahé kovy. Dále Sovětský svaz projevil ochotu zachovat doposud nasmlouvané obchody v ceně 60 milionů říšských marek a zavázal se zadat německým ekonomickým subjektům dodatečné objednávky ve výši 200 milionů marek, které by se měly týkat pouze investičních statků, tedy továrního zařízení, zbrojního zázemí či strojírenské produkce. V této souvislosti Sovětský svaz obdrží od německého bankovního konsorcia odpovídající dlouhodobý úvěr s pětiletou splatností. Hospodářská výměna by měla dále probíhat pouze se souhlasem a za podmínek stanovených mezi Ruským výborem a sovětským obchodním zastupitelstvím. V neposlední řadě podléhá systému ´Nový Plán´, kdy německá strana může kontrolovat a posléze zakázat nežádoucí sovětský dovoz."

   U příležitosti podpisu smlouvy byl vydán Ruským výborem oběžník, ve kterém události posledních dnů upřímně uvítal a dále uvádí, že vrcholní představitelé německého hospodářství "jsou připraveni začít novou éru hospodářských vztahů se Sovětským svazem" a ohlásily objemné moskevské objednávky na zbrojní a strojírenské zařízení pro zpracovatelský a elektrotechnický sektor. Po podpisu odjel vedoucí sovětského obchodního zastupitelství ihned do Moskvy, aby mohl vedení informovat o úspěchu. Nově nasmlouvané pracovní příležitosti vyvolaly v sovětských kruzích patrné povzbuzení, protože se na odpovědných úřadech doslova hromadily dovozní ohlášky. Vysoká poptávka po německém dovozu jednoznačně dokazovala dovozní potřebu sovětského hospodářství, zejména v oblasti průmyslu. Ačkoliv H. Schacht neudělal žádné politické ústupky a dovoz sovětských surovin byl podroben striktní kontrole ze strany německé byrokracie, aby byl omezen pouze na strategicky důležité suroviny, přesto pozitivní reakce sovětského vedení naznačovala, že kooperace s Třetí říší je stále ještě upřednostňována před oporou západních mocností. I německému průmyslu přinesla dubnová smlouva dlouhodobé zakázky a ve stejné výši i okamžité sovětské surovinové dodávky, včetně možnosti doplnit devizové rezervy. Protože zásoby zbrojního materiálu se snížily v průměru o hodnotu dvouměsíčních splátek a kromě toho nemohl být rozšířen dovoz zemědělské produkce díky katastrofální neúrodě, byl přisuzován sovětským dodávkám zboží mimořádný význam.

   V červnu Ruský výbor písemně referoval o zajímavé reakci americké odborné veřejnosti, která nedávný německo-sovětský obchodní počin a  z ní vyplývající možnosti budoucí spolupráce horlivě studovala a "napjaté politické vztahy mezi Moskvou a Berlínem rozhodně nepovažovala za překážku pro úspěšný rozvoj německého obchodu s Ruskem, protože německý průmysl je po desetiletí zainteresovaný na potřebách sovětských odběratelů".

   V listopadu 1935 byl v Pravdě otištěn článek, který vykreslil smlouvu v růžových barvách, když ji charakterizoval jako "parádní příklad sovětské politiky vůči Německu, který obě země hospodářsky sblíží" a "Sovětský svaz už se nebude muset přizpůsobovat nevýhodným krátkodobým úvěrům od kapitalistických států, jak tomu bylo za prvního pětiletého plánu. Situace se radikálně změnila. Není pochyb o velkém zájmu německého průmyslu na našich objednávkách, obzvlášť když se náš partner zajímá i o další exportní suroviny, jako ropa, len, kožešiny a dřevo". Bonitu Sovětského svazu vyzdvihovalo i prohlášení Ruského výboru, kde je psáno, že "sovětská vláda má dnes zájem pouze o nejmodernější a nejkomplikovanější strojírenské výrobky, jelikož národní hospodářství je v situaci umožňující dříve sériově vyráběná zařízení vyrobit na domácí půdě. V sériové výrobě Sovětský svaz vystupuje v roli hlavního dodavatele, a to do zemí jako Turecko nebo Írán. Nebude trvat dlouho a získá na mezinárodním měnovém trhu lukrativní finanční úvěry, ani od Německa již neočekává žádné úvěry na zboží, ale výhradně dlouhodobé finanční půjčky s minimálně desetiletou splatností". Z těchto řádků tryská nelíčené sebevědomí, které bylo ještě umocněno, když začaly s Ruskem intenzivněji vyjednávat o obchodních záležitostech i západní státy.

   Německé hospodářské a finanční kruhy na tyto sebevědomá prohlášení reagovaly s určitými pochopitelnými obtížemi a znepokojeními, které znatelně komplikovaly naplňování litery dubnové hospodářské smlouvy, respektive plánované umístění sovětských objednávek. Právě u složitějších strojírenských a průmyslových zařízení odmítali německé podniky uzavírat tyto smluvní obchody, čímž protestovaly proti výchově nebezpečné konkurence. Zdárné dostání závazků plynoucích z německo-sovětské hospodářské dohody naráželo i na další překážky, jako například na vysokou cenovou hladinu ve Třetí říši. V důsledku rychlého konjunkturálního oživení se německé podniky stávají méně konkurenceschopnými oproti zahraniční nabídce. Ceny vyhnané do nadoblačných výšin a otálení domácích ekonomických subjektů při plnění dodávek průmyslových výrobků tak značně komplikuje práci sovětské komise odpovědné za objednávky. Dle oficiálních statistik berlínského obchodního zastupitelství nesplnilo Německo v roce 1935 závazky v hodnotě 150 milionů marek, což muselo být pro sovětské obchodníky více než bolestné.

