Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hospodářsko-politická spolupráce Německa a Sovětského svazu v letech 1939-1941 - 3. část

   Německo-sovětský pakt je nezřídka nazýván Hitlerovou "poukázkou na válku", byl však i poukázkou Stalinovou. Jakmile zaschl inkoust na smluvním papíře, oba signatáři mohli díky absenci suspenzivní klauzule zaútočit na své sousedy, aniž by jim v tom ten druhý zabránil. A přesně do toho se také pustili. Prvním hmatatelným výsledkem byla smlouva o hranicích a přátelství, která byla ne nevýstižně na počátku 90. let prohlášena za "faktickou rehabilitaci fašismu". V důsledku obou paktů, jak srpnového tak zářijového, a následné podzimní praktické expanzi byla posunuta hranice Sovětského svazu na linii řek Pisc - Načeš - Visla - San a překročena tak Curzonovova linie o takřka 150 km na západ, čímž se obě země staly bezprostředními sousedy.

   Územní změny se na jedné straně týkaly především litevského území, které tímto spadalo do sovětské sféry vlivu a na druhé straně vojvodství Lublin a částí Varšavského vojvodství, které připadly německé straně. Od této chvíle tedy hitlerovská Třetí říše spravovala 48 % teritoria bývalého polského státu proti 35 % deklarovaných srpnovou smlouvou, tedy i oblast východně od Visly ohraničenou řekou Bug až ke Krylovu a odtamtud na západ přes Tomaszow až k řece San, včetně výběžku kolem Suwalki a Augostowa. Sověti nakonec anektují 194 000 km čtverečních polského území zahrnující na jihozápadě i oblasti, které v minulosti náležely Rakousku-Uhersku jako Lvov - Lemberg a nikdy netvořily součást ruského impéria, i s 12 miliony obyvateli převážně ukrajinské a běloruské národnosti a současně převzali kontrolu nad námořními a leteckými základnami v Estonsku a Lotyšsku. Územní bilance byla nakonec aktivní na straně Sovětského svazu.

   Okamžitě oba smluvní partneři počali s likvidací místních elit včetně germanizace a sovětizace zbytku populace. Situaci výstižně ilustruje polský spisovatel Czeslav Milosz, který když v 80. letech přebíral Nobelovu cenu za literaturu, podotkl: "23. srpen by měl být každoročně připomínán jako den smutku, jelikož tehdy uzavřeli dva diktátoři smlouvu o územním rozdělení jejich sousedících států, jenž měly vlastní hlavní města, vlády a parlamenty a jejichž hranice, právo na sebeurčení a pasy přestaly existovat." Je smutnou pravdou, že Hitlerem předloženou nabídku ohledně pobaltských států a Polska musíme označit za velmi dobře vykalkulovaný šachový tah. Protože Stalinova zahraniční politika byla postavena na ultralevicových, blanquisticko-trockistických myšlenkách umocňovanými moskevskými vlivnými osobnostmi a organizacemi, které považovali existenci suverénního Pobaltí za dočasný jev a jeho implementaci do ruské říše za přirozený běh událostí. Pochopitelně nejen snahou o šíření socialismu byl inspirován sovětský zájem o zmiňované oblasti, ale i konkrétními ekonomickými, vojenskostrategickými a historickými důvody. Obzvlášť v reflexi na rostoucí nebezpečí útoku bylo nezbytné odsunout pozice německých armád co možná nejzápadněji.

   Třebaže jejich politika byla v daný moment chladně vypočítavá, jejich prostředky neomluvitelné, přesto byla nanejvýš realistická. Shrneme-li si bezprostřední reálné výsledky obou paktů, dojdeme k následujícím závěrům. Sovětskému svazu umožnily omezit rozsah a autoritu fašistické sféry ve východoevropském prostoru, a to zhruba na 400 tisících kilometrů čtverečních, čímž minimalizoval válečnou hrozbu a navíc si zajistil přístup ke strategickým hospodářským oblastem na západní hranici, ne nepodstatným pro jeho obranu. Získal nepatrný čas k vyzbrojení a uskutečnění některých vojenských reforem včetně příslibu ekonomické a špičkové technologické pomoci. V neposlední řadě posloužily jako zápalná šňůra k válečnému konfliktu a likvidaci polského státu, i když je otázkou, jak by se chovalo Polsko, kdyby nebylo Hitlerem přepadeno a na čí stranu by se přiklonily pobaltské státy. Německu poskytly smlouvy jak pocit bezpečí v právě rozpoutané válce, tak blahovolnou neutralitu druhé strany včetně řady nezbytných komodit pro válečné hospodářství. Obě země také obnovily hospodářskou spolupráci a upevnily si pozice na mezinárodním poli tak, že bez nich nebude možné v budoucnu dosáhnout na evropském světadílu dohody.

 

Charakter hospodářsko-politických vztahů od září 1939 do června 1941

 

Hospodářská spolupráce od září do prosince 1939

 

   Po rozpoutání válečného konfliktu si Stalin nepřál Německo poražené, ale spíše vysílené. A to natolik, aby trvalo dlouhé roky, než by si dovolilo zaútočit proti Východu. Na jedné straně se domníval, že případná Hitlerova porážka by mohla vystavit Sovětský svaz dvěma těžce vyzbrojeným dravým impériím. Na druhé straně věřil, že by německá vítězství motivovala Hitlera k novým kontinentálním dobrodružstvím. Proto doufal v pat. Nacistická reakce na spolupráci byla neméně cynická a dvojznačná. Hitler potřeboval neutrálního partnera alespoň do doby, než dobojuje válku s Velkou Británií a Francií, přičemž příslib hospodářské pomoci byl vítán. Motivace pro udržení spojenectví spočívala v oboustranných anexionistických ambicích, což dokumentují i podzimní události.

   I přes prokazatelné výsledky programu čtyřletého plánu nepovedlo se v předvečer války zabezpečit dostatečnou zásobu surovin a potravin. Existující surovinové bohatství postačovalo v nejlepším případě na dvanáct týdnů válečných operací. Německá říše byla tedy stále závislá na zahraničí, a to v oblasti potravin z 20 %, u surovin z jedné třetiny, přičemž u pro tankovou ocel nenahraditelného chromu ze 100 %, u bauxitu z 99 %, u niklu na výrobu munice z 95 %, u cínu z 90 %, u kaučuku pro přepravu z 80 %, u mědi pro elektrické vybavení ze 70 % a u minerálních olejů z 65 %, zatímco Sovětský svaz disponoval až sedmnáctkrát vyšší zásobou ropy a měl sedmkrát více železné rudy. Právě za použití této argumentace byla pro Hitlera hospodářská spolupráce se Sovětským svazem klíčová v boji za neutralizaci západní blokády a lze na ní nahlížet ze dvou zorných úhlů. Na jedné straně pomohl doplnit domácí zbrojní průmysl o rozsáhlé sovětské dodávky zahrnující jmenovitě obilí z Ukrajiny, ropu z Kavkazu nebo manganovou rudu z Nikopolu, na druhé straně si německý diktátor zavřel dveře na Dálný východ, především k japonskému velrybímu tuku, mandžuským sojovým bobům, čínskému wolframu a kaučuku z jihovýchodní Asie.

   Ale i Sovětský svaz díky válečným okolnostem ztratil cenné hospodářské kontakty se zahraničím a potencionálními importéry technologií. Po zahájení obchodního embarga Albionu se mnoho britských firem zdráhalo vyhovět sovětským požadavkům a dostát již nasmlouvaným objednávkám zbrojního materiálu. Proto se i Stalin rozhlížel na mezinárodní úrovni po vhodných úvěrech a technickém vybavení pro svůj rozvíjející se válečný průmysl. Problémy prohloubily sovětské vojenské zásahy v Polsku a pobaltských státech, které zvýšily poptávku po surovinách a výrazně omezily exportní kapacitu východního partnera. Z těchto skutečností musely později zákonitě plynout potíže ve vzájemném hospodářském styku.

   Obě země si vytyčily za cíl vytvořit společný politickohospodářský blok, který měl ovládnout evropský kontinent, ale jehož realizace se zatím jen matně rýsovala na obzoru. Přestože nesčetné expertní analýzy dospěly k závěru, že ačkoliv Sovětský svaz nebude schopen vyprodukovat tak vysoké přebytky, aby uspokojil německou dovozní potřebu, má případné hospodářské spojení pro Třetí říši rozhodující význam právě s ohledem na delší trvání válečného konfliktu. Nacistické vedení tak dočasně podporovalo tuto myšlenku i s oboustrannou vojenskou pomocí, a to za účelem zničení britského impéria.

   Již na sklonku astronomického léta roku 1939 se mnohé německé podnikatelské subjekty obracely na kompetentní hospodářské instituce, aby jim zprostředkovaly odbytové možnosti na ruském trhu, a to v duchu výmarské a rapallské éry. Avšak je potřeba upozornit, že struktura sovětské poptávky po dovozu se v poslední dekádě značně změnila a preferuje převážně průmyslový a válečný sortiment. I srpnová dohoda o půjčce se týkala více investičního než spotřebního zboží. Němečtí dodavatelé, kteří hledali náhradu za ztracené tržní segmenty, se novým podmínkám museli přizpůsobit.

