Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hospodářsko-politická spolupráce Německa a Sovětského svazu v letech 1939-1941 - 2. část

Pakt Ribbentrop-Molotov

 

Charakter hospodářsko-politických vztahů krátce před paktem

 

Snaha o hospodářské sblížení

   Výchozí podmínky ruského obchodu  nebyly na konci roku 1938 příliš růžové. Dosavadní přerušení hospodářského jednání a pokles vzájemné obchodní výměny ovlivnilo obě strany. Díky realizaci devizově velmi odvážného čtyřletého plánu nezbývaly finanční prostředky na nákup životně důležitých surovin na světovém trhu. Právě možnost oživení bilaterálních obchodních styků principiálně stýkala nejlepší šanci pro radikální ulehčení narůstajících ekonomických problémů Třetí říše. "Neuhasitelná žízeň" po surovinách a růst spotřebitelské poptávky v důsledku zbrojní konjunktury vedla k dezolátnímu stavu říšských financí, když se státní dluh od roku 1933 ztrojnásobil a hrozila inflace. V polovině listopadu 1938 Göring na zasedání Rady obrany alarmoval, že bude zapotřebí vygenerovat další finanční zdroje pro potřeby zbrojení a hovořil o kritické situaci říšské pokladny. Přitom příčiny stagnace vzájemného obchodu byly ve srovnání s předešlým rokem identické. Doposud přetrvávaly dlouhé dodací lhůty a akutní nedostatek surovin i přes budování náhražkového průmyslu. Těžkosti v německo-sovětském hospodářském styku zmínil i Hermann Reyß, který již na květnovém zasedání představenstva Ruského výboru zapřísáhle apeloval na německý podnikatelský sektor, aby se "kvůli dosažení vyššího obratu intenzivněji zajímal o export do Sovětského svazu" a současně upozorňoval "na vzrůstající americkou a britskou konkurenci, která může trvale Německo vytlačit z východního trhu". Na základě těchto skutečností Ruský výbor za podpory podnikatelského prostředí oficiálně inicioval kontakty se Sovětským svazem.

   Už na podzim 1938 byla na Schulenburgův návrh, zveřejněný v říjnovém memorandu a posvěcený Göringem, zahájena obchodní jednání, při nichž se velvyslanec snažil "dosáhnout dohody v otázkách narušující německo-sovětské vztahy". Berlínští diplomaté správně vytušili sovětský pocit izolace po mnichovské dohodě a provedli i první sondáže ohledně německého finančního úvěru, tedy v oblasti, která v březnu stejného roku fakticky zmrazila jak obchodní, tak politické vztahy. Berlínská jednání dne 19. prosince vyústila v první výsledek v podobě platební dohody nevelkého rozsahu.

   Tři dny poté legační rada K. Schnurre za německou a zástupce vedoucího obchodního zastupitelství B. Skosyrev za sovětskou stranu zahájili jednání ve věci možného šestiletého úvěru, na kterém přišel německý zástupce s velkorysou nabídkou ve výši 200 milionů marek. Ovšem za podmínky, že bude ze tří čtvrtin, tedy v hodnotě 150 milionů marek, pokryt surovinovým vývozem a po následující dva roky sovětskými dodávkami v hodnotě 300 milionů marek. Vzhledem k nízkému dovozu ze SSSR šlo německé straně v tomto okamžiku tedy hlavně o dodávky sovětských surovin, které by jí osvobodily z úzkoprofilového charakteru ekonomiky. Ačkoliv si Berlín moc dobře uvědomoval, že bude muset učinit řadu ústupků, aby byl obchod úspěšně obnoven, naděje na úspěch uvedené nabídky se pozvolna rozplývaly. Odhlédneme-li od politických aspektů, tato dohoda by v praxi znamenala, že ruští dodavatelé by byli nuceni v nejbližších dvou letech dostát závazkům v celkové sumě 500 milionů marek, které by zatížily především spotřebitelský průmysl. I hospodářský výbor ministerstva zahraničí "odhadoval německý surovinový zájem za přemrštěný" a "další dodatečné přísliby z německé strany považoval za nepříliš vhodné". Přes pokračující oficiální antisovětský politický kurz a hrozící hospodářské blokádě západních mocností povolil Hitler německé delegaci odstartovat seriózní jednání a odjet do Moskvy. Když však byl tento záměr senzačně publikován v "Daily Mail" a polském a francouzském tisku, Hitler výslovně zakázal jakýkoliv další kontakt. Vzhledem k žalostné surovinové situaci byl tento krok oceněn jako mimořádně nešťastný, což dokumentuje i únorové prohlášení říšského ministra zahraničí, ve kterém předvídá, že "opětovné přerušení vztahů se Sovětským svazem zapříčiní citelné hospodářské následky, protože schodek v surovinových dodávkách již nyní dosáhl 50 milionů říšských marek". I když zdánlivě vykrystalizovaly jisté náběhy k plodné spolupráci, v únoru 1939 ještě nedošlo ke skutečné a věcné hospodářské dohodě.

   Sovětská strana si tento neúspěch nepatrně vynahradila 7. února 1939, kdy uzavřela s Itálií rozsáhlou obchodní dohodu týkající se převážně zbrojního arsenálu, který však mohl bez problémů dodat i německý průmysl.

   Ještě prvního březnového dne 1939 došlo na metropolitní půdě ke dvěma zásadním událostem, které předznamenaly budoucí vývoj. Na oficiálním obědě, podávaném Adolfem Hitlerem pro diplomatický sbor, došlo k opětovným kontaktům mezi říšským kancléřem a sovětským vyslancem, ve kterých se se svým návrhem na 300 milionový úvěr angažoval i lidový komisař zahraničního obchodu A. I. Mikojan. Ovšem problémy se krátce na to objevily na německé straně, neboť Hitlerovo rychlé směřování k válce s Polskem mnohem výrazněji zatížilo průmyslové kapacity, které nebyly schopny požadované objemy zvládnout. Berlín se proto rozhodl kvůli domácí ekonomice obchodní jednání se Sověty výrazně zpomalit.

 

Snaha o politické sblížení

   Paralelně probíhaly oboustranné pokusy i o politické porozumění a právě rokem 1939 nadešel čas rozhodujícího a konečného střetnutí o definitivní charakter budoucího modelu vztahů. Hitler udál tón při oslavě Nového roku, kdy poprvé od poloviny 30. let promluvil k sovětskému velvyslanci Alexeji Merezkalovovi, se kterým o dva měsíce později dokonce i poobědval. Moskva si takového gesta nemohla a ani nechtěla nevšimnout a vypustila i svůj pokusný balónek ve snaze sondovat skutečnou převládající náladu v Berlíně. Na konci ledna otiskuje londýnský list News Chronicle šokující článek svého moskevského korespondenta, v němž byla nastíněna možná dohoda mezi Sovětským svazem a Německem. Stalin dal zcela neočekávaně úplný nekomentovaný překlad zveřejnit v oficiálním stranickém tisku, avšak Hitler nereagoval. Pravděpodobně nabyl přesvědčení, že ve chvíli, kdy Ribbentrop jednal s Polskem o rozšíření jeho území na východ výměnou za gdaňský koridor, by nebylo vhodné děsit Varšavu vidinou sovětsko-německé dohody. Ačkoliv byl německý strategický zájem na dočasném usmíření s východním kolosem zcela zřejmý, Hitler přeci jen nejprve favorizoval "Germány východu", i když jednání s Tokiem se vlekla bez zřetelného výsledku.

   Koncem roku 1938 pronikavě působil tlak vystupňovaného zbrojení a ukazovalo se, že politiku "zbrojit, ať to stojí co stojí" lze praktikovat jedině v krátkodobějším časovém horizontu. Jedním ze způsobů, jak rozmnožit německé zdroje a minimalizovat následky obchodního půstu se Sovětským svazem bylo dobytí a obsazení dalších území. Efektivní cestu ukázal anšlus Rakouska, který již v předcházejícím roce poskytl tak potřebnou kvalifikovanou pracovní sílu, suroviny, devizy a výrobní kapacity. Jedním z faktorů, který Hitlera přiměl k urychlené realizaci evropské exploatace, byl i malý a hlavně snadno vyrovnatelný zbrojní náskok.

   V polovině března roku 1939 Německo posílilo ekonomické pozice ještě o hospodářský komplex Čech a Moravy. Přesun mohutného zbrojního arsenálu do rukou Německa ohrozil jednoznačně všechny státy, které se později dostaly do války na opačné straně. Ani taková velmoc jako byl Sovětský svaz nemohl vyrobit takové množství zbraní. Talentovaného prognostika by jistě napadla otázka, jak by se asi situace vyvíjela, kdyby srovnatelný vojenský potenciál spočíval na straně Polska. Odhlédneme-li od přísunu obrovského materiálního a personálního zázemí, dovolovaly takovéto územní zisky nacistickému vůdci ze strategického hlediska vybudovat Německem kontrolovanou střední Evropu prostírající se k Balkánu a k sovětským hranicím, kde by čtyřúhelníkové česko-moravské území obklopené horami situované v jihovýchodní části Říše skýtalo záviděníhodné nástupiště k dalšímu východnímu vojenskému náporu. Anexe rovněž posílila německé hospodářské vztahy se zeměmi jihovýchodní Evropy, které se postupně staly na Německu politicky a hospodářsky závislé.

   Mnichovská dohoda představovala především obrovský neúspěch sovětské zahraniční politiky, pro kterou nebyla natolik závažným aspektem faktická likvidace spojenecké země, ale spíše fakt, že se nemohla na této likvidaci osobně podílet, protože na ní nebyla přizvána. Tímto opomenutím byla negována sovětská pozice evropské velmoci a způsoben odchod do dočasné izolace, ze které se v polovině 30. let úspěšně osvobodila. Rusové se díky své rozvědce dozvěděli o návrzích, které Hitler učinil Polsku, přičemž poslední, co si Stalin přál, bylo vidět, jak západní soused kapituluje a stává se v nebezpečně blízké vzdálenosti od sovětských hranic nacistickým satelitem.

   Po mnichovském diktátu a okupaci Čech a Moravy se Hitler ocitl na osudové křižovatce, mohl využít polské území a napadnout Sovětský svaz, ale k tomu Poláci nebyli svolní. Současně by rád dál plnil svůj program "německého sjednocení", aniž by však musel brát ohledy na případné spojence a vyvarovat se ofenzivy na dvou frontách. Rozhodně se nechtěl nechat omezovat ve svých megalomanských plánech. Na druhém strategickém rozcestí stanula Velká Británie a Francie. Mají bojovat proti nacismu, případně jakou cestou přimět Hitlera, aby se mírnil a nepřeháněl svou kontinentální dominanci a čím uspokojit domácí veřejné mínění, když ochota k usmíření nacistické agrese byla každým dnem menší.

   Skutečnost, že německá hlava státu bez předešlé provokace a vyjednávání troufale sklízela plody bezprecedentní hegemonie, vyvolala nedůvěru v principy kolektivní bezpečnosti a ve věrohodnost anglo-francouzského bloku jako případného seriózního spojence. Stalin nepochybně změnil taktiku a stal se rozhodujícím hráčem na geopolitické šachovnici. Kdyby byl jeho diktátorský protějšek ochoten přijít s vážně míněnou nabídkou na pakt, neměli by vyslanci demokracie žádnou šanci na úspěch, jelikož by mu tím garantoval bezpečnost a získání času v pozici nezúčastněného a vyčkávajícího.