   Výbor vydal na podzim důvěrné prohlášení, ve kterém stálo, že "sovětské velvyslanectví v Berlíně lituje tohoto vývoje, protože doufá, že se německo-ruské hospodářské vztahy zlepší a budou pokračovat v duchu dubnové smlouvy a co víc, přinesou oživení i politických vztahů. Pokud bude chtít, může si německý průmysl udržet dominantní postavení v importu do Sovětského svazu tak jako dříve, protože přechod na britské nebo americké trhy je velmi obtížný. Pozitivní roli přitom hraje skutečnost, že německý procentní podíl strojírenského zařízení na celkovém sovětském průmyslu je vyšší než u zahraniční konkurence a případné přivyknutí na jiné dodavatele by vyžadoval školený technický personál a celý proces by se tak zpomalil". Z výše uvedeného je patrné, že sovětské vedení sledovalo dva cíle - jeden zahraničně hospodářský a druhý zahraničně politický.

 

Charakter hospodářsko-politických vztahů ve druhé polovině třicátých let

 

Snaha o obnovení politických vztahů prostřednictvím hospodářských kontaktů

   Z pohledu německých ozbrojených sil se situace zkomplikovala. Hitler stále opakoval svou touhu o dobytí "životního prostoru na Východě" a jeho striktně dodržovaný protisovětský kurz v zahraniční politice vedl k zahájení vojenské spolupráce Kremlu s Paříží a byl tak nucen do svých válečných plánů zahrnout i možný konflikt s východním diktátorem. V polovině roku 1935 se dostala do popředí otázka, jak Sovětský svaz vymanit z francouzského sjednocení, společně revidovat hranice střední a východní Evropy a tím rozšířit nacistické pole působnosti. Stalinovým základním cílem byla dohoda s německou říší, aby mu poskytla příležitost k šíření sovětské moci západním směrem, k vyvolání bezvýchodné vlekoucí se války mezi nacismem a západními demokraciemi, která obě strany oslabí, zatímco Sovětské Rusko bude posilovat pro klíčový zásah.

   Záležitosti získaly nový impuls, když v červnu 1935 Schacht nadhodil možnost navýšit objem vzájemného obchodu. Krátce po podpisu dubnové smlouvy neváhali s nabídkou nového desetiletého úvěru v hodnotě 500 milionů marek. Ačkoliv to byla mnohem vyšší suma, než o jaké kdy předtím padla zmínka, Sověti v tomto okamžiku projevili zdrženlivost, neboť chtěli vyčerpat úvěr předešly a zároveň prokonzultovat politickou strategii. V této souvislosti píše Stalinovi zapřísáhlý skeptik Maxim Litvinov, že "soudruh Jakob Suritz - nový sovětský velvyslanec v Berlíně - navrhuje, abychom pokračovali v našich ekonomických vztazích s Německem. Soudím, že se jedná o omyl, jelikož tím poskytujeme podporu fašistickému Německu. Hitlerova antisovětská kampaň nabývá Homérských rozměrů, téměř všechny německé noviny proti nám vedou agitaci. Navrhuji našemu tisku pokyn, aby odpověděl protikampaní namířenou vůči fašistickému Německu a fašistům". Ale Stalin věděl, co dělá. Jeho instrukce zněla - dojednat úvěr. Navíc se pokoušel obohatit jednání i o politická témata, protože "je třeba příčiny stagnace v obchodě hledat právě v neutěšených politických vztazích". Kreml se nenechal odradit a ve svých námluvách vytrval a až do podzimu probíhaly permanentní politické sondy, i na téma paktu o neútočení. Ale všechny jeho pokusné balonky se nesetkaly s pozitivní reakcí.

   Rozdíly v německých dlouhodobých cílech na Východě, které existovaly mezi tradičními nacionálními proruskými konzervativci a Hitlerovým radikálním rasově-ideologickým programem "životního prostoru", principiálně nenarušovaly základní konsenzy uvnitř vedení nacistické strany. Schachtův pragmatismus v otázce potřeby rostoucí spolupráce se Sovětským svazem pramenil především z obavy o vyhovující ekonomickou základnu pro úspěšné zbrojení a přípravu na válku. V souladu na koncepci totální války měla být výstavba armády podle mínění vedoucích vojenských špiček koncipována s ohledem na hospodářské kapacity, tak že by Německo vstupovalo do války se stabilním výkonným národním hospodářstvím. Tato zbrojní strategie však vyžadovala delší plánovaný přechod k válečné akci, než Hitler s ohledem na své mocenskopolitické ambice potřeboval. Zatímco Schacht svůj ekonomicky motivovaný koncept spolupráce se Sovětským svazem považoval za možný a především nezbytný, pro Hitlera byla tato ideologická změna kurzu naprosto nemyslitelná, protože potřeboval využít antibolševismu, aby upevnil postavení svého impéria. Možné spekulace na toto téma jasně vyvrátil v listopadu 1935, kdy nakázal "nedovážet zbraně do SSSR" a zároveň dementoval rozšířené fámy o možném znovuoživení vojenské spolupráce s Rudou armádou. Právě díky tomuto Hitlerovu opatření se ocitla německá strategie v rozporu se současnými potřebami sovětské hospodářské politiky. Sovětský svaz od poloviny 30. let výrazně militarizoval a ve velké míře dovážel zbrojní materiál, a tak byl nucen obrátit pozornost na konkurenční země, jako Československo, Velká Británie nebo USA.

   Na začátku roku 1936 se konalo krizové zasedání v Berlíně, kde bylo ministerstvem hospodářství sděleno, že "v důsledku absence surovin ze Sovětského svazu hrozí německé surovinové situaci katastrofální vývoj. Německo nutně potřebuje přinejmenším objem surovin v hodnotě 160 milionů říšských marek, především dřevo, naftu, krmivo a manganovou rudu. Stejně tak německá devizová situace vyžaduje naléhavý přísun ruského zlata".