   To však teprve předznamenalo ekonomickou spolupráci. Křehké spletivo rodícího se systému kooperace bylo zpevněno následnou výměnou diplomatických nót, které kromě politického pozadí upřesňovaly charakter budoucích obchodních vztahů. Zářijová rámcová deklarace ukotvovala úmysl všestranně rozvíjet hospodářské vztahy, příslib surovin a průmyslových výrobků, možnost německého tranzitu cenných komodit ze zemí Dálného východu a Rumunska včetně naději na blízké uzavření oficiální smlouvy.

   Ačkoliv se z řad zástupců Říšské banky ozývaly varovné hlasy, které poukazovaly na přílišné zatížení domácí válečné ekonomiky, a to v souvislosti s plánovaným 200 milionovým kreditem, přesto se na základě říjnové korespondence začaly stále více prohlubovat vzájemné kontakty. V zájmu vlastní politiky bezpečnosti projevila i Moskva ochotu prorazit ve prospěch Německa blokádu a nakupovat pro něj v zahraničí suroviny strategického významu, které by posléze transportovala do neutrálních zemí.

   Na této bázi vypracoval moskevský velvyslanec K. Schnurre "Vyjednávací harmonogram pro Moskvu", ve kterém od Sovětského svazu požaduje oproti původním 70 milionům surovinové dodávky v hodnotě 1,3 miliardy říšských marek pro následujících 12 měsíců. Z čehož do průmyslového sektoru by mělo plynout přibližně 530 milionů říšských marek, do potravinářské oblasti 330 milionů a do zemědělství 120 milionů marek. Dále pak 2 miliony tun minerálních olejů a barevné kovy včetně kaučuku ze třetích zemí za 100 milionů říšských marek. Vypočítané objemy surovinového bohatství měly Hitlerovi vykompenzovat polská ropná pole v Drohobyzce a Boryslawi, které v září připadly do Stalinovy sféry vlivu. Vzhledem ke skutečnosti, že celkový sovětský vývoz do Hitlerovy říše v roce 1938 činil 625 milionů marek, bylo očekáváno, že se pro tento rok minimálně zdvojnásobí a Německo tak získá cenné suroviny, které posléze přemění na produkty určené zpět do ruské říše, aby ulehčilo domácí ekonomice. Obdobně velkorysý byl německý návrh i v otázce platby a kompenzace, když sliboval okamžitý přísun průmyslového zboží ve výši 330 milionů marek a zařízení pro výstavbu hydrogenačního zařízení za 150 milionů marek. Dále formou vysoce kvalitního zbrojního materiálu a zlata nabízel úhradu poskytnutého úvěru z poloviny 30. let, který byl v roce 1940 splatný. S dalšími menšími položkami Schnurreho koncept oceňoval německé protiplnění na sumu 810 milionů marek, přičemž zbývající zhruba půlmilionovou část tvořily dlouhodobé investice.

   S těmito návrhy přijela několikačlenná delegace v druhém říjnovém týdnu do Moskvy, kde proběhly rozhovory. V přátelské atmosféře sovětská strana akceptovala objednávky v celkové hodnotě 500 milionů říšských marek a překvapivě přistoupila i na přibližně jednu třetinu německých "utopistických" požadavků. Ještě na konci října přicestovali sovětští zástupci hospodářské a vojenské sféry do Berlína. Vyjádřili zájem o nákup válečného materiálu, avšak nijak nespěchali. Před tím, než vyhotoví vlastní podrobnější objednávkovou listinu, tvrdošíjně trvali na vyslání komise specialistů do Německa, která by ráda viděla nejnovější vojenské výzkumy a podnikla alespoň měsíční studijní pobyty v místních průmyslových závodech, experimentálních pracovištích a armádních cvičištích, letiště nevyjímaje. Němci byli takto neskrývanou "licenční špionáží" značně zaskočeni a podrážděni. Sám Adolf Hitler ale vydal instrukci, že "všechna ruská přání by měla být i nadále plněna, ale skutečně významné záležitosti, především vojenského charakteru, musejí zůstat pochopitelně neodhaleny".

   V nejbližších měsících proběhla sovětská vojensko-technická exkurze do několika továren německého zbrojního průmyslu, především leteckého. Pracovní inspekce byly realizovány převážně v Dessau, Rostock-Marienehe, Augsburgu a Brémách, kde byl předveden nejmodernější letecký park. Říšští představitelé zbrojního sektoru nabyli při těchto příležitostech cenné zkušenosti, a to všeho druhu. Jelikož v té době ještě skvěle fungoval komunistický špionážní systém, který velmi spolehlivě informoval sovětské odborníky o konkrétních nacistických strojích a výzbroji a ti je později mistrně využili.

   V listopadu hrabě F. von Schulenburg z Moskvy signalizoval, že Molotov naznačil komplexní připravenost všech ekonomických oblastí doprovázenou dobrou vůlí k vzájemné budoucí spolupráci, proto přislíbil okamžité dodávky železné rudy, nafty a obilí, avšak za předpokladu, že německé plnění na sebe nenechá dlouho čekat. Pro detailnější představu přivezla sovětská delegace 30. listopadu 1939 do Berlína svůj seznam nákupů, který obsahoval techniku pro vojenské námořnictvo a letectvo, dodávky pro dělostřelectvo, munici, protipožární zařízení i kompletní výrobní technologie. Veškeré položky měly být dodány nejlépe do konce následujícího roku, což se ale příliš neslučovalo s německými válečnými plány. Jako kompenzaci byla sovětská vláda ochotna zahájit výrobu jmenovaných licenčních letadel i motorů a dokonce třetinu dodávat německému partnerovi. Tento soupis požadavků byl velmi dlouhý a fatálně zasahoval do nacistických materiálových a surovinových zásob (hlavně železa), což by ohrozilo budoucí produkci. Zákonitě musel především říšské vojenské autority přinejmenším vyvést z míry. Vždyť souhrnná hodnota byla oceněna na 1,5 miliardy říšských marek, přičemž samotný námořní program dosahoval 700 milionů a to nebyly započítány případné licence výrobních práv. Německé oficiální prosincové stanovisko bylo takové, že srpnová smlouva o poskytnutí úvěru umožňuje pouze vojenské dodávky do výše 58 milionů říšských marek, nicméně pokud by byly plně kompenzovány importem surovin ze Sovětského svazu, byli by připraveni exportovat zbrojní techniku v hodnotě 660 milionů říšských marek. Dále uvažovali o obráceném harmonogramu plnění, tedy nejprve dovezou suroviny Rusové a až poté oni. Zároveň termíny byly shledány zcela nepřijatelnými, protože se Německo nacházelo ve válečném stavu.

   I přes početné protestující hlasy ozývající se z německého zbrojního sektoru si H. Göring nakonec prosadil vlastní pojetí, ve kterém navrhoval vlastní upravenou smlouvu a v každém případě obchodní jednání dovést do úspěšného konce. V polovině prosince přicestovala německá delegace do Moskvy, tentokrát se měla setkat s lidovým komisařem zahraničních věcí A. I. Mikojanem. S sebou vezla i seznam vojenských objednávek, které maximálně přizpůsobila sovětským přáním. Stalinem instruovaný Mikojan vystupoval mnohem razantněji a vyžadoval od druhé strany akceptaci kompletní listiny, jinak Sovětský svaz neimportuje suroviny, jenž jsou za současných podmínek na světovém trhu pro německou říši nedostupné.

   Zamyslíme-li se nad výše zmíněným, jsou Stalinovy záměry očividné. Velmi dobře si uvědomoval význam hospodářské spolupráce pro válčící Třetí říši. Ta musela čelit ničení a opotřebování veškeré techniky. Jako obvykle postrádal velkorysost a hodlal z čerstvě nabytého geopolitického postavení vytěžit více, než by člověk věřil. Pro sovětského diktátora měl svazek s Německem ryze defenzivní charakter s cílem vyvarovat se válečného konfliktu a získat čas pro kvalitní vyzbrojení. Zajímal se o vojenské a branně-hospodářské přísně střežené informace pro modernizaci armády, obzvláště pak leteckého a námořního průmyslu, což mimo jiné nekorespondovalo ani s výchozí přátelskou úmluvou z konce září téhož roku. Na jedné straně Sověti nárokovali až trojnásobně vyšší německé závazky, než jsou jejich vlastní a na druhé straně se v září hovořilo pouze o průmyslových výrobcích. Zároveň si mohl dovolit vyčkávat, a byl tak zdrženlivý v plnění smluvních závazků, pokud se partner zdráhal poskytnout kýžený zbrojní materiál. Dohoda se zdála být příliš vzdálená a vyjednávání bylo bez hmatatelného výsledku na pár dní přerušeno.