   Dodnes probíhají v historické obci žhavé diskuse o tom, od kdy vlastně začala sovětská vláda uvažovat nikoli o jedné, ale o dvou alternativách své politické koncepce. Buď se orientovat na pokračování spojenectví se západními mocnostmi, nebo se spolehnout na dohodu s nacistickým Německem. Nejpřesvědčivější odpověď nalezneme v březnovém projevu Stalina na XVIII. sjezdu, kdy jeho výrok "nepálit si prsty" již lze považovat za oficiálnější signál o podobném rozhodování.

   V Německu na Stalinova slova nejrychleji reagoval ministr zahraničí, který v nich vysledoval nepřímou pobídku na zlepšení sovětsko-německých vztahů. Ribbentropovi zřejmě ušlo i to, že Stalin řekl, že "ve skutečnosti politika nevměšování znamená, že se schvaluje agrese a válka, která pak přeroste ve válku světovou. V politice nevměšování se projevuje snaha a přání nebránit agresorům v uskutečňování jejich podezřelých úmyslů, nebránit například Německu pustit se do války proti Sovětskému svazu, nechat všechny válečné štváče hluboko klesnout do bahna války, potají je podněcovat a navádět, aby se vzájemně oslabovali a vyčerpávali, a pak až budou dostatečně oslabeni vstoupit do událostí s čerstvými silami a přirozeně vystupovat v zájmu míru, aby se účastníkům války daly diktovat podmínky."

   Optimismus německé diplomacie také vycházel z faktu, že nikdo z nich nebyl obeznámen s referátem vedoucího leningradských komunistů A. A. Ždanova na stranické konferenci, která počátkem března 1939 předcházela sjezdu. Ždanov se na neveřejném fóru vyjadřoval mnohem otevřeněji než týden nato Stalin: "To znamená, že světová situace vypadá následovně - fašismus, tato bestie, tento výron mezinárodní reakce, imperialistické buržoazie, je vlastně kapitalistickým dravcem a lupičem, ozbrojeným po zuby, utiskuje slabé a bezbranné státy. Anglie se velmi snaží, aby se situace vyvíjela tím způsobem, že by Hitler zahájil válku proti Sovětskému svazu. Ale Hitler se chová podle svého a snaží se válku zahájit proti slabým. A když vidí, že slabý je Západ, napírá své síly sem ve spolupráci s Mussolinim."

   Projev vypovídá o nejistotě panující v této době ve světě. Sovětský vůdce jedním dechem rázně negoval stále častější obavy o osud Ukrajiny a vyzdvihuje ve skutečnosti protizápadní koncepci paktu proti kominterně. Bylo to mimořádně důvtipné rétorické cvičení, ze kterého nebylo možné vyvodit žádné spolehlivé závěry, pouze jedna šestina celého proslovu byla věnována zahraničněpolitickým tématům. Přesto za úvahu už stála skutečnost, že nová sovětská zahraniční politika přestala dělat rozdíly mezi zeměmi, necítila se formálně vázána žádnými předcházejícími a nenaplněnými závazky a fakticky se nebránila žádné možnosti. Zvláště pak utlumení předchozí útočné rétoriky vůči autoritativním státům a soustředění se na silnější kritiku zahraniční politiky demokratických zemí vyzdvihl v hodnocení projevu německý vyslanec Schulenburg.

   Ačkoliv mnozí renomovaní znalci především z řad německé historické obce pokládají březnový projev za sovětský krok k budoucí politické spolupráci, neznamená to, že by se Stalin rozhodl ve prospěch takové politiky právě nyní. Vždy považoval dobré vztahy s Německem za nanejvýš prospěšné a tuto možnost nikdy nevylučoval, ale po opakovaných neúspěšných politicko-hospodářských jednáních od konce předcházejícího roku byl spíše skeptický a opatrný a zbytečně ukvapeně se nevydával všanc. Zdá se, že Moskva vyčkávala na nabídku, ať by přišla odkudkoli. Záleželo na tom, kdo nabídne více. I Hitler byl mnohem prozíravější a shovívavější k Ribbentropem deklarovaným dedukcím, protože stále zohledňoval možnou dohodu s Velkou Británií.

   Již konec března 1939 však přinesl pro vývoj mezinárodních vztahů prvky zcela zásadně rozdělující Evropu do dvou bloků. Po úplném krachu posledního německo-polského jednání ohledně Gdaňska a exteritoriality koridoru vyhlásil britský premiér N. Chamberlain na zasedání Dolní sněmovny parlamentu britskou garanci polských hranic. Dojde-li mezi Polskem a Německem k válce, Velká Británie nezůstane neutrální, ale postaví se na polskou stranu. Bezpochyby se všichni chtěli vyvarovat opakování 1. světové války, přičemž britské království doufalo, že trojstranná aliance obklíčí německou říši, které budou chybět základní potraviny a suroviny pro vedení dlouhotrvajících bojů a přesvědčí tak Hitlera o beznadějnosti války.

   V té době byl Petr Kleist, spolupracovník říšského ministerstva zahraničí Joachima von Ribbentropa, pozván k sovětskému vyslaneckému radovi v Berlíně Georgiji Astachovovi. Při této příležitosti sovětský velvyslanec podotkl, že považuje za nesmyslné, "že obě země proti sobě neustále bojují jen díky ideologickému puntičkářství místo toho, aby bok po boku dělaly velkou politiku. Měli bychom se rozhodnout pro společný postup, ještě dříve, než si ve prospěch třetího vzájemně hlavy utrhneme". Avšak Ribbentrop byl ještě proti jakémukoliv německo-ruskému sbližování a nařídil Kleistovi, aby se vyhnul kontaktu s Astachovem.

   Pár dní poté, 17. dubna, se uskutečnila diskuse mezi sovětským velvyslancem Alexejem Měreklovem a německým státním tajemníkem Ernstem von Weizsäckerem, jejíž skutečný průběh a pozadí je dodnes středobodem uvažování odborné veřejnosti. Oficiálně předstíraný důvod návštěvy se týkal plnění nasmlouvaných dodávek válečného materiálu z Plzeňské škodovky do Sovětského svazu. Ovšem brzy se Měreklov rozhovořil na téma politických vztahů a podle jednací zprávy německého diplomata uvedl následující: "Ruská politika je pouze přímočará. Ideové diferenciace nijak neovlivnily rusko-italské vztahy a neměly by nijak vadit ani ve vztahu k Německu. Sovětské Rusko nevyužilo současných třenic mezi Německem a západními demokraciemi, přičemž to ani nehodlá učinit. Pro Rusko neexistuje žádný důvod, proč by s námi nemohlo spolužít na normálním základě. Ze standardních vztahů by se pak mohly stát vztahy ještě lepší."

   Sovětským velvyslancem proklamovaná slova ohledně přímočarosti sovětské zahraniční politiky však mohla být málokdy více nepravdivá, vždyť od poloviny března 1939 probíhaly rozsáhlé sondáže mezi sovětskými a britskými diplomaty ohledně uzavření dlouhodobější smlouvy o vzájemné pomoci v případě agrese. Obzvláště západními historiky byla Měreklovova politicky motivovaná slova vykládána jako první opravdový přátelský signál vyslaný Moskvou vůči Berlínu na cestě k srpnovému paktu a současně nepopiratelný důkaz o dvojkolejnosti sovětské zahraničněpolitické taktiky, což bylo později také velmi často využíváno pro účely studené války.

   Na počátku 90. let odtajněné sovětské diplomatické dokumenty oficiálního charakteru však uchovávají i poněkud odlišný Měrekalovův písemný záznam z průběhu jednání, kde autor sice nepopírá proklamovaný obchodní účel vzájemných rozhovorů, ale veškerou iniciativu včetně politických poznámek a komentářů výše uvedeného významu naopak přisuzuje německému kolegovi. Sovětská strana vždy interpretovala tendenčně nadsazenou Weizsäckerovu verzi jako vágní a nepravděpodobnou a poukazovala na Hitlerův proslov z konce dubna o chystaném útoku na Polsko, v němž nezazněly žádné narážky a kritika bolševismu nebo samotného Ruska. Právě tato, z moskevského pohledu překvapivá verbální zdrženlivost, byla považována za první opravdový formální signál k možnému politickému sblížení.

   V interpretaci příčin politického obratu se dodnes historikové neshodují, jestli se opravdu jednalo o změnu zahraniční politiky, nebo pouze o nasazení odlišných prostředků pro prosazování stejného cíle. Jedno snad lze s určitostí říci. Dubnem začíná éra horečnatých mnohostranných aktivit, ve kterých se uplatňují jak řádně akreditovaní diplomaté, tak zvláštní zplnomocnění emisaři, jejichž klubko zatím spolehlivě nikdo nerozmotal. Spojenectví se Stalinovou říší se mělo stát exkluzivitou, kterou si ta či ona strana měla nejprve zasloužit, tedy nabídnout za ně dostatečnou cenu. Každá ze stran si sledovala svůj cíl a souhlasila s iniciativou, pokud byla pro ně užitečná, přitom se poctivě podílela na zamlžování skutečností a prohlubování nejistoty, kdy první housle hrály převážně sovětské tajné služby.

   Význam Hitlerova dubnového opomenutí se projevil o několik dní později, kdy následovala odpověď ze sovětského velvyslanectví. Třetího květnového dne se nepochybně nedobrovolně vzdal svého angažmá ve světové politice Maxim Litvinov. Ačkoliv kdysi Litvinov zastával post velvyslance v USA, byl židovského původu, měl za ženu dceru anglického historika a byl úzce svázaný s politikou kolektivní bezpečnosti, což mohlo při jednání s Hitlerem ztělesňovat překážku, neměl být v takto náhlé výměně stráží spatřován žádný oficiální obrat v sovětské politice a ani nelze doložit, že by byla důsledkem Hitlerova projevu z konce dubna. Protože politika kolektivní bezpečnosti mohla být důkazem pozoruhodného Stalinova dualismu a zakrývat jeho skutečné politické cíle. I když německá strana v ní viděla "gesto dobré vůle", které ji usnadnilo rozhodování za situace, kdy se v plánovaném střetnutí s Velkou Británií nemůže příliš spoléhat na Japonce, vojensky zapletené v Číně a Mongolsku.

   Promptní jmenování Vjačeslava M. Molotova, člověka sebevědomého a s nemalým vlivem na Stalina, okamžitě aktivovalo diplomatické styky s Berlínem. Hned 5. a 9. května proběhly výzvědné rozhovory, především mezi sovětským vyslaneckým zmocněncem G. Astachovem a legačním radou K. Schnurrem, ve kterých bylo svorně vyjádřeno přání prohloubit zatím stagnující bilaterální vztahy.

   Rýsující se náhlý názorový zlom v politice vůči sovětskému Rusku sklidil ovace zejména u řady zástupců hospodářské sféry. Byly vypracovány odborné studie, ve kterých se sice stále vycházelo z předpokladu, že Sovětský svaz spadá do skupiny nepřátelských států, ale zároveň potvrzovaly zdrcující skutečnost, že "i když bude Německo disponovat veškerou vývozní kapacitou v jihovýchodní Evropě, budou dovozní potřeby surovin a potravin pokryty maximálně z 25 %, nejvíce budou chybět asi 2 miliony tun ropy, jejíž poptávka bude ve válečných podmínkách ještě stoupat, přičemž plnohodnotné suroviny v případě vojenskohospodářské blokády zajistí pouze spřátelené Rusko". Navíc byl v prvním čtvrtletí roku 1939 zaznamenán další pokles dovozu ze Sovětského svazu, který se zastavil až na svém absolutním dnu, o hodnotě 6 milionů marek. Úřad po čtyřletý plán a vedení wehrmachtu z toho vyvodily definitivní závěry, ve kterých kalkulovaly s implementací Ruska do německého quasi koloniálního ekonomického zázemí ve smyslu levného zabezpečení krátkodobých válečných potřeb. Prozatím německá strana nabídla pobaltským a skandinávským státům smlouvy o neútočení, aby si na severovýchodě zajistila neutrální pásmo a potravinové a surovinové zásoby měla přímo na dosah.