   Když Schacht říšskému ministru války řekl, že "vyšší požadavky na zbrojení už není možné splnit, přičemž byl přesvědčen, že situaci by ulehčily proexportně orientovaná opatření". Také navrhoval zřídit výbor pro dovoz, který by byl součástí Ruského výboru a měl na starost rostoucí potřebu surovin, včetně rovnocenného zastoupení importu a exportu v obchodě s Ruskem, protože právě v tomto se skrývalo citlivé místo v hospodářských vztazích s východním partnerem. Na jedné straně byly německé firmy vysoce vytížené domácími zakázkami a nezajímaly se o ruské objednávky a s tím spojený vývoz, na druhé straně Sovětský svaz nebyl ochoten akceptovat cenu a smluvené termíny dodání.

   Ruský výbor se ve své hospodářsko-politické práci těšil podpoře ministerstev hospodářství i zahraničí. Ze společného mezirezortního jednání v lednu 1936 bylo zřejmé, že "je německá strana s vývojem plnění dubnové smlouvy nakonec velmi spokojena, obzvlášť když Sovětský svaz splatil všechno sjednané zlato a devizy".

   Za těchto okolností byl význam Schachtovy nabídky z konce předcházejícího roku nepopiratelný. Přiznal Sovětskému svazu úvěr na 500 milionů říšských marek s průměrnou desetiletou dobou splatnosti. Protiplnění Moskvy mělo spočívat v okamžitém zaplacení 60 milionů marek ve zlatě nebo devizách, aby byl dřívější kredit předčasně amortizován. Kromě toho požadoval Schacht dodatečné dodávky strategicky výhodných surovin v hodnotě 160 milionů marek a jako kompenzaci odpovídající objednávky u německých průmyslových podniků, tedy bez využití deviz v platebním styku. Schacht se tak pravděpodobně domníval, že Stalin bude masivně podporovat německé zbrojení a ještě vyrovná nedostatek devizových zásob, a to bez zaplacení "politické ceny". Ale sovětští vyjednávači se nechali slyšet, že "budou pokračovat v hospodářské spolupráci podobného rozsahu jen za předpokladu dlouhodobého politického spojení mezi oběma státy". Kromě toho předložili německé straně nové obsáhlé seznamy sovětských přání na zbrojní materiál v duchu dvacátých let, které mimo jiné obsahovaly požadavek na ponorky a budoucí technologickou kooperaci s německými zbrojními koncerny, jako firmy I. G. Farben a Zeiß-Jena.

   Jenže informace o tajných přípravných rozhovorech neomaleně zveřejnil Molotov před Nejvyšším sovětem v polovině ledna 1936, když přímo citoval německou úvěrovou nabídku. Zároveň upozornil na vzájemné propagandistické rozpory a odkazoval na dobyvačný Mein Kampf, od něhož se německá vláda nechce distancovat. Neubránil se ani jasné výzvě: "Musím upřímně říci, že sovětská vláda by si přála nastolit s Německem lepší vztahy. Nicméně uskutečňování takové politiky nezávisí pouze na nás, ale i na německé vládě."

   Také se začaly kupit pochyby o proveditelnosti a účelnosti takto nezvyklého úvěru. K nepříznivému obratu v jednání vedl i neústupný postoj Moskvy, která se zdráhala dovážet suroviny výhradně v souladu s německými zájmy a přitom dosažený výnos bezezbytku přeměnit v objednávky u německých průmyslových podniků. Následoval totální bojkot dodávek ze strany Sovětského svazu, což postihlo především německé zásoby ropy. Situaci se ještě pokusil napravit David Kandelaki, který se na konci ledna sešel s předsedou Ruského výboru Hermannem Reyßem a sdělil mu, že "Sovětský svaz by rád za polovinu plánovaného úvěru koupil především válečný materiál". Ale protože Hitler dva měsíce před tím jasně zakázal všechno obchodování v oblasti zbrojního průmyslu se Sovětským svazem, byl i tento pokus lichý. Schacht byl však již zcela rozladěn indiskrétním výstupem svého kolegy a i úvěrovou nabídku vzal v únoru definitivně zpět.

   Hitlerovu směrnici ohledně dovozu válečného zařízení do Sovětského svazu si říšské ministerstvo války vysvětlovalo opravdu velkoryse. Totiž že dodávky například obráběcích strojů a vidlicových dalekohledů jsou možné, což jistě poskytovalo německé straně větší manévrovací prostor, který neváhala využít, aby po neúspěších docílila alespoň smlouvu na zboží pro rok 1936.

   Rozmluvy mezi Schachtem a Kandelakim vyústily 29. dubna 1936 v podpis ekonomické smlouvy, příznivé pro obě strany. Sovětský svaz se v ní písemně zavázal, že "nedopustí přerušení hospodářských vztahů s říší ze zahraničně politických důvodů, dále k zaplacení ještě neamortizovaných úvěrových závazků ve zlatě a devizách". Kromě toho byly dohodnuty surovinové dodávky v dosavadním rozsahu a obnoveny nabídky Moskvy k vzájemné konvergenci na politické scéně, což však z německé strany zůstalo ignorováno. I Karl Schnurre se k dohodě stavěl pesimisticky, protože vykazovala dle jeho názoru vážné nedostatky, když neobsahovala konkrétní povinnosti dodání a také kritizoval problematiku exportu zbrojního materiálu a cenové hladiny. I když se o závratném hospodářském užitku nedalo smysluplně mluvit, přesto ukončila delší "smluvní vakuum" a garantovala sovětské splacení dluhu, včetně faktického přílivu zlata a deviz.

   I přes tyto uspokojivé výsledky jednání dosáhl surovinový a devizový kolaps v Německu v létě 1936 svého kulminačního bodu. Celkový devizový deficit za rok 1936 činil 700 milionů říšských marek a obzvlášť důležitou skutečností byl pokles sovětských platebních povinností o 170 milionů říšských marek ve srovnání s předcházejícím rokem v důsledku předešlých nezdařených úvěrových jednání.