 

Hospodářská smlouva z 11. února 1940

 

   Na podzim Sovětský svaz rozpoutal válku s Finskem. Stejně jako potřeboval Hitler prvního září sovětskou blahosklonnou neutralitu, tak nyní byla vhodná Hitlerova loajalita, jelikož se Stalin obával, že Finsko, které bylo podporováno západními zbraněmi a střelivem, by se mohlo stát platformou k usmíření Německa s britsko-francouzským blokem. Ale i Hitler v této době ještě projevoval mocné nadšení pro sovětský protějšek, když si v soukromí představoval, že bude moci vést ruskou politiku po bismarkovském způsobu, to znamená bez války a ještě vyřeší i problémy se zásobováním. Také mu záleželo na tom, aby na severu kontinentu nedošlo k rozpoutání nějakého rozsáhlejšího konfliktu a měl i nadále možnost disponovat pro něho nezbytnou švédskou železnou rudou z Gällivare a niklem z finského Petsamu.

   Stalin na svém spojenectví lpěl a inicioval tři kola nočních rozhovorů. První tříhodinové jednání, konané 31. prosince 1939 objasnilo, jakou důležitost přikládá sovětské vedení nové hospodářské smlouvě. Deklarovalo i ochotu objektivně redukovat požadavky vyplývající z listopadového seznamu, avšak nehodlalo se vzdát dosud nesplněných německých dodávek, které se dotýkaly námořnictva, dělostřelectva, obráběcích strojů na výrobu munice a především leteckých prototypů. Vyslanci "euroasijské říše" neměli zájem nijak výrazně omezit vlastní válečné ambice, především s ohledem na finský konflikt. Kromě toho bylo avizováno, že záleží jen a jen na německé výrobní kapacitě a výkonnosti válečného průmyslu, od kterého se bude odvíjet případný příliv sovětských surovin do říše. A Hitler si to uvědomoval a začal usilovat o kompromisní řešení. V polovině ledna 1940 dospěl k rozhodnutí vyhovět moskevským přáním a poskytnout dodávky v celkové hodnotě 390 milionů říšských marek, včetně technických plánů na výrobu lodí Bismarck a Lützov, za něž nárokoval sovětské suroviny ve výši 730 milionů marek.

   Na druhém diplomatickém sezení, které se uskutečnilo díky onemocnění Stalina až na konci ledna, se ještě Hitlerovi vyslanci pokusili vyjednat dlouhodobější kompenzační lhůty, ale jejich prosby nedošly v hostitelské zemi sluchu.

   Německé argumenty a apely nesměřovaly k ničemu až do prvních únorových dnů, kdy zoufalý Ribbentrop napsal osobní dopis Stalinovi, ve kterém své požadavky přeformuloval do politické roviny, když mu připomenul sovětský slib hospodářské pomoci v právě probíhající válce a mimochodem zmínil i polské a pobaltské teritorium, jímž dostal předem zaplaceno. Takto přímé Ribbentropovo poselství bylo nepřehlédnutelné. Sovětský vůdce se jím také patřičně zabýval a po třídenním mlčení "hozenou rukavici" zvedl na posledním nočním setkání dne 8. února, kde se obě strany domluvily na konečné formální podobě nové úmluvy.

   Po sérii velmi tvrdých jednání byla tedy dne 11. února 1940 v Moskvě podepsána oficiální obchodní smlouva. Dohoda o výměnném obchodě byla plánována na období dva a čtvrt roku, přičemž sovětské dodávky, které měly být realizovány v průběhu 8 měsíců, budou vykompenzovány německým plněním po dobu 27 měsíců, což odpovídalo nacistickým požadavkům. Sovětský svaz se zavázal v prvním smluvním roce importovat suroviny ve výši 550 milionů říšských marek, k čemuž se mu připočítává i nesplněný objem ve výši 100 milionů marek ze srpnové kreditní smlouvy. K tomu se přidaly další podstatné služby, které vyplývaly již z loňské zářijové korespondence, jako například přiznání německého práva obousměrného tranzitu z Rumunska, Íránu, Afghánistánu a Dálného východu umožňující surovinový transport ze třetích zemí. Pro druhých dvanáct měsíců byla zatím stanovena pouze část sovětských dodávek, a to v úhrnu za 230 milionů říšských marek. Na druhou stranu Německo mělo dodat východnímu partnerovi vojenskou a průmyslovou techniku v ceně 420 - 430 milionů říšských marek, a to nejlépe do května 1941, posléze pro období od května do srpna 1941 v hodnotě 220 - 230 milionů marek jako výměnu za přísun sovětských surovin, kovů, paliva a obilí. Přiložený hustě popsaný sovětský katalog převážně zbrojních dodávek navíc určoval, že musí být neprodleně započaty rozhovory o dodávce křižníku Lützov, technické dokumentace a plánů ostatních bitevních lodí, zařízení pro loděnice, lodních motorů, námořního a polního dělostřelectva, magnetických min či hydroakustického a hydrografického vybavení, optické přistroje, spojovací techniku, chemická zařízení, ženijní materiál, munice a pyrotechniky, pancéřová vozidla, 308 různých obráběcích strojů a obsáhlý seznam bojově vybavených letadel. V druhém smluvním termínu od května do srpna 1941 se měl uskutečnit dovoz doplňkových zařízení ke všem avizovaným zbraním včetně filmovacích a fotografických stanic.

   V souladu se zářijovou korespondencí paralelně probíhaly rozhovory o společných, především dopravně technických, projektech. V prosinci 1939 ležely na stole návrhy smluv, které počítaly s obnovením pravidelné letecké dopravy na trase Moskva-Berlín, po které se v posledních třech letech běžně nelétalo. Bezprostředně potom byla zavedena pravidelná námořní doprava mezi Hamburkem, Leningradem a Štětínem. Intenzivní námořní spolupráce měla i jiné formy než přímý obchod s materiálem. Svědčí o tom i ponorková "základna Sever" (Basis Nord) v Barentsově moři v zátoce Zapadnaja Lica blízko Murmansku, která byla na základě únorové smlouvy dána k dispozici říšskému námořnictvu a sloužila jako opěrný bod pro zásobovací flotilu.

   Zdlouhavost a zarputilost takřka čtyřměsíčního jednání dokazuje, že nebylo snadné nalézt kompenzaci oboustranných zájmů, přesto však výsledný kompromis vyšel více vstříc sovětským než německým průběžným návrhům. I když oba diktátoři patrně od začátku věděli, jak hluboce budou vzájemně na sebe odkázaní, není možné si nepoložit otázku, proč Hitler svému potencionálními nepříteli ještě i pro roky 1940 a 1941 povolil dodat nejmodernější zbrojní sortiment. Pravděpodobně doufal, že pomocí surovin přicházejících z východu se podaří eliminovat účinnost britské blokády. Vezmeme-li v úvahu jeho ofenzívní plány v Atlantickém oceánu, bylo také zapotřebí vytvořit konstruktivní politické klima vůči Sovětskému svazu. Vzhledem k problémům Rudé armády ve Finsku, které se houževnatě odmítalo podrobit v "pobaltském stylu", nabyl přesvědčení, že sovětská letecká a námořní produkce je tak technicky zaostalá, že v dohledné době nebude schopna zužitkovat importované know how. Na druhé straně Stalin si byl vědom své potřebnosti a neváhal toho využít.

 

Hospodářská spolupráce od února do října 1940

 

   Plnění obchodních smluv významně ovlivňovalo dopravně-technické dědictví z 19. století. Po rozdělení polského státu musela být upravena hraniční nádraží a v obou směrech dobudováno železniční spojení. Překážku v plynulosti dopravy ale představovala především diference mezi evropským standardním rozchodem kolejnic a širokorozchodnými kolejemi v Sovětském svazu. Transportovaný náklad musel být přeložen na hranicích Polska, a to například na automobilovou dopravu, což vedlo k častým zácpám a dodacím průtahům. Teprve v druhé polovině prosince 1939 dorazil první naložený vlak do polské Przemyslavi, kde bylo hlavní překladiště pro obilí z Ukrajiny a Rumunska, minerální olej z Galicie a Kavkazu a po anexi Pobaltí i pro tranzit z Dálného východu. Logistické komplikace umocnila kapacita Transsibiřské magistrály, která často nebyla schopna pojmout tak vysoký objem zboží, takže němečtí přepravci zabezpečovali sovětské dodávky z pohraniční oblasti do vnitrozemí jen se značnou námahou.

   I z těchto důvodů ředitelství Lufthansy pokládalo lednové otevření metropolitní letecké linky jen za první krok a nespouštělo ze zřetele ideu velkolepého transeurasijského leteckého mostu do Číny, přes Čchung-čching, Chami, Almu Atu, Moskvu a Berlín, který měl usnadnit import čínského wolframu a japonského margarínu do německé říše. Říšské ministerstvo letectví se v průběhu března 1940 horlivě snažilo získat pro tento projekt i sovětskou stranu. Avšak Molotov uštědřil Němcům svým odmítavým stanoviskem trpké zklamání. K tomu se připojily i neuvěřitelně nákladné čínské kompenzační požadavky a politické rozpory s Japonskem. Ztroskotalo rovněž i přání na společné dopravní spojení s Teheránem, přesněji s ropovodem v Persii.