   Již 20. května byl moskevský velvyslanec Fridrich W. von Schulenburg instruován, aby na návštěvě u Vjačeslava M. Molotova navrhl opětovné zahájení rozhovorů na ekonomické téma. Po více jako hodinové oboustranně obezřetné a nedůvěřivé rozpravě dospěly k nejednoznačnému konstatování, že zejména "sovětská vláda považuje obchodní jednání za málo užitečná do doby, než pro ně bude vytvořena nezbytná politická základna". Německý zástupce se ještě pokoušel vypátrat tajuplný význam Molotovových slov, ale jeho hostitel by skálopevně rozhodnut neprozradit více a tak nezbývalo nic jiného, než takticky čekat, až budou Rusové sdílnější. Ale již brzy bylo zřejmé, že jeho mlčenlivost byla pouze začátkem sovětské vyčkávací hry.

   I Hitler byl však opatrný a namísto pokračování se stáhl. Nikdo se neměl nechat ukolébat obligatorní formulací, že k inkriminované diplomatické výměně došlo "na vlastní žádost", obzvlášť když sovětská vláda nepouštěla ani druhé želízko v ohni a vyjednávání se západoevropskými mocnostmi nepřerušila. Jarní snahy německého ministerstva zahraničí o uzavření nových obchodních smluv se Sovětským svazem ztroskotaly především na deficitní exportní kapacitě říše a neochotě nacistického vedení prosadit změnu kurzu ve východní politice a ani v květnových dnech se Hitler nedokázal s konečnou platností rozhodnout v sovětské otázce, i když vojenskohospodářská bonita Ruska neustále rostla a klimatické podmínky by mohly negativně ovlivnit výsledek polského útoku, původně stanoveného na poslední týden v srpnu.

   Ani na konci května žádná z evropských velmocí, jednajících se Sovětským svazem, netušila na čem je. Moskvu netlačil čas a trpělivě čekala na návrhy svých "partnerů". Hitler naopak začal být nekonkrétním sovětským chováním znepokojen. Proto 30. května pozval Weizsäcker Astachova, který měl vyvrátit německé pochybnosti o ochotě k jednání ze strany Sovětského svazu, přičemž společně deklarovali, že "politiku a hospodářství nelze chápat odděleně" a diskutovali o "normalizace a dalším zlepšení politických vztahů". Na počátku června se lidový komisař Anastas I. Mikojan obrátil na legačního radu Gustava Hilgera s otázkou, jaký "modus procedendi" si německá říše představuje v otázce případných obchodních jednáních. Mikojan tímto způsobem potvrdil sovětské přání co možná nejdříve společná jednání zahájit a zároveň diplomatickou cestou vyslal signál, že paralelní trojstranné rozhovory neprobíhají příliš uspokojivě.

   Další moskevský podnět přišel v polovině června bulharskou cestou. Sovětský rada v Berlíně G. Astachov před bulharským vyslancem Dragonovem pootevřel dosud zamčené Stalinovy komnaty, když nastínil tři alternativy sovětské politiky, ze kterých vyplývalo, že "Sovětský svaz váhá mezi uzavřením anglo-francouzského paktu, stále nekonečným projednáváním a mezi sblížením s Německem, přičemž poslední možnost je mu nejbližší. Jestliže se Německo zaváže, že nezaútočí na Sovětský svaz nebo s ním podepíše dohodu o neútočení, pak je Sovětský svaz ochoten zřeknout se smlouvy s Velkou Británií. Ale problém je v tom, že stále nevíme, co vlastně německý partner chce". Draganov pak jen spěchal, aby tato vřelá slova reprodukoval na Wilhelmstrasse.

   Na základě paralelních mezirezortních rozhovorů byl formulován nový harmonogram obchodního vyjednávání, který sepsal legační rada Karl Schnurre. Soupis vzájemných požadavků výrazně překračoval rámec v lednu stanovených cílů, a to sovětským závazkem na dovoz surovin v hodnotě 300 milionů říšských marek pro následující dva roky. Kromě dodávek válečného materiálu, železné rudy, fosfátů, zemního plynu a bavlny byla od Moskvy požadována platba ve zlatě, aby jej mohla Říšská banka směnit za nedostatkové devizy. Sovětští zástupci ale přemrštěný německý návrh nakonec stlačili na 160 milionů a na druhé straně si nárokovali kompenzaci sedmiletým 200 milionovým kreditem se 4,5 % úrokovou mírou. Vznesli i požadavek na dodávku vojenských technologií, zbraní a průmyslového zařízení ve výši 153,4 milionů říšských marek, což bylo překvapivě předběžně akceptováno. Závěrem byla připojena tajná poznámka, že německé vedení je připraveno zlepšit vztahy s Moskvou. Naději, že se ledy prolomí, zhatil až Hitler, který zatím zintenzívnil neoficiální kontakty s londýnským průmyslovým sektorem a rozhodl, že "v dané chvíli nemá zájem na opětovném zahájení hospodářských jednání s Ruskem".

   Konec června se nesl ve znamení absolutního propadu všech započatých jednání. Do hry se zapojil i leningradský stranický vůdce A. A. Ždanov, který 29. června publikoval v Pravdě esej pod názvem "Britská a francouzská vláda si nepřejí smlouvu na základě rovnoprávnosti se Sovětským svazem", kde důrazně varoval vlády západních zemí, že "nepřípustné zdržování a nekonečné průtahy v jednáních se Sovětským svazem evokují pochybnosti o upřímnosti skutečných záměrů Velké Británie a Francie". Již samotná rétorika článku odporovala diplomatickému jazyku všech dob a akorát dokazovala sovětskou ochotu vytěžit maximum ze zájmu Londýna a Paříže. V tomto momentu se pokusil moskevský velvyslanec F. W. von Schulenburg, stále neúnavně prahnoucí po staré rapallské politické linii, jednat na vlastní pěst. Avšak od V. M. Molotova, který i nadále pokračoval v obstrukcích, se mu nedostalo ničeho kromě přátelského ujištění, že "si sovětské Rusko přeje dobré vztahy se všemi státy včetně Německa".

   Německá strana v čele s Ribbentropem byla již znechucena sovětskými excesy vůči veškerým jejím návrhům a opět byly prakticky ochlazeny vzájemné kontakty. S trochou škodolibosti lze konstatovat, že sovětské vedení své diplomatické hry překombinovalo, neboť po několika měsících politického snažení nemělo v rukou jediný hmatatelný výsledek. Na druhou stranu je vhodné si připomenout, že na rozdíl od svých partnerů v trojstranném jednání se Sovětský svaz nemohl dostat do izolace, neboť rozpory mezi evropskými bloky byly tak fatální, že hrozba jejich spojení proti Sovětskému svazu již nevykazovala známky života. Stalin disponoval dostatkem všeho potřebného - trpělivostí, časem i možnostmi výběru. Navíc neměl představu o německém útočném plánu vůči Polsku, ani o jeho načasování. V porovnání s naprostou izolací na podzim 1938 byl v postavení bohatého ženicha, který si může svou nastávající vybrat dle vlastních kritérií.

   Do poloviny července se potvrdilo, že nedojde k britsko-japonské válce, kterou si Berlín slibovat od japonské blokády britských koncesí v Tiencinu a nadějné vyhlídky na bleskové uzavření aliance s Tokiem se nenávratně rozplývaly. Zbývalo tedy Rusko, přesto se i na německé straně taktizovalo. Napjatá situace plná nejistoty přetrvávala většinu července a teprve v poslední dekádě, když se jednání se Západem dostala do slepé uličky, se sovětská diplomacie probudila. Jak ale bylo jejím zvykem, opět dvojznačně, tedy ve prospěch obou možných partnerů.

   Rusové jasně avizovali, že kdyby se vyjasnilo několik bodů, pak jsou vyhlídky na v červnu předloženou hospodářskou dohodu přijatelné a může se podepsat. Pravděpodobně na tento signál v Berlíně čekali a Schulenburg přímo do Moskvy obdržel rozkaz, aby neprodleně "navázal na přetrženou niť". Dne 22. července byla oficiálně obnovena obchodní jednání. Hitler stále věřil, že západní demokracie v otázce Polska nezasáhnou a musel reagovat rychle, aby si zabezpečil ruskou neutralitu dříve, než se koncept trojstranné smlouvy odsouhlasený v Moskvě změní na pakt vojenský a podstoupil by tak neúnosné riziko válečného konfliktu bez jakéhokoli politického a vojenského krytí.

   O čtyři dny později legační rada z ministerstva zahraničí Karl Schnurre, jak mu bylo jeho nadřízeným uloženo, pozval na večeři sovětského velvyslaneckého radu Georgije Astachova a vedoucího berlínské obchodní komise Jevgenije Babarina, která se konala v malé luxusní restauraci Ewest. Při chutném jídle a dostatku pití se odvíjel zajímavý rozhovor, kdy všichni tři hosté nostalgicky želeli starých dobrých časů obapolné těsné spolupráce. Nejprve vyložil svou představu Schnurre, která spočívala v obnovení kooperace v hospodářských záležitostech, ve snaze o normalizaci a zlepšení politických vztahů, nastolení "nového pořádku" v zájmových sférách od Baltského k Černému moři, přičemž v poslední fázi by již bylo možné znovunastolení dobrých vztahů nebo dokonce návrat ke stavu, který existoval ve 20. letech. Z tváří všech zúčastněných vyzařovala nelíčená spokojenost. Pak byly stanoveny následující možné alternativy: "Co může Anglie nabídnout Rusku? V nejlepším případě účast v evropské válce a nepřátelství Německa, což jistě není cíl odpovídající ruskému úsilí. A co můžeme naproti tomu nabídnout my? Neutralitu a setrvání Ruska mimo případný konflikt. Kdyby si Moskva přála německo-sovětskou schodu v otázce oboustranných zájmů, která by přinesla výhody obou zemím, tak jako v dřívějších dobách. . ." Když se sovětští hosté loučili, Astachov podotkl, že "pro něj byla debata neobyčejně cenná a v Moskvě o ní bude pozitivně informovat". I Schnurre hodnotil situaci kladně, protože nabyl dojmu, že "se sovětské vedení ještě nerozhodlo, co by mělo udělat a pravděpodobně sleduje politiku odkladu a vyčkávání jak vůči Německu, tak Anglii, což lze považovat za úspěch".

   O dva dny později obdržel německý velvyslanec v Moskvě písemnou direktivu z Berlína, aby v nadcházejícím rozhovoru s Molotovem prozkoumal, zda prohlášení sovětských diplomatů již nalezla nějaký ohlas a v kladném případě měl rozvinout myšlenky vzájemného porozumění, zejména v polské otázce, ale Molotov se tvářil vyhýbavě a nepřístupně. Na počátku srpna dal Astachov Ribbentropovi na vědomí, že "se sovětská vláda vážně zajímá o zlepšení vzájemných vztahů a uvažuje i o politických jednání". Když 5. srpna telegrafoval Astachov do Moskvy, že Schnurre přišel s návrhem na tajný protokol na rozdělení Polska a Pobaltí spojený s podpisem úvěrové smlouvy, byl Molotov ještě oficiálně zdrženlivý. Sovětští zmocněnci i nadále lstivě kličkovali a využívali možnosti vsugerovat světu, že dodržují protifašistický kurz a mírumilovnost, dokud se nevyjasnilo, že jejich zájem o britsko-francouzskou misi nevyprchal.