   Na konci května 1936 vyjádřil velvyslanec J. Suritz uspokojení nad výsledkem hospodářského jednání a zeptal se ministra zahraničí Neuratha, "zda je možné v blízké budoucnosti očekávat změnu v politických vztazích". Neurath vyjádřil naději, že "politické vztahy se jednou opět stanou uspokojivými" a zmínil, že na jedné straně sice existuje na ministerstvu zahraničí v tomto smyslu dostatečná podpora, na druhé straně nikdo nedisponuje potřebným vlivem, aby tuto změnu proti vůli Hitlera zahájil.

   Zároveň velení wehrmachtu přepracovalo pod dojmem měnící se politické a vojenské situace v Porúří strategické plány prostorového uspořádání, což vedlo k značnému navýšení požadavků v hospodářské oblasti, kterým však existující kapacity nemohly dostát. Bylo stále více patrné, že vojensko-hospodářská krize nepůjde vyřešit jinak než intenzivním přispěním zahraničního obchodu. Ačkoliv Hermann Göring zdvojnásobil snahu a využil všechny exportní šance, jeho snahy ztroskotaly. Na jedné straně kvůli exportní vyčerpanosti německého průmyslu, a to v důsledku plnění jen nejlukrativnějších zbrojních kontraktů. Na druhé straně i kvůli mezinárodní konstelaci, která značně komplikovala německý zahraniční obchod, a to nejen pokud jde o Sovětský svaz. S ohledem na vypuknutí občanské války ve Španělsku, podpoře Itálie v habešské válce, uvolnění německo-rakouských vztahů, realizaci jednotné francouzské fronty a na latentní komunistické ohrožení nemohl Hitler dovolit zpomalení zbrojení a současně ručil za to, že hospodářská politika bude více přizpůsobena politickým cílům. Odmítl návrat k nacionálně konzervativní provýchodní politice, neboť ještě věřil v alianci se Západem, která mu zabezpečí volné ruce na východě. V srpnu sepsal memorandum, kterým zavedl novou fázi hospodářské politiky a jasně upozornil na nezbytnost války.

   Za této situace pověřil v září Hitler Hermanna Göringa řešením surovinové a devizové problematiky, a to formou čtyřletého zbrojního programu, který měl pod heslem "zbraně místo másla" vyřešit všechny hospodářské problémy a Německo připravit na válku. Po zkušenostech z 1. světové války chtěly mocenské špičky zlepšit nedostatečné zásoby zlata, deviz a surovin, a to prostřednictvím zdravé struktury národního hospodářství a tvorby kapitálu, čímž by vytvořily příznivější výchozí ekonomickou situaci a exportní schopnost.

   Stalin nevěděl o Hitlerově tajném rozhodnutí zahájit do čtyř let válku s Ruskem a tvrdošíjně pokračoval v pokusech o navázání bližších vztahů. Ještě v srpnu vyslal D. Kandelakiho, aby dojednal dovoz vojenského materiálu a tím si podmínil uzavření nového úvěru mezi oběma státy, ale jejich slova nedošla v hostitelské zemi sluchu. Stalina to neodradilo a nařídil svým agentům, "aby použili normálního kanálu - ministra hospodářství Schachta". V listopadu a prosinci se zintenzívnily kontakty mezi sovětským emisarem a zástupci říšského hospodářství s cílem zrušit vojenské a technické limity na německý vývoz do Sovětského svazu. V polovině prosince Karl Schnurre prohlásil, že "je potřeba odpolitizovat německo-ruské hospodářské vztahy. Německý průmysl musí poukázat na to, že dodávky do Sovětského svazu představují více než jen nacionálně politický význam, protože my nutně potřebujeme suroviny jako kompenzaci". Dále velmi vážný pokles produkce a problémy úzkoprofilového hospodářství signalizovaly nutnost hospodářsko-politické změny kurzu, možná cesta vedla přes Sovětský svaz.

   Tyto skutečnosti nastartovaly radikální centralizaci Ruského výboru, která byla s ohledem na surovinové zabezpečení stále naléhavější a vedla ke zjednodušení ruského obchodu. Od podzimu roku 1936 došlo v důsledku přijatých autokratistických opatření ke zmenšení dovozní závislosti Německa. Především bylo potřeba dodatečných investic, které na druhou stranu ale dále zatěžovaly surovinovou a devizovou situaci. V obchodním styku se Sovětským svazem byl v tomto kontextu zachován dovoz důležitých válečných surovin, speciálně manganové rudy a ropy.

   Bez ohledu na napjaté politické vztahy nabídl Berlín Moskvě dodávky pancéřových desek, katapultovacích leteckých zařízení, sonarů a válečných lodí v hodnotě 200 milionů říšských marek, čímž obešel Hitlerův zákaz o vývozu válečného materiálu do Sovětského svazu. Naproti tomu doufal v dodávky sovětské manganové rudy, která je nezbytná pro německou výrobu oceli. Oboustranné diplomatické legrácky dospěly 24. prosince 1936 k ročnímu prodloužení dubnové clearingové smlouvy. Rusové měli následujícího roku splatit své závazky v hodnotě 27 milionů říšských marek, a to z výnosů z prodeje surovin do Německa.

   Charakter hospodářských vztahů se na sklonku roku značně změnil. Obchodní vedoucí Ruského výboru Fritz Tschunke se nechal u příležitosti prodloužení obchodní smlouvy slyšet, že "dochází ke stálému navyšování německých požadavků ve srovnání s protistranou a Německo má jen málo šancí uspět. Sovětský svaz má zájem pouze o dlouhotrvající zakázky". Díky tomu mnoho ruských smluv uniká do konkurenčních zemí jako USA a Velká Británie a žádné sovětské exporty neplynou do Německa. Měl pravdu, protože v tomto roce dosáhl celkový import ze Sovětského svazu 65 milionů říšských marek - započítáme-li i plnění normální kreditní smlouvy z roku 1935, což je pouze jedna desetina toho, co bylo dovezeno v roce 1931, tedy v období nejintenzivnější hospodářské spolupráce.