   Přesto měsíc únor přinesl alespoň krátkodobé oživení obchodního styku. Stejně rychle jak sovětský postoj tál, však opět znovu zamrzl. Ačkoliv Sovětský svaz sliboval pro příštích dvanáct měsíců velkorysé surovinové dodávky a služby za celkem 800 milionů marek, které by nakupoval ve třetích zemích, již v březnu zablokoval export obilí a nafty. A. I. Mikojan takto náhlou absenci štědrosti ospravedlňoval tím, že od srpna 1939 obnášel sovětský dovoz do říše 66,5 milionů marek, zatímco druhá strana poskytla jen 5,5 milionů a tudíž nekompromisně požadoval splnění smluvních závazků s důrazem na uhlí a letadla. V polovině března vyvrcholily návštěvy odborných komisí v říšských továrnách a průmyslových koncernech jako například u firmy Krupp, která protestovala proti ministerskému nařízení, podle něhož by měla dát sovětskému zbrojnímu sektoru k dispozici nejen průmyslový sortiment, ale i patenty a technickou dokumentaci, podnikové tajemství nevyjímaje. Vzájemná obchodní jednání tak nenabyla konkrétnější formy a stávající termíny německých dodávek byly záměrně protahovány. Na konci března říšská vláda upozorňovala na obzvláštní péči, kterou je nezbytné věnovat ruskému obchodu, jelikož kompenzace v podobě surovin je vysoce důležitá pro domácí válečnou ekonomiku a zároveň apelovala na urychlenou realizaci slíbených transakcí. Dekretem se zaručila i za vývoz válečného zařízení, i kdyby měly být dotčeny zájmy wehrmachtu. Zde je patrný konflikt zájmů podnikatelské a politické sféry. Počátkem dubna se Molotov veřejně omluvil a ujistil moskevského velvyslance o nápravě situace.

   Motivy neočekávaného oteplení v hospodářských vztazích je nutné hledat v Hitlerově intervenci ve Skandinávii. Dle názoru Schulenburga byl Stalin velmi detailně informován o německých přípravách na okupaci Norska, a proto evidentně omezil kooperaci s Německem na minimum, aby západním mocnostem neposkytl záminku pro napadení Ruska. S tímto postřehem nelze než souhlasit. Vždyť čím více byl Hitler angažován na severu a zaneprázdněn přípravami na agresi vůči Západu, tím více stoupala i spokojenost v Kremlu, jelikož neměl čas obrátit se na Východ. V této době se také ukázala užitečnost námořní "základny Sever", která podporovala německou flotilu torpédoborců v Ochotském fjordu a poskytovala jí i cenné meteorologické a navigační informace.

   Německá úspěšná vojenská tažení až k pobřeží kanálu La Manche doprovázel vstřícný postoj Sovětského svazu, který se odrazil nejen ve vřelých blahopřáních, ale i ve vzorné připravenosti na poli mezinárodního obchodu. Za zmínku stojí abnormálně navýšené objemy ropy, mědi, zinku nebo niklu, které měly posloužit právě k podpoře bojů na Západě. Oplátkou za sovětské příspěvky "černého zlata" do válečného hospodářství a námořní služby v Severním ledovém oceánu zesílily i německé dodávky. Do léta 1940 byly poskytnuty konstrukční plány bitevní lodi Bismarck a exportován rozpracovaný křižník Lützov, jenž tvořily nejdražší položky ze sovětského seznamu. Stejně tak byla dopravena i většina slíbených prototypů letadel a velký tanker Ossag. Denně přijížděly i říšské vlaky plné uhlí do Przemyslavi a Gdaňsku. Význam surovinového zásobování vzrostl obzvlášť v době bitvy o Francii, kdy se práce na železničním překladišti v Brestlitevsku, nepostradatelné vzhledem k různému rozchodu kolejí, prudce zintensivnily.

   Jak svědomitě Stalin plnil své závazky vyplývající ze srpnové a únorové smlouvy, dokumentují slova Karla Schnurreho, která si poznamenal na konci července 1940, tedy pár týdnů po ukončení polního tažení do "země galského kohouta": "Německo-sovětský styk se vyvíjí vcelku uspokojivě. Sovětská vláda se snaží v posledních měsících dostát svým surovinovým dodávkám, které naléhavě potřebujeme. Dovoz obilí, ropy, bavlny, dřeva a kovů jsou pro nás skutečnou podporou. Důsledky únorové hospodářské smlouvy se proto dají podle nynějšího stavu posuzovat pozitivně. Německé dodávky přitom zaostávají za sovětskými mnohem více, než se původně počítalo, jelikož dosavadní sovětské souhrnné dodávky činí 160 milionů říšských marek, z toho v posledních dvou měsících mají vzestupnou tendenci. Mezi nejobjemnější sovětské položky lze započítat obilí za 52 milionů říšských marek a ropa za 39 milionů říšských marek. K uzavření pevných dodacích termínů došlo mezitím u sovětského obilí, minerálních olejů, fosfátů, bavlny, manganové rudy a lnu v objemu 2,7 milionů tun a dříví za cenu 35 milionů říšských marek. Úhrnem byla oceněna hodnota dosud podepsaných smluv na ruské zboží kolem 450 milionů marek, přičemž se počítá i s dalšími obchodními ujednáními, mezi jinými na 100 000 tun chromové rudy. Dále Sovětský svaz již splnil ze sta procent celoroční smluvní dodávky surovin, a to především 5 000 tun mědi, 1 500 tun niklu a 450 tun cínu. Kromě toho druhá strana projevila ochotu, že nám v rámci plnění Stalinova únorového příslibu odevzdá část surovin, které byly nakoupeny v poslední době ve třetích zemích, jedná se o 5 800 tun mědi, 535 tun cínu, 75 tun kobaltového koncentrátu, 75 tun niklového šrotu včetně 1 300 tun kaučuku. Sovětské objednávky ve Třetí říši ke konci června 1940 jsou kolem 600 milionů říšských marek, avšak realizace těchto zakázek zabere delší dobu, protože jde téměř výlučně o sortiment investičního rázu, výrobní prostředky a válečný materiál. Na druhé straně německé dodávky obnášely k poslednímu červnu 82 milionů říšských marek." I J. Goebbels si na konci června zapsal: "Aby se nám zalíbili, posílají nám Rusové více, než bychom chtěli."

   Na poli geopolitickém se Stalin počátkem června chopil příležitosti a okupoval pobaltské státy. Ale Hitler měl pocit, že ho jeho diktátorský protějšek zradil, ačkoli většina jeho poradců vyhodnotila tento přesun jako zcela přirozené bezpečnostní opatření vyvolané sovětskými panickými obavami z možných německých útočných pokusů vůči východu. Navíc den po ratifikaci francouzsko-německého příměří seznamuje Molotov Berlín s rozsahem sovětských požadavků, přičemž se nechal slyšet, že vyřešení otázky Besarábie nesnese odkladu a navíc rozšířil nároky i na Bukovinu, a to i s černoveckým obyvatelstvem. Vedle etnografických důvodů se za tímto aktem nesporně skrývala i "odplata" za několikaletou rumunskou okupaci bývalé vlastní provincie. Nakonec Sovětský svaz na počátku července 1940 za absence britského odporu obsadil a o měsíc později implementoval část Besarábie a Bukovinu do nových svazových republik.

   Těmito jihovýchodními manévry se Rudá armáda dostala do Dunajské delty, až hrozivě blízko k ropným polím v Ploešti, které zásobovaly wehrmacht. Hitlera se zmocnila úzkost války na dvou frontách a možného zmaření letecké ofenzivy proti Spojenému království. Ačkoliv průběžně přemítal o zničení sovětského Ruska, poněvadž při sledování vlastní ctižádosti byl antibolševismus jeho hlavním přesvědčením, raději by ve vztahu k Velké Británii zvolil mírovou cestu. Poté co nebyl se svým mírovým návrhem vyslyšen, nabízely se mu tři alternativy. Jednou byla invaze a následná porážka Britů. Druhou možností bylo nepřímé dosažení téhož, tedy s pomocí Itálie a Japonska zaútočit ve Středomoří a na Blízkém východě, tudíž izolovat Sovětský svaz od Perského zálivu a Indie a zintenzivnit ponorkovou a leteckou válku proti britským plavidlům. Nebo předešlé ignorovat a dosáhnout rozhodujícího vítězství nad Stalinem, zabezpečit ekonomické potřeby a pokračovat v boji proti Západu. Na konci července 1940 Hitler nastínil před generálskou elitou harmonogram strategických priorit, ve kterém na první místo řadil "okamžité rozdrcení Ruska, a to nejlépe na jaře 1941".