   I přes neustálé taktické hry průzkumného charakteru se ale zdála být Hitlerova i Stalinova touha po přátelství neodolatelná. Snad to nebyly ani tolik vojenskostrategické, jako spíše zbrojně-hospodářské důvody spojené s válečnou psychózou, které podněcovaly Třetí říši k přechodnému mocenskopolitickému sladění zájmů se Sovětským svazem, jenž by ho dočasně zneutralizovalo a zmobilizovalo jako zdroj surovin. Vezmeme-li v úvahu, že každý státník vychází z principů realpolitiky, za tehdejších podmínek i Moskva ohodnotila možnou dohodu s Berlínem jako jednoznačně nejvýhodnější. Lze důvodně předpokládat, že se sovětské vedení rozhodlo přistoupit na spojenectví s Německem právě na počátku srpna, přičemž přesné datum můžeme stanovit na 8. nebo 10. srpen, kdy u Stalina v pracovně po celý večer dlela početná skupina nejvěrnějších spolupracovníků. Tato hypotéza je opřena o osmibodovou instrukci vydanou pro čerstvě jmenovaného vedoucího sovětské delegace v jednání se západními mocnostmi, kterým se stal na počátku srpna maršál K. J. Vorošilov, která jednoznačně dokazuje dvojakost a neserióznost sovětské zahraniční politiky. Protože ultimativně požadované povolení ke vstupu sovětských vojsk na teritorium dvou suverénních států, tedy na polské a rumunské území, nebyly prostě schopny britské a francouzské delegace zajistit a tak Vorošilov vystupoval spíše v roli likvidátora než diplomata. Na jedné straně měla sovětská účast na jednání čistě utilitární charakter a byla zaměřena na skrytí vlastních záměrů a na druhou stranu nutila německou stranu k větší vstřícnosti a pro budoucí generace ponechávala vinu za jejich ztroskotání na zbabělosti západních demokraciích.

   V druhém srpnovém týdnu byly již přípravy rudohnědého paktu v plném proudu. Dne 8. srpna přišli na přetřes teritoriální otázky, když Astachov hlásil lidovému komisaři zahraničí následující německé návrhy: "Nahradit existující kreditní smlouvy mezi Německem a Sovětským svazem novou smlouvou nebo několika protokoly. Výměnou za nezájem Sovětského svazu o Gdaňsk a polská území, která dříve náležela k Německu, se Berlín vzdá Ukrajiny a ponechá Moskvě volné ruce ve východní části Polska, v Besarábii a v pobaltských státech s výjimkou Litvy." Zároveň Molotova prozíravě varoval, že Němci jsou svolní k dohodě jen proto, aby nás neutralizovali pro případ vlastní války s Polskem a trvanlivost jejich závazků je nejistá a odvislá od budoucích událostí. Za tři dny Molotov souhlasně odpověděl, čímž poprvé seriózně reagoval a deklaroval možnost rámcové dohody s Berlínem.

   V polovině srpna, několik hodin potom, co Vorošilov položil svou osudnou otázku (průchod sovětských divizí přes polské a rumunské území), byl německý velvyslanec v Moskvě Schulenburg pověřen, aby vyhledal Molotova a ústně mu sdělil Ribbentropovu koncepci obsahující ujištění, že "Německo nemá žádné útočné úmysly a mezi Baltským a Černým mořem neexistují sporné otázky, které by nebylo možné vypořádat k plné spokojenosti obou stran" a vyjádřil mu politickou vůli ke spolupráci, a to i na poli hospodářském. Molotov německé poselství přivítal s "velkým zájmem", vzdal se rozvíjení negativních reminiscencí vůči nacistické politice, ale opět nechtěl nic uspěchat a nastínil potřebu vše důkladně organizačně naplánovat a připravit, a to včetně očekávané návštěvy. Následně se zeptal, jak "se německá vláda staví k myšlence paktu o neútočení se Sovětským svazem". Odpověď přišla během necelých 24 hodin, kdy říšský velvyslanec předal lidovému komisaři písemnou deklaraci, že "německá strana souhlasí s podepsáním paktu o neútočení včetně společných záruk pobaltským státům a sovětsko-japonského vyrovnání, který by byl doplněn zvláštním protokolem, jenž by byl jeho nedílnou součástí". Molotov, v jehož blízkosti stále pobývaly západní delegace, opět postupoval rozvážně a vzkázal, že "sovětská vláda upřednostňuje zodpovědné praktické kroky před okázalým povykem a podmínil uzavření paktu obchodní smlouvou a rozpracováním tajného protokolu definujícího zahraničněpolitické zájmy smluvních stran". Dne 18. srpna Ribbentrop zaklepal na sovětské nedobytné dveře silněji než kdy předtím a prostřednictvím moskevského velvyslance předal hrubý nástin smluvního textu, který ve spěchu okopíroval z německé červnové smlouvy o neútočení s pobaltskými státy. Zároveň Schulenburgovými ústy deklaroval připravenost okamžitě přijet a naléhal, aby se vztahy vyjasnily co nejdříve vzhledem k vypuknutí německo-polského konfliktu. Molotova však německý náčrt paktu nijak neohromil, označil ho za naprosto nedostačující a pro inspiraci doporučil pakty o neútočení, které Sovětský svaz již podepsal s ostatními zeměmi, přičemž datum případné návštěvy nestanovil ani přibližně. Po marném boji se Schulenburg sotva vrátil na ambasádu, když ho volali, aby se urychleně dostavil do Kremlu, kde ho očekával tentokrát vlídný ruský premiér. V ruce držel sovětský návrh smlouvy včetně tajného protokolu. Dodal, že Ribbentrop může přiletět týden po podepsání hospodářské dohody. Schulenburg okamžitě radostnou zprávu telegrafoval domů.

   Žádným způsobem se již nedá vypátrat, čím takto náhlé rozhodnutí bylo zapříčiněno. Schulenburg se domníval, že osobně intervenoval Stalin, ovšem nedokázal to přesvědčivě vysvětlit. S pouhými dohady přišli i všichni ostatní, odbornou historickou veřejnou obec nevyjímaje. Dle jejich názoru finální rozhodnutí o rudohnědé kooperaci padlo na zasedání politbyra konaného 19. srpna, na kterém sovětský diktátor chladnokrevně analyzoval strategické možnosti a poukazoval na užitečnost německo-sovětského paktu v případě války. Bohužel pro zastánce této verze neexistuje důkaz, že by věty tohoto významu zazněly. Dokument pocházející z nedávno otevřených ruských archivů lze považovat za falešný. Materiál poprvé veřejně reprodukoval francouzský deník Le Temps na konci listopadu 1939 a odvolával se na agenturu Havas, která vždy velmi dobře utajované informace získala od "naprosto důvěryhodného zdroje". Pravděpodobně podvržený dokument sloužil k propagandistickým účelům a ospravedlnění paktu, i protože se nedochovala další rusky psaná kopie, s čímž se ztotožňuje řada současných ruských historiků.

   Výše uvedené argumenty dle mého názoru nepřímo naznačují, že figurky na geopolitické šachovnici byly již dávno rozmístěny a Stalinovy diplomatické manévry sloužily jen k pobavení. Vzhledem k sovětským územním aspiracím a plánům, které byly definovány nejpozději na jaře 1938, se hodnota sovětského spojenectví jevila jako vysoká a pro dotčené země naprosto nepřijatelná. Zatímco se Hitler začal hýbat východním směrem a nebylo jisté, jsou-li západní mocnosti odhodlány kontrolovat jeho postup, před sovětskou vládou vyvstala nepříjemná perspektiva, že bude muset osamoceně čelit nacistické agresi bez adekvátní kompenzace. A jelikož Německo nabízelo udržení Sovětského svazu mimo válečný konflikt, moderní technické vybavení a zároveň příležitostné rozšíření hranic ruského panství, nemohla být pro Stalina volba příliš obtížná. Lze tedy logicky předpokládat, že Moskva od léta 1939 uvažovala o německé dohodě, ovšem za podmínky, že Berlín zaplatí jimi určenou cenu.

   Ribbentropova návštěva datovaná na konec srpna termínově nekorespondovala s německým vojenským programem a strach z dalšího zdržení se projevil ve smršti telegramů, jenž vyústil až v Hitlerovo osobní poselství Stalinovi, ve kterém akceptuje sovětský návrh a žádá, zda by ministr zahraničí nemohl přicestovat již 22. srpna nebo o den později. Hitlerův tah zapůsobil a za čtyři hodiny měl v ruce kýženou Schulenburgovu telegrafickou odpověď, že sovětské vedení souhlasí s Ribbentropovým odjezdem do Moskvy dne 23. srpna.

   Poté se daly události do pohybu. Během pár hodin, které předcházely podepsání paktu, se tón na obou stranách změnil a vyladil se na stejnou vlnovou délku. Německá politická reprezentace se tak mohla vydat na cestu na "dalekou planetu".

 

Kreditní smlouva z 19. srpna 1939

   Aby mohl být podepsán politický pakt o neútočení, musel být učiněn krok ke sblížení v hospodářské oblasti, a to formou obchodní smlouvy, na níž participoval z ekonomických důvodů především německý podnikatelský sektor.

   Před začátkem války se zájem Německa kromě surovinových zásob upínal také na alokaci válečných zajatců a zahraničních nuceně nasazených, aby vyrovnaly potencionální válečné ztráty podmíněné rostoucími požadavky na produkci a chronický nedostatek pracovní síly. V určité míře se začaly otevírat nůžky mezi vojenskými požadavky a hospodářskými možnostmi, čemuž se zákonitě musela přizpůsobit i vojenskohospodářská strategie. V úvahu přicházely dvě eventuality, válečný konflikt nebo redukce zbrojního programu.

   Na pronikavé důsledky neúnosného zbrojení poukázal v řadě projevů i náčelník štábu pro válečnou ekonomiku generál Goerg Thomas, který své návrhy řešení z krizového ekonomického vývoje zaměřil vzhledem k domácí pasivní obchodní bilanci na restrikci zbrojní produkce právě ve prospěch exportu, z jehož pomocí bude možné vybudovat říšské válečné hospodářství, protože dle jeho názoru pouze vzrůstající export zaručí trvalejší zisky.

   I ředitelství Říšské banky v mnoha makroekonomických analýzách varovalo před ruinující zbrojní politikou, kdy štědrá výdajová politika veřejného sektoru rozvrátila sektor financí a vedla k proinflační emisi bankovek. Monetarizace státního dluhu tak znehodnotila zásobu kapitálu drženého veřejností prostřednictvím nekrytých státních cenných papírů a devizové rezervy v té době byly sotva k dispozici. Navrhovaný oficiální soubor opatření na obnovu finančních prostředků investovaných do zbrojení byl zaměřen na ty odvětví národního hospodářství, které bezprostředně neprofitovaly ze zbrojního boomu, by zásadně znevýhodňovaly pro Německo životně důležitý zahraniční obchod, však narazily na ostrou kritiku.

   Ustavičně prohlubující se hospodářská krize v Německu, k tomu Hitlerovy "nenasytné" zbrojní požadavky a zostření mezinárodní situace stále jasněji poukazovaly na výhody Sovětského svazu. Redaktor časopisu Financial News Paul Einzig vydal v tom samém období knihu s názvem "Economic Problems of the Next War", ve které také píše, že "ekonomická hodnota vyplývající ze spolupráce se Sovětským svazem je pro obě strany velmi vysoká, obzvlášť ve smyslu sovětských hospodářských zdrojů a jejich rozhodujícího významu pro německé vedení války". Citované odborné zdroje objasňují, jakou cenu má východní partner v zahraničním obchodě i přes totální politické různice a především jaký význam budou mít sovětské suroviny v případě válečného stavu.