 

Dopad Stalinova "Velkého teroru" na vzájemné vztahy

   Snad každého při hlubším studiu Stalinových čistek napadne, zda byly vůbec nutné a účelné. Nemá smysl za každou cenu hledat definitivní odpověď. Ovšem rozměr těchto hrůz, které se vymykají lidskému chápání, a jejich zničující dopad na sovětskou společnost vyvolal mnoho problémů, neboť svým rozsahem dalece přesáhl rámec pověstného "chirurgického řezu". Jednotlivé vlny represí v rozmezí let 1933-1938 nekonvergovaly k žádným cílům a záměrům, spíše naopak. Vymkly se pevnější kontrole a přinesly i nezamýšlené efekty. Kromě několikastránkového soupisu obětí, jež si zaslouží alespoň pietní zmínku, byl objektivní cenou náhlý pokles bojeschopnosti Rudé armády.

   Stalinovy čistky významně ovlivnily německo-sovětské vztahy, protože znamenaly zřejmě jeden z rozhodujících přeryvů v oficiálním posuzování vojensko-politických a vojensko-strategických možností jak Sovětského svazu, tak Třetí říše. Německá strana je přivítala s povděkem, jelikož jí připravily půdu pro totální válku se Sovětským svazem, naopak na sovětské straně se zostřila protinacistická propaganda. Hrozba války na dvou frontách byla alternativou, která se nedala pominout. Avšak brutální "personální audit" v sovětském vojenském zázemí uvedené vůdcovy obavy a spekulace, že by rudá generalita mohla být pokládána za sílu působící jako protitlak ve směru evolučního vývoje v Rusku, poněkud rozptýlily a poskytly mu oddechový čas pro přípravu jeho záměrů. Veškeré kontakty s Rudou armádou byly od té doby přerušeny. Rozšířenosti německých představ o bojeschopnosti svého budoucího soupeře se vyrovná pouze jeho nepravdivost, protože Stalin byl totiž opačného názoru. Věřil, že Sovětský svaz se stal mocnější než kdy předtím. Hitlerova naivita a politicko-strategická neprozíravost vycházela na povrch, což na vlastní kůži pocítil již o pár let později.

   Nelze přehlédnout vazbu mezi "Velkým terorem" a zahraniční politikou, resp. mezinárodní situací, třebaže zůstává mlhavá, protože mnozí z postižených armádních špiček i nadále upřednostňovaly obnovení politické spolupráce s Německem a jejich likvidace měla spíše vnitřní příčiny. Z pragmatických důvodů, pramenících z naděje, že se zachovají normální německo-sovětské vztahy, snažil se velvyslanec F. W. von Schulengurg zmírnit dopad čistek na nacistické pohlaváry, když na konci ledna v berlínském telegramu nazval proces "čirým divadlem, které by se nemělo brát vážně".

   Zvlášť pozoruhodné je načasování dalšího Stalinova nadbíhání Hitlerovi, protože nové politické rozhovory mezi Kandelakim a Schachtem se konaly 27. ledna 1937, tedy v předposlední den moskevského procesu. Nacističtí zástupci však podanou ruku nepřijali a mise skončila neúspěchem. Ani to však nemotivovalo Stalina ke změně politické orientace a krystalicky jasně avizoval směrem ke svému diktátorskému protějšku, že se i nadále zajímá o politickou kooperaci a s do extrému dovedeným optimismem očekával, že jeho ideologický konkurent bude dříve či později na jeho nabídku reagovat. Stalinovy neodbytné návrhy nemohly Hitlera zajímat, jelikož toho času stále věřil ve spojenectví s Albionem, které by mu uvolnilo cestu ve střední a východní Evropě.

   Na počátku roku 1937 vypracoval Ruský výbor na přání říšského ministerstva hospodářství obsáhlou informační analýzu, která byla posléze předložena na lednovém hospodářsko-politickém vyjednávání se Sovětským svazem. I zde se přimlouval Ruský výbor pro všeobecné oživení obchodních vztahů, a to v zájmu zabezpečení surovin. Domnívá se, že "je zapotřebí přepracovat ruské objednávky a především zjednat pevnější dodací povinnosti mezi oběma zeměmi. Německé ekonomické subjekty by se měly realizací dodatečného vývozu stát cenově konkurenceschopnějšími, i vzhledem k mimořádně ostré zahraniční konkurenci". Jelikož sovětské vládě vyhovuje vyšší zadlužení, vyslovil se Ruský výbor "pro poskytnutí německého úvěru ve výši 1 miliardy marek, přičemž polovina sumy by měla být kompenzována surovinovými dodávkami". Ty samé materiály a další statistické podklady, ze kterých bylo patrné, jak podstatný je pro Německo odběr surovin ze Sovětského svazu, byly poskytnuty i Úřadu pro čtyřletý plán. Takto zevrubná ekonomická studie významně posloužila úřadům i podnikatelům, protože během posledních let Sovětský svaz neposkytoval informace podobného druhu. Tyto návrhy by mohly být sice z ekonomického hlediska přijatelné, obzvlášť když i státní aparát v té době tolik intervenoval ve prospěch ruského obchodu, aby stimuloval proexportní průmysl, přesto však byly, vzhledem k politickému napětí a restriktivnímu Hitlerovu postoji vůči obchodní výměně se sovětským režimem nerealistické, vždyť úvěrová akce tohoto druhu by bezpochyby předjímala a zbytečně brzy upozorňovala na možný pakt.

   Pokračující neutěšenou situaci v ruském obchodě Reyß v létě roku 1937 popsal následovně: "V důsledku španělské občanské války došlo k opětovnému zatížení německo-ruských vztahů. Zároveň se jasně ukázalo, že bez obstojných politických vztahů nemůže dojít k dobrým hospodářským vztahům, ani nemluvě o jejich vytvoření. Ruský obchod bohužel stagnuje, což představuje obzvlášť s ohledem na naši potřebu surovinového zásobování ze Sovětského svazu problém značně citlivý a bolestný". Reyß dále obnažil slabá místa rusko-německého obchodu, když ve svých přednesených analýzách vytýkal nevyhnutelnou souvislost importu a exportu v ruském obchodě, kdy je vzhledem k potřebě životně důležitých surovin upřednostňován dovoz před tradičním zásilkovým prodejem.