   Politické okolnosti se fatálně promítly i do hospodářských vztahů. Odzvonilo i dosud nerealizovaným společným projektům a válečné námořnictvo na konci léta zrušilo i strategickou základnu Sever, protože po obsazení celého norského pobřeží již splnila své poslání. Od konce srpna do poloviny září 1940 probíhaly rozhovory o potencionálním pokračování ekonomické spolupráce. Sovětské předložené návrhy odpovídaly původním smluvním ustanovením, respektive nárokovaly proporcionální postupné kompenzace, objem dodávek tak malý, aby o definitivním zastavení přílivu zboží nemohla být řeč, společně s bezplatným vydáním zbývající konstrukční dokumentace pro válečná zařízení. Avšak říšští vyslanci se právě tomuto chtěli vyvarovat a naopak požadovali ve druhém smluvním roce promptní vyrovnání deficitu. Navíc v září pronesl Göring ústní pokyn zakazující takový export do Sovětského svazu, který by přímo či nepřímo posílil jeho válečný potenciál. Bylo to vskutku pozoruhodné rozhodnutí, neboť sovětská strana ani jiné objednávky prakticky neudělovala. Ke konci měsíce vydal Hitler direktivu na ekonomicko-vojenskou přípravu k zahájení bleskové jarní ofenzivy na Rusko. Kancléřský verdikt znamenal opětovný nárůst nároků na efektivitu výrobních kapacit a paradoxně i sovětské suroviny. Je zajímavé, jak německé válečné hospodářství pracovalo pro i proti Stalinovi.

   Podstatný antagonismus mezi oběma despotickými mocnostmi se projevil, jakmile bylo jisté, že Albion není možné přemoci v "galském stylu". O jeho kulminaci svědčí i moskevský postoj k 27. září, kdy byl podepsán Pakt tří a následná listopadová jednání v Berlíně. Kremelské nejvyšší vedení mělo pocit, že vypadlo ze hry a všichni signatáři se dříve či později obrátí proti němu.

 

Jednání v listopadu 1940

 

   Před berlínským odletem bylo sepsáno devítistránkové memorandum zahrnující cíle, které si sovětská mise stanovila. Připojení pobaltských republik a Besarábie s Bukovinou uspokojilo Stalinovi imperiální ambice jen částečně, i nadále přemítal o anexi Finska a výlučné kontrole Úžin a nebyl ani spokojen s výsledky druhé vídeňské arbitráže. Pravděpodobně tzv. kuncevský text ukazuje, v jakém rozpoložení a taktikou Kreml k nadcházejícímu jednání přistupoval. V předvečer cesty byl razantně smeten ze stolu i britský návrh na uzavření rozsáhlé smlouvy o neutralitě a obchodní dohody, které byly zaměřeny na konzultace o poválečném uspořádání světa, hospodářskou výměnu a uznání nových sovětských hranic. Stalin se cítil být obletován, od nadcházející schůzky si sliboval mnohem více a doufal, že mu to bude nabídnuto.

   Zvláštní vlak opustil Moskvu 10. listopadu 1940 v podvečer. Na berlínské Anhaltské nádraží, které tentokrát bylo vyzdobeno spíše čerstvou zelení a květinami než ruskými vlajkami a emblémy se srpem a kladivem, dorazil o dva dny později. Sovětského předsedu vlády a ministra zahraničí v doprovodu šestnácti osobních strážců, jednoho lékaře a tří osobních sluhů připomínajících kompars z amerického gangsterského filmu, srdečně přivítali německý ministr zahraničí J. von Ribbentrop, zástupci armády a další oficiální osobnosti říše.

   Okázalými formalitami hostitelé rozhodně neztráceli čas a porady byly zahájeny již hodinu po příjezdu. Dříve než "do ringu nastoupily těžké váhy", jak popisuje tehdy přítomný Paul Schmidt, konalo se několik předkol mezi oběma ministry zahraničí. Nejednalo se však o zápas jen na efekt, plného obvyklých frází a bezobsažného ujišťování o přátelství, ale naopak velmi tvrdě a profesionálně se boxovalo podle všech pravidel diplomatické etikety. Úvodní část a jeho tématická náplň probíhala v režii Ribbentropa, který svého sovětského kolegu prakticky nepustil ke slovu. Jeho nabubřelé narážky ohledně brzké kapitulace Velké Británie přešel Molotov bez povšimnutí. Poté se monolog rozvinul v duchu japonské problematiky. Říšský zástupce se vyslovil pro těsnou euroasijskou spolupráci a vyzdvihoval aktuálnost ruského podpisu Trojstranného paktu včetně rámcového vymezení sfér vlivu a expanze tentokrát jižním směrem. Kromě ojedinělých geografických poznámek sovětský protějšek jen pokojně seděl a s neproniknutelným výrazem ve tváři naslouchal. Pravděpodobně si šetřil síly na stěžejní utkání dne a nereagoval ani na naznačenou teritoriální nabídku v oblasti Perského zálivu, Středního východu a Indie. Po stručné sumarizaci zazněl gong a podávalo se občerstvení.

   V odpoledních hodinách se zapojil i Adolf Hitler, který nejprve přednesl obvyklý filozoficko-politický proslov. Po Molotovově souhlasné glose věnoval pozornost vztahům k Itálii a zdůraznil nutnost bezpečného přístupu ke světovým námořním komunikacím včetně německé angažovanosti na Balkáně. Po několikaminutovém kancléřském expozé se ujal slova Molotov, nyní již mnohem aktivnější a asertivnější. Kvitoval přednesenou charakteristiku mezinárodní situace, ocenil dosavadní vzájemnou kooperaci, avšak předestřel řadu "uzemňujících" detailních dotazů na Finsko, Litvu, Balkán, pakt tří a principy nového pořádku v euroasijském regionu. Hitler byl evidentně vyveden z konceptu a následně vyzdvihl kruciální roli evropských signatářů při uspořádání poměrů na starém kontinentu, přičemž na žádný pád nechce rozhodovat bez Sovětského svazu a stavět ho před hotovou věc. Posléze diskuzi uzavřel výpadem proti západním demokraciím a vymínil si přestávku.

   Druhého dne dopoledne navštívil Molotova Göring, později i Rudolf Hess, aby se domluvili na německo-sovětské hospodářské spolupráci a časovém harmonogramu dodávek požadovaných komodit. Další fázi rozhovorů předurčovala výměna telegramů mezi oběma metropolemi, ve kterých byl Stalin žádán o doplňující taktické pokyny, a to zejména v problematice tureckých průplavů a garance Bulharsku. Odpoledne přišla z Kremlu odpověď, podle které by se měli vyslanci i nadále držet kuncevské direktivy a zároveň doporučovala: "Příliš nezveřejňovat zájem o Persii, ale také výslovně neodmítat německé nabídky. O Turecku jednat v duchu Ribbentropových doporučení, nicméně zdůraznit, že jakékoli mírové řešení není možné bez našich garancí Bulharsku a bez vstupu sovětských vojsk. Jestliže Němci navrhnou rozdělení Turecka, můžeme vyložit karty a vznést územní požadavky. V čínské otázce souhlasit s kompromisem. Deklaraci předložit za příznivých okolností, tedy po dohodě o Finsku a Bulharsku, ale nerozebírat v jednotlivých bodech.

   Hitlerova představa však byla zcela odlišná, nijak neztrácel drahocenný čas a zahájil diskuzi o finské otázce, kdy respektoval sovětský zájem a dementoval říšské politické ambice na tomto území.

   Molotovovi jeho vysvětlení nepostačovalo a dialog ustrnul na mrtvém bodě, obzvlášť když ruský kolega nastínil možný vojenský konflikt vůči Helsinkám. Ve snaze oživit diskuzi nabídl německý kancléř Moskvě spojenectví a účast na likvidaci britského impéria. Bolševický protagonista přijal návrh rezervovaně a soustředil se na aktuální otázky Černomoří, Úžin a Turecka včetně měnecko-italské garance Rumunsku a problematice Bulharska, aby si zajistil strategické krytí i z boční strany.

   Politickoekonomická konverzace byla po takřka čtyř hodinách ukončena. Ani jedna strana nebyla s rozporuplnými výsledky spokojena, na některé body programu nepřišla ani řada. Osmačtyřicetihodinový kolotoč otázek a odpovědí skončil slavnostním večerním banketem na sovětském velvyslanectví, ze kterého byli všichni pozvaní zahnáni ve zmatku a za kvílení sirén ohlašujících britský nálet do podzemního krytu.

   Tam se říšský ministr zahraničí nejprve pokusil shrnout obsah předcházejících jednání a zároveň osvědčil svůj neomylný talent pro bezcitnost a netaktnost, když na stůl vynesl návrh smlouvy Čtyř mocností o rozparcelování nemalé části světa. Koncept se dvěma tajnými protokoly a desetiletou platností byl věrnou kopií srpnového paktu a byl zacílen na společnou teritoriální revizi Evropy, Afriky a Asie, přičemž německá zájmová sféra byla soustředěna do střední Afriky a sovětská orientována jižním směrem k Indickému oceánu se záměrem odchýlit Rusko od jeho tradičních oblastí expanze. Atraktivitu umocnila fixace vzájemné spolupráce vůči Turecku a revize montreuxské konvence, která měla garantovat svobodnou plavbu Úžinami pro sovětskou válečnou flotilu. Další návnadou pro potencionálního partnera bylo zajištění dohody o neutralitě s Japonskem a deklarace vnějšího Mongolska a Sinkiangu za sovětskou zájmovou oblast. Kromě všeho byla přislíbena i bohatá hospodářská kooperace.