   V této souvislosti Hitler zkoncipoval řadu mocenskopolitických rozhodnutí, ve kterých hrál překvapivě ústřední roli právě Sovětský svaz, protože si také uvědomoval, že za dané hospodářské situace je dovoz nerostného bohatství nesubstituovatelný. Aby bylo dilema mezi exportem a surovinovou poptávkou odstraněno, bylo zapotřebí sblížení na politické bázi. V pozadí zahraničněpolitických a strategických úvah byl i pro Stalina případný pakt jedním z nejsnazších a nejpřijatelnějších řešení, neboť garantoval hodnotné územní zisky a v případě války jakousi záštitu průmyslového zázemí v evropské části Ruska. Sovětský stát nemohl vyrovnat výrobní kapacity států, kterými v té době disponoval Hitler, proto i musel mít zájem o vzájemnou spolupráci a neměl důvod výrazně proti takto stanovené podmínce protestovat. Německé kreditní nabídky, které byly předloženy sovětskému obchodnímu zmocněnci zástupci Astachovovi, byly podrobněji projednány v polovině srpna a vyústily v podpis obchodní smlouvy. Uběhlo tedy více jak půl roku, než obě strany dospěly k formální dohodě na poli hospodářském.

   Úvěrová smlouva z 19. srpna 1939 byla zcela koncipována v tradicích předcházejících hospodářsky zaměřených kontraktů. Jednalo se o rámcovou smlouvu, jejíž základ představoval harmonogram vzájemných objednávek surovin, vysoce hodnotných průmyslových výrobků a investičních statků. Jádro tvořilo poskytnutí německého úvěru na zboží v hodnotě 200 milionů marek. Tento směnečný úvěr, který byl svázán i se stoprocentní státní garancí, měl průměrnou sedmiletou dobu splatnosti s úrokovou sazbou 4,5 % a byl tedy určen k financování sovětské objednávky konkrétně strojírenského zařízení, investičního majetku, továrního zařízení, přístrojů a pracovních pomůcek i lodí. Předem bylo stanoveno, že tento sovětský dovoz investičního majetku bude obsahovat i zbrojní materiál. Splacení kreditu mělo být realizováno sovětskými surovinami. Aby hospodářská smlouva nabyla aktuální hodnoty, Sovětský svaz se zavázal dodávat nepřetržitě po následující dva roky suroviny v celkové hodnotě 180 milionů říšských marek. Tyto "okamžité dodávky" měly být kompenzovány exportem německých investičních statků ve výši 120 milionů říšských marek, takže včetně uhrazení starých sovětských dluhů, které vycházely z úvěrové smlouvy z roku 1935, se měla uskutečnit společná výměna v objemu okolo 1 miliardy říšských marek. Stěžejní fragmenty měly ještě zůstat nerozhodnuty a dojednány později.

   Srpnová kreditní smlouva znamenala obrat v obchodních vztazích mezi oběma diktátory, naději na vznik hospodářského bloku nezávislého na zámořském obchodu, otevřela Německu dveře k nevyčerpatelnému surovinovému bohatství, stála tedy na počátku "normalizace", avšak ještě ne ryzího hospodářského přátelství. Byla oboustranně chápána jako signál k odstartování první etapy politického sbližování. Pro Hitlera představovala příjemné ulehčení, jelikož se nemusel obávat útoku Francie a Velké Británie v době plánovaného německo-polského konfliktu a především mu opatřila nezbytnou materiálovou základnu pro expanzi. Skutečný význam smlouvy bude odhalen a "doceněn" až po pochopení politických okolností, včetně událostí následujícího období.

 

Jednání a podpis smlouvy

 

   V úterý 22. srpna 1939 v 9 hodin večer vzlétly z berlínského letiště Tempelhof dva čtyřmotorové Focke-Wulfy typu Kondor. Na palubách nesly dvaatřicetičlennou delegaci. Kromě skupiny novinářů doprovázejí říšského ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa právník Friedrich Gaus, rusky nehovořící tlumočník Paul-Otto Schmidt, poradce pro sovětské záležitosti Petr Kleist, tiskový atašé Paul Karl Schmidt a v neposlední řadě i Hitlerův dvorní fotograf Heinrich Hoffmann. Moskevské letiště, kam druhý den krátce po poledni dorazili, bylo ozdobeno pěti svastikami (některé byly obráceně) zapůjčenými z moskevského filmového studia, které je dosud používalo k natáčení protinacistických filmů. Po německé hymně hosty uvítali německý velvyslanec hrabě Fridrich W. von Schulenburg, italský velvyslanec Augusto Rosso a první Molotovovův zástupce Vladimír P. Potěmkin, jehož jméno bylo, jak ve svých pamětech popisuje Paul-Otto Schmidt, "pro neskutečnost celé scény více než symbolické".

   Celá delegace byla zavezena a ubytována na německém velvyslanectví nebo u jednotlivých členů velvyslanectví. Po malém občerstvení Ribbentrop odjel v americkém automobilu pokrytém nordickými kříži v doprovodu německého velvyslance von Schulenburga a velvyslaneckého rady Gustava Hilgera k Molotovovi do Kremlu, aniž by předem věděl, kdo s ním bude jednat. K neskrývanému překvapení všech byli přijati samotným Stalinem, kterému asistovali V. M. Molotov, maršál K. J. Vorošilov a sovětský tlumočník V. N. Pavlov. Dle názoru Gustava Hilgera lze Stalinovu účast posuzovat jako "předem propočítaný tah a současně zřetelné varování adresované Ribbentropovi, že smlouva bude uzavřena buď dnes a na tomto místě anebo už nikdy".

   Vzájemná diskuze o jednotlivých paragrafech smlouvy o neútočení začala okamžitě, přibližně v půl čtvrté odpoledne. Za základ chystaného paktu byl vzat sovětský návrh smlouvy z 19. srpna, který již dříve Hitler akceptoval a instruoval svého zmocněnce, "aby souhlasil s každou nabídkou či požadavky ze strany Sovětského svazu". Do chvíle, kdy se u jednacího stolu objevil Stalin a převzal iniciativu za sovětskou stranu, probíhalo vyjednávání celkem poklidně, pohotově a přesně. Když ovšem Ribbentrop před Stalinem předestřel návrh paktu o neútočení, setkal se se dvěma námitkami. Stalin odmítl preambuli dohody, "která v duchu goebbelsovské propagandy květnatými slovy vykreslovala sovětsko-německé přátelství". Přitom použil opravdu příznačných výrazů: "Po několikaletém vylévání kbelíků špíny jeden na druhého nemůžeme očekávat, že by lidé v obou zemích uvěřili, že to všechno bylo zapomenuto a odpuštěno. Veřejné mínění v Rusku, a nepochybuji že i v Německu, bude muset být připravováno na změnu pozvolna." Vzhledem ke Stalinově nedůvěře k německým partnerům dále jednoznačně požadoval dosažení dohody o tajném dodatku, a to ještě před podpisem smluvního dokumentu, což bylo zcela v souladu se srpnovým návrhem. Jednání se tak rychle přesunulo k tomu, čemu se v diplomatických kruzích odnepaměti říká "vymezení sfér vlivu", tedy k tajné příloze.

   Tajný dodatek k paktu teprve ozřejmil vzájemné rozdílné cíle. Znatelné bylo především přání obou zúčastněných, které spočívalo v přenesení pravomocí na náklady třetího, a to bez ohledu na smluvního partnera, obzvláště pak sdílely protipolské názory, které promítly do územních požadavků. Stalin v podstatě využil vyjednávání k tomu, aby vyvinul nátlak na německého partnera a získal co nejvíce ústupků. Hitler se ocitl v časové tísni a jeho výchozí pozice byla objektivně horší, i když měl také co nabídnout a neváhal tak prostřednictvím svého zmocněnce učinit. Sovětská strana vznesla nárok na Finsko, větší část území pobaltských států a v jihovýchodní Evropě zájem o Besarábii. Německá strana přišla s otázkou rozdělení Polska linií kopírující řeky Načeš, Visla, San, požadovala Litvu rozšířenou o Polskem obsazený Vilnius a potvrdila naprostý politický nezájem o oblast Besarábie. Jediné zdržení nastalo kvůli Lotyšsku. Na jedné straně Molotov zdůraznil sovětský zájem na nezamrzajících pobaltských přístavech Windau (Ventspils) a Libau (Liepaja), jejichž strategicky nenahraditelný význam v Baltském moři byl mimo vší diskuzi. Na druhé straně Ribbentrop předložil námět, aby Finsko a Estonsko byly zařazeny do sovětského pásma, byl Hitlerem autorizován souhlasit i se sovětskou kontrolou Istanbulu a černomořských úžin, a nárokoval oblast Kuronska s početnou německou menšinou až po řeku Dvinu včetně Rigy. Dardanely a Bospor společně s Istanbulem Stalin nežádal, Lotyšsko však chtěl do "Ruské říše" implementovat celé. Ribbentropovi se zdálo, že se musí poradit a raději telegraficky konzultoval svého představeného. Rokování bylo kolem půl sedmé přerušeno a německý ministr zahraničí odjel zpět na velvyslanectví.

   Během krátké večeře na velvyslanectví překypoval Ribbentrop formálním nadšením: "S Rusy to jde výborně," zvolal několikrát, "určitě se dohodneme ještě dnes večer." Hitler po prostudování příslušných kartografických materiálů po hodině a půl z Berghofu telefonicky odpověděl: "Ano, souhlasím." Vůdce byl v této své nabídce tak velkorysý jako každý, kdo věří, že se mu tato "investice" brzy vrátí. Rusové mohli mít vše, na co jen pomysleli - Finsko, Estonsko, Litvu, východní Polsko, Besarábii, volnou ruku na Balkáně - a to vše za pouhou neutralitu, přičemž Německo chtělo bezpodmínečně jen územní jádro Polska tvořící německé vojenské hranice s Ruskem.

   Německá "štvanice na ruskou přízeň" dospěla do finále. Ribbentrop se Schulenburgem a vedoucím právního oddělení Gausem se mohli vydat zpět do Kremlu, kde se potom pozdě večer konala slavnostní recepce plná vodky, krymského sektu, sarkastických protibritských poznámek i oboustranně "upřímných" projevech nezlomného přátelství. Mezitím právní a jazykoví experti dolaďovali konečné znění a formální náležitosti dokumentu, i když patrně nectili pravidlo o "formě válcující obsah". S jakým spěchem byly smlouvy vyhotoveny totiž neomylně prozrazuje již jejich vzhled, nemají ani státní znaky, pečetě vlád nebo ministerstev zahraničí Německa a Sovětského svazu, ani erby obou signatářů. Smlouva o neútočení s tajným dodatečným protokolem byly stvrzeny podpisem 24. srpna ve 2 hodiny po půlnoci a zpětně antidatovány na 23. srpna 1939.

   Smlouva o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem obsahuje sedm článků standardního smluvního dokumentu, který odpovídá až na drobné úpravy Molotovově návrhu z 19. srpna. Text, jenž vychází ze základních ustanovení smlouvy o neutralitě mezi oběma státy z dubna 1926, hned v úvodních článcích klasickou formou odmítá použití násilí ve vzájemných vztazích, v případné válečné akci odepírá pomoc jakékoli straně třetí, nicméně v něm chybí klauzule o automatickém vypovězení smlouvy v případě agrese spáchané jedním ze signatářů. Zavazuje nezúčastnit se mocenského seskupení namířeného proti některé ze smluvních stran dokumentu, tudíž znamená praktické pohřbení principů kolektivní bezpečnosti a konzultovat záležitosti společného zájmu a vyměňovat si informace. Tyto dva výše uvedené paragrafy byly nepochybně inspirovány německou snahou eliminovat západní mocnosti (resp. Velkou Británii) z možné participace na německo-polském konfliktu, což by vedlo k vypovězení války. Pátý článek ukládá povinnost řešit všechny spory mírovými prostředky. Doba trvání smlouvy byla prodloužena z pěti na deset let a vstupuje v platnost ihned po signifikaci, což jen potvrzuje, jak mělo Německo naspěch. V původním návrhu byla též zakotvena poznámka, že "současný pakt bude platit jen tehdy, bude-li zároveň podepsán zvláštní protokol o těchto bodech", což znamenalo body, na "nichž jsou smlouvu uzavírající strany v zahraniční politice zainteresovány a tvoří integrovanou součást tohoto paktu". Tento odkaz však v konečné smlouvě chybí, pravděpodobně z propagandistických důvodů.