   V souladu s předneseným sovětská vláda zamýšlela i nadále dovoz moderních technologií a k tomu chtěla uskutečnit odpovídající export. Jelikož ale nechtěla ani nemohla sovětské objednávky upravit, zůstaly sovětské surovinové dodávky do Německa jasně limitované.

   Reyß, který hájil jakékoli nové německé úvěrové akce nabízené Sovětskému svazu, přišel ve svém referátu s ošemetným tématem exportu válečného materiálu. Na základě tohoto pak zástupci Ruského výboru měli povolit export válečných zásob v určité rozumné míře. Reyß upozornil na to, že "také poslední sovětské dodávky surovin byly zbrojního charakteru a sovětská strana export německého zbrojního zařízení přijala jako oprávněné vzájemné plnění". Přestože jeho argumentace nezněla příliš přesvědčivě, především roky 1939 až 1941 měly dokázat, jaký význam má export válečného materiálu a jeho souvislost s přetěžováním průmyslu. A že sovětská vláda požadovala od Německa zbrojní výrobky, které by nikde jinde na světě nedostala, je naprosto evidentní. To byla cena, kterou muselo říšské hospodářství zaplatit za životně důležité suroviny. V tomto smyslu doporučil Ruský výbor říšskému ministerstvu hospodářství možné řešení: "Sílící průtahy a potíže při vyzbrojování a plnění čtyřletého plánu jsou pro nás v důsledku omezenosti surovin méně výhodné než pevně dané dodávky válečného materiálu, které v okamžiku dodání již nepatří k nejmodernějším".

   Na základě podnětů z Wilhelmstrasse muselo být zřejmé, že "dodávky do Ruska více než kdy jindy měly posloužit politickým zájmům Německa, protože jako kompenzace byly očekávány důležité suroviny, ale zúčastněné firmy vždy reagovaly stanovením přemrštěné odběratelské ceny a nepřijatelných dodacích lhůt a podmínek, místo aby obchod odmítly". Sovětští obchodní zástupci dále stále více naráželi na nabubřelou neochotu a nepochopenost německých podnikatelských subjektů cokoliv dodat, protože v důsledku přehřáté ekonomiky se německé závazky a reálné možnosti jim dostát ocitly v zásadním nesouladu.

   Za těchto okolností ztroskotaly v polovině roku 1937 veškeré obchodní kontakty. Pokles německo-ruského obchodu měl pouze jednu výjimku, a to oblast dovozu strojírenského zařízení do Sovětského svazu, kde Německo nejen uhájilo své vedoucí postavení, ale dokonce vylepšilo. Sovětský svaz byl neustále vybavován německým strojírenským arsenálem, což částečně přispívalo k utlumení politického napětí mezi oběma zeměmi, a přinejmenším vysvětluje horlivé moskevské snahy o zlepšení vztahů se Třetí říší. Protože se nepodařilo díky nedostatečné oboustranné ochotě včas obnovit clearingovou smlouvu pro rok 1938, mohl Berlín v roce 1938 počítat jedině se sovětskými dodávkami ve výši 5 milionů říšských marek, které vyplývaly z předcházejících úvěrových akcí. Pomineme-li 200 milionů v podobě úvěru z roku 1935, jehož splacení se plánovalo na období první poloviny 40. let.

 

Definitivní ochlazení hospodářsko-politických vztahů

   V únoru 1938 diplomaté z říšského ministerstva zahraničí ještě vypracovali koncept na novou nabídku půjčky, ve které by se Moskva měla zavázat k okamžitému pokrytí daného úvěru dodávkami surovin. I sovětské objednávky týkající se zbrojního sektoru měly být akceptovány. Moskva na to však nepřistoupila, poněvadž nebyla připravena vygenerovat dostatek prostředků, aby takto rozsáhlé zakázky splnila předem, jak si Berlín podmínil. Definitivní přetržení posledního pojítka vzájemné obchodní spolupráce nastalo následujícího měsíce, kdy německá vojska obsadila Rakousko.

   Kancléřovo rozhodnutí o rozpoutání války z listopadu 1937 nezůstalo neznámé, bylo již od poloviny 30. let zřejmé, že někde v Evropě Hitler válečný konflikt připravuje (Po neúnavné sovětské snaze o znovuobnovení spolupráce, do té doby tak přínosné a postupném vyzbrojování Německa, se stala německá hrozba dominujícím faktorem sovětské politiky. Strašákem sovětské vlády byl už jen fakt, že válka s Třetí říší může vypuknout, zatímco západní mocnosti zůstanou neutrální, čímž Hitlerovi poskytnou výhodu. Sovětský svaz má dvě alternativy, buď povede válku se Západem proti Německu, anebo zvolí válku Německa ze Západem, ve které bude tiše podporovat Hitlera nebo zůstane neutrální. Sovětská strana byla rozhodnuta za každou cenu zabránit tomu, aby zůstala proti Hitlerovi osamocena. Kdyby ztroskotal svaz se západními mocnostmi, pak existovala pouze tato východiska, buď zachovat neutralitu nebo se spojit s Hitlerem. Primárním cílem SSSR bylo zajistit, aby úkol zlomit nacistickou moc na sebe vzaly západní mocnosti, nikoli sovětská vláda. Tyto strategické úvahy jsou nesmírně podstatné pro pochopení tehdejší sovětské politiky.). Hospodářská situace říše se stále pod tlakem ruinujícího zbrojení zhoršovala. Hlava německého státu měla dvě možnosti, buď podnikne politický útok na oživení hospodářských vztahů s ruskými bolševiky, nebo ekonomické problémy vyřeší již dlouho plánovaným teritoriálním rozšířením vnitřního hospodářského prostoru. Za těchto podmínek předložil Hitler před špičkami wehrmachtu a za přítomnosti ministra zahraničí "bilanci dosaženého", kde se prozatím zaměřil na anexi Rakouska a Československa, až později na rusko-asijský prostor. V únoru 1938 potvrdil své rozhodnutí v žádném případě neusilovat o politickou či jinou spolupráci s ještě nedávným východním partnerem, ale naopak společně ve svazku s Japonskem a Itálií aktivovat boj proti židovskému bolševismu.