   Molotov se však vyhnul přímé odpovědi a vystupňoval napětí, když vyložil karty. S nesnesitelnou hrubostí zahltil německého hostitele proudem neomalených požadavků, jimiž podmiňoval souhlas s paktem na euroasijský blok. Týkaly se volného průjezdu Úžinami z Baltského do Severního moře (Velký a Malý Belt, Öresund, Kattegat, Skagerak), částí Finska (Petsamo, Porkalla, Vyborg), Rumunska a Řecka (Soluň), dlouhodobého pronájmu středomořských tureckých průlivů (Dardanely, Bospor) a námořních opěrných bodů v Perském zálivu a Jugoslávii. Sovětské ultimativní podmínky byly ještě na sklonku téhož měsíce prostřednictvím Stalinovy depeše obohaceny o stažení německých vojsk z Finska, smluvní anexi Bulharska, které se nacházelo uvnitř bezpečnostního pásma černomořských hranic nebo japonské odstoupení od uhelných a ropných koncesí v severním Sachalinu.

   Nic z toho nemělo naději na úspěch. I přes opakované moskevské urgence nepřišla na tento dokument žádná relevantní odpověď, ačkoliv byla očekávána. Ani jeden z protagonistů se nepokusil dosáhnout přátelského kompromisu. Přes závěrem vydané pozitivně laděné společné komuniké hra na partnerství a hledání "rudo-hnědé" harmonice mizely v nenávratnu. Do jaké míry byla celá záležitost Hitlerovou mistrnou kamufláží či chlácholivým manévrem na odvrácení ruské vojenské bdělosti, to nejlépe potvrzuje tajný rozkaz vydaný 12. listopadu, v němž se praví, že "ať budou výsledky diplomatických debat jakékoliv, všechny dříve ústně naplánované přípravy pro východní tažení budou pokračovat". Zatímco jedna strana preferovala holuba na střeše v podobě "celosvětové čtverylky", druhá trvala na vrabci v hrsti, jehož rozměry ale evokovaly spíše "ptáka Noha". Díky Molotovově přílišné konkrétnosti Hitler definitivně dospěl k názoru, že sovětské ambice jsou nenasytné a společné zájmy v budoucnu jen těžko slučitelné, a to hlavně na východě kontinentu. Opět se plně potvrdily cíle Stalinovy zahraniční politiky spočívající v dosažení celosvětové hegemonie v duchu "PAX SOVIETICA".

   Interpretace zákulisí listopadového rokování je velmi obtížná a historickou obcí často diferencovaně podávána, i vzhledem k nedostačujícím primárním informacím. Nechce se mi ani domýšlet, co by následovalo, kdyby sovětský diktátor akceptoval takto koncipovaný "plán čtyř", na jehož základě by si obě totalitní mocnosti rozdělily kořist na Balkáně, v Turecku, Persii a na Středním východě, přičemž v pozadí by vyčkávalo Japonsko. Ať už byl Stalin skutečně připraven vytěžit z německé nabídky maximum a podílet se na důsledcích čtyřstranné dohody, což by ostatně více odpovídalo jeho dosavadním aktivitám i smýšlení, či nikoli, jedno je prokazatelné - od podzimu nebude nic jako dříve. Účelové bratrství se oboustranně změní na prosté získávání času při sledování imperiálních zájmů obou zúčastněných. Lze v něm hledat i příčinu následné Stalinovy naivní zaslepenosti ohledně rizika německého vpádu.

 

Hospodářská spolupráce od prosince 1940 do června 1941

 

   Ekonomickou spolupráci v posledních dnech roku 1940 a především v příštím roce nepopiratelně determinovala Hitlerova prosincová direktiva, která definitivně rozptýlila veškeré pochyby o nacistických plánech vůči bolševickému společníkovi.

   Ještě při podzimních rozhovorech o ekonomické smlouvě, které se konaly souběžně s politickými, se oba partneři sjednotili na nutnosti dorovnání německého deficitu. I když o podrobnostech se nedochovaly objektivnější informace, jisté je, že proporcionalita by byla dosažena za předpokladu, že Sovětský svaz vyveze ve druhém smluvním půlroce ještě méně než v prvním, tedy za 120 milionů říšských marek oproti předešlým 190 milionům. Po krachu berlínské cesty však Stalin nejenže export do Německa nezredukoval, ale naopak učinil gesto dobré vůle a vydal rozkaz navíc dodat 2,5 milionů tun obilí. Doplnil tak vyčerpané potravinové rezervy říše, ačkoliv tím významně zatížil vlastní ekonomiku. Jednoduše zvyšoval obchodní úsilí v bláhově naději, že upevní aktuálně přetrhané vazby mezi oběma zeměmi.

   Vzájemné vztahy se ocitly ve fázi záludného klamání. I když přísně utajovaná zpráva o útočném rozhodnutí pronikla již na konci prosince na moskevské území, Kreml neměl zájem, aby obchodní směna zamrzla a požadoval stále vyšší kompenzační plnění, které nebylo říšské válečné hospodářství schopno uspokojit, už jen díky nedostatečné kapacitě a pracovní síle. Nebylo překvapivé, když ještě před vypršením staré smlouvy proběhla moskevská jednání o nové. Po ostré výměně názorů byl 10. ledna 1941 podepsán kompletní soubor šesti německo-sovětských smluv. Vše vypadalo uhlazeněji. Ústředním bodem byla obsáhlá dohoda, která zakotvovala výměnu komodit v celkové hodnotě 620 až 640 milionů říšských marek, přičemž sovětská dodací povinnost byla stanovena do srpna následujícího roku a začátek německých kompenzací na polovinu května 1941, což byl přesně okamžik prozatím plánované ofenzivy. Oproti únorové smlouvě byl upraven princip proporcionálního vyrovnávání, a to ve prospěch pevných cen. Zároveň byla zkrácena kompenzační lhůta na tříměsíční období. Na jedné straně zavazovala Sovětský svaz k exportu v prvním čtvrtletí v sumě 117 milionů a ve druhém k 170 milionům říšských marek. Na druhé straně Německo mělo splnit ve druhém čtvrtletí dodávky pouze za 117 milionů marek, přičemž se předpokládalo, že budou později navýšeny. Mezi hlavními sovětskými závazky figurovaly potraviny jako například 2,5 milionů tun obilí. V poslední chvíli osobně intervenoval i sám Stalin a přislíbil jednorázové dodávky klíčových surovin, zejména 6 000 tun mědi, 1 500 niklu, wolframu a molybdenu. Obráceným směrem měly putovat především průmyslové výrobky. V říšském ministerském oběžníku byl tento počin prezentován jako "největší hospodářská dohoda, která byla kdy uzavřena, urovnávající všechny nevyřešené otázky".

   Bolševický diktátor se skutečně snažil oddaně a věrně spolupracovat. Svou dobrou vůli demonstroval příkazy k navyšování zásilek surovin, které se hromadily v železničních překladištích poblíž demarkační linie a zapříčinily řadu logistických komplikací. Neodradilo ho ani hlášení o zpoždění dodávky křižníku Lützov, ani důsledky německého všeobecného zákazu exportu do Sovětského svazu tajně vydaného na počátku června. Náznaky chystající se invaze však byly do očí bijící. Je s podivem, že umožnil stovkám průzkumných jednotek Luftwafe, aby překročily hranice vzdušného prostoru za účelem údajného pátrání po německých hrobech z první světové války, ale také že mohly nerušeně přistát a případně si i nechat své stroje opravit a natankovat plné nádrže. Na jedné straně poslední vlak transportující sovětské obilí přejel most přes hraniční řeku San ještě hodinu před útokem. Na druhé straně celkové neuspokojené objednávky zadané říšským ekonomickým subjektům zahrnovaly asi 600 milionů říšských marek, které byly po červnu 1941 buď přímo využity v německém vojenském průmyslu nebo připraveny na export do ostatních zemí.

   Stalinovo chování ovlivněné extrémním optimismem lze vysvětlit, nikoli však ospravedlnit, obavou před v té době pravděpodobným časově neomezeným válečným konfliktem, který zasáhne i jeho a v jehož průběhu se může stát cokoli. Začal si uvědomovat, jaké nebezpečí mu hrozí a usilovně se snažil získat čas. Ačkoliv současně shromažďoval na rozlehlém prostoru své vlasti maximum sil, ať už průmyslových či vojenských, je až pozoruhodné, jakých výhod se zřekl a jaká rizika na sebe vzal, aby si udržel přátelství s nacistickým režimem. Ještě mnohem překvapivější jsou chybné kalkulace a odhad, které projevil v tom, co ho čeká. Z početných výstrah vlastních agentů a dalších zahraničních zdrojů nebyl schopen vyvodit správné závěry a aplikovat odpovídající vojenskostrategická opatření. Řada faktorů, jako například odsunutí konečného termínu, zapříčinila, že hodnota získaných informací často devalvovala a nakonec převážilo mínění, že jde jen o rozsáhlý nátlak, kterému by se dalo s jistou dávkou opatrnosti vyhnout.