   Dodatek stanovoval konkretizaci sfér vlivu v případě politických a územních přeměn v jihovýchodní Evropě a pobaltských státech. Obsah přísně tajného protokolu nakonec vycházel vstříc spíše Sovětskému svazu, i když respektoval i německá přání. V prvním odstavci anektoval Sovětský svaz Finsko, Estonsko a Lotyšsko, přičemž rozhraní mezi zájmovými oblastmi měla tvořit severní hranice Litvy, což odpovídalo sovětskému návrhu a umožňovalo ochranu západního pohraničí SSSR proti případné agresi. Druhým odstavcem bylo dojednané čtvrté dělení Polska, a to přibližně podél linie Načeš - Visla - San, tedy podle hranice z roku 1914 s tím rozdílem, že Varšava by zůstala na německé straně. A zároveň "otázka, zda z hlediska zájmů obou států je žádoucí zachování nezávislého polského státu" měla být řešena "teprve v průběhu dalšího politického vývoje". Německo tak souhlasilo s tím, aby si Stalin ve "vhodném okamžiku" vzal zpět teritoria Běloruska a Ukrajiny, které Polsko připojilo roku 1922, k tomu pak tři ze čtyř pobaltských zemí (kromě Litvy), ztracených roku 1917, čímž se Stalin vyvaroval sevření Leningradu, které mu v poslední době způsobovalo starosti. V oblasti jihovýchodní Evropy vzhledem k vyjádření "naprostého německého nezájmu" dostala sovětská strana darem Besarábii, tedy území mezi Dněstrem, Prutem a Černým mořem, které od roku 1918 bylo součástí Rumunska. Stalinův zisk tak byl očividný, když mu Hitlerovi pověřenci slíbili nejen neutralitu ve válce, ale víceméně umožnili i obnovu západních hranic ruského impéria. Ani druhý díl dokumentu neobsahoval únikovou klauzuli, jež by umožňovala vypovězení paktu.

   Podle Karla Schnurreho, který se účastnil s Ribbentropem moskevského výletu, Stalin nejspíše věřil ve spojenectví s Německem, protože při podpisu se prý tvářil vážně a vypadal dost dojatě, jako kdyby právě učinil správnou volbu a uvědomoval si následky svého činu. Při loučení pronesl sovětský vůdce k německému ministru zahraničí zhruba slova následujícího významu: "Sovětská vláda přikládá novému paktu velikou vážnost. Chtěl by svým čestným slovem zaručit, že Sovětský svaz nezradí svého partnera." Ribbentropova odpověď není známa, proč asi?

   Německý tlumočník Paul Schmidt měl možnost ještě téže noci nahlédnout do tajného protokolu a jeho text okomentoval slovy: "Jasněji se úmysly obou smluvních stran Německa a Ruska sotva daly vyjádřit a já jsem nyní věděl, že jsme se ne nadarmo minulý večer slavnostně loučili s mírem."

   Zástupci diplomacie Třetí říše odletěli ve strojích Lufthansy již 24. srpna kolem 1 hodiny odpoledne. Krátce před svým odletem poskytl Ribbentrop reportéru německé tiskové agentury DNB v Moskvě krátký rozhovor, ve kterém mimo jiné označil pakt za "jeden z nejvýznamnějších mezníků v dějinách obou národů" a pokračoval slovy: "Německu a Rusku se dříve vždy dařilo špatně, když byli nepřáteli, dobře však, když byli přáteli. Vůdce a Stalin se rozhodli pro přátelství a pakt o neútočení je pevným a neotřesitelným základem pro budování budoucí úzké spolupráce. Mnozí zkoušeli nad Německem a Sovětským svazem utáhnout smyčku, ale snad právě z tohoto sevření vzniklo německo-ruské porozumění." Delegace se zdržela přibližně 24 hodin a sehrála tak jednu z nejfantastičtějších hazardních her rychlostí, kterou ani největší pesimisté nepředpokládali.

   S rachotem sklapnul kolovrátek a o 36 hodin později opustily sovětské hlavní město i britská a francouzská vojenská mise. Dne 27. srpna zaslal Molotov francouzskému velvyslanci "nekrolog" jako vzpomínku na vzájemná jednání, kde uvádí: "Otázka trojstranného paktu o vzájemné pomoci je z jejich strany díky uzavření paktu o neútočení s Německem vyřešena. Takový velký stát jako je Sovětský svaz se nemusí Polska prosit, zda přijme jejich pomoc, když ji za žádnou cenu přijmout nechce." Molotovova nenucenost spolu s domýšlivostí, kterou těmito slovy dával najevo, hodně napovídá o tom, jak asi velký zájem měla sovětská strana na společné dohodě. Ale i z požadavku přechodu Rudé armády přes dva suverénní státy lze demaskovat, že sovětský diktátor využil společná britsko-francouzská vyjednávání jen k nátlaku na Němce, očekávaje územní zisky, které mu Spojenci jednoduše nabídnout nemohli.

   "Nový Bismarck" se vrátil v euforii, protože pevně věřil, že s sebou do Berlína přiváží smlouvu, která umožní Třetí říši jednou provždy zničit Polsko a aby toho docílil, neváhal znemožnit pakt proti Kominterně, jehož byl architektem, přes noc odepsat sovětskou úmluvu se zemí "galského kohouta" z poloviny 30. let, riskovat spojenectví s Italy a Japonci, postoupit nemalou část východní Evropy Sovětskému svazu a v konečném důsledku společně vymazat čtyři nezávislé státy z evropské mapy. A tak i Stalin mohl být s výsledkem spokojen, i když své pocity pod maskou hráče pokeru mistrně skrýval, nemusel se obávat obklíčení a jistě se těšil na to, že uvidí oba imperialistické tábory navzájem válčit, zatímco Rusko bude veškeré dění sledovat s tichým zájmem a bez ztrát obsadí rozsáhlá území.

 

Reakce na uzavření smlouvy

 

   I když dnes, po více jak půl století není tak obtížné vysledovat signály věštící uzavření paktu, v očích tehdejších účastníků byly události předcházející tomuto "ďábelskému" aktu posuzovány spíše lehkovážněji. O čemž svědčí tragicky fatalistický postoj Poláků, kteří se s podivuhodným klidem domnívali, že "tento pakt nic nezmění" a plně se spoléhali na britsko-francouzskou pomoc. Přesvědčení, že oba systémy jsou tak antagonisticky protikladné, že by jejich smíření vyústilo dříve nebo později ve střet na bojišti, nemělo v evropské společnosti menšinové postavení. Svět byl šokován a nepomohl ani "kaštanový projev", ve kterém sovětský diktátor avizoval, že i silné světonázorové a vnitřní politické protiklady nemusejí být automaticky překážkou praktické spolupráce.

   Dne 21. srpna 1939 ve 23 hodin německý rozhlas náhle přerušil vysílání a hlasatel přečetl mimořádnou zprávu: "Německá a sovětská vláda se dohodly na uzavření paktu o neútočení. Říšský ministr zahraničí přijede ve středu 23. srpna do Moskvy, aby příslušná jednání uzavřel." Tato novina měla i doma účinek "výbuchu granátu". Dohoda s naprosto neočekávanými novými východními přáteli zažehnala hrozby obklíčení, které silně ovlivňovaly náladu obyvatelstva, a válečného konfliktu na dvou frontách. A tak jakmile většina německých občanů vstřebala prvotní úžas, převládl pocit ulehčení. "Zase jsme na koni a můžeme spát klidněji. Otázka bolševismu je v této době nepodstatná," zapsal si se stručností, která bere dech, rozjařený Goebbels, vezmeme-li v úvahu, proti čemu v posledních letech zarputile bojoval. V podobném duchu, že se Sovětským svazem se mají udržovat dobré styky, přemýšleli i starší armádní představitelé vyškolení v tradici Seecktova reichswehru. Většina lidí se domnívala, že se Polsko ani neodváží bojovat a že konflikt bude vyřešen skoro stejně snadno jako sudetská krize. Ačkoliv členové státní policie, pravidelní účastníci pouličních protikomunistických šarvátek, protestovali, že Hitler praktikuje pravý opak toho, o čem píše v Mein Kampfu, nacistické vedení reagovalo jednoznačně. Dle pozdějšího svědectví fotografa Heinricha Hoffmana Hitler na reakci ve straně odvětil: "Moji straníci mne znají a důvěřují mi; uvědomí si, že i v pozadí této poslední hry stojí nejvyšší cíl - zlikvidovat východní nebezpečí."

   Nacistický politik Alfred Rosenberg byl ochoten tento Hitlerův ideologický kotrmelec chápat jako nutnost a svůj dojem z paktu vylíčil slovy: "Mám takový pocit, jako by se někdo chtěl tímto moskevským paktem pomstít na nacionálním socialismu. Vždyť to nebyl krok učiněný ze svobodného rozhodnutí, nýbrž jednání z donucení. Jak můžeme mluvit o záchraně a utváření Evropy, když musíme prosit o pomoc jejího ničitele. V každém případě považuji Ribbentropa za zločince, který si svou chorobnou touhou po mocenském udržení přivlastnil funkci ministra zahraničí." Dále Ribbentropa vinil, že "zmařil veškeré naděje na vytoužené spojenectví s Velkou Británií." Jaká jiná odezva se také dala očekávat od zapřísáhlého antibolševika, který se narodil v estonském Revalu (dnešní Tallinn) a osobně zakusil poměry za časů ruské revoluce. Svým pohoršením a nezlomnou ochotou důvěřovat vůdci však nepochybně reprezentoval mínění většiny staré stranické garnitury.

   Den po podpisu se Goebbels s Hitlerem jednomyslně shodli na tom, že je velmi překvapuje mizivá odezva, jakou věnuje moskevské smlouvě světový tisk. Goebbels instruoval redaktory, že nyní mohou začít spekulovat o důsledcích pro Polsko, aby nezapomněli okomentovat především rychlost, s jakou došlo k uzavření paktu, ale přeci jen ještě nezacházeli do detailů, protože informace o polské mobilizaci a o gdaňském teroru byly stále upřednostňovány.

   I sovětské obyvatelstvo přijalo zprávu o uzavření smlouvy o neútočení s ulehčením a uspokojením, domnívalo se, že se již nemusí bát čistek. Pro něj znamenalo německo-sovětské porozumění odvrácení nebezpečí války, která od roku 1933 hrozila. Sovětský svaz hlásal, že pakt o neútočení s Německem posílí věc "světového míru". Podle Izvestijí s podepsáním dokumentu skončily nepřátelské vztahy mezi Německem a Sovětským svazem, dosud podněcované nepřáteli obou států. Ukázalo se, že ačkoliv byla v Rusku po dlouhá léta vedena protinacistická propaganda, nezanechala v obyvatelstvu žádnou trvalou nenávist k Německu. Naopak ochotně akceptovalo tuto změnu kurzu v sovětské politice a všeobecně se rozšířil názor, že přátelství s Třetí říší zlepší mezinárodní postavení Sovětského svazu. Po vzoru Petra Velikého se díky Ribbentropovi sovětskému národu "otevřelo okno do Evropy".