   V březnu 1938 se dostaly všeobecně německo-sovětské vztahy na bod mrazu. Příčinou byl jednak výše uvedený anšlus Rakouska. Pravděpodobně jako reakci na březnové události vyhotovil náčelník sovětského Generálního štábu B. M. Šapošnikov memorandum pro lidového komisaře obrany J. K. Vorošilova zabývající se možnými nebezpečími hrozícími Sovětskému svazu jak v Evropě, tak na Dálném Východě. Jedná se o chronologicky první dokument tohoto druhu, který byl ruskou stranou z nepřístupných archivů odtajněn, takže má mimořádný význam pro studium sovětské branně-bezpečnostní politiky koncem 30. let. Šapošnikovův strategický plán je koncipován v duchu obvyklého klišé "všichni jsou proti nám" a nápadně se podobá ruskému plánu z počátku 1. světové války, ve kterém není nijak zohledněn sovětský spojenecký systém spolupráce s Francií a Československem, jednoznačně označuje úhlavní sovětské protivníky, jimiž jsou Německo a Polsko a předpokládá vznik německo-polského válečného konfliktu. Zároveň autor zpracovává dvě alternativní varianty strategie s tím, že definitivní volba bude odvislá na německých cílech a existujících politicko-ekonomických podmínkách. I když jde o vojenský dokument, zcela jistě jeho zahraničněpolitická část čerpá z materiálů lidového komisariátu zahraničních věcí. Pro sovětské vedení v tomto okamžiku existovali v Evropě dva nepřátelé - Německo a Polsko, což lze celkem věrohodně vztáhnout k právě ukončeným mezinárodním incidentům ohledně Rakouska a Litvy. Vzhledem k nedávnému přistoupení Itálie k Paktu proti Kominterně je do nepřátelského tábora logicky začleněna také. Ten, kdo nepátrá po detailech, si ani nemusí povšimnout, že fakticky většina v memorandu jmenovaných "protivníků" se o rok a půl později ocitá mezi sovětskými objekty zájmu při podpisu srpnového tajného dodatku.

   Březen roku 1938 je možné označit za nejtemnější měsíc ve skomírajících sovětsko-německých vztazích ať už v oblasti ekonomické či politické.

 

Konečná hospodářská bilance vztahů po nástupu Adolfa Hitlera k moci do roku 1938

 

   Závěrem rámcově shrňme bilanci především hospodářských vztahů mezi oběma státy. Německo-sovětský obchodní styk nikdy neustal, a to dokonce ani v letech 1933 až 1938 v době ideologických protikladů. I když byl zastoupen méně významnými smlouvami a protokoly. Struktura německého importu do země východního partnera zahrnovala stroje a strojní zařízení pro těžký průmysl a dopravní prostředky, naopak vývoz do Německa obsahoval průmyslové a zemědělské výrobky, především pšenici. Aby proud vzájemné hospodářské výměny zcela nevyschl, angažovali se významní podnikatelé a diplomaté, kteří tvořili tichou opozici k oficiální nacistické politice a jistě vytvořili výrazné předpoklady k srpnovým událostem z roku 1939.

   Sovětský zahraniční obchod třicátých let byl zcela regulovaný státem a založený na dvoustranných dohodách, týkajících se spíše produkce nezbytné pro industrializaci než spotřebitelského zboží. Celý systém byl podřízen komisariátu zahraničního obchodu, v rámci něhož byly zřízeny separátní importní a exportní korporace pro jednotlivé druhy výrobků, které byly zodpovědné plánováním a realizací obchodních transakcí. Vývozy byly, stejně jako německé, mohutně subvencovány daněmi ukládaným neexportním ekonomickým subjektům, protože domácí výrobní náklady přesahovaly cenovou hladinu na světovém trhu. Veškeré zahraniční monetární operace prováděla státní banka, přičemž zahraniční dluh byl hrazen z větší části v prutech a cihlách zlata, které dobývala "armáda táborových dělníků" v bohatých sibiřských nalezištích.

   Německý zahraniční obchod byl také podroben struktuře státního dohledu. Striktní vyrovnanost bilance dovozních výdajů a vývozních příjmů byla nezbytná. Německo se po příchodu Hitlera k moci ocitlo na pokraji bankrotu, kdy státní pokladna nedisponovala zlatem ani valutami na financování jakýchkoliv platebních schodků, a tudíž si muselo stanovit jasné priority. Proto byl na podzim roku 1934 zaveden Schachtův "nový plán", který v praxi konsolidoval soubor kontrolních opatření, kde všichni exportéři a importéři potřebovali pro každou zahraniční transakci schválení jedné z kontrolních kanceláří, které obdobně jako u sovětské korporace odpovídaly vždy za jednu kategorii výrobků. Tím byl omezen volný pohyb zboží, aby se zamezilo zvyšování deficitu platební bilance v důsledku spotřebitelských preferencí. Systém byl založen na bilaterální clearingové bázi, která byla nemilosrdně zneužívána proto, aby bylo preferováno zboží a především suroviny, které byly nezbytné pro opětné zbrojení a rozvoj těžkého průmyslu, čímž umožňovala restrukturalizaci německého dovozu ve prospěch válečného materiálu. Německá říše do poloviny 30. let praktikovala vůči Rusku výrazně proexportní politiku zaměřenou na průmyslové výrobky. Aniž bychom tuto skutečnost přeceňovali, patřilo Německo stále k zemím, které nejvíce importovaly do SSSR, především v oblasti vysoce poptávaného strojírenského průmyslu. Sovětský svaz kromě toho požadoval transfery technologií, investičních statků a strojírenských výrobků.