   Někteří představitelé historické obce se snažily ospravedlnit operaci Barbarossa jako nezbytný preventivní úder a éra spojenectví neměla být využita pro posílení vlastní obranyschopnosti, ale pro maximalizaci útočného potenciálu obou armád. Tento názor podporují historikové Werner Maser, Viktor Suvorov a z českých Petr Kubík, kteří ve svých publikacích dospěli k závěru, že i Stalin připravoval útok, přičemž se odkazují na Stalinův květnový projev a následný tzv. Žukovův vojenský plán z roku 1941, které byly nově zveřejněny v 90. letech 20. století. Na druhé straně stojí větší část historické veřejnosti, za zmínku stojí Lev A. Bezymenskij, Nikolaj M. Romaničev nebo David M. Glantz, kteří pokládají květnové ofenzivní plány jen za jedny z návrhů možných dlouhodobějších variant vývoje bez náležitých formalit, které nekorespondovaly s kvalitativním ani kvantitativním stavem sovětské armády, včetně podcenění sil protivníka. Zejména ruský historik N. M. Romaničev tvrdí, že Stalin předložený koncept ostře odmítl slovy: "Zešílel jste, chcete snad Němce provokovat?"

   Je nepopiratelné, že dominantním cílem komunistického systému byla expanze, ale do jisté míry senzační příchuť nově objevených informací by nás neměla svádět k jejich přeceňování. Maserova stěžejní argumentace je postavena na každoročně vydávaných výcvikových směrnicích Rudé armády, které sice určovaly hlavní směry vojenské přípravy, uváděly nové metody a formy bojové činnosti, neměly však přímou spojitost s operačně taktickými plány na přípravu a realizaci opravdové akce. Vždyť každá armáda na světě i v době míru vyhodnocuje bezpečnostní rizika a mezinárodní situaci, plánuje a připravuje adekvátní opatření. Už jen proto, že materiálně-technické zabezpečení obrany si žádá rozsáhlé přípravy, které jsou ovlivněny i ekonomickým vývojem a rozpočtovými možnostmi, výstavbu infrastruktury nevyjímaje. Je sice pravda, že armádní velení musí být schopno flexibilně reagovat na případnou změnu situace, ale ne v rozsahu zásadního strategického obratu, myšlena je spíše jen prostorová nebo dílčí vojensko-technická změna. Proto obzvlášť Suvorovova interpretace patří k těm nejméně věrohodným a nezřídka více než odvážným.

   Pod tíhou výše uvedených argumentů se osobně přikláním k závěrečné hodnotící zprávě z mezinárodní vědecké konference, konané v polovině 90. let v Moskvě. Její autorkou je historička Bianka Pietrow-Enker, která píše, že "Rudá armáda neměla připravený ofenzivní plán, ani nebyla útoku schopna. Zároveň německé vedení nepředpokládalo v červnu 1941 ohrožení ze strany sovětských vojenských sil.

   Vojenská sféra jistě zanalyzovala situaci reálně, avšak politické vedení státu dostatečně nereagovalo. Sovětský vůdce své naděje ohledně Hitlerovy shovívavosti hnal do nadoblačných výšin, z nichž existovalo stále zřetelněji pouze jediné východisko - "cesta strmého pádu". Ať už to bylo jakkoli, domnívám se, že k vzájemnému střetu by jednoho dne stejně došlo. Válka, které i s odstupem právem náleží adjektivum "velká vlastenecká", začala 22. června 1941 a ukončila i veškerou spolupráci.

 

Konečná hospodářská bilance od září 1939 do června 1941

 

   Provést skutečně objektivní statistickou bilanci "rudohnědé" spolupráce zůstává stále velmi obtížné, a to i přes skutečnost, že jsou již k dispozici nové číselné údaje a ostatní dokumentace.

   Za více jak 18 měsíců, tedy od října 1939 do června 1941 exportoval Sovětský svaz do Třetí říše 865 000 tun nafty (40 % německé roční spotřeby), 140 000 tun manganu, 101 000 tun bavlny, 11 000 tun lnu, 15 000 tun azbestu, 14 000 tun mědi, 3 000 tun niklu (30 % roční spotřeby), 26 000 tun chrómu, 184 000 tun fosfátů (70 % roční spotřeby) a 1 462 000 tun obilí, přičemž za zmínku stojí 237 000 tun žita, 194 000 tun pšenice, 792 000 tun ječmene a 302 000 tun ovsa. Poněvadž Německo odebíralo velké objemy dřeva různého druhu ze Skandinávie, činil sovětský podíl na říšském dovozu jen jednu čtvrtinu. Nehledě na tento číselný soupis je podstatné, že Stalinovo Rusko bylo s 85 % podílem výlučným dodavatelem Německa ohledně žita, ovsa a pšenice nebo 75 % podílníkem u minerálních olejů. Ale bylo i hlavním zástupcem v oblasti jeho dovozu kovů a surovin z celého světa. To platí například pro kaučuk a měď z tichomořské oblasti, které se dovážely po Transsibiřské magistrále za účelem eliminace britské blokády. Rovněž zprostředkovával obchodní transfery z nacistické říše do Íránu, Afghánistánu, Mandžuska, Japonska a Jižní Ameriky.

   Výměnou za tuto štědrou surovinovou podporu si Stalin uchovával naději, že bude moci využívat průmyslový sortiment a německé technologie, zejména v oblasti dopravy, letectví a zbrojní výroby, k čemuž se ostatně upnul již mnohem dříve než byl podepsán srpnový pakt. Ačkoliv nacistická říše v prosinci 1939 přislíbila vojenský materiál za 660 milionů říšských marek během tří měsíců roku 1941, konečná bilance není tak optimistická. Do okamžiku útoku Hitler dodal pouze objednávky za 100 milionů marek, tj. ze 136 plánovaných jen 10 letadel, letecké motory, zařízení pro letadla a ponorky, plovoucí jeřáby a jeden křižník Lützov, ale nikoli s kompletní výbavou. Vezmeme-li v úvahu rok 1940, pak například 15 % černého uhlí a zhruba 70 % celkového německého vývozu strojírenského a elektrotechnického zařízení směřovalo na území východního partnera. V posledním půlroce vzájemné hospodářské výměny se pochopitelně struktura říšského exportu významně diferencovala a zúžila výhradně na strojírenské a kovozpracující zařízení a v chemickém a farmaceutickém průmyslu byly zastoupeny především sklářské výrobky. Avšak i objemy černého uhlí trojnásobně poklesly, a to z 32 milionů na 11 milionů marek.

   Vzájemná spolupráce ve sledovaném jeden a půlletém časovém úseku byla rozvržena dlouhodobě. Nelze tak bezproblémově porovnávat okamžitou výhodnost pro jednoho z účastníků. Obzvlášť u říšských průmyslových výrobků byly pečlivě stanoveny patřičné lhůty, pravděpodobně i s ohledem na vojenské plány. V souladu se zněním únorové hospodářské dohody a po předem domluvených korekcích měly sovětské dodávky k 11. únoru 1941 představovat 342 milionů marek, přičemž skutečně realizované obnášely pouze 310 milionů říšských marek. Celkový úhrn německých dodávek měl dosáhnout výše sovětských k datu 11. května 1941. Souhrnné německé dodávky k 11. květnu 1941, které byly připisované podle data vyexpedování včetně zlata v částce 22 milionů marek jako kompenzace za sortiment neodeslaný k 11. srpnu 1941, činily 273 milionů marek. Pokud bychom vyúčtované položky porovnaly, došli bychom k závěru, že říšský export se zpožďuje za sovětským o částku 37 milionů, kromě toho německá strana dlužila munici slíbenou za dodávky obilí z Besarábie v hodnotě 2 miliony marek. Je však nutné přihlédnout ke skutečnosti, že do Hitlerova dluhu nebylo započítáno vybavení německých firem ve výší 12 milionů, které bylo přijaté, ale nevypravené a zároveň neúplná dodávka křižníku Lützov za 23 milionů marek. Zahrneme-li i některá výše uvedená data, sníží se reálný německý dluh. Celkové nevyřízené pohledávky jsou výrazně vyšší ve srovnání s hospodářskými dohodami uzavřenými mezi jednotlivými německými ekonomickými subjekty a Lidovým komisariátem pro zahraniční obchod, kdy říšské závazky splatné k 11. květnu 1941 představovaly 361 milionů marek a byly kryty formou obligací na objem zboží v hodnotě 286 milionů, takže nevyřešené objednávky čítaly 75 milionů marek.