   Nelehká historická úloha verbálně zaujmout stanovisko k otázce, proč se sovětská vláda rozhodla uzavřít pakt s "fašistickým" Německem a pokusit se tak tuto záhadu vysvětlit sovětskému lidu i světové veřejnosti, připadla populárnímu maršálovi Klimentu J. Vorošilovi, který dne 27. srpna 1939 v Izvěstijích prohlásil: "Vojenské jednání s Anglií a Francií nebyla přerušena proto, že SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení, ale naopak SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení mimo jiné také v důsledku té okolnosti, že se vojenská jednání s Francií a Anglií dostala pro nepřekonatelné názorové rozdíly do slepé uličky."

   Vedení Komunistické strany Německa v exilu ihned pakt podpořilo a přivítalo jako "úspěšný mírový počin ze strany Sovětského svazu", přispívající ke zmírnění mezinárodního napětí. V "ideovém průvodci" probíhajícími změnami, schváleném na zasedání sekretariátu Kominterny 22. srpna 1939, se mj. pravilo: "Svou připraveností uzavřít s Německem pakt o neútočení pomáhá SSSR sousedním malým pobaltským zemím a vystupuje na obranu všeobecného míru. Tím také SSSR podrývá plány buržoazních reakčních kruhů a kapitulantů Druhé internacionály, kteří se snaží nasměrovat agresi proti zemi socialismu." Celý dokument byl zakončen ujištěním, že SSSR se vyvaroval britsko-německému spojenectví vlastním paktem s Německem, aby tím konečně přinutil Británii a Francii k podepsání trojstranné aliance, ačkoliv posléze Molotov a Vorošilov jednání s mnichovanskými vládami ukončili. Ostatně zbytek srpnového prohlášení znevěrohodňuje i následná sovětská agrese proti Polsku, Pobaltí i Rumunsku.

   Pokud šlo o nového partnera v paktu o přátelství, Molotov bez diplomatických opisů prohlásil: "Včera němečtí fašisté uskutečnili zahraniční politiku vůči Sovětskému svazu. Ano, včera jsme ještě byli ve sféře zahraniční politiky nepřátelé. Dnes se však situace změnila a my jsme jimi přestali být." Mnoho lidí však bylo z tohoto přehození ideologické výhybky zklamáno, šokováno a naplněno hanbou, protože měli ještě v živé paměti Němce jako nepřítele z doby první světové války. I ve stranických kruzích vyvolala tato náhlá změna politického kurzu zděšení a úžas. Nemalá část straníků si nemohla zvyknout na myšlenku, že z nepřítele číslo jedna se přes noc stal přítel na život a na smrt. Samozřejmě se všichni zdráhali vyslovit jakoukoli otevřenou kritiku, až příliš dobře si pamatovali čistky z druhé poloviny 30. let.

   Samotný Stalin se přímo pedantsky snažil dodržovat novou politiku sovětsko-německého dobrého sousedství. The New York Times informovala, že na plátnech sovětských biografů už nelze shlédnout protinacistický film Profesor Mamlock ani Rodinu Oppenheimerů, že z "prken co znamenají svět" byla stažena hra Alexeje Tolstého Cesta k vítězství o německé účasti v intervenci v občanské válce, stejně jako zmizel Ejzenšteinův film Alexander Něvský.

   Na zahraniční členy Kominterny mělo toto sloučení "ohně a vody" traumatizující dopad. Vždyť přece v posledních letech v souladu s požadavkem Moskvy svědomitě a soustavně brojili proti nacistickému režimu. A teď najednou na osobní Stalinův příkaz museli protihitlerovskou kampaň zastavit a přepnout na osočování britsko-francouzského imperialismu. Ačkoliv ukrutný teror zdecimoval v SSSR usídlené vedoucí komunistické činitele většiny evropských zemí, řadoví straníci a sympatizanti v cizině netušili nic o jeho rozsahu a charakteru. Komunismus pro ně stále představoval "soubor humanitních ideálů" a "nerozuměli příbuznosti Stalinovy formy ruského nacionalistického bolševismu s Hitlerovským německým národním socialismem". Kominterně tak nezbývalo nic jiného, než chlácholit užaslé zástupce jednotlivých komunistických stran výkladem, "že v důsledku politiky appeasementu západních demokracií vůči Hitlerovi je smlouva jedinou možností, která Sovětskému svazu zbývá a zároveň propagovat lidovou frontu proti hitlerovské útočnosti, doprovázenou pozoruhodnou iluzí, že se patrně zlepšily vyhlídky na zabránění válce a semknutí Němců, aby svrhli Hitlera".

   Ve Francii předal velvyslanec své vládě zprávu, jenž obsahovala nejpodstatnější části "tajného doplňovacího protokolu" již 23. srpna, a tak v Paříži vyvolal zjevný zmatek a nejistotu. Rychlost, kterou celý sbližovací proces nabral, způsobila i několik "kouzel nechtěného", kdy třeba pařížský deník l´Ordre, první který zprávu okomentoval, vykřikoval cosi o šíření dezinformací. Tísnivá atmosféra kulminovala ještě téhož dne konstatováním ministra zahraničí Georgese Bonneta před válečnou radou: "Německo-ruský pakt úplně mění rovnováhu sil. Od této chvíle nebude již Polsko moci očekávat od SSSR žádnou podporu. Mysleli jsme si, že mu Sovětský svaz poskytne alespoň pomoc svého vojenského letectva a dodá mu válečný materiál a suroviny. Této naděje se nyní musí vzdát, asi se dokonce můžeme obávat i něčeho horšího, a to německo-ruské dohody proti Polsku." Dále dokonce uvažoval, že by se měli Poláci vyzvat, aby přistoupili na kompromis s Hitlerem, takže Francie by získala čas na přípravu obrany. I s ohledem na výslovné přání šéfa generálního štábu Maurice Gamelina se nakonec Francie rozhodla svým závazkům vůči Polsku dostát. Podobně skeptická byla i reakce generála Josepha E. Doumenca, vedoucího francouzské vojenské mise jednající v srpnu o podmínkách sovětské pomoci Spojencům, který pevně věřil, že se jedná jen o "vyvrcholení psychického nátlaku na Polsko".

   Zahraničněpolitičtí experti v Paříži byli nuceni vysvětlit, jak se mohli nechat paktem tak zaskočit. Jako domeček z karet se zhroutila chatrná britsko-francouzská strategická koncepce, která byla postavena na chybných předpokladech, podle nichž měl být východoevropský statut quo v sovětském zájmu a antagonismus mezi komunismem a nacismem neměl připustit jejich vzájemnou dohodu. Deník Le Temps se zmohl na vyčítavou reakci až po několika dnech, kdy otiskl: "Hitlerovské Německo, které se zdálo být nejpevnější hradbou proti bolševismu, se stalo vědomým komplicem revolučních sil, těch sil, o kterých pan Hitler neustále tvrdil, že jsou smrtelným nebezpečím pro evropskou civilizaci."

   Exemplárním případem byla komunistická strana Francie (PCF), nejsilnější komunistická strana v zahraničí. V pátek 25. srpna 1939, kdy byla pozvolna cítit v evropském ovzduší vůně střelného prachu, vydala PCF komuniké, které varovalo, že "pokud Hitler navzdory všemu rozpoutá válku, nechť si uvědomí, že proti sobě nalezne francouzský lid s komunisty v předních řadách". O měsíc později však nastal obrat a francouzská Komunistická strana se proměnila v nejhitlerovštější francouzskou stranu, která se otrocky řídila moskevskými příkazy.

   Třebaže se britský kabinet zasedající odpoledne 22. srpna nedal touto novinkou vyvést z rovnováhy a ministerstvo zahraničí o paktu chladnokrevně, byť absurdně prohlásilo, že "snad ani nemá valný význam", zavládlo ve Velké Británii nelíčené zděšení a vzájemné obviňování. Ačkoliv měl Foreign Office k dispozici minimálně dvě desítky důvěryhodných zpravodajských varování o možném korunování tajného sblížení, nebyl na takový vývoj připraven. Oprávněnost obav, že pakt obsahuje tajnou klauzuli na úkor Polska, prokázal londýnský Daily Expres, kterému text vyzradil zaměstnanec německého velvyslanectví v Moskvě Johny Herwarth. A tak mnohotýdenní tápání britské politiky v otázce, jak se k Sovětskému svazu zachovat, nijak nevybočovala z logiky předešlého vývoje. Nicméně ministerský předseda Neville Chamberlain neváhal přejít do diplomatické protiofenzívy a alespoň Hitlerovské Německo nenechal na pochybách o britském postoji k otázce Polska, když v dopise napsaném ještě v době Ribbentropovi cesty do Moskvy akcentoval přesvědčení, že "německo-sovětská smlouva nemůže změnit nic na závazcích Velké Británie k Polsku, ať už bude dohoda jakékoli povahy". Slova podobného významu pak o tři dny později společně s francouzským ministrem zahraničí Edwardem Halifaxem zopakoval v Dolní sněmovně, s čímž Hitler nepočítal.

   Ve Spojených státech, které nebyly paktem bezprostředně ohroženy, panoval téměř jednomyslný příklon k neutralitě. Americký prezident Franklin D. Roosevelt byl ještě v den ratifikace informován státním tajemníkem Cordelem Hullem, který se o tom dozvěděl z telegramu zaslaného velvyslancem USA v Moskvě Laurencem A. Steinhardtem. Depeše Roosevelta zastihla na palubě jachty Tuscaloosa ve chvíli, kdy se bezstarostně oddával rybolovu. Po přečtení zprávy se zachmuřil, ale účastníci jeho rybářského výletu se komentáře nedočkali.

   23. srpen 1939 tak potvrdil, že analýzy skupiny odborníků na moskevském americkém zastupitelství byly zcela v souladu se skutečností. Charles Bohlen vyvodil z paktu závěr, že "obecně lidské principy pro sovětskou politiku neplatí, jelikož je vedena jen snahou o zachování a rozšíření sovětského systému a současně že sovětsko-německý pakt není skutečnou aliancí, neboť vzájemná nedůvěra ve vztazích obou partnerů přetrvává". V následujících dnech po podpisu se však v Americe objevil problém, jak hodnotit vzájemný poměr a stupeň fašisticko-komunistického nebezpečí. I přesto, že ze zářijového úvodníku New York Times zaznívaly opodstatněné obavy, jak "Německo vraždí svou kořist a Sovětský svaz se přitom snaží urvat z mrtvoly svou porci", hlava státu domácí veřejnost uklidňovala v tom smyslu, že "nelze očekávat, že by Berlín jakkoliv klestil cestu šíření sovětského systému". Jak se později ukázalo, nebyl to zcela prozíravý odhad.

   Stalinova spokojenost z dobře odvedené práce se ještě umocnila, když obdržel zprávy z Dálného východu, protože žádnou jinou mocnost nemohl "rudo-hnědý" pakt rozhněvat a pokořit tolik jako zemi vycházejícího slunce budující svoji politiku na protisovětské spolupráci s Německem. Podle svého morálního kodexu byli Japonci zrazeni a zneuctěni svým partnerem v paktu proti Kominterně a Hiranumova vláda na protest podala demisi.