   Německý průmysl sice zpočátku z Hitlerovy oportunistické hospodářské politiky upřednostňující zbrojení značně profitoval, na druhou stranu se od roku 1936 začaly objevovat závažné problémy. Jelikož obnova a zbrojní boom začaly pohlcovat stále větší množství průmyslové produkce a bylo obtížnější kompenzovat vzrůstající požadavek po dováženém zboží vývozem německého zboží. K tomu se přidaly důsledky opatření zakazujícího import zbrojního materiálu do militarizující ruské říše, která odpověděla obratem zahraniční politiky na Velkou Británii a USA. Německá odbytová strategie v důsledku přehřáté konjunktury a zbrojního boomu ztrácela tradiční zákazníky i celé tržní segmenty. Tento problém ovlivňoval veškerý německý zahraniční obchod a významně přispěl k hospodářsky kritické situaci v roce 1936.

   Göringův autokratistický čtyřletý plán prohloubil importní substituci a snažil se nasměřovat válečné hospodářství k soběstačnosti. Priorita plánu tedy tkvěla ve znovuvyzbrojení, zvýšení domácí produkce potravin a průmyslových surovin, včetně dovozu těch surovin, které byly nezbytné, a to za jakoukoli cenu. Němci vyřešili platbu za sovětský dovoz tak, že za něj zaplatili přímo zbraněmi, což bylo prakticky požehnáním pro národ, který nutně potřeboval neměnnou poptávku právě po válečném materiálu, aby udržel výrobu na vrcholu konjunktury. Německo takto rozvíjelo stejně jako Sovětský svaz svou průmyslovou základnu tak, aby nebylo rukojmím zbytku světa. Radikálně centralizovaná forma ekonomického systému byla v obou zemích strategickou volbou, která byla namířena k nezbytné soběstačnosti vzhledem k plánovanému vedení obranné i agresivně laděné války. V obou případech tato volba pramenila z historických zkušeností a snahy vyvarovat se ekonomickému selhání z 1. světové války.

   Od poloviny 30. let bylo nad slunce jasné, že bilaterální hospodářské vztahy budou sloužit především k válečným přípravám v duchu jednoduché myšlenky - "zbrojní technologie za suroviny". Nejpodstatnější restrukturalizací zrealizovanou oběma ekonomikami tedy byla výstavba rozsáhlejších obranných sektorů, než jaké kdy byly v době míru kterýmkoli velkým státem vybudovány a kam také plynuly vzájemné dovozy. Smyslem bylo docílit jistoty, že ani jedna z obou ekonomik nevstoupí do budoucího konfliktu na válečnou mobilizaci nedostatečně připravená a neodpovídajícím způsobem profilovaná. Hrubé ukazatele vojenských rozpočtů v Německu a SSSR se od poloviny 30. let vyznačují prudkým vzestupem ve srovnání s poměrně bezvýznamnou úrovní 20. let.

   Přes všechny institucionální snahy mezi lety 1936-1938 nedošlo k ratifikaci žádné senzační hospodářské smlouvy, kterou by bylo vyřešeno tradiční dilema německého obchodu se Sovětským svazem, spočívající v možnosti "více importovat a méně exportovat".

   Základní problém charakterizující vztahy v letech 1936 až 1938 se výrazně podobá přelomu let 1934 a 1935, avšak tentokrát v ostřejší formě. Říšské hospodářství mělo stále rostoucí potřebu surovin a akutní nedostatek devizových rezerv a mohlo si sotva dovolit jinou alternativu než dovoz ze Sovětského svazu už jen proto, že existovaly jisté průmyslové kruhy, které v dřívějších letech participovaly na tradičním ruském obchodě. Sotva si mohlo představit jinou exportní alternativu v momentu, kdy byly produkční kapacity využívány a přetěžovány až za hranice pravidel. Model německého "ruského obchodu" existoval ve zdeformované formě. Dlouhé dodací lhůty a mnohonásobně přemrštěné požadavky německého průmyslu zamezovaly oživení obchodu. Hlavní příčinu stagnující hospodářské výměny lze tedy spatřovat v poptávce německého průmyslu na ruské surovinové objednávky, která však za daných podmínek nekorespondovala s odpovídající nabídkou. V první polovině roku 1936 byl sice zaznamenán pozoruhodný nárůst na straně německého exportu do Sovětského svazu, avšak jednalo se o splnění již dříve uzavřených zakázek, které se týkaly převážně investičního zboží. Nejmarkantnější byl pokles německého podílu na sovětském dovozu, který v roce 1935 sice ještě přesahoval podíl kupříkladu Nizozemí. Moskva však postupně své nákupy přemístila z Německa na západní trhy. Byl to ale i důsledek toho, že se německý zahraniční obchod v roce 1938 orientoval spíše na země jako Lotyšsko, Kolumbie, Írán, Latinská Amerika nebo Skandinávie. I německý podíl na sovětském vývozu rapidně klesal a v roce 1938 ho předčily i země Beneluxu, přičemž k nejvýznamnějším odběratelům Stalinovy říše v oblasti surovin a zboží patřila v této době s podílem 28,2 % Velká Británie. V roce 1938 představovala hodnota importu a exportu v sovětském Rusku v průměru 30 % poválečného maxima dosaženého na počátku 30. let a zhruba jednu pětinu hodnoty carského obchodu z roku 1913. Již beztak nízký podíl obchodu poklesl z 18,2 % národního produktu v roce 1933 na pouhých 12,2 % o šest let později.

   Kvantitativně bezvýznamnou úroveň vzájemného obchodu musíme přičíst i chladným vztahům na poli ideologicko-politickém, která kulminovala v první čtvrtině roku 1938 a prozatím zlikvidovala jakékoli hospodářské vztahy.

 
 





Archiv

Kalendář
<< srpen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 3083
Měsíc: 454
Den: 18