   Při podpisu smlouvy o vzájemné výměně zboží pro druhé smluvní období, tj. k 10. lednu 1941 bylo na základě dodatečné korespondence dohodnuto, že se německá strana zavazuje dodat do 11. května 1941 produkci jako zálohu částky dlužné Sovětskému svazu za tranzit přes jeho území v hodnotě 23 milionů marek. Avšak převážně ve formě obráběcích strojů a výrobních postupů fakticky zaplatila jen 8 milionů marek. Podle dohody z 10. ledna 1941 představuje objem vzájemných dodávek, který má poskytnout každá ze stran během druhého smluvního období od 11. února 1941 do 1. srpna 1942 částku 620-640 milionů marek. Podle dohody mají sovětské dodávky začít 11. února 1941 a k 11. květnu 1941 představovat částku 115 milionů marek. Fakticky bylo k polovině května 1941 dodáno včetně dodávek v rámci smluv podepsaných s německými firmami na úhradu kvót z prvního období hospodářské smlouvy 115,8 milionů marek. Jako dominantní splněné položky můžeme jmenovat obilí a luštěniny, bavlnu, ropné produkty, manganovou rudu a platinu. Německé dodávky na konto druhého smluvního období v rámci této smlouvy začínají 11. května 1941. Během období od 11. února 1941 do 11. května 1941 přikročila německá strana k dodávkám splatným v rámci prvního smluvního období. K 11. květnu 1941 podle smlouvy z 10. ledna 1941 pro druhé smluvní období došlo k předání objemu objednávek s dodáním koncem trvání smlouvy ve výši 679 milionů marek. Mimo to se do druhého smluvního období převádí dodávka objednávek vyjmenovaných výše a nedodaných německými společnostmi k polovině května 1941 ve výši 75 milionů marek.

   Je zřejmé, že sotva dvouletý obchodní vztah mezi nacionálně socialistickým a stalinistickým režimem poskytl více výhod Hitlerovi, především z kvantitativního hlediska. V době plánované ofenzivy bylo Německo značně pozadu při plnění svých kompenzačních povinností a po červnu 1941 byly jakékoliv kontakty v ekonomické oblasti nemyslitelné. Stalinův odvážný seznam požadavků byl založen na dlouhodobé koncepci plnění, jelikož obsahoval lodní trupy, pancéřové desky, obranné věže, licence na prototypy letadel, tanků a děl, které vyžadovaly delší výrobní proces. Měly mu posloužit především pro obnovu a posílení Rudé armády. Skutečné využití německého leteckého průmyslu v sovětském vojenském sektoru patřilo ještě do nedávné minulosti mezi bílá místa historie létání. Na počátku 90. let byly zveřejněny některé poznatky, jenž dokazují, jak podstatně poskytnuté stroje ovlivnily sovětský technický vývoj a výrobu letadel. Dokonce i četná válečná hlášení naznačovala, že letadla byla později nasazena proti svým původním majitelům. Německé říši bylo naopak umožněno importovat přímo přes Sovětský svaz nedostatkové potraviny a suroviny z dálněvýchodní oblastí a implementovat je tak do válečné ekonomiky a zkvalitnit zásobovací systém. Zasadíme-li ale důsledky tohoto nesourodého přátelství do dlouhodobější geopolitické perspektivy, je neoddiskutovatelné, že aktivní bilance je na straně sovětského diktátora, který se jako pozdější spojenec protifašistického bloku západních mocností podílel na rozdělení poválečné Evropy.

 

Závěr

 

   Sovětský svaz se po první světové válce ocitl v mezinárodní izolaci, která byla až do poloviny 30. let narušována pouze nemnohými bilaterálními dohodami, spíše se zeměmi, které byly versailleským systémem odsunuty na podřadnější pozice. První polovina 30. let 20. století znamenala zásadní přeměnu na evropské politické scéně. Nástup nacistů k moci v roce 1933 upevnil revizionistický postoj k versailleskému systému a politické vztahy na ose Berlín-Moskva se postupně přerušily. Vzájemný hospodářský styk sice výrazně zpomalil, ale dlouhodoběji se nezastavil. I když byl zastoupen méně významnými smlouvami a protokoly. Struktura německého importu do země východního partnera zahrnovala stroje a strojní zařízení pro těžký průmysl a dopravní prostředky, naopak vývoz do Německa obsahoval průmyslové a zemědělské výrobky, především tradiční obilí. Aby proud vzájemné hospodářské výměny zcela nevyschl, angažovali se významní podnikatelé a diplomaté, kteří tvořili tichou opozici k oficiální politice a jistě vytvořili výrazné předpoklady k srpnovým událostem z roku 1939.

   Následné "rudohnědé smluvní partnerství" patří mezi kontroverznější zvraty ve světových dějinách, k němž jen velice obtížně nacházíme historický ekvivalent. Už jen proto, že spojenectví takových forem autorit je třeba popisovat a hodnotit slovníkem, který je vzdálený jazyku konvenční diplomacie. V podstatě až do roku 1941 usilovaly tyto dva režimy o dosažení netradičních cílů poměrně tradičními nástroji. Hitler byl motivován šílenou vizí rasově čistého "životního prostoru" ovládaného německou nadřazenou rasou, zatímco Stalin vyčkával na okamžik, kdy bude moci z Kremlu dirigovat svět, v němž zvítězila komunistická doktrína. Ačkoliv byli ideologickými protivníky, byli ochotni zastínit ideové rozdílnosti společným národním zájmem, který spočíval především v odstranění Polska. K takto definovaným cílům směřovali několik měsíců a přitom využili i zkušenosti ze vzájemných plodných vztahů z minulých let. I když je nutné podotknout, že iniciativnější stranou byla strana sovětská.

   Svazek, uzavřený v létě 1939, byl nabitý nebezpečnými riziky, současně však skýtal slibné možnosti pro oba signatáře. Třebaže jejich politika byla v daný moment chladně vypočítavá, jejich prostředky neomluvitelné, přesto byla nanejvýš realistická. Sovětskému svazu umožnily omezit rozsah a autoritu fašistické sféry ve východoevropském prostoru, čímž minimalizoval válečnou hrozbu a navíc si zajistil přístup ke strategickým hospodářským oblastem na západní hranici, ne nepodstatným i pro jeho obranu. Získal nepatrný čas k vyzbrojení a uskutečnění některých vojenských reforem, včetně příslibu ekonomické a špičkové technologické pomoci, která však nebyla z větší části splněna. V neposlední řadě posloužily jako zápalná šňůra k válečnému konfliktu a likvidaci polského státu. Německu poskytly smlouvy jak pocit bezpečí v právě probíhající válce, tak blahovolnou neutralitu druhé strany, včetně řady nezbytných komodit pro válečné hospodářství. Hitler po dobytí sovětského surovinového bohatství věřil, že světová nadvláda bude již reálnější. Komplikovanější zůstává hodnocení ekonomických efektů vzájemné spolupráce. Definitivní soud znemožňuje fakt, že právě na poli hospodářské spolupráce sehrávala stále důležitější roli Hitlerova příprava na válečné střetnutí se Stalinem a také neobjektivní sovětské statistické materiály.

   Německý vůdce si skutečné záměry sovětské politiky ověřoval na moskevském jednání v listopadu 1940, kde navrhoval společné "angažmá" na likvidaci britské monarchie. Kremelské vedení však nabídku odmítlo a nepřímo tak vyvrátilo dohady o totožnosti obou režimů, přičemž od tohoto okamžiku vývoj směřoval k vzájemnému konfliktu. Když se v polovině roku 1941 pakt rozpadl, rozpoutala se největší pozemní válka v historii lidstva.

   Můžeme spekulovat i o tom, zda by případný sovětský útok na nacistickou říši v létě 1941 byl úspěšný, pokud by byl připravenější, a jak by se dále vyvíjela mezinárodní vojenskopolitická situace. Ať už by ale nastala jakákoliv, není na škodu si připomenout, že jakkoli byli v červnu roku 1941 vyhlídky na rozšíření komunismu ze strategického hlediska mizivé, o čtyři roky později se staly politicky rozhodující a dokazovaly svoji životaschopnost po několik desítek let. U příležitosti padesátiletého výročí vypuknutí druhé světové války zhodnotil význam a důsledky smlouvy i tehdejší německý kancléř Helmut Kohl následovně: "Předválečné události upozorňují svobodnou společnost na to, jak je důležité být vždy ostražitý. My, Němci, se cítíme být obzvlášť zodpovědní, že Hitler po podpisu paktu zabral Polsko, čímž se tato země stala první obětí nacionálně socialistické rasově motivované vyhlazovací války. Toto spojení znamenalo hanebné pohrdání nezávislostí a územní integritou Polska, Rumunska, pobaltských států či Finska. Tento atentát na mezinárodní právo a právo na sebeurčení nelze ničím, ale opravdu ničím ospravedlnit. Jednoznačně tento násilný pakt odsuzujeme a smlouvu nepovažujeme za právoplatnou."

   I když byla na sklonku 80. let 20. století smlouva o neútočení i s tajným dodatkem anulována, bohužel to neznamená, že by se koloběh dějin navrátil zpět o více jak půl století a byl obnoven minimálně právně stav z roku 1939. Ačkoliv byly v dotčených republikách uspořádány svobodné volby a podporován odsun okupačních armád, stín paktu bude stále doléhat na životy těch, kteří přežili.

 
 





Archiv

Kalendář
<< srpen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 3551
Měsíc: 442
Den: 5