   U nás zprávu berlínské tiskové kanceláře o plánovaném uzavření sovětsko-německého paktu přinesly 22. srpna protektorátní noviny "Večerní České Slovo". Podplukovník Ludvík Svoboda, velitel československé vojenské jednotky v polském bronowickém táboře, byl požádán svými podřízenými, aby tuto senzační zprávu vysvětlil. Doufal, že podpis smlouvy je jen diplomatický tah, který není míněn vážně a neztrácel víru v Sovětský svaz jako spřátelenou zemi. Pravil: "Myslím, že uzavření paktu je vysoká politická hra SSSR, aby bylo Německo zataženo do války. Věříme Rusku, že nezradí." Co bychom asi od pozdějšího československého prezidenta slyšeli, kdyby měl k dispozici podrobná fakta ze zákulisí sjednávání tohoto paktu, o vzájemných závazcích zakazujících podporu jakéhokoli protiněmeckého hnutí i válku za osvobození republiky a ostatních dotčených zemí, a kdyby si uvědomil, že ani v březnu 1939 nám ve skutečnosti "jeho věrný" Sovětský svaz, ostatně stejně jako Francie a Velká Británie, nebyl ochoten podat pomocnou ruku, protože se jednoduše nechtěl nechat zavléct do válečného konfliktu s Německem.

   Například pro jugoslávský stát nebyla v danou chvíli hlavní starostí německá či sovětská hrozba, avšak přímý důsledek paktu spočívající v rozpoutání války na severu, což by mohlo posílit anexionistické choutky Itálie, která již okupovala Albánii.

   Konečný efekt senzace především způsobilo to, že oba protagonisté před celým světem zradili, zneuctili a dovedli až k absurdnosti své dosud vehementně obhajované ideologické premisy, přesto Stalin zůstával věrný zásadám shodným se sovětským pojímáním mezinárodního práva. Sovětský odborník na mezinárodní právo Gregorij I. Tunkin k tomu trefně dodal: "Loajalita vůči zásadám může i v nejpříznivějším případě přijít draho." Politické sbližování obou systémů, jehož příznakem měl být právě podepsaný pakt, zároveň oživil úvahy z meziválečného období, jejichž nositeli byli především Němec Carl Schmitt a Francouz Jacques Bainville, vyznačující se snahou bagatelizovat rozdíly mezi oběma systémy a zvýrazňující jejich shodné stránky tím, že je zahrnovali pod jeden termín "totalitní režim".

   I když ve skutečnosti byla většina zahraničních reakcí na dohodu přeci jen poněkud přitlumena předcházejícím avízem, nebylo obtížné uvědomit si, co z ní vyplývá. Jak učinil kupříkladu britský konzervativní poslanec Chips Channon, který prohodil, že "dělení Polska vypadá nevyhnutelně". Jedno je tak nepřehlédnutelné, německým vojákům usnadnil s konečnou platností jejich rozhodnutí vojensky rozdrtit Polsko a rozpoutat válku.

 

Význam paktu a bezprostřední důsledky

 

   Uzavření srpnové smlouvy patří mezi nejkontroverznější zvraty ve světových dějinách, k němž jen velice obtížně nacházíme historický ekvivalent. V dějinách mezinárodních vztahů lze za zlom podobného významu považovat snad jen podpis tzv. diplomatické revoluce z 15. května roku 1756 a následné zahájení sedmileté války - konfliktu, který je mnohými považován za první skutečně globální. Ačkoliv se v jistém smyslu podobá i nejnovější Rapallské smlouvě, výchozí podmínky a aspirace obou signatářů byly rozdílné a šlo v prvé řadě o vykalkulovanou dohodu s přesnými cíli.

   Dodnes však existují značné disproporce při prezentování a vysvětlování tohoto zvratu, které byly a jsou ovlivněny přehnanou ideologizací celého tématu, a to zvláště v případě komunistických propagandistů a historiků. Do počátku 80. let byly ve státech sovětského bloku diskuze na téma pozadí a důsledky německo-sovětského paktu prakticky nemyslitelné. A až teprve soumrak komunismu, který o několik desítek let přežil nacismus, nás poněkud více přibližuje k pochopení podstaty aliance.

   Je možné definovat několik interpretací srpnových událostí, z nichž jistě každá bude mít své opodstatnění. V následujícím textu bych se pokusila vyvrátit či potvrdit vybrané dva proudy. Na jedné straně americkou "revizionistickou školu", zastoupenou Jofrey Robertsem a Alanem J. P. Taylorem, která kvituje myšlenku Mnichovského syndromu a přisuzuje stěžejní vinu Stalinovi, jelikož chybně analyzoval míru odhodlání Západu vzdorovat Hitlerovi a zoufale se snažil zajistit především vlastní bezpečí. Na druhé straně pak teorii "dvou želízek v ohni", reprezentovanou Davidem C. Wattem, která interpretuje sovětského vůdce coby mistra obojakosti a přetvářky, který vždy podvědomě inklinoval k německé říši. Ačkoliv proněmeckou orientaci nelze popřít, ignoruje však proměnlivý vývoj ve 30. letech a vliv západní politiky na sovětské kalkulace.

   Dle současného estonského historika Heina Arumäe panoval ještě donedávna v zemích bývalého sovětského bloku jednomyslný názor, že pakt byl nevyhnutelným obranným opatřením, protože Sovětský svaz by se na jedné straně stal již v roce 1939 obětí nacistické agrese a na druhé straně byl po krachu trojstranného jednání ohrožen jednotnou frontou tvořenou imperialistickými státy. Byl tedy tento názor opodstatněný? Hospodářsko-vojenská bilance mezi oběma státy však neskýtá Stalinovi v oné době žádný reálný motiv k tomu, aby vsugeroval sám sobě i okolí, že je německá hlava státu schopna vážné hrozby vůči jeho vlasti. Tato domněnka patří k legendám, kterou držel při životě především on sám. Protože Hitler nepřestával hledat východní "životní prostor", byla válka se sovětským Ruskem časem nevyhnutelná, ale z krátkodobého hlediska si nepřál zaplést se s Ruskem dřív, než vyřeší polský problém a než odstraní hrozbu britsko-francouzské intervence. Zvážíme-li vojenskostrategické analýzy, válečný potenciál a další podobné faktory jako skutečnost, že německá říše nedisponovala vhodným nástupním prostorem pro útok, pak musíme usoudit, že odpověď na položenou otázku je záporná. I vznik jednotné imperialistické fronty namířené proti Sovětskému svazu lze vyhodnotit jako příliš jednostrannou teoretickou spekulaci, protože přívrženci této myšlenky podceňují antagonismus uvnitř samotného "imperialistického tábora" a zapomínají, že na prvním místě vždy stojí reálné zájmy státu před subjektivními pohledy a náladami jednotlivých západních politiků.

   Protože je smlouva o neútočení nerozlučně spjata s tajným dodatkem, jsou oba dva dokumenty od samého počátku posuzovány negativně. Jejich neblahé důsledky spočívají v tom, že byla zničena do té doby existující mocenská rovnováha v Evropě představující efektivní prvek mezinárodní stability, a to ve prospěch Německa, což dovolilo Hitlerovi rozpoutat 2. světovou válku. Ale nalézt jednoznačnou odpověď na otázku, proč systém kolektivní bezpečnosti ztroskotal, není tak jednoduché už jen proto, že se vlastně hodnotíme jistou mírou spoluviny. Sovětskému svazu je dodnes v této souvislosti vytýkána nedůslednost a permanentní pošilhávání po obnově německé kooperace, pohrdání "buržoazními demokraciemi" a krátkodobé kalkulace s cílem obrátit fašistickou agresi západním směrem. To vše lze poměrně úspěšně dokumentovat, avšak podobná obvinění můžeme stejně tak uplatnit i vůči jeho demokratickým partnerům. Mnohem komplikovanější je posouzení extrémních interpretací, které Stalina viní z podněcování války v rámci vlastní mocenské strategie, stejně jako u jednostranných účelově zaměřených pokusů sovětské odborné veřejnosti prokázat třídní solidaritu fašismu a demokracie ve vztahu k Sovětskému svazu. Už i dosavadní historické zkušenosti nasvědčovaly, že kolektivní bezpečnost nenaplňovala programový cíl, neboť směrodatné velmoci jednoduše neměly zájem, aby jim malé státní útvary, zásady mezinárodního práva, suverenity i demokracie komplikovaly jejich expanzivní záměry. Jak kominterna nedokázala svým chybným a chaotickým postupem zmařit nacistické uchopení moci, tak i Západ podcenil nebezpečí agrese, když s potřebnou rozhodností nereagoval na rušení jednoho článku za druhým Versailleské smlouvy a naivně spoléhal na její odvrácení tradičním zákulisním diplomatickým bojem. I když princip kolektivní bezpečnosti byl zřejmě jediným nástrojem proti válce vedené dle Hitlerových bezprecedentních pravidel a prostředků a nikdy to nebyla volba snadná, přesto všechny zúčastněné strany nesou svůj díl odpovědnosti.

   Čím bylo tedy motivováno oživení "rudohnědého" fenoménu? Ačkoliv byl Hitler již dávno rozhodnut nemilosrdně skoncovat s Polskem, nelze pominout skutečnost, že by i přes četná odložení sotva učinil tak fatální krok, kdyby se nepojistil spojenectvím se svým diktátorským protějškem. V souvislosti s paktem tak lze hovořit o momentální shodě dvou od základů antagonistických strategií, které se nehledě na svoji vnitřní politiku a zásady, jsou-li jaké, v určitý historický okamžik shodly, aby se později mohly opět rozejít. Vágní formulace a další právní nedostatky napovídají, že se oba smluvní partneři stejně nechystali doslova dodržet literu dokumentů a bylo to jen dočasné řešení diktované okolnostmi, což později sami potvrdili, a to nejen verbálně. "Moudrost" jejich rozhodnutí lze posuzovat jen při srovnání s jinými alternativami.

   Kdyby se Stalin zdárně dohodl s francouzskou a britskou delegací, žádný útok na Polsko by se pravděpodobně nekonal, jeho německý protějšek by musel počítat s válkou na dvou frontách. K tomu ale nebyl nacistický režim zdaleka připraven ani ochoten a spíše spoléhal na to, že přinutí Spojence k distancování od polských závazků. V případě, že by Německo zaútočilo na Sovětský svaz, který by zůstal neutrální, pak by vojenský potenciál hovořil spíše ve prospěch Stalina. Ten však o těchto možnostech nepřemýšlel, neboť usiloval o co největší oddálení onoho osudného dne, kdy se bude muset zapojit do války. Vedly ho k tomu historické zkušenosti z první světové války, kdy na západní frontě očekával úmorné zákopové boje, které ho časem vynesou do postavení rozhodujícího jazýčku na vahách a bude moci celosvětově šířit myšlenky inspirované komunistickou doktrínou. Americký státník John F. Dulles našel při porovnání ideových základů stalinistické diktatury s myšlenkovým zázemím hitlerovského režimu až fascinující podobnost, a to zejména co se týče cílů i prostředků k jejich dosažení. Oba usilovali o světovládu a nástrojem, jehož pomocí jí měli docílit, byl "program neomezené expanze" a mohl být ostatními "ignorován pouze na vlastní nebezpečí". Jako prostředek k dosažení kontinentální hegemonie jim neocenitelně napomohl právě srpnový pakt. Ať už by představitelé Západu vyslali onehdy do Moskvy kohokoli a jakkoli rychle by dorazil, Kreml neplánoval podílet se na obraně nezávislosti východní Evropy, ale na jejím dělení, a to jen za cenu neutrality. I když Stalin nebyl jediným aktérem neschopným předpovědět následný běh událostí, jako například náhlý francouzský debakl, a otevřel Hitlerovi dveře k vnitřní kolonizaci, přesto si mohl uvědomit, že nejjistějším způsobem, jak Hitlera zkrotit, je hrozba obklíčení na dvou frontách, on však nechtěl.

 
 





Archiv

Kalendář
<< srpen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 3083
Měsíc: 454
Den: